Nedělat NIC je větší fuška než dělat

„A što ty děláješ?“ ptal se mě každý druhý obyvatel Zakarpatí, na kterého jsme narazily. „Ehm, já? No, jak bych to jenom, já teď mám něco jako kaníkuli,“ odpovídám neurčitě a rozhazuju rukama.

Od chvíle, kdy jsem oficiálně skončila v práci, jsem se nezastavila. Navštívila jsem neteř, poslechla si koncert Doctor Victor, strávila týden na Zakarpatí, poprvé v životě pořádně stopovala, vyrazila na výlet do Toulovcových maštalí. Takže sotva odněkud přijedu, vykulím batoh, vyperu, umeju se, nabiju mobil/foťák, tak už zas druhý den balím a valím někam dál. Další na řadě jsou Coloursy…

Neteř ráda kočičí granule

Poté, co jsem se úspěšně přestěhovala z Brna zpět k mamině a všecky věci jakžtakž vybalila, jsem vyrazila na 5 dní k „našim mladejm“ užít si neteře s cílem zachytit pár každodenních momentů, než nám mrně začne běhat. A tak jsem byla na mimískovském plavání, přebalovala jsem, oblékala vzpírající se batole, večer koupala a strojila do pyžamka, krmila, vozila a dávala pozor, aby malá:

•          nekrámovala batohy, peněženky, tašky, knihovnu, šuplíky atp.
•          nesápala se po počítači, nevolala z našich mobilů
•          nelezla do kamen a nejedla popel
•          nelezla sama do schodů a nepropadla mezi špruslema do obýváku
•          nebalancovala u dveří a nepokoušela se vypadnout ven na beton
•          nevytahovala boty z botníku
•          nevstávala v židličce a nelezla po stole
•          se nekutálela na zahradě ze svahu
•          nejedla kameny, klacíky, zateplení domu, kočičí granule atp.

Rodičovská „dovolená“ není fakt žádná dovolená, ale spíš 24hodinová pohotovost. Knížky, co jsem si vzala s sebou, jsem málem ani neotevřela a počítač jsem zapnula až, když malá večer usnula. Fandím švagrové, která chce jít od září na jeden den týdně do práce. Jen ať si brácha rodičovskou taky trochu užije aneb „A to jí nemůžete vysvětlit, že do těch kamen nemá lézt?“ nebo ještě lepší „Co jste tu celej den dělaly, že je tu takovej bordel?“ Su na něj zvědavá.

Jinak je ale naše modrooké zviřátko naprosto boží. Kuk :)

Stopem na Zakarpatí bez bot, stanu a mobilu

V neděli 3. července jsme s Niki vyrazily po „o“ na výpadovku z Olomouce směr Slovensko (potažmo Ukrajina). Celkem nás až do Užhorodu svezlo 9 aut a do cíle jsme se dostaly v pondělí dopoledne. Přespaly jsme v poli za benzinou v Košicích.

Potkaly jsme pohodáře, co si jel v neděli zahrát golf, sympoše, co dělá ve fabrice na výrobu výbušnin do airbagů. Z Horní Bečvy až do Košic nás vzal slovenský aktivista a umělec Luboš, který nás seznámil s tvorbou epesní skupiny Pentagrámčik (satanské písničky pro malé dětičky). Dál jsme jely s otcem a synem, pravoslavným knězem, co nám dal bonbony, důchodcem, který celý život makal v železárnách. Z 9 aut nám zastavila jen 1 mladá žena, slovenská kuchařka, co si jela nakoupit benzin a nějaké další věci za hranice do levné Ukrajiny.

Za týden jsme toho stihly opravdu hodně. Vykoupaly jsme se v přehradě v Horní Bečvě, v řece, potoce, v lomu v Užhorodě (díky Petrovi). Vypily pár piv, kvasů a také (už zase) větší než malé množství vodky, které mě nevimproč  přimělo lézt v sukni přes ploty. Ale já vyvázla jen s obouchaným kolenem a foťák i moje taška s doklady a penězi se nakonec našly (díky Niki). Niki po „té noci“ objevila v batůžku flák špeku, který jí darovala paní Ljuba z obchodu, a zjistila, že má utopený mobil. Dopřály jsme si dobré kafe s dortíky za poloviční cenu než v ČR. Pochutnaly si na místním chlebě, sušenkách na váhu a domácí zelenině z trhu.

Navštívily jsme naše kamarády a kamarádky značkaře z loňského tábora a jeden den značily turističné maršrůty s nimi, přičemž jsme do poslední nitky promokly. Byla sauna, kytara, zpěv, promítání Marijky nevěrnice. Užily jsme si cesty maršrůtkami, do kterých se namačká X lidí (X = počet lidí, které je třeba narvat do maršrůtky spolu s batohy, borůvkami, moukou atp.). Strávily jsme 2 dny na poloninách a vylezly na Ostrou horu a poloninu Runu v sandálech. Počasí nám vyšlo přesně takové, jaké jsme potřebovaly. Noc v Prilukách u ohniště byla téměř mrazivá, nebe plné hvězd a ráno všude rosa a slunce. Paráda. Protáhly jsme se a pozdravily slunce.

Potkaly jsme 2 hady a všude samé Čechy – v Prilukách na huculské farmě, ve Velkém Bereznyjm značkaře z Dobrouče od minula. Upletly jsme věnce z kvítí a nad pivem sledovaly, jak se krávy večer vrací z pastvy. Brodily jsme se blátem až po lýtka. Přespaly jsme v Lumšorách a já zase nedala ten čan, takže tam budu muset někdy znovu.

Už to zkrátím. Všechno na Zakarpatí bylo stejné jako minulý rok (jen bylo zas o trochu levněji) a my byly opět nadšené. Cesta zpět byla náročná – děkujeme skvělým borcům, co nás vezli přes hranice (kde jsme v sobotu v pařáku stáli 5 hodin a potkali všechny Čechy a kamarády) a co nám domluvili svezení u kněze exorcisty až do Popradu. Tam se nám už ráno se stopem nedařilo, tak jsme šly na vlak. Jenže protože nic není jednoduché, ještě na Slovensku jsme sejmuli člověka a nabrali 2 hodiny zpoždění. Přežily jsme vedro i kecy spolucestujících a šťastně dojely domů – já do Chocně až v devět večer – kde mě přivítala mamina: „Ty vypadáš jak cikáně a nohy černý jak asfalt, nelez mi s tím do obyváku a padej do vany.“

Návrat Klajbiče a maštale křížem krážem

Umyla jsem se, vydrhla po sobě zaneřáděnou vanu, vyspala se a ráno přijel vlakem Klajbič, který zrovna přiletěl z Nového Zélandu po 2 rocích tam. Místo, aby byl unavenej a chtěl dospat jet lag, byl akční, a tak jsme hned po „o“ sbalili pět švestek a jeli busem do Toulovcovejch maštalí. Bylo vedro, ale mezi skalama pohoda. Do toho ledové potůčky, studánky. Prošli jsme maštale křížem krážem. Na Verandě měli bohužel zavřeno, ale v Budislavi naštěstí otevřeno měli, a tak si Klajbič dal pivo a žlutou limču a podivoval se nad nízkýma cenama v ČR.

Taky se kochal pohledem na roubenky, českým venkovem a možností chodit jentak po lese nebo po krajnici. Dali jsme třešně u cesty, vykoupali se v přehrádce, co ji nemám na mapě, protože mám mapu z roku 96, a přespali pod převisem. Já si zase hrála s ohněm a prej dělala vatru. Blýskalo se, ale nakonec pršelo jen trochu, až nám bylo skoro líto, že nepřišel pořádnej slejvák. Furt jsme kecali – jaký to bylo na NZ a jaký to je na Zakarpatí. A já mám teď hroznou chuť vyrazit na NZ a Klajbič zas na Zakarpatí.