Měsíc práce a zábavy na plachetnici Atyla ve Španělsku

Když jsem před rokem procházela Bilbao v rámci camina, neměla jsem čas navštívit Guggenheimovo muzeum a pořádně si prohlédnout město. Takže jsem ani chvilku neváhala využít příležitosti strávit v Bilbau měsíc na lodi a pomoct s opravami. Navíc jsem byla zvědavá, jak to chodí na jiné lodi krom La Grace.

Dobrovolnictví na Atyle jsem si zařizovala ještě z Kanady a těšila se, že si na severu Španělska trochu procvičím španělštinu a prodloužím léto. A taky žejo! Celé dny v kraťasech a tričku, a dokonce jsem se (poprvé tenhle rok) vykoupala i v moři. Přiletěla jsem 19. září v noci těsně poté, co Atyla skončila nabitou sezónu (pluli na východ Kanady a zpět), a opustila jsem ji opět 19. října, když začalo fučet a pršet.

Náplň práce dobroše na lodi

S lodí jsme stáli před námořním muzeem v centru. Do muzea jsme měli vstup zadarmo a chodili využívat zaměstnanecké sprchy, než jsme plně zprovoznili hadici a přístup k vodě přímo na lodi. Ze začátku jsme dělali inventury jídla, triček, uklízeli po poslední plavbě sezóny, prali, sušili a zkrátka dělali pořádek. O víkendu jsme se ještě odmotorovali kousek po řece do přístavního městečka Zierbena na místní lodní festival a sloužili jako atrakce pro rodiny s dětma. Potom jsme už ale začali naplno makat.

Sjelo se víc dobrošů a vyklízeli jsme komplet loď. Tahali lana, barvy, vesty a neskutečné množství věcí zpod podlah a úložných prostor. Zazimovávali jsme všechno do kontejneru. Demontovali plachty, zaznamenali jejich poškození a úhledně je zabalili do pytlů a uložili. Vyklidili jsme dílnu a zorganizovali nástroje v ní. Vrtali jsme, natírali, šmirglovali, třídili, šili, nosili, omývali, přeměřovali. Můj poslední týden jsme strávili stavbou „důmyslné konstrukce“ z umělohmotných trubek, která měla v budoucnu nést igelitový plášť, a ochránit tak celou palubu před deštěm a zimním baskickým počasím.

Běžný pracovní den

Vstávali jsme kolem deváté. Do desíti byla snídaně. Do dvou jsme pracovali. Oběd a krátká siesta a ještě práce tak do šesti sedmi. Záleželo, kolik bylo zrovna práce a co bylo potřeba dodělat. Pak většinou následovala sprcha, nákup piva a vína, popíjení zaslouženého pivka po práci na palubě, kecání a večeře v devět. Nebo jsem vypadla do města fotit či chytit wi-fi do muzea. Víkendy nám vycházely volné a já je využívala k výletům po okolí, focení, procházkám a návštěvám muzeí.

Top zážitky

Podpluli jsme „ten známý“ UNESCO most v Portugalete. Opět by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem ho přecházela s báglem na zádech, že ho budu za rok podplouvat na plachetnici! Navštívila jsem Dragonstone – viz můj předchozí blogpost. Prošla jsem se po útesech a fotila tam paraglidisty. Strávila 3 hodiny v Guggenheimově muzeu s foťákem. Viděla světelnou show promítanou na budovu Guggenheimova muzea z vody (vzali jsme si člun, pivo a psa, ale pak jsme nemohli nastartovat motor a odtáhla nás říční stráž, byli fakt milí). Otestovala jsem 14 druhů piv z místního supermarketu a objevila nejlepší kombinaci „cena vs. chuť“. Dvakrát jsem zakončila výlet pivem a výtečnou zmrzkou na pláži v Bermeu a u toho pozorovala surfaře. 

Pohoda na Atyle

Atyla je loď plná mlaďáků ze všech koutů Evropy. Kapitán Rodri razí heslo „mi casa es tu casa“ a chová se podle toho. Oficiální jazyk na palubě je angličtina, ač je tam stejnak vždycky nejvíc Španělů. Mezi kluky a děvčaty se nedělá žádný rozdíl a úkolují se stejně a dle schopností. Někdy jsme si fyzicky fakt mákli a jindy se práce zastak nehrotila. Občas jsme si večer pustili film nebo Futuramu. Jídlo bylo skvělé, vždycky vege a maso verze. S vegetariánstvím neměl nikdo problém – asi polovina posádky byla vege. Celkově musím říct, že hodnoty, kterými se Atyla na webu ohání, jako sociální a gender rovnost, otevřenost, respekt a přátelství, nejsou jen plané fráze. Jo a pes na palubě taky dělá fajn atmosféru, hlavně když při každém jídle obchází lidi a dělá na ně psí oči. Navíc je Olivia děsně muchlavá a hravá.

Průšvih nakonec

Hodnoty dostaly i zabrat, když došlo ke konci mého pobytu na nepříjemnou událost, kdy se v noci ztratily dva zánovní nástroje. Kapitán byl naštvaný a nejprve to přičítal na vrub nám dobrošům, že jsme je nechali na palubě přes noc. My jsme zase tvrdili, že jsme je nechali v dílně, která je na palubě, ale nezamčená. Navíc se začaly postrádat a hledat až pár dní poté. Byla to blbá situace pro všechny a v sázce byla důvěra v práci dobrovolníků. Nakonec jsem vyvolala debatu na tohle téma, v klidu jsme si o tom všichni promluvili a řekli svoje názory a pak i nápady, jak takovým situacím předcházet. Všichni byli rádi, že jsme to probrali a nezametli pod koberec. I pro mě to bylo důležité, protože na výsledku záviselo, jestli se na loď budu chtít zase vrátit. 

Teď jsem tedy ve fázi, kdy plánuji Atylu navštívit v dubnu ke konci jejich oprav (pravděpodobně suchý dok v Santanderu) před mým druhým caminem. Držte mi pěsti, ať to vyjde.   

Hajzly nakonec nemyju, jenom nádobí

Před odjezdem jste se mě furt ptali: „A co tam jako budeš dělat? Máš něco domluveného předem?“ A já odpovídala: „Je mi to jedno, klidně budu mejt hajzly. Hlavně, když nebudu sedět u počítače.“ Tak hajzly nakonec nemeju, ale myju nádobí v kuchyni v jednom tap housu v centru. Zděsili jste se, co? Úplně vidím ty obličeje. Říkáte si: „Holka, máš tohle zapotřebí s červeným diplomem?“ nebo „Hahá, nojo, absolventka fildy, kde jinde taky mohla skončit, že.“

Chihuahua - mexická část pubu

Shánění práce aneb Levná pracovní síla

Hledání „dobré“ práce tu není jentak. Přijde mi, že snad každý, koho jsem potkala (včetně Kanaďanů), někdy myl nádobí. Denně jsem projížděla a stále projíždím Craiglist a koukám po různých pracích a na celou řadu inzerátů jsem i odpověděla. Pokud se ale nechci vydat na pracovní dráhu servírky nebo uklízečky (případně dělníka na stavbě, což platí spíše pro borce), tak mi tolik možností nezbývá.

Můj mycí kamrlík v ideálním čistostavu

Na každou prkotinu, jako je třeba venčení pejsků nebo roznášení novin, tu člověk potřebuje auto a místní řidičák. 99 % „použitelných“ inzerátů vyžaduje nějaký kanadský certifikát, roky praxe, časovou flexibilitu (což znamená víkendy a noci), reference od předchozích kanadských zaměstnavatelů a samozřejmě výborné komunikační schopnosti v angličtině. Tož to já jim docela rozumím, s mluvením už je to krapet horší. Však to znáte. Zkrátka jsem tu imigrantka = levná pracovní síla. Trochu něco jak Ukrajinci u nás. Pouze s tím rozdílem, že já jsem tu dobrovolně na prázdninách, neživím doma celou rodinu, kdykoliv se můžu vrátit a v mojí zemi se neválčí. Jo a taky se tu ke mně nikdo nechová nijak povýšeně (levná pracovní síla z východu). Lidi jsou dost přívětiví a nápomocní…

Kolega line kuchař Don pózuje "v akci"

Co je to ten Dishwashing/Prep?

Tak teda myju nádobí. Sprchuju nádobí, strkám ho do myčky, rozmisťuju po kuchyni čisté tam, kam co patří (zpočátku největší oříšek). Ale taky pomáhám s tzv. preparations, což znamená, že třeba krájím zeleninu/maso, rozvažuju sýr a různý další věci do pytlíků/porcí, rozmražuju, peču, kuchtím, míchám, strkám do krabiček, popisuju, vracím do chlaďáku či mražáku. Prostě všechno, co je zrovna potřeba. A když jsme večer hodně „busy“, tak pomáhám kuchařům připravovat pizzy, nachos a saláty. Nebo když nejsme „busy“ vůbec, tak taky dělám pizzy, nachos, saláty… Oxiduju u objednávek a učím se od „line“ kuchařů už samotnou závěrečnou úpravu jídla, abych se nenudila.

Don pózuje u chlaďáku s přísadama na pizzu a saláty

Výhody a nevýhody práce v kuchyni

Velkou výhodou práce v kuchyni je, že mám za směnu jídlo gratis. Můžu si říct víceméně o cokoliv, ale protože nejím maso, tak se mi ten výběr krapet zužuje. Nevadí. Vymýšlím si svoje druhy vege pizz a míchám si saláty z toho, na co mám zrovna chuť, nebo si usmažím vegeburgr a přihodím k němu houby. Dokonce ani nepracuju za minimálku, a když si ke své hodinovce přičtu i podíl na dýškách, tak mi to na hodinu vychází celkem fajn. Pracuju týdně v rozmezí 24-30 hodin, přičemž o půlnoci jsem už doma v pelechu a práci vypouštím z hlavy ve chvíli, kdy si pípnu odchod. Žádné online psycho non-stop nasazení 24/7, jako jsem zažívala v Brně, mi tu nehrozí. Taky pochybuju, že bych při obdobné práci na ¾ úvazek u nás v ČR po zaplacení nájmu, dopravy, jídla… byla schopná ušetřit skoro třetinu výplaty. Jsem holt skromná, protože upřímně – vždyť já skoro nic nepotřebuju a vy taky ne.

V kuchyni jsem sama holka mezi samýma borcema různýho věku, rasy (Asiati, first nations = tak se tu říká Indiánům a původním obyvatelům), národností (Ukrajinec, Vietnamci, Kanaďani) i sexuální orientace (tady ve Vanu je spousta gayů). Někteří jsou víc v poho, někteří tak normálně v poho a jeden Vietnamec mně občas leze trochu na nervy svojí neposedností. Do toho vůbec nepočítám všechny ty holky a kluky, co servírují, dělají na baru, na recepci hostelu a v mexické části pubu. S nima bohužel nemívám moc času se vybavovat.

Vánočně nazdobený bar

Tím se dostávám k první nevýhodě dw/prep, tedy k jazyku. Nepokecám si v angličtině tolik, kolik bych chtěla a potřebovala. Obvykle není moc čas se vybavovat a poflakovat okolo. Kuchyň je též docela rizikový pracoviště – všechny ty nebezpečný trouby, vařiče, rozpálený plotny, pánvičky, hrnce, velký ostrý nože, chemikálie a čisticí prostředky, rozbité sklo, vařící olej, rohy stolů, úzké průchody, kluzká podlaha,… Zatím jsem se dvakrát trochu spálila, jednou mi málem na oko spadla plastová krabice (monokla naštěstí nemám), spadl mi na hlavu plastový rám do myčky a asi desetkrát jsem užuž myslela, že mi ujedou kecky. Je to občas „vo hubu“ a musím být hodně opatrná. Bolí mě pravé zápěstí z mačkání sprchy (něco jak náběh na karpální tunel z myši, co jsem měla při práci u kompu). Na místní poměry si „moc“ nevydělám. Dishwashuju už 2 měsíce a pomalu se začínám nudit, ale to snad nebude mít dlouhého trvání. O tom ale zas někdy příště.

Zvykám si, že mě někdo za práci chválí, děkuje

Normálně mi na konci šichty kolega prep kuchař řekne, že jsem dneska udělala dobrou práci a že děkuje za pomoc! Taky se mě pravidelně ptá, jestli mě práce baví a jestli jsem v ní spokojená. Po zvládnutí předem nahlášené mega párty nám line kuchař všem poděkoval za dobře odvedenou práci. Dvakrát se mi stalo, že došla servírka s dotazem: „Kdo dělal ty pizzy/saláty?“ Já instinktivně ztuhla, že jsem něco pokazila, ale ona vzkázala, že zákazníci byli hrozně spokojeni, chutnalo jim a že mi to má vyřídit. Uff, díky. Žádání a následné děkování je tu na denním pořádku: „Jana, máš minutku? Můžeš prosím udělat full ceasar a meat pie pizzu?“ Já:„Ok, no problem.“ Po cca 8 minutách hlásím a podávám hotovou pizzu a salát a kuchař mi poděkuje. Tady normálka. V Čechách se co do slušnosti a dávání okamžité zpětné vazby (hlavně té pozitivní) máme podle mě ještě hodně co učit.   

PS: Jo a málem bych zapomněla. Máme tu takové malé roztomilé myšičky. Během večerní směny vždycky přebíhají sem a tam. Taky u jedné zdi bydlí rodinka švábů. Tady normálka.