„Domov je místo, odkud se člověk vydává do světa,“ řekl prý
nějaký T. S. Eliot a pro mě to teď platí na sto procent. Jaké je vrátit se
skoro po roce domů? Co plánuju dál?
 |
| Choceň - domov, ze kterého se vydávám do světa |
V srpnu jsem doletěla zpět po 10,5 měsících
v Kanadě. Po nepovedeném letním dobrošství u pejsků na Yukonu, po týdnu
poflakování se ve Vancouveru a nekonečném letu s nechtěným mezipřistáním
na Islandu jsem konečně byla v Praze. Akorát jsem byla tak unavená, že mi
to bylo stejně jedno. Když jsem letěla z Whitehorse a přistávala ve Vanu,
málem jsem brečela dojetím, že teda jsem „doma“. Při příletu do Prahy jsem ale
necítila nic. Těšila jsem se na bráchu a do postele. Doma v Chocni taky
nic. Vybalila jsem si, vyprala, otevřela lahváč a přivítala se s rodinou. Na
všecko v okolí jsem koukala jak tele na nový vrata a hledala, co se
mezitím kde změnilo. Největší změnou pro mě bylo, že lidi kolem najednou mluví
česky a víc se mračí. Doma se z mého pohledu nezměnilo skoro nic. Pár
baráků ve městě má novou fasádu. Přibylo pár mimin, svateb a děti kamarádů
povyrostly. Já za těch 10 měsíců zažila tolik nového (vztahy, kamarádi,
kolegové, 4 různé práce, cestování, zařizování, stěhování,…), jako bych byla
pryč minimálně 2 roky.
Kdo nezažil, nepochopí
Potkala jsem se se spoustou lidí, zajela do Brna na pár dní,
navštívila příbuzné. Zkrátka všecko, co takoví navrátilci jako já obvykle
dělávají. Pivo jsem pila a pochutnávala si na chlebu. Vyrazila jsem zas
postavit kus zdi na Lukov čistě z nostalgie. Pohlídala jsem neteř. A najednou
sedím doma ve svém dětském pokojíku a všichni kolem se ptají: „Co budeš teď
dělat? Jakou práci? Jaké máš plány? Zase Brno?“ Odpovídám: „Já teď rok nebudu
dělat.“ A celé mi to připomíná tenhletext, který téměř přesně vystihuje moje pocity po návratu. Ale vůbec mě to
nepřekvapuje, protože podobně „zprvu nadšená a pak lehce frustrovaná“ jsem se
cítila i po návratu z Erasmu a z pouti, jen v menším měřítku.
 |
| Se zvířátkem, co se už pěkně pronese |
Já teď rok nebudu dělat
Pardon. Opravím se. Nebudu teď cíleně vydělávat peníze a
shánět práci. Budu dobrovolničit, cestovat, plavit se, číst, učit se španělsky a celkově si dělat věci,
co chci. Je docela zajímavé sledovat reakce okolí, protože tenhle koncept
trávení času je pro spoustu lidí úplné tabu. Dělat si, co chcete, nemít práci.
Co byste dělali vy? Představte si, že máte rok času, nějaký minimální rozpočet
a svůj dětský pokojík jako domov, ze kterého vyrážíte do světa. Normální je
makat, platit sociální a zdravotní, hypotéku a v létě vyjet na dovču a
v zimě možná taky. Jenže já nic z toho teď nemusím, nejsu normální a
užívám si to. Ani nespadám do žádné kolonky v dotaznících. Nejsem
nezaměstnaná, nejsem na pracáku, nejsem studentka, ani na mateřské/rodičovské,
nejsem už OSVČ. Co teda jsem? Na socsítích se vydávám za „cestovatelka,
poutnice, dobrovolnice.“ Zní fajn, žejo. Mně se to líbí a doufám, že mi to
ještě nějaký ten pátek vydrží.
 |
| Na Lukově už se staví zdi na tzv. dolním hradě" |
Cestovatelka, poutnice, dobrovolnice
V kostce to vystihuje, co jsem dělala uplynulý rok a co
plánuji dělat i rok následující. Lowcostové cestování tzv. na socku je jako
droga. Levný letenky, příruční zavazadlo, lokální mhdčka, spaní na letištích,
stopování, couchsurfing. Už je to rok od mojí první pouti a pořád je to jedna
z nejlepších věcí, kterou jsem zatím udělala. Takže nepřekvapivě plánuji
pouť číslo dvě. Vypadá to výhledově na květen a červen z jihu Portugalska
podél Atlantiku na sever. Už se těším jak cyp. Pročítám starý deník a příspěvky
v poutnickém fóru, pořídila jsem nové sandále a merino triko s mušlí,…
Navzdory ne zrovna vyvedené dobrošské zkušenosti z Yukonu teď letím na
měsíc do Bilbaa pomáhat s opravami španělské plachetnice Atyla. Po nablýskaných
jachtách zase zpátky na dřevěné kocábky. Lodě mě pořád hodně baví. A pak jsou
tu ještě a už zase nějaké plány s La Grace. A co budu dělat za rok? To se
uvidí v březnu, jestli se mi konečně podaří vyklikat víza na Nový Zéland. Držte mi
pěsti. Dík!
