Vánočně-novoroční plavba v tropickém ráji

Odpoledne jsme připluli do zátoky u ostrova Border, na první pokus jsme hákem ulovili lano mooringu a uvázali jsme se. Slunce pálilo a Brian s Rivkou se rozhodli vydat na průzkum ostrova, který je součástí národního parku. Vzali člun a šnorchlovací výbavu a odbublali s motůrkem, co má rychlost želvička až zajíc, k pláži. Já zůstala na palubě, četla si „Sailing for dummies“, připravila nám ovocný salát, otevřela si vychlazené pivko a měla pohodu. V zátoce jsme byli sami. Večer jsme pozorovali západ slunce, uvařila jsem těstoviny se zeleninou a otevřeli jsme láhev vína. Spát jsme šli asi o půl desáté. O půlnoci mě vzbudil Brian, když šel zkontrolovat lano našeho mooringu. Nikde žádný ohňostroj, ticho, hvězdná obloha. Nepozorovaně jsme se přehoupli do roku 2019. Po zbytek noci nám bóje, na které jsme byli uvázáni, vlivem proudů a větru obouchávala trup lodi. Moc jsme se nevyspali.

Jak se dostat na plavbu

Že asi vyrazím na nějakou plavbu tady v Austrálii, mi bylo jasný už od chvíle, co jsem získala víza. Otázkou jen bylo, kam to bude, s kým a kdy. Usadila jsem se na Gold Coast a sehnala práci. Šéf nám řekl, že si přes Vánoce stejnak bere volno, takže bude ideální, když si volno dáme i my. Začala jsem hledat inzeráty na deck-hand a různé nabídky plavby výměnou za pomoc na lodi tady v okolí Brisbane. Jedna plavba z Brisbane do Airlie Beach na sever mi nevyšla. Půlhodinový hovor se skipperem, co tam doručuje loď, vypadal dost nadějně. Ale nakonec pro něj byl problém, že jsem holka a nejím maso. Nevzdala jsem to a hledala na crewbay.com dál. A našla jsem ideální inzerát. Brian hledal 1-2 holčiny na palubu 10metrové starší plachetnice. Začátek a konec 2týdenní plavby po Whitsunday Islands byl v Airlie Beach, kam se dá v pohodě doletět nízkonákladovou z Brisbane. Stálo mě to jen letenky. Jídlo a výdaje spojené s lodí hradil Brian.

Před vyplutím jsme se ještě stihli potkat tady v GC a během hodinového pokecu zjistit, že jsme oba relativně normální lidi. To uklidnilo mého šéfa, který se o mě bál a myslel si, že se vrhám do spárů nějakého úchyla. Pár dní před odletem se k nám ještě přidala Rivka, holčina z Nizozemí, co je tu taky na Working Holiday. Později jsem se Briana zeptala, proč chtěl na loď holky. Odpověděl, že mladí kluci chtějí chlastat a starší týpci by mu kecali do řízení lodi.

Vzhůru na palubu

Většinu soboty jsem strávila cestou na letiště, letem a cestou z letiště do Airlie Beach. Naloďovali jsme se až v pět. Předtím jsem stihla projít městečko a dát si u vody v parku pizzu a pivo. Začaly mi prázdniny. Přebírání lodi je ale otrava. Všechno se musí zkontrolovat, zjistit, co je na lodi, jak co funguje, a hlavně se musí dojít na nákup. Předem jsem připravila seznam potravin. V obchodě jsme strávili asi dvě hodiny a taxíkem si na loď odvezli 2 plné nákupní koše. Brian razil přístup „raději víc, než míň“ a Rivka musela myslet na svoje potravinové alergie. Upřímně jsem nechápala, co vlastně bude jíst, když nesmí lepek, mléko, fazole, mrkev, vejce, kiwi,… Uff, zkrátka společné jídlo bylo po celou dobu docela výzva. Nakonec jsem hodně vařila svoje zeleninové mišmaše s bezlepkovými těstovinami nebo rýží a připravovala ovocné a zeleninové saláty. Během pár dní jsem automaticky převzala roli provianťáka a hlídala, co se kazí a je třeba sníst, co nám došlo a kde jsou jaké potraviny uskladněné.

Katoura

10metrová laminátová plachetnice Katoura už má nejlepší léta za sebou. Tuším, že jí je asi lehce přes 30 let. Ale disponuje zbrusu novým motorem a celkově je ve slušném plavbyschopném stavu. Brian se o ní vyjádřil v porovnání s ostatními loděmi jako o „autobusu“. Předem nás varoval, že to není žádná luxusní loď a že tam není klimatizace. Jak jsem psala v předchozím blogpostu, klimoška je pro Aussies důležitá součást každodenního života. Další drobnosti jsme vychytávali během plavby – navíjecí bubínek přední plachty, který se nahoře u stěžně zasekával, okýnka, do kterých zatékalo, těsnění „winchů“, které bylo potrhané a vypadávalo, motůrek ke člunu, který při vyšších otáčkách stávkoval, atd.

Loď má 2 kajuty, velkou na zádi si pochopitelně vzal Brian, já vyfasovala příďovku (částečně sloužila i jako skladovací prostor pro lana, polštáře a deky, šnorchlovací a rybářskou výbavu a pádla ke člunu) a Rivka měla gauč v obývací části uprostřed. Na lodi je i záchod se sprchou (splachuje se rovnou do moře a v marině ho nesmíte použít), který je důmyslně schovaný za dvířkami v chodbě vedoucí do zadní kajuty. Když jsme šli na záchod, tak jsme dvířka otevřeli, zajistili je po obou stranách, a tím zatarasili chodbičku. Sprchovali jsme se ale stejně v plavkách na palubě druhou sprchou. Vodou jsme šetřili co nejvíc, 2 tanky nám vydržely týden. S elektřinou v přístavech nebyl problém, ale my většinu času byli mimo. Mobily jsme dobíjeli (stejně jsme byli bez signálu) z lodních baterií, které se zase dobíjí, když běží motor.

Plavíme se, kotvíme a mooringujeme

Whitsunday Islands jsou podle místních tropickým a turistickým rájem. Ze 74 ostrovů je většina neobydlených. Občas potkáte nějaký ten turistický resort (často nefunkční díky cyklónu před 2 lety). Národní park, džungle na pevnině, korálové útesy, písečné pláže. Co víc si přát. Ačkoliv Vánoce nejsou hlavní turistickou sezónou, protože je zrovna období cyklónů, v nejoblíbenějších zátokách jsme potkávali desítky lodí a občas se s nima „přetahovali o mooringy“.

Plavba na malé plachetnici je úplně jiná, než na velké La Grace. Hodně věcí jsem se učila od píky. Navíc si k tomu připočtěte australštinu (ne, lidi tu fakt nemluví anglicky, jen si to myslí). Ovládání plachet jiný, různý chytrý vychytávky ohledně brždění lan jsou jinačí a kormidlování o dost náročnější. První týden jsme měli trošku divočejší počasí. Vítr v nárazech až 35 uzlů, vlny 2-2,5 metru a přeháňky. Když to šlo, plachtili jsme. Jinak jsme si vypomáhali motorem. Schovávali jsme se v závětrných zátokách ostrovů na kotvě či moorinzích a přejížděli mezi nimi podle větru a přílivů/odlivů.

Vyráželi jsme na krátké výlety po ostrovech. Obvykle to vypadalo tak, že jsme v zátoce nasedli na člun, vytáhli a uvázali ho na pláži, kde bylo kempovací místo pro stany se suchým záchodem, a následovali vyznačenou turistickou stezku někam na nejvyšší kopec, ze kterého jsme se pokochali výhledem. Trasy jsou tu relativně krátké (každý výlet na 2-4 hodiny) a dobře značené. Nejvyšší kopce jsou vysoké asi 400 metrů. Mimo vysekané stezky se divočinou chodit nedá a vodu si člověk musí vzít s sebou. Navštívili jsme malý vodopád, jeskyni s pradávnými malůvkami původních obyvatel, vyhlídku na slavnou Whitehaven Beach, „bílou pláž“ samotnou a další místa.

Teď to vypadá, že jsme si jen užívali a flákali se, ale na lodi je vždycky co dělat. Vstávali jsme brzy ráno, abychom vypluli s přílivem/odlivem, vařili jsme, uklízeli loď, při plavbě jsme se střídali u kormidla, tahali za lana a museli být stále ve střehu, s Rivkou jsme chytaly mooringy a kotvily, každý výsadek člunem na pevninu vyžadoval spoustu příprav. Brian sbíral a zpracovával informace o počasí z rádia a přemýšlel nad mapami, kam se vydáme a můžeme vydat (vítr, příliv/odliv, závětrné zálivy). Nenudili jsme se. Když jsme měli volno, četli jsme si, šnorchlovali a Rivka rybařila. 

Nebezpečná zvířátka a korálové útesy

Koupání v oceánu je super, pokud tam není silný proud, žraloci a jellyfish/stingers (žahavé medúzy). Kvůli žralokům jsme se nesměli koupat po páté večer až do rána. V Cid Harbor žádné koupání, protože tam asi měsíc před naším pobytem žralok tygří zabil člověka. Žraloky jsem viděla v Nara Inlet - veliké žluté stíny pod vodou. Prvně jsem myslela, že to jsou kameny, protože byl odliv a voda nízko. Den předtím jsem si šla zaplavat ke břehu a zpět, další den jsem si už ale netroufla. Pokaždé jsme do vody museli nosit „stinger suit“, celotělový tenký obleček chránící před žahavými potvorami, které mají sezónu od listopadu do dubna. Při výsadku na břeh jsme někdy museli mít boty, kdybychom si šlápli na „stone fish“. Opět nějaká jedovatá potvora, co se zahrabává do písku. Stejně tak i malí rejnoci, na které si taky nechcete šlápnout. Na lodi nás v zátokách otravovaly hovada, ale to bylo nic proti pevnině. Při výsadku na pevnině jsme už na pláži měli každý na sobě alespoň 20-30 kusů navzdory repelentu. Australská zvířátka mají tu tendenci, že pokud vás rovnou nesežerou, tak vás alespoň otráví, nebo vysajou krev. Jenom koaly furt žerou eukalyptus a chrní.

Na druhou stranu jsme potkali několik mořských želv, obřího varana, který vás může maximálně poškrábat (a pak z toho máte ošklivou infekci), a Brian viděl jednoho zeleného hada, co se odplazil pryč dřív, než jsem ho stihla zahlédnout. Hadů jsem se bála nejvíc a nakonec žádného neviděla (což ale neznamená, že tam ty potvory nejsou). Na Hamilton Islandu jsem navštívila minizoo, kde jsem si nafotila koaly, pohladila klokánka wallaby a hady, škrtiče, měla jenom za sklem. Nejvíc jsme si s Rivkou užily šnorchlování na Haslewood Island Reef. Loď jsme měli zaparkovanou 3 noci na mooringu jen 10 metrů od korálového útesu. Z toho se nám jeden den povedla viditelnost do hlouby asi 5 metrů. Kochali jsme se barevnými rybkami a životem na útesech alespoň dvě hodiny. Paráda. 

Resort, turismus a Whitehaven Beach

V polovině plavby jsme potřebovali doplnit vodu a čerstvé potraviny. Proto jsme strávili dvě noci v marině na Hamilton Islandu. Ostrov je docela malý a pěšky ho přejdete za 1,5 hodiny, ale stejnak tu mají letiště, kde přistávají klasické boeingy. Takže turisti buď přiletí, nebo připlují trajektem, ale auta si s sebou vzít nesmí. Na celém ostrově (až na pár výjimek v podobě zásobovacích aut) jezdí jenom golfová autíčka, tzv. buggies. Ty jsou naprosto boží a roztomilá, ale prý se v nich pár turistů každý rok zabije! Jezdí docela rychle, a když se borci opijou a sjedou z útesu… Je tu odhadem několik stovek domů, domků, chat a bungalovů a jeden veliký hotel ze 70. let. Zkrátka turistické středisko zabírající polovinu ostrova. Zajímavostí je, že tu můžete bydlet i natrvalo. Součástí resortu je i školka, škola, hasičárna, supermarket (vč. nezbytného liquer store), pekárna, lékárna, restaurace, banka, doktor, posilka, laser game,… Takový malý svět sám pro sebe. A ceny pochopitelně o třetinu až polovinu vyšší než kdekoliv na pevnině. My jsme nejvíc ocenili volný vstup do místních bazénů pro kohokoliv na ostrově.

Sice nebyla hlavní turistická sezóna, ale lidí v resortu a na pláži Whitehaven bylo ažaž. Prý jedna z nejznámějších pláží na světě. Dlouhá s bílým pískem, až vás bolí oči. Za pláží džungle. Koupání však jenom v oblečku. Nenechte se zmást fotečkami na Instagramu a FB. Turisti se vyfotí v plavkách klečící/ležící po kolena ve vodě či na hranici písek/voda, aby schytali co nejvíc lajků, ale do vody v plavkách si netroufnou. Mně stačila Lookout Beach, a na samotnou Whitehaven už mě nedostali. Být tam v poledne je spíš utrpení. A lidí mraky. Přiváží je čluny z Hamilton Island, přilétají letadýlkama, co přistávají na vodě, nebo vrtulníkama. Na můj vkus už krapet přeturistováno.

Ponorka    

Když vyrazíte na loď s cizíma/známýma lidma, za chvíli vás začne štvát, jak si čistí zuby. Na tom je dost pravdy. Loď je vždycky malá, furt o sebe zakopáváte, nikam se neschováte a nemůžete z ní jentak odejít (pokud nejste v přístavu u mola). Mně lezlo na nervy, jak Brian nebyl schopný vrátit věci v kuchyni na stejné místo, odkud je vzal, a jak nám (hlavně mně) furt dokola opakoval poučky týkající se bezpečnosti na lodi. Jeho „watch your fingers“, kdykoliv jsem šáhla na lano nebo řetěz kotvy, mě vysíralo asi nejvíc. Jasně, že si musíte dávat bacha, abyste o prsty nepřišli, ale když vám to někdo opakuje furt dokola, tak už si připadáte jak totální idiot. Přitom zrovna já jsem opatrnej člověk a mám se ráda, takže na sebe dávám pozor. Podle mě byl spíš problém v australštině, kdy se radši ještě jednou zeptám, zda instrukcím fakt rozumím správně, abych neudělala něco špatně. Jenže pak to vypadá, že ničemu nerozumím. Prostě australština, no. To je na samostatnej text, na kterej taky časem dojde. U Rivky mě občas vytáčel její bezmezný a neustálý optimismus. Jinak byla v pohodě.

Ponorku jsem řešila tak, že jsem si četla, šla jsem se projít sama na Hamilton Islandu nebo jsem někdy vynechala výlet/výsadek na ostrov a zůstala na lodi. Velkou výhodou bylo, že jsme byli tři. Zpětně si neumím představit, jak bychom celou loď zvládli jen ve dvou.

Příště zas?

Celkově se výlet moc vydařil. Loď to přežila a my taky. Viděli jsme krásná místa. Vylezli na pár kopců. Šnorchlovali, slunili se, plachtili. Naučila jsem se spoustu nových věcí. Viděla zajímavá zvířátka. Až na trochu té ponorky jsme spolu vycházeli velmi dobře a na plánu jsme se vždycky shodli. Přesto mě tahle zkušenost nutí přemýšlet nad tím, zda bych opravdu zvládla plout někam dál a být delší dobu zavřená na malém prostoru s několika lidma. Najednou člověk chápe ty věčné námořnické lamenty. S lidma blbý, bez lidí ještě horší. Taky mi přišlo, že tropické ráje jsou u nás v Evropě dost přeceňované. Vedro, zabijácké slunce, zabijácká zvířátka, písek všude pod oblečením, věčně vás něco žere (doslova) a ani do té krásně azurové vody si nemůžete skočit jentak v plavkách. Takže nevěřte fotkám z FB a propagačním materiálům cestovek z písečných pláží. Pláže jsou peklo. Radši se mnou vyražte v létě na hory na Korsiku :).          

Už zas na La Grace aneb Krmení přístavních štěňátek

Moře a lodí nemám nikdy dost, a protože je pořád potřeba je opravovat, tak jsem v únoru strávila 3 týdny na La Grace opravami v tuniském Monastiru a plavbou na Sardinii. Navíc jsem byla zvědavá, jak budou opravy probíhat na české pirátské plachetnici v porovnání se španělskou Atylou.

Všude strašnej bordel

S kapitánem Pepou jsem se domluvila během listopadové přeplavby, nahlásila jsem se do opravářského listu zájemců, shodli jsme se na přibližném termínu a už mi jen stačilo koupit si letenky. Po obvyklém číhání na nejlevnější kombinaci letů s příručním zavazadlem jsem pořídila let do Tunisu (hlavní město Tuniska) z Prahy přes Paříž a pak ze sardinského Cagliari do Prahy přes Miláno dohromady za pár šušňů (rozuměj 5 táců za 4 letenky, skoro zadara, žejo).

Z večerního příletu do Tunisu jsem byla trochu nesvá (hlavně díky mojí poplašené mamině: „Arabové, muslimové, znásilní tě, a to tam jako přiletíš za tmy?“), ale všechno dopadlo dobře. Jak jinak taky. Vyškrábla jsem ze sebe pár středoškolských francouzských slovíček, zamíchala to s angličtinou v kombinaci s rukama nohama a nakonec se dopravila taxíky a místními „luážemi“ až do monastirského přístavu před jedenáctou v noci přímo pod loď. Taxikáři se mě tradičně pokoušeli oškubat, ale ceny jsem měla zjištěné předem, tak jsem se moc nenechala. Vylezla jsem po šestimetrovém žebříku na palubu, kde mě přivítal bocman Robin v tričku a slipech, ukázal mi, kde je volná postel, vyčistila jsem si zuby a šla na kutě.

Ráno po probuzení jsem prolezla loď a zděsila se, jakej je tam všude strašnej pracovní bordel. Od kuchyně, přes kajuty po motor a palubu bylo všechno „rozdělané“. V salónu kluci řezali dřevo hned vedle pomerančů k jídlu, v kuchyni chaos a kajuty i chodby plné různorodých věcí, že se sotva dalo projít. Za dva dny už mi to ale ani nepřišlo.

Pracovní pomůcky patří na „svoje místo“

Pustila jsem se do práce a to jakože fest. Z následujících 15 dnů jsem měla dohromady jen jeden den volno. Vstávali jsme před osmou, pak snídali a od devíti dělali. Kolem oběda jsme si něco uklohnili (pak naštěstí přijel Ivoš a kuchyň převzal), a končili jsme kolem šesté. Večer jsme pili pivo, víno či fíkovnici.

Hodně jsem brousila dřevo, odšroubovávala, přišroubovávala, přemisťovala věci, uklízela, voskovala, natírala, plnila tanky pitnou vodou, dávala věci na „svoje místo“, sháněla pracovní nástroje, které nebyly „na svém místě“. Občas jsem třídila, vyhazovala, tmelila, vypomáhala v kuchyni. No, a hlavně jsem krmila přístavní štěňátka zbytkama z kuchyně:).

Lidi přijížděli a odjížděli, takže nás na palubě bylo mezi 5-12 najednou. Ke konci se tradičně nestíhalo, lidi brkali jeden přes druhého, hledali místečko, kde by si mohli dodělat rozdělanou práci, ale všechno nakonec dobře dopadlo…

Typický rybářský přístav

Znáte takovéty komerční maríny, jak tam u čisťounkých mol stojí uvázané běloskvoucí jachty a plachetnice? A na molo se dostanete jen přes kamerou střežené dveře pomocí čipu, karty či kódu? Tak v takové maríně jsme my nebyli!

La Grace si hověla na podpěrách v typickém rybářském přístavu, kde se voda z kuchyně (a kdovíodkudještě) jednoduše chrstla přes bort, kde měli smečky toulavých psů svoje ohraničená teritoria a prali se o každý pytel s odpadkama, kde jste na trh lezli dírou v plotě, kde s každým přílivem do přístavu připlouvalo množství odpadků, kde se pod loděma válely prázdné plechovky od barev, kusy dříví, trupů lodí, sítí… Zkrátka pro našince nepořádek. Ale oproti přístavu v Kelibii cajk prej, říkali kluci.          

Jinak tam ženskou nepotkáte ani náhodou. Pokud tam zrovna nemá vytaženou loď z vody německý či americký pár, tak v rybářském přístavu jsou k vidění jen samí chlapi a pak my holky z La Grace. Když jsme ráno šly pro bagety ke snídani, tak nás všichni zdravili, otáčeli se a zírali, co tam jako děláme. Navíc jsme byly špinavé a v pracovních oděvech! Pokud jsme zrovna něco dělaly na palubě (brousily, natíraly, visely na žebříku či na lešení), Tunisané z toho byli úplně paf. Ti „naši“, co dělali na La Grace, si na nás ale brzo zvykli, zdravili a smáli se na nás.

Ženu bruskou neurazíš

Největší radost jsme s kolegyní Domčou měly z nové excentrické brusky, kterou nám Pepa donesl z nákupu a my se na ni vrhly a hned ji šly zapojit do elektriky a vyzkoušet. Naše radostné vyvýsknutí museli slyšet i psi na druhém konci přístavu. Mělo se to takhle. Se dvěma staršíma bruskama jsme zmákly jednu kajutu (Domča), strop záchodu (Domča) a bedničku nad vchodem (já). Pak jsme se plny elánu vrhly na salon a menší bruska únavou vypověděla službu. Nezbylo nám, než se střídat a k tomu brousit ručně. S takovou bychom ale nikdy nedokončily světlíky a stropy a brousily bychom tam ještě dnes. Pokud zkrátka váháte, čím udělat ženě či dívce radost, vykašlete se na kytky a kupte jí excentrickou brusku a sadu brusných papírů na suchý zip. 

Vzhůru na vodu

Loď je potřeba jednou za rok vytáhnout jeřábem z vody ven, oťukat trup, označit špatná prkna, vytrhat, naměřit, vyměnit, utěsnit konopím (nebo bavlnou), zatmelit, natřít podkladovkou a pak ještě dvěma vrstvami antifoulingu. Tohle naštěstí dělali tuniští dělníci, kteří to na rozdíl od nás umí.

Takže Tunisané bouchali prkna a natírali zvenčí trup a my mravenečci pěkně na palubě a v podpalubí dělali všechno ostatní. Problém akorát byl, že Tunisani slibují a skutek utek (zato nám ale připravili naprosto luxusní rozlučkový kotel kuskusu, který jsem dojídala ještě 3 následující dny). Takže se návrat lodi na vodu neobešel bez nervů. Měli jsme ale „jen“ 5 dní zpoždění oproti původnímu plánu, který se fikaně plánoval už s časovou rezervou. V pátek !večer! šla La Grace na jeřáb a do vody. Ano, Pepa vskutku dokázal přimět Tunisany, aby v pátek ještě po západu slunce spustili loď do vody. Kdyby se to nestihlo, tak by to šlo až v pondělí a oba antifoulingové nátěry by šly do hajzlu (loď musí po druhém nátěru zpátky do vody mezi 2-24 hod).    

Starý dobrý mořský krysy

Byli jsme zpátky na vodě. Zase se z nás staly starý dobrý mořský krysy. Mezi tankováním nafty jsme si s Radkou odskočily na místní trh, kde seženete úplně, ale úplně všecko. Z kupy sekáčových šátků jsem si vyhrabala zbrusu novou arafatku jako suvenýr (navíc ta moje stará 16 let už je celá orvaná a děravá). Chtěla jsem smlouvat, ale při ceně 2 dinárů (cca 16 Kč) mi to bylo trapný. Koupili jsme banány a datle, já si nafotila místní ruch a vyrazily jsme zpět na loď. Přes cestu nám přeběhl pes a držel něco v tlamě. Po bližším prozkoumání to byla fenka, co přenášela jedno ze svých maličkých štěňátek, pryč z přístavu do jiného úkrytu v rozbořeném domě. Psi v přístavu by jí je určitě roztrhali…

A tak jsme teda konečně vypluli (i s nedodělaným světlíkem) směr Kelibie a pak na Sardinii. To už ale vlastně není zastak zajímavý. Tahají se plachty, kormidluje se, bleje se, blbě vám je, zima vám je, dodržujete služby, houpete se, bijete na zvon, otáčíte přesýpací hodiny. Z plavby samotné mi v paměti nejvíc utkvěly následující 3 klíčové momenty:

• V noci mě budí na vachtu, obleču se a štrachám se z kajuty, přičemž se mi podaří si do dveří přivřít palec. Zavyju, palec strčím do pusy a utřu si slzičku. Po zbytek plavby se palce skoro nemůžu dotknout, natožpak, abych uvázala nějaký uzel. Je mi zima, ale palec pálí. Dodneška mi ta borůvka odrůstá.
• Kormidluju a Karel volá: „Na pravoboku je nějaká mrtvola, je to želva, je to mrtvá želva, a teď zvedla hlavu, tak mrtvá není.“ Poprvé tedy vidím na mořské hladině plavat želvu. Delfíni si zaskákali před přídí pár minut poté, ale ty mě už tolik nerajcujou.
• Noční vachta, hezky si kormidlujeme a nad námi hvězdy a měsíc, pak se to nějak zatáhne a vplouváme do brutální černoty. V dálce na pravoboku blesky osvětlují moře. 

Měsíc práce a zábavy na plachetnici Atyla ve Španělsku

Když jsem před rokem procházela Bilbao v rámci camina, neměla jsem čas navštívit Guggenheimovo muzeum a pořádně si prohlédnout město. Takže jsem ani chvilku neváhala využít příležitosti strávit v Bilbau měsíc na lodi a pomoct s opravami. Navíc jsem byla zvědavá, jak to chodí na jiné lodi krom La Grace.

Dobrovolnictví na Atyle jsem si zařizovala ještě z Kanady a těšila se, že si na severu Španělska trochu procvičím španělštinu a prodloužím léto. A taky žejo! Celé dny v kraťasech a tričku, a dokonce jsem se (poprvé tenhle rok) vykoupala i v moři. Přiletěla jsem 19. září v noci těsně poté, co Atyla skončila nabitou sezónu (pluli na východ Kanady a zpět), a opustila jsem ji opět 19. října, když začalo fučet a pršet.

Náplň práce dobroše na lodi

S lodí jsme stáli před námořním muzeem v centru. Do muzea jsme měli vstup zadarmo a chodili využívat zaměstnanecké sprchy, než jsme plně zprovoznili hadici a přístup k vodě přímo na lodi. Ze začátku jsme dělali inventury jídla, triček, uklízeli po poslední plavbě sezóny, prali, sušili a zkrátka dělali pořádek. O víkendu jsme se ještě odmotorovali kousek po řece do přístavního městečka Zierbena na místní lodní festival a sloužili jako atrakce pro rodiny s dětma. Potom jsme už ale začali naplno makat.

Sjelo se víc dobrošů a vyklízeli jsme komplet loď. Tahali lana, barvy, vesty a neskutečné množství věcí zpod podlah a úložných prostor. Zazimovávali jsme všechno do kontejneru. Demontovali plachty, zaznamenali jejich poškození a úhledně je zabalili do pytlů a uložili. Vyklidili jsme dílnu a zorganizovali nástroje v ní. Vrtali jsme, natírali, šmirglovali, třídili, šili, nosili, omývali, přeměřovali. Můj poslední týden jsme strávili stavbou „důmyslné konstrukce“ z umělohmotných trubek, která měla v budoucnu nést igelitový plášť, a ochránit tak celou palubu před deštěm a zimním baskickým počasím.

Běžný pracovní den

Vstávali jsme kolem deváté. Do desíti byla snídaně. Do dvou jsme pracovali. Oběd a krátká siesta a ještě práce tak do šesti sedmi. Záleželo, kolik bylo zrovna práce a co bylo potřeba dodělat. Pak většinou následovala sprcha, nákup piva a vína, popíjení zaslouženého pivka po práci na palubě, kecání a večeře v devět. Nebo jsem vypadla do města fotit či chytit wi-fi do muzea. Víkendy nám vycházely volné a já je využívala k výletům po okolí, focení, procházkám a návštěvám muzeí.

Top zážitky

Podpluli jsme „ten známý“ UNESCO most v Portugalete. Opět by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem ho přecházela s báglem na zádech, že ho budu za rok podplouvat na plachetnici! Navštívila jsem Dragonstone – viz můj předchozí blogpost. Prošla jsem se po útesech a fotila tam paraglidisty. Strávila 3 hodiny v Guggenheimově muzeu s foťákem. Viděla světelnou show promítanou na budovu Guggenheimova muzea z vody (vzali jsme si člun, pivo a psa, ale pak jsme nemohli nastartovat motor a odtáhla nás říční stráž, byli fakt milí). Otestovala jsem 14 druhů piv z místního supermarketu a objevila nejlepší kombinaci „cena vs. chuť“. Dvakrát jsem zakončila výlet pivem a výtečnou zmrzkou na pláži v Bermeu a u toho pozorovala surfaře. 

Pohoda na Atyle

Atyla je loď plná mlaďáků ze všech koutů Evropy. Kapitán Rodri razí heslo „mi casa es tu casa“ a chová se podle toho. Oficiální jazyk na palubě je angličtina, ač je tam stejnak vždycky nejvíc Španělů. Mezi kluky a děvčaty se nedělá žádný rozdíl a úkolují se stejně a dle schopností. Někdy jsme si fyzicky fakt mákli a jindy se práce zastak nehrotila. Občas jsme si večer pustili film nebo Futuramu. Jídlo bylo skvělé, vždycky vege a maso verze. S vegetariánstvím neměl nikdo problém – asi polovina posádky byla vege. Celkově musím říct, že hodnoty, kterými se Atyla na webu ohání, jako sociální a gender rovnost, otevřenost, respekt a přátelství, nejsou jen plané fráze. Jo a pes na palubě taky dělá fajn atmosféru, hlavně když při každém jídle obchází lidi a dělá na ně psí oči. Navíc je Olivia děsně muchlavá a hravá.

Průšvih nakonec

Hodnoty dostaly i zabrat, když došlo ke konci mého pobytu na nepříjemnou událost, kdy se v noci ztratily dva zánovní nástroje. Kapitán byl naštvaný a nejprve to přičítal na vrub nám dobrošům, že jsme je nechali na palubě přes noc. My jsme zase tvrdili, že jsme je nechali v dílně, která je na palubě, ale nezamčená. Navíc se začaly postrádat a hledat až pár dní poté. Byla to blbá situace pro všechny a v sázce byla důvěra v práci dobrovolníků. Nakonec jsem vyvolala debatu na tohle téma, v klidu jsme si o tom všichni promluvili a řekli svoje názory a pak i nápady, jak takovým situacím předcházet. Všichni byli rádi, že jsme to probrali a nezametli pod koberec. I pro mě to bylo důležité, protože na výsledku záviselo, jestli se na loď budu chtít zase vrátit. 

Teď jsem tedy ve fázi, kdy plánuji Atylu navštívit v dubnu ke konci jejich oprav (pravděpodobně suchý dok v Santanderu) před mým druhým caminem. Držte mi pěsti, ať to vyjde.   

Dream job? Mytí lodí v přístavech

Už od příjezdu jsem okukovala přístavy v downtownu a slintala nad loděma (především plachetnicema), co v nich jsou ustájeny. Říkala jsem si, že bych v maríně byla ochotná dělat v podstatě cokoliv… Tak teď zvenčí myju lodě, občas i pomáhám voskovat nebo uklízet interiéry.

Enchantress myjeme každý týden. Byla to tzv. the oat boat.

Mýt luxusní jachtu je jako mýt luxusní bourák

Hlavně to nesmíte poškrábat a na každý povrch patří něco jiného. Chvilku mi trvalo, než jsem se naučila, co a jak a jak se čemu říká po anglicku, ale po měsíci a půl už zvládám bez problémů umýt sama komplet malou vcelku špinavou loď nebo větší, co zastak zadělaná není. Někdy je to fyzicky náročná práce, obzvlášť když jsem celý den na dešti promočená vč. bot a ponožek nebo naopak v plavkách na sluníčku. Ale řeknu vám, že takhle ve vedru si v maríně mýt loď v plavkách, zatímco normální smrtelníci sedí ve věžácích u kompů, není vůbec špatná věc a baví mě to. Jo a taky se nesmíte bát výšek. Často balancuju s kartáčem na hraně střechy bez jištění a na molo bych se teda rozplácnout nechtěla.

Enchantress už znám jako svoje boty.
Nejradši jsem na střeše a na přídi.

Jinak loď se obvykle myje odshora dolů a odpředu dozadu. Takže začínáme pěkně na střeše, kde jemnými kartáči drbeme radary od racčích hovínek, škeblí, krabích klepýtek a bordelu. Pak to všechno i se spešl „mýdlem na jachty“ spláchneme hadicí dolů na horní palubu a zase odpředu od tzv. brow a oken drbeme a kartáčkujeme (dost často detaily kartáčkem na zuby) dozadu, kde je obvykle umístěný člun, jehož textilový obal je též pokakaný od racků a havranů:). Postupně se dostaneme dopředu na tzv. bow a dodělávají se boky, okna, záď a část trupu zvenčí, která je u mola. Nejzábavnější je ale stejnak sprchování hadicí!

Malá loď, ale pěkně špinavá po zimě.
False Creek marína pod Granville mostem.

Lodě malé, velké, jachty, plachetnice

Každá loď je jiná, má jiné detaily, skryté úschovné prostory tzv. hatch. Některé mají originální podlahy z týkového dřeva, jiné napodobeniny. Liší se velikostí, prostorností, praktičností, designem. Bývají v rozličných stavech. Majitelé se o ně starají méně či více. Pár lodí umýváme pravidelně – jednou za měsíc, jednou za 2 týdny, každý týden. Umývali jsme i lodě „po zimě“ a to byl teda zelený humus. Fakt. Zas ale vidíte ten ohromný rozdíl, když práci dokončíte.

"Moje" první umytá loď 72 stop na délku v River Rock maríně.

Umýváme a voskujeme především jachty, protože majitelé jachet mívají víc prachů a míň času se o svoje miláčky starat než majitelé plachetnic. Plout výhradně na motor nebo občas ušetřit plachtěním je taky rozdíl. Kolem marín jsou mimo mola na kotvách z devadesáti procent uvázané plachetnice a v drahých marínách u mol si hoví motorové jachty a pár luxusních plachetniček. Pravidelně se ale staráme i o jeden tzv. sail boat (plachetnici). Já zatím tu čest umývat plachetnici neměla, ale už mám jednu konečně slíbenou na příští týden. Juch!

40 stop loďka. Majitel má prý 7 lodí různých velikostí
a tuto jsme myli před prodejem.

S kým dělám a pár praktických informací

Práci jsem našla na Craiglistu, poslala resumé s fotkou, jak kormidluji La Grace, a ozvala se mi Petra. Podle příjmení jsem si nebyla jistá, jestli je Češka, ale pak se ukázalo, že jo. Petra žije mimo ČR už 16 let a mluvíme spolu občas česky, ale na lodích a v marínách anglicky. Petra nás organizuje, posílá na lodě, domlouvá kšefty, myje s náma. My ostatní jsme jen ti „guys“, co dojdou a umyjí (navoskují) nasmlouvanou loď. Někdy pomáhám Petře, často makám s Antoniem (mladý Španěl, co sem přijel naučit se pořádně anglicky), s nímž tvoříme sehraný tým, Kanaďanem Davidem (co má farmu v Portugalsku a vždycky tam jezdí na zimu), Kanaďanem Evanem (devatenáctiletým mariňákem). Jednou týdně chodíme na velkou luxusní jachtu Hotei pomáhat stálé posádce umýt loď zvenčí a uklidit zevnitř. Ti jsou taky v pohodě. Kdo by taky nebyl, že?

Coal harbour marína. Z obou stran parádní plachetnice.
Dave čistí vapkou a nahoře Antonio drbe "arc".

Ta loď není moje, to jenom tak vypadá

Každý den je jiný. Různé lodě, maríny, i když většinou myjeme v Quayside maríně v Yaletownu. Kolem poledne vybaluju svačinu a sním si oběd někde na přídi nebo na molu. S Antoniem si dáváme po práci pivko u vody nebo přímo na lodi. Když pomáháme na Hotei, tak si můžeme vybrat z bohaté nabídky lodních lednic pivo nebo cider. Přála bych vám vidět ty lodní bary a nabídku whiskey, co tam mají (Soto by byl nadšený:). Posledně jsme si takhle pili pivo na Hotei a kolemjdoucí se nás ptali, jestli nám ta loď patří. Haha. Tak nestalo se mi to poprvé a asi ani naposledy, že si lidi myslí, že je loď moje, když ji umývám. Ale já bych samozřejmě brala „sail boat“ a ne jachtu.

Hotei je druhá největší loď v Quayside maríně.
Uvnitř to vypadá fakt luxusně.

Zlobivé mořské vydry a zaseklá plachetnice pod mostem

Můžete si mít prachů, kolik chcete, ale zabydlí-li se na vaší lodi mořská vydra a zadělá vám ji odshora dolů a zas a znova navzdory všem opatřením, která jí v tom mají zabránit, máte docela smůlu. Taková loď je potom mezi námi téměř prokletá a říkáme jí „the oat boat“. Držte nám pěsti, aby se vydra na jednu z našich lodí nevrátila, dík.

Když se zasekne loď pod Cambie mostem.

Jednou se kolem dělo i něco zajímavého. Z kotvy se utrhla plachetnice a zasekla se o stěžeň pod mostem kousek od maríny, kde jsme zrovna pracovali. Evan z toho měl ohromnou radost a s Davidem celou akci pozorovali. Loď byla asi hodinu zaseklá. Pak konečně na palubu dorazil majitel a snažil se loď odtáhnout člunem, což se mu děsně dlouho nedařilo. Pak se Evan smiloval a zavolal pobřežní stráž, která zoufalému majiteli pomohla loď odseknout a odtáhnout zpod mostu. Všechno skončilo šťastně. Jen nevíme, na kolik babek takový zásah majitele přišel, protože Vancouver není zrovna levný kraj.