Hajzly nakonec nemyju, jenom nádobí

Před odjezdem jste se mě furt ptali: „A co tam jako budeš dělat? Máš něco domluveného předem?“ A já odpovídala: „Je mi to jedno, klidně budu mejt hajzly. Hlavně, když nebudu sedět u počítače.“ Tak hajzly nakonec nemeju, ale myju nádobí v kuchyni v jednom tap housu v centru. Zděsili jste se, co? Úplně vidím ty obličeje. Říkáte si: „Holka, máš tohle zapotřebí s červeným diplomem?“ nebo „Hahá, nojo, absolventka fildy, kde jinde taky mohla skončit, že.“

Chihuahua - mexická část pubu

Shánění práce aneb Levná pracovní síla

Hledání „dobré“ práce tu není jentak. Přijde mi, že snad každý, koho jsem potkala (včetně Kanaďanů), někdy myl nádobí. Denně jsem projížděla a stále projíždím Craiglist a koukám po různých pracích a na celou řadu inzerátů jsem i odpověděla. Pokud se ale nechci vydat na pracovní dráhu servírky nebo uklízečky (případně dělníka na stavbě, což platí spíše pro borce), tak mi tolik možností nezbývá.

Můj mycí kamrlík v ideálním čistostavu

Na každou prkotinu, jako je třeba venčení pejsků nebo roznášení novin, tu člověk potřebuje auto a místní řidičák. 99 % „použitelných“ inzerátů vyžaduje nějaký kanadský certifikát, roky praxe, časovou flexibilitu (což znamená víkendy a noci), reference od předchozích kanadských zaměstnavatelů a samozřejmě výborné komunikační schopnosti v angličtině. Tož to já jim docela rozumím, s mluvením už je to krapet horší. Však to znáte. Zkrátka jsem tu imigrantka = levná pracovní síla. Trochu něco jak Ukrajinci u nás. Pouze s tím rozdílem, že já jsem tu dobrovolně na prázdninách, neživím doma celou rodinu, kdykoliv se můžu vrátit a v mojí zemi se neválčí. Jo a taky se tu ke mně nikdo nechová nijak povýšeně (levná pracovní síla z východu). Lidi jsou dost přívětiví a nápomocní…

Kolega line kuchař Don pózuje "v akci"

Co je to ten Dishwashing/Prep?

Tak teda myju nádobí. Sprchuju nádobí, strkám ho do myčky, rozmisťuju po kuchyni čisté tam, kam co patří (zpočátku největší oříšek). Ale taky pomáhám s tzv. preparations, což znamená, že třeba krájím zeleninu/maso, rozvažuju sýr a různý další věci do pytlíků/porcí, rozmražuju, peču, kuchtím, míchám, strkám do krabiček, popisuju, vracím do chlaďáku či mražáku. Prostě všechno, co je zrovna potřeba. A když jsme večer hodně „busy“, tak pomáhám kuchařům připravovat pizzy, nachos a saláty. Nebo když nejsme „busy“ vůbec, tak taky dělám pizzy, nachos, saláty… Oxiduju u objednávek a učím se od „line“ kuchařů už samotnou závěrečnou úpravu jídla, abych se nenudila.

Don pózuje u chlaďáku s přísadama na pizzu a saláty

Výhody a nevýhody práce v kuchyni

Velkou výhodou práce v kuchyni je, že mám za směnu jídlo gratis. Můžu si říct víceméně o cokoliv, ale protože nejím maso, tak se mi ten výběr krapet zužuje. Nevadí. Vymýšlím si svoje druhy vege pizz a míchám si saláty z toho, na co mám zrovna chuť, nebo si usmažím vegeburgr a přihodím k němu houby. Dokonce ani nepracuju za minimálku, a když si ke své hodinovce přičtu i podíl na dýškách, tak mi to na hodinu vychází celkem fajn. Pracuju týdně v rozmezí 24-30 hodin, přičemž o půlnoci jsem už doma v pelechu a práci vypouštím z hlavy ve chvíli, kdy si pípnu odchod. Žádné online psycho non-stop nasazení 24/7, jako jsem zažívala v Brně, mi tu nehrozí. Taky pochybuju, že bych při obdobné práci na ¾ úvazek u nás v ČR po zaplacení nájmu, dopravy, jídla… byla schopná ušetřit skoro třetinu výplaty. Jsem holt skromná, protože upřímně – vždyť já skoro nic nepotřebuju a vy taky ne.

V kuchyni jsem sama holka mezi samýma borcema různýho věku, rasy (Asiati, first nations = tak se tu říká Indiánům a původním obyvatelům), národností (Ukrajinec, Vietnamci, Kanaďani) i sexuální orientace (tady ve Vanu je spousta gayů). Někteří jsou víc v poho, někteří tak normálně v poho a jeden Vietnamec mně občas leze trochu na nervy svojí neposedností. Do toho vůbec nepočítám všechny ty holky a kluky, co servírují, dělají na baru, na recepci hostelu a v mexické části pubu. S nima bohužel nemívám moc času se vybavovat.

Vánočně nazdobený bar

Tím se dostávám k první nevýhodě dw/prep, tedy k jazyku. Nepokecám si v angličtině tolik, kolik bych chtěla a potřebovala. Obvykle není moc čas se vybavovat a poflakovat okolo. Kuchyň je též docela rizikový pracoviště – všechny ty nebezpečný trouby, vařiče, rozpálený plotny, pánvičky, hrnce, velký ostrý nože, chemikálie a čisticí prostředky, rozbité sklo, vařící olej, rohy stolů, úzké průchody, kluzká podlaha,… Zatím jsem se dvakrát trochu spálila, jednou mi málem na oko spadla plastová krabice (monokla naštěstí nemám), spadl mi na hlavu plastový rám do myčky a asi desetkrát jsem užuž myslela, že mi ujedou kecky. Je to občas „vo hubu“ a musím být hodně opatrná. Bolí mě pravé zápěstí z mačkání sprchy (něco jak náběh na karpální tunel z myši, co jsem měla při práci u kompu). Na místní poměry si „moc“ nevydělám. Dishwashuju už 2 měsíce a pomalu se začínám nudit, ale to snad nebude mít dlouhého trvání. O tom ale zas někdy příště.

Zvykám si, že mě někdo za práci chválí, děkuje

Normálně mi na konci šichty kolega prep kuchař řekne, že jsem dneska udělala dobrou práci a že děkuje za pomoc! Taky se mě pravidelně ptá, jestli mě práce baví a jestli jsem v ní spokojená. Po zvládnutí předem nahlášené mega párty nám line kuchař všem poděkoval za dobře odvedenou práci. Dvakrát se mi stalo, že došla servírka s dotazem: „Kdo dělal ty pizzy/saláty?“ Já instinktivně ztuhla, že jsem něco pokazila, ale ona vzkázala, že zákazníci byli hrozně spokojeni, chutnalo jim a že mi to má vyřídit. Uff, díky. Žádání a následné děkování je tu na denním pořádku: „Jana, máš minutku? Můžeš prosím udělat full ceasar a meat pie pizzu?“ Já:„Ok, no problem.“ Po cca 8 minutách hlásím a podávám hotovou pizzu a salát a kuchař mi poděkuje. Tady normálka. V Čechách se co do slušnosti a dávání okamžité zpětné vazby (hlavně té pozitivní) máme podle mě ještě hodně co učit.   

PS: Jo a málem bych zapomněla. Máme tu takové malé roztomilé myšičky. Během večerní směny vždycky přebíhají sem a tam. Taky u jedné zdi bydlí rodinka švábů. Tady normálka.