Existuje
celá řada důvodů, proč chci všeho nechat a zkusit žít rok dva trochu jinak (a
možná i delší čas, kdo ví). Můj současný život je v pohodě, už je takový
zařízený, svým způsobem pohodlný, známý a od dob státnic a (teď už staronové)
práce v neziskovce v podstatě bez nějakých větších výzev. Uživím se,
vydělám si víc, než utratím, mám super bydlení, kamarády, výlety, občas nějaké
to cestování. Ale.
O tom, jak hniju ve vyjetých kolejích
Chci
si od všeho dát pauzu. Jedu ve vyjetých kolejích, ze kterých se těžko
vystupuje. Kdybych tu zůstala, tak by logicky měl následovat vážný vztah,
svatba, děti, hypotéka, práce, víkendy, týden dovolené v létě a
v zimě atd. A pak už jen kolem a dokola. A to mě docela děsí. Chápete mě, ne? Takovéto běžnodenní životní
kolečko, na jehož konci si člověk s údivem řekne: „A to má bejt jako
všechno a teď teda jako umřu, aniž bych obeplula svět, viděla Patagonii,
potkala medvěda, ušla tisíc kilometrů,… doplňte si sami?“.
Chci
zkusit něco nového, potkat lidi, naučit se „něco“ a je mi vlastně jedno co. Prostě
mě to táhne pryč. Za dobrodružstvím. Někomu možná stačí si o tom číst, ale mně už
ne. Určitě to taky znáte. Stres, zahlcenost prací a milionem drobných úkolů, ze kterých vám puká hlava, běžným životem okolo a ubíjející všednodenností. Hniju tady. Hrbím se celý den
nad kompem, jsem věčně online nebo na mobilu. Už mě to nebaví a hodlám s tím
něco dělat a nejenom si stěžovat u piva.
Každý
týden strávím hodinu velkým nákupem potravin na celý týden a rok a půl chodím
stejnou cestou do práce. Pořád dokola. Přecpaná silnice a auta, ve kterých sedí
skoro vždycky jen jeden člověk. Přejít na zelenou. Stejný výhled z okna. Jednou
týdně si jít zaplavat. Čím víc se ty věci opakují, tím víc mám chuť nedělat
vůbec nic. Postrádám v tom nějakej cíl a smysl.
Láká
mě představa, že budu moct začít znovu, jak chci a bez vlivu okolí a jeho
očekávání, která na mě pořád valí. Aneb „Ty nejíš maso? A od kdy? A proč? Ale
kousek si přece dáš, ne? Pro jednou tě to nezabije.“ Ne, díky, nedám si. Nebo
dotazy typu „A co ty?“ doprovázený významným pohledem očekávajícím ohlášku
svatby, těhotenství, kariérního postupu či pořízení nového auta, bytu, bla,
bla, bla. A já furt NIC. „A co ty?“ Následuje otrávené „Já? Co by? Nic!“ Skoro
jako bych byla účastnicí v nějaký soutěži, kde mám asi jako sbírat nějaký
hypotetický společenský body a pak popolézt na vyšší level. Nový auto, byt na
hypotéku, dítě, kariéra… A body naskakují a já su jako důležitější a dospělejší
v očích ostatních. A taky čímdál víc zavázaná, závislá a nesvobodnější.
Volání Cesty a Moře
Kdy
jindy, když ne teď?! Cestu nejde furt odkládat. Víza mají svoje pravidla a
věčný odkládání snižuje šanci na realizaci plánu, kterej nosíte v hlavě možná
už od puberty. Je třeba se rozhodnout a jednat. Říct si, že do roka a do dne
odjedu, a začít podnikat první kroky. Tak. Život je moc krátkej na to, aby
člověk dělal jen, co musí a co se od něj očekává, a neplnil si svoje sny nebo
se o to alespoň nepokusil.
Teď
už pro mě není cesty zpět. Stejně jako, když jsem si ze dne na den bookla
plavbu na plachetnici a koupila letenky s tím, že „kdyžtak tam ten tejden přinejhorším
celej probliju, ale zkusit to musím“. A nakonec to bylo jedno z nejlepších
rozhodnutí, který jsem za posledních pár let udělala, protože moře a plachetnice
jsou boží a jinak tomu nikdy ani nebylo.
