Bali – ostrov kontrastů, chrámů, skútrů a odpadků

Kamarádka Luca za mnou chtěla do Austrálie. Podařilo se mi jí to rozmluvit a nakonec jsme se sešly trochu blíž - na Bali. A z původních 2 jsme se rozrostly na skupinku 4 mladých žen. Tedy ideální počet pro hledání ubytování a pronájem auta. V Asii jsem nikdy předtím nebyla a moje očekávání bylo dost neurčité. Představovala jsem si moře, pláže, teplo, déšť, turisty, rýžová pole, sopky, výlety, chrámy a místní kulturu. Chtěla jsem si odpočinout od Austrálie a trablů s prací. 

Rušná Kuta

Přiletěla jsem z Brisbane do Denpasaru o den dřív než holky, takže jsem si zabookovala hostel kousek od letiště v Kutě. Dopředu jsem věděla, že jako turistku se mě Balijci budou pokoušet oškubat, nabízet předražené taxi atp. Už jen dostat se po svých z letiště byla výzva. Na prvních pár metrech jsem dostala asi sto nabídek na odvoz. Ne, díky, mám jen příruční bágl a nohy. Hostel jsem našla bez problémů a po cestě ještě koupila u jedné paní SIM kartu s daty a voláním za poloviční cenu, než nabízeli na letišti.

Vyrazila jsem na pláž s knihou a foťákem a byla dost otrávená z toho, jak mi všichni na ulici pořád nabízeli odvoz nebo cokoliv. Sedla jsem si na písek mezi odpadky a opět mě neustále někdo chodil nabízet lehátka, klobouky, brýle, surfy, nápoje, nanuky, náramky, náhrdelníky. Ok, beru, že turisti jsou jejich příjem. Ale když sedíte a čtete si a nevšímáte si jich a jasně dáváte vrtěním hlavy a „no, no, no“ najevo, že nemáte zájem, a oni furt na vás „miss, miss, čip, čip, lůk“… Uff, leze to prostě na nervy a s tím jejich věčným „čip,čip“ jsem si brzo připadala jako kuře. Kdyby si tu raději uklidili…

Procházení se po Kutě je tedy pro silnější povahy a lidi, co se nebojí přebíhat mezi skútry, přeskakovat mrtvé krysy, brodit se po kotníky ve vodě, když zaprší, a odmítat neustálé nabídky. Klidný azyl bez otravování jsem našla v mekáči, nákupáku západního typu nebo na hostelu u bazénu.

Žrací orgie v Ubudu

Holky doletěly a přesunuly jsme se do ubytka v Ubudu. Tam nám chyběl jen bazén nebo moře. Jinak paráda. Výborné snídaně, pěkný výhled, dobrá lokace, relativně čisté město bez odpadků. Hodně jsme jedly a pily pivo Bintang v místních warunzích, spaly a procházely se. Celý pobyt jsme se stravovaly vegetariánsky. Dvě z nás jsme vege a zbytek nechtěl maso riskovat.

Oblíbila jsem si vege nudle a rýži a pořád to střídala. Některé místní jídlo nám vehnalo slzy do očí, ale vždycky nám chutnalo. Kari, tempeh, tofu, ovocné smoothies. Mňam. Výborné bylo tekuté „dragon fruit“ či avokádo nebo „lemon grass“ zmrzka. Horší to bylo se zápaďáckými pokusy „pizza, burger, těstoviny“. To moc nedoporučuji, neumí to a je to předražené. Cenově se dalo najíst za našich 50 korun, ale člověk musel jít do vedlejších uliček. Pivo stojí trochu víc než u nás a vychlazené se dá i pít:).

Prošly jsme se kolem rýžových polí, navštívily tradiční divadelní představení v chrámu „monkey dance“ a vyrazily na celodenní výlet. Auto jsme si pronajaly i s vtipným řidičem, který nás všechny balil a postupně nám odvyprávěl celou svoji sexuální historii. Program jsme si vymyslely den předem. Terasovitá rýžová pole Tegallalang byla úžasná a chce to na ně tak 2 hodiny. U parkoviště vybírají vstupné 16 korun, ale pak už lístek nikde nekontrolují a vstupů na pole je spousta. Vstupné bylo pravděpodobně typický podvod na turisty. V chrámu Pura Tirta Empul se zázračnou vodou platí turisté dvojnásobné vstupné než místní. Přesto na mě „ze srandy“ zkusili, jestli chci na stotisícovou bankovku vrátit, když vstup stojí padesát tisíc. Vskutku vtipné. Místo dalšího chrámu (přišlo nám, že všechny vypadají stejně) jsme si daly levný a dobrý oběd v jednom warungu. Výlet jsme zakončily u vodopádu Tibumana koupačkou. Zase jsme u cesty platily vstupné. Tipuju na další podvůdek. Přesto jsme s výletem byly celkově spokojené.

Hodně mě bavil trh a smlouvání. Brzy ráno, když ještě holky spaly, jsem vyrazila do města a zjistila, že hlavní ulice je proměněná na trh s potravinami. Aha, takže tady lidi shánějí jídlo! Po osmé to sbalili a stánky s ovocem, rýží, vejci a napíchnutými kuřaty na špejli vystřídaly suvenýry. Pořídily jsme tu různé kusy oblečení, lapače snů, nechutné sušenky, „stoprocentní luwak“ cibetkovou kávu, náušnice a další blbosti. S Julií jsme vyzkoušely tradiční balijskou masáž v jednom minisalónku. „Moje“ paní mi dala během hodiny dost zabrat, ale bylo to skvělé. „Julčina“ paní prý byla o dost měkčí. Za cenu cca 130 korun cajk.

Padangbai u moře

Druhou část pobytu jsme strávily v přímořském městečku. Oproti Ubudu je Padangbai díra. Odplouvají odsud trajekty na Nusa Penida a fast boats na ostrovy Gili, takže turisti tudy vždy jen přeběhnou mezi transity a trajekty. Hodně tu frčí potápění a našly jsme i potápěčskou školu vlastněnou a provozovanou Čechy. Jinak tu fakt nic není, pár restaurací, hodně zanedbaných toulavých psů, skládky mezi domy, dva chrámy, několik obchůdků se suvenýry, pošta, jeden hostel a tři pláže. Celý dojem umocnil fakt, že jsme tam byly ještě před sezónou.

Z pláží je docela použitelná Blue Lagoon, ale vadilo nám, že je bohužel plná odpadků a majitelé dvou místních warungů (jedna rodina) na to kašlou a jen se snaží rejžovat na lehátkách, aniž by se pokusili tam trochu uklidit. Podařilo se nám objevit Whitesand Beach a tam jsme se vracely. Typická bílá pláž s warungy, kde se místní snaží alespoň odklízet naplavené odpadky. Sice je v lepším případě pálí, nebo v horším kupí v lese za warungy, ale pořád lepší jak drátem do oka. Taky jsme se tu skamarádily s dvěma balijskými „beach boys“, kteří tu provozují bar.

Částečně po svých jsme odsud došly na černou pláž Kusamba, kde místní vyrábějí sůl vysušováním mořské vody. Součástí výletu bylo i stopování modrých transitků na hlavním tahu (samozřejmě jsme platili a zase nás místní natáhli). Poslední výlet na jezero a sopku Batur jsme hodnotily spíš záporně. Bohužel nás majitel ubytka zatahal za nos. Domluvily jsme si s ním dopravu, protože uměl dobře anglicky a spoléhaly na to, že cíl výletu zná. Nakonec nás ale posadil do auta s člověkem, co neuměl slovo anglicky a u Baturu snad nikdy předtím nebyl. Podařilo se nám trochu se projít po silničce kolem jezera na jedné straně a pod sopkou na druhé. Nahoru jsme lézt nechtěly, protože jsme neměly patřičné vybavení. Na zpáteční cestě jsme se chtěly zastavit u vodopádu, ale sešlo z toho. Rozpršelo se a silnice se proměnila skoro v řeku.  

Na závěr

Dobrý dojem z Bali nám kazily všudypřítomné odpadky a snaha vytlouct z turistů co nejvíc peněz za mizerné (či žádné) služby. Také neustálé otravování s různými nabídkami na ulici. Jinak je Bali krásný ostrov. Najdete tam džungle s opicemi, aktivní sopku, krásná rýžová pole, pláže, chrámy, dobré jídlo. Na jedné straně stojí luxusní resorty a restaurace, na druhé zase zablešení psi a chudoba. Na ulicích je rušno, za zdmi zahrad oázy klidu s rybníčky a oranžovými kapry.  

Vánočně-novoroční plavba v tropickém ráji

Odpoledne jsme připluli do zátoky u ostrova Border, na první pokus jsme hákem ulovili lano mooringu a uvázali jsme se. Slunce pálilo a Brian s Rivkou se rozhodli vydat na průzkum ostrova, který je součástí národního parku. Vzali člun a šnorchlovací výbavu a odbublali s motůrkem, co má rychlost želvička až zajíc, k pláži. Já zůstala na palubě, četla si „Sailing for dummies“, připravila nám ovocný salát, otevřela si vychlazené pivko a měla pohodu. V zátoce jsme byli sami. Večer jsme pozorovali západ slunce, uvařila jsem těstoviny se zeleninou a otevřeli jsme láhev vína. Spát jsme šli asi o půl desáté. O půlnoci mě vzbudil Brian, když šel zkontrolovat lano našeho mooringu. Nikde žádný ohňostroj, ticho, hvězdná obloha. Nepozorovaně jsme se přehoupli do roku 2019. Po zbytek noci nám bóje, na které jsme byli uvázáni, vlivem proudů a větru obouchávala trup lodi. Moc jsme se nevyspali.

Jak se dostat na plavbu

Že asi vyrazím na nějakou plavbu tady v Austrálii, mi bylo jasný už od chvíle, co jsem získala víza. Otázkou jen bylo, kam to bude, s kým a kdy. Usadila jsem se na Gold Coast a sehnala práci. Šéf nám řekl, že si přes Vánoce stejnak bere volno, takže bude ideální, když si volno dáme i my. Začala jsem hledat inzeráty na deck-hand a různé nabídky plavby výměnou za pomoc na lodi tady v okolí Brisbane. Jedna plavba z Brisbane do Airlie Beach na sever mi nevyšla. Půlhodinový hovor se skipperem, co tam doručuje loď, vypadal dost nadějně. Ale nakonec pro něj byl problém, že jsem holka a nejím maso. Nevzdala jsem to a hledala na crewbay.com dál. A našla jsem ideální inzerát. Brian hledal 1-2 holčiny na palubu 10metrové starší plachetnice. Začátek a konec 2týdenní plavby po Whitsunday Islands byl v Airlie Beach, kam se dá v pohodě doletět nízkonákladovou z Brisbane. Stálo mě to jen letenky. Jídlo a výdaje spojené s lodí hradil Brian.

Před vyplutím jsme se ještě stihli potkat tady v GC a během hodinového pokecu zjistit, že jsme oba relativně normální lidi. To uklidnilo mého šéfa, který se o mě bál a myslel si, že se vrhám do spárů nějakého úchyla. Pár dní před odletem se k nám ještě přidala Rivka, holčina z Nizozemí, co je tu taky na Working Holiday. Později jsem se Briana zeptala, proč chtěl na loď holky. Odpověděl, že mladí kluci chtějí chlastat a starší týpci by mu kecali do řízení lodi.

Vzhůru na palubu

Většinu soboty jsem strávila cestou na letiště, letem a cestou z letiště do Airlie Beach. Naloďovali jsme se až v pět. Předtím jsem stihla projít městečko a dát si u vody v parku pizzu a pivo. Začaly mi prázdniny. Přebírání lodi je ale otrava. Všechno se musí zkontrolovat, zjistit, co je na lodi, jak co funguje, a hlavně se musí dojít na nákup. Předem jsem připravila seznam potravin. V obchodě jsme strávili asi dvě hodiny a taxíkem si na loď odvezli 2 plné nákupní koše. Brian razil přístup „raději víc, než míň“ a Rivka musela myslet na svoje potravinové alergie. Upřímně jsem nechápala, co vlastně bude jíst, když nesmí lepek, mléko, fazole, mrkev, vejce, kiwi,… Uff, zkrátka společné jídlo bylo po celou dobu docela výzva. Nakonec jsem hodně vařila svoje zeleninové mišmaše s bezlepkovými těstovinami nebo rýží a připravovala ovocné a zeleninové saláty. Během pár dní jsem automaticky převzala roli provianťáka a hlídala, co se kazí a je třeba sníst, co nám došlo a kde jsou jaké potraviny uskladněné.

Katoura

10metrová laminátová plachetnice Katoura už má nejlepší léta za sebou. Tuším, že jí je asi lehce přes 30 let. Ale disponuje zbrusu novým motorem a celkově je ve slušném plavbyschopném stavu. Brian se o ní vyjádřil v porovnání s ostatními loděmi jako o „autobusu“. Předem nás varoval, že to není žádná luxusní loď a že tam není klimatizace. Jak jsem psala v předchozím blogpostu, klimoška je pro Aussies důležitá součást každodenního života. Další drobnosti jsme vychytávali během plavby – navíjecí bubínek přední plachty, který se nahoře u stěžně zasekával, okýnka, do kterých zatékalo, těsnění „winchů“, které bylo potrhané a vypadávalo, motůrek ke člunu, který při vyšších otáčkách stávkoval, atd.

Loď má 2 kajuty, velkou na zádi si pochopitelně vzal Brian, já vyfasovala příďovku (částečně sloužila i jako skladovací prostor pro lana, polštáře a deky, šnorchlovací a rybářskou výbavu a pádla ke člunu) a Rivka měla gauč v obývací části uprostřed. Na lodi je i záchod se sprchou (splachuje se rovnou do moře a v marině ho nesmíte použít), který je důmyslně schovaný za dvířkami v chodbě vedoucí do zadní kajuty. Když jsme šli na záchod, tak jsme dvířka otevřeli, zajistili je po obou stranách, a tím zatarasili chodbičku. Sprchovali jsme se ale stejně v plavkách na palubě druhou sprchou. Vodou jsme šetřili co nejvíc, 2 tanky nám vydržely týden. S elektřinou v přístavech nebyl problém, ale my většinu času byli mimo. Mobily jsme dobíjeli (stejně jsme byli bez signálu) z lodních baterií, které se zase dobíjí, když běží motor.

Plavíme se, kotvíme a mooringujeme

Whitsunday Islands jsou podle místních tropickým a turistickým rájem. Ze 74 ostrovů je většina neobydlených. Občas potkáte nějaký ten turistický resort (často nefunkční díky cyklónu před 2 lety). Národní park, džungle na pevnině, korálové útesy, písečné pláže. Co víc si přát. Ačkoliv Vánoce nejsou hlavní turistickou sezónou, protože je zrovna období cyklónů, v nejoblíbenějších zátokách jsme potkávali desítky lodí a občas se s nima „přetahovali o mooringy“.

Plavba na malé plachetnici je úplně jiná, než na velké La Grace. Hodně věcí jsem se učila od píky. Navíc si k tomu připočtěte australštinu (ne, lidi tu fakt nemluví anglicky, jen si to myslí). Ovládání plachet jiný, různý chytrý vychytávky ohledně brždění lan jsou jinačí a kormidlování o dost náročnější. První týden jsme měli trošku divočejší počasí. Vítr v nárazech až 35 uzlů, vlny 2-2,5 metru a přeháňky. Když to šlo, plachtili jsme. Jinak jsme si vypomáhali motorem. Schovávali jsme se v závětrných zátokách ostrovů na kotvě či moorinzích a přejížděli mezi nimi podle větru a přílivů/odlivů.

Vyráželi jsme na krátké výlety po ostrovech. Obvykle to vypadalo tak, že jsme v zátoce nasedli na člun, vytáhli a uvázali ho na pláži, kde bylo kempovací místo pro stany se suchým záchodem, a následovali vyznačenou turistickou stezku někam na nejvyšší kopec, ze kterého jsme se pokochali výhledem. Trasy jsou tu relativně krátké (každý výlet na 2-4 hodiny) a dobře značené. Nejvyšší kopce jsou vysoké asi 400 metrů. Mimo vysekané stezky se divočinou chodit nedá a vodu si člověk musí vzít s sebou. Navštívili jsme malý vodopád, jeskyni s pradávnými malůvkami původních obyvatel, vyhlídku na slavnou Whitehaven Beach, „bílou pláž“ samotnou a další místa.

Teď to vypadá, že jsme si jen užívali a flákali se, ale na lodi je vždycky co dělat. Vstávali jsme brzy ráno, abychom vypluli s přílivem/odlivem, vařili jsme, uklízeli loď, při plavbě jsme se střídali u kormidla, tahali za lana a museli být stále ve střehu, s Rivkou jsme chytaly mooringy a kotvily, každý výsadek člunem na pevninu vyžadoval spoustu příprav. Brian sbíral a zpracovával informace o počasí z rádia a přemýšlel nad mapami, kam se vydáme a můžeme vydat (vítr, příliv/odliv, závětrné zálivy). Nenudili jsme se. Když jsme měli volno, četli jsme si, šnorchlovali a Rivka rybařila. 

Nebezpečná zvířátka a korálové útesy

Koupání v oceánu je super, pokud tam není silný proud, žraloci a jellyfish/stingers (žahavé medúzy). Kvůli žralokům jsme se nesměli koupat po páté večer až do rána. V Cid Harbor žádné koupání, protože tam asi měsíc před naším pobytem žralok tygří zabil člověka. Žraloky jsem viděla v Nara Inlet - veliké žluté stíny pod vodou. Prvně jsem myslela, že to jsou kameny, protože byl odliv a voda nízko. Den předtím jsem si šla zaplavat ke břehu a zpět, další den jsem si už ale netroufla. Pokaždé jsme do vody museli nosit „stinger suit“, celotělový tenký obleček chránící před žahavými potvorami, které mají sezónu od listopadu do dubna. Při výsadku na břeh jsme někdy museli mít boty, kdybychom si šlápli na „stone fish“. Opět nějaká jedovatá potvora, co se zahrabává do písku. Stejně tak i malí rejnoci, na které si taky nechcete šlápnout. Na lodi nás v zátokách otravovaly hovada, ale to bylo nic proti pevnině. Při výsadku na pevnině jsme už na pláži měli každý na sobě alespoň 20-30 kusů navzdory repelentu. Australská zvířátka mají tu tendenci, že pokud vás rovnou nesežerou, tak vás alespoň otráví, nebo vysajou krev. Jenom koaly furt žerou eukalyptus a chrní.

Na druhou stranu jsme potkali několik mořských želv, obřího varana, který vás může maximálně poškrábat (a pak z toho máte ošklivou infekci), a Brian viděl jednoho zeleného hada, co se odplazil pryč dřív, než jsem ho stihla zahlédnout. Hadů jsem se bála nejvíc a nakonec žádného neviděla (což ale neznamená, že tam ty potvory nejsou). Na Hamilton Islandu jsem navštívila minizoo, kde jsem si nafotila koaly, pohladila klokánka wallaby a hady, škrtiče, měla jenom za sklem. Nejvíc jsme si s Rivkou užily šnorchlování na Haslewood Island Reef. Loď jsme měli zaparkovanou 3 noci na mooringu jen 10 metrů od korálového útesu. Z toho se nám jeden den povedla viditelnost do hlouby asi 5 metrů. Kochali jsme se barevnými rybkami a životem na útesech alespoň dvě hodiny. Paráda. 

Resort, turismus a Whitehaven Beach

V polovině plavby jsme potřebovali doplnit vodu a čerstvé potraviny. Proto jsme strávili dvě noci v marině na Hamilton Islandu. Ostrov je docela malý a pěšky ho přejdete za 1,5 hodiny, ale stejnak tu mají letiště, kde přistávají klasické boeingy. Takže turisti buď přiletí, nebo připlují trajektem, ale auta si s sebou vzít nesmí. Na celém ostrově (až na pár výjimek v podobě zásobovacích aut) jezdí jenom golfová autíčka, tzv. buggies. Ty jsou naprosto boží a roztomilá, ale prý se v nich pár turistů každý rok zabije! Jezdí docela rychle, a když se borci opijou a sjedou z útesu… Je tu odhadem několik stovek domů, domků, chat a bungalovů a jeden veliký hotel ze 70. let. Zkrátka turistické středisko zabírající polovinu ostrova. Zajímavostí je, že tu můžete bydlet i natrvalo. Součástí resortu je i školka, škola, hasičárna, supermarket (vč. nezbytného liquer store), pekárna, lékárna, restaurace, banka, doktor, posilka, laser game,… Takový malý svět sám pro sebe. A ceny pochopitelně o třetinu až polovinu vyšší než kdekoliv na pevnině. My jsme nejvíc ocenili volný vstup do místních bazénů pro kohokoliv na ostrově.

Sice nebyla hlavní turistická sezóna, ale lidí v resortu a na pláži Whitehaven bylo ažaž. Prý jedna z nejznámějších pláží na světě. Dlouhá s bílým pískem, až vás bolí oči. Za pláží džungle. Koupání však jenom v oblečku. Nenechte se zmást fotečkami na Instagramu a FB. Turisti se vyfotí v plavkách klečící/ležící po kolena ve vodě či na hranici písek/voda, aby schytali co nejvíc lajků, ale do vody v plavkách si netroufnou. Mně stačila Lookout Beach, a na samotnou Whitehaven už mě nedostali. Být tam v poledne je spíš utrpení. A lidí mraky. Přiváží je čluny z Hamilton Island, přilétají letadýlkama, co přistávají na vodě, nebo vrtulníkama. Na můj vkus už krapet přeturistováno.

Ponorka    

Když vyrazíte na loď s cizíma/známýma lidma, za chvíli vás začne štvát, jak si čistí zuby. Na tom je dost pravdy. Loď je vždycky malá, furt o sebe zakopáváte, nikam se neschováte a nemůžete z ní jentak odejít (pokud nejste v přístavu u mola). Mně lezlo na nervy, jak Brian nebyl schopný vrátit věci v kuchyni na stejné místo, odkud je vzal, a jak nám (hlavně mně) furt dokola opakoval poučky týkající se bezpečnosti na lodi. Jeho „watch your fingers“, kdykoliv jsem šáhla na lano nebo řetěz kotvy, mě vysíralo asi nejvíc. Jasně, že si musíte dávat bacha, abyste o prsty nepřišli, ale když vám to někdo opakuje furt dokola, tak už si připadáte jak totální idiot. Přitom zrovna já jsem opatrnej člověk a mám se ráda, takže na sebe dávám pozor. Podle mě byl spíš problém v australštině, kdy se radši ještě jednou zeptám, zda instrukcím fakt rozumím správně, abych neudělala něco špatně. Jenže pak to vypadá, že ničemu nerozumím. Prostě australština, no. To je na samostatnej text, na kterej taky časem dojde. U Rivky mě občas vytáčel její bezmezný a neustálý optimismus. Jinak byla v pohodě.

Ponorku jsem řešila tak, že jsem si četla, šla jsem se projít sama na Hamilton Islandu nebo jsem někdy vynechala výlet/výsadek na ostrov a zůstala na lodi. Velkou výhodou bylo, že jsme byli tři. Zpětně si neumím představit, jak bychom celou loď zvládli jen ve dvou.

Příště zas?

Celkově se výlet moc vydařil. Loď to přežila a my taky. Viděli jsme krásná místa. Vylezli na pár kopců. Šnorchlovali, slunili se, plachtili. Naučila jsem se spoustu nových věcí. Viděla zajímavá zvířátka. Až na trochu té ponorky jsme spolu vycházeli velmi dobře a na plánu jsme se vždycky shodli. Přesto mě tahle zkušenost nutí přemýšlet nad tím, zda bych opravdu zvládla plout někam dál a být delší dobu zavřená na malém prostoru s několika lidma. Najednou člověk chápe ty věčné námořnické lamenty. S lidma blbý, bez lidí ještě horší. Taky mi přišlo, že tropické ráje jsou u nás v Evropě dost přeceňované. Vedro, zabijácké slunce, zabijácká zvířátka, písek všude pod oblečením, věčně vás něco žere (doslova) a ani do té krásně azurové vody si nemůžete skočit jentak v plavkách. Takže nevěřte fotkám z FB a propagačním materiálům cestovek z písečných pláží. Pláže jsou peklo. Radši se mnou vyražte v létě na hory na Korsiku :).          

První dojmy z Austrálie aneb Pozdrav od protinožců

Za tři týdny tady se v mém vesmíru udála spousta věcí. Hned po příletu jsem strávila dva dny u Dariny, kamarádky ze základky, a její rodinky v Brisbane. Trochu jsem dospala jet lag a přesunula jsem se o kousek dál na Gold Coast, kde jsem provizorně pobývala u slovenských kluků Lukáše a Filipa. Dlouho jsem se u nich ale neohřála, protože sehnání ubytka mi netrvalo ani dva dny. Jeden den si domluvíte prohlídky ve 4 domech, oběháte to, rozhodnete se a další den se můžete nastěhovat. Do toho jsem už řešila práci. Měla jsem přes email domluvený pohovor předem, takže jsem jen zavolala a (zase) hned druhý den šla na „pohovor“, z něhož se vyklubal poloviční pracovní den. Pořídila jsem si kolo přes inzerát, chodila na levné sushi, zařídila si telefon, bankovní účet a požádala si o daňové číslo kvůli práci. Průběžně jsem si dokupovala věci do pokoje, nějaké oblečení ze sekáčů a hlavně jídlo a nezbytné suroviny do kuchyně na vaření. Zkrátka jsem nelenila. A teď ty první postřehy…

Kde jsem se to ocitla?

Gold Coast je na počet obyvatel dvakrát větší než Brno, akorát roztahanější. Leží na pobřeží a má 70 km pláží. Surfaři tu mají ráj, a proto se nejvyhlášenější čtvrť jmenuje Surfers Paradise. Město je taky trochu jak Benátky. Když se kouknete na mapu, tak půlku Gold Coast a přilehlých čtvrtí a předměstí tvoří spleť řek, kanálů, zálivů a ostrůvků. Movitější obyvatelé si tak můžou zaparkovat svoji jachtu nebo člun hned za barákem. Máme tu velký záliv Coral Sea, kde nejsou vlny a prohání se tu kitesurfeři, windsurfeři a skútry. V centru jsou hned u pláže mrakodrapy, které tvoří scenerii města. Díky všudypřítomné vodě se tu moc nepodařilo postavit klasické „mřížkové město“, ulice nejsou číslované, nedělí se na západní a východní jako ve Vancouveru. A to je dobře. Každý rok sem přijede prý 10 milionů návštěvníků. Hodně Australanů sem jezdí na prázdniny, protože jsou tu velké zábavní parky.

Vlevo!

Všecko tu mají opačně. Překvápko, co. Hlavně teda jezdí vlevo (a volant vpravo, takže se každýmu do auta furt cpu ze strany volantu). V opačných směrech jezdí i vlaky, takže je dobrý si rozmyslet, kam vlastně jedu a na jaké nástupiště a z které strany se postavit. Stejně je to i s autobusama hromadné dopravy. Lidi na chodníku uhýbají ke kraji doleva. Cyklisti předjíždí zprava. Eskalátory v obchoďáku zas jinak. Při mé první jízdě na kole jsem při vjezdu na první kruháč doslova zpanikařila, zajela ke kraji a kolo si raději převedla přes přechod. Ale zvykám si. Světelnou čtyřproudou křižovatku kousek od domu už zvládám. Na kruháčích už nepanikařím, ale musím se soustředit a opakuju si: „Vlevo, drž se vlevo!“. Ještěže tu mají všude cyklopruhy a cyklostezky v parcích a podél vody.

Klimatizace

Řekli byste si, že v zemi, kde se tak hojně klimoška používá, krabice visí na každým baráku a je součástí všech bytů a aut, tak by to lidi měli umět používat. No, moc neumí. Aspoň tu teda neplatí obecná rada, že teplotu je dobrý nastavit o pět stupňů níž, než je venku. Při cestě vlakem z letiště jsem si musela obléct dlouhý rukáv. V busech hromadné dopravy skoro Sibiř. Vylezete ven a málem vás to porazí. Venku třicítky a v kině půlku filmu klepete kosu (poučení pro příště - na dvouhodinový film s sebou ponožky a dlouhý rukáv, kdepak tílko a sandálky). Šéf si dává do lednice flašky s vodou a pak je pije ledový, v kanclu nám taky teče ledová voda, kterou si napouštíme do lahví. Zkrátka z extrému do extrému. Zatím jsem z toho neonemocněla, jen mám rýmu a občas si zakašlu.

Slunce, vedro a voda

Místní mě furt dokola varují před sluníčkem. Je tu velká ozónová díra a spálíte se, ani nemrknete. Nejčastějším nádorovým onemocněním je tu prý rakovina kůže. Lidi nosí kloboučky připevněné tkaničkou, aby jim neulítly. Sluneční brýle patří mezi základní výbavu. Opalováky jsou od UV 50 a výš. Do práce se vždycky mažu – obličej, ruce i nohy. Spíš je potřeba se před sluníčkem schovávat, takže místo práce na lodích v plavkách (jako ve Vancouveru) jsem vyfasovala dlouhé triko a kšiltovku. Šéf se mě neustále ptá: „Máš vodu? Hodně pij, ať nejsi dehydrovaná.“ Voda, pítka a záchody jsou podél pláží a v parcích na každém rohu. Nezapomíná se tu ani na misky s vodou pro pejsky a ptactvo.

Volnočasové aktivity

O víkendech všichni vyráží na pláže a do parků. Tam jsou grilovací posezení (elektrické grily, voda, stoly, stříška), záchody, koupání, zeleň, dětská hřiště. Lidi oslavují narozky, uvazují balonky, grilují a kolem lítají děcka a psi. Ti aktivnější sportují. Hodně se tu běhá, jezdí na kole a snad všichni chodí do fitka nebo aspoň cvičí jógu. Když ale ujdete po pláži 9 kiláků nebo ujedete na kole 30, tak se na vás koukají divně. Všude totiž jezdí autem. A pak jdou do toho fitka.

Levné volání a hafo dat

Za pouhých 30 doláčů (1 AUD = cca 16,5 Kč) měsíčně máte neomezené volání a smsky a ještě k tomu dostanete pár giga dat navrch. Já jsem v prvním měsíci dostala jako bonus 20 giga k normálním 6. Absolutně nejsem schopná to všechno využít. Když si vezmete, že minimální plat je nějakých 20 AUD za hodinu, odečtete nějaké ty daně atp., tak si na měsíční mobilní výdaje vyděláte za 2 hodiny práce úplně v pohodě. Bankovní účet mám bez poplatků, karta, internetové bankovnictví, spořicí účet s 2,5 % úroku zdarma.

Všechno hned, žádné papírování a podpisy

Na letišti jsem nemusela na žádné imigrační, víza mám kdesi virtuálně v systému automaticky od vstupu do země. V bance při zakládání účtu jsem nedostala žádnou složku s papíry a nic jsem nepodepsala. Divné. Nájem platím a dostávám doklady o zaplacení, ale opět jsem žádnou nájemní smlouvu nepodepsala. O daňové číslo jsem zažádala online a pak si o něj zavolala telefonem. O založení důchodového spoření, na které mi zaměstnavatel musí posílat část výplaty, jsem zažádala online a třetí den ho měla vybavený v emailu. Opět žádný podpis. Pracuji, dostávám výplatu a zaměstnavatel za mě odvádí daně i důchodové spoření… V práci jsem nic nepodepsala taky. Šéf mi řekl, kolik dostanu hrubého na hodinu, na jaké pauzy mám nárok a hotovo. 

Jak získat australská víza Work & Holiday (subclass 462)?

Tenhle text bude čistě informativní a věcný pro lidi, kteří chtějí získat australská víza Work & Holiday (subclass 462). Vzhledem k tomu, že jsem byla jednou z prvních, kdo tyhle víza v ČR dostala, tak se mě občas někdo ptá, jaké konkrétní papíry jsem přeložila, ověřovala, poslala atp. Takže tady to sepíšu a přihodím k tomu pár obrázků australských zviřátek :).

Smějící se koala + odkaz na zdroj obr

WH víza pro ČR v pár bodech

- jsou to nově otevřená víza pro ČR od 1. 3. 2018 (o podepsání smlouvy mězi zeměmi se mluvilo už někdy v létě 2017, ale nakonec to podepsali ke konci října, implementace trvala do března, kdy je konečně spustili)

- nepleťte si Working Holiday (subclass 417) a Work & Holiday (subclass 462), my máme ty druhý trochu "horší" v některých podmínkách a možnostech (např. můžeme pracovat u jednoho zaměstnavatele max. 6 měsíců v kuse, což je asi hlavní rozdíl)

- k dispozici je 500 míst na rok (vypadá to, že jak je spustili pozdě, tak 500 míst je od března 2018 a dalších 500 bude od července 2018, ale pak už bude vždy jen 500 každý rok od července - info je potvrzené, jedna slečna na FB to prý má přímo od jejich úřednice) a zatím je mezivládní dohoda prý "na zkoušku" na 2 roky

- víza jsou pro mladé bezdětné do 30 let včetně v době, kdy o ně žádáte (ozkoušeno na vlastní kůži, slovíčko "žádáte" je podstatné, žádost jsem posílala pár dní před mými 31. narozeninami a víza mi byla už udělena po nich)

- žádat o WH musíte mimo Aus, takže tam v době žádosti nesmíte už být (opačně je to s druhými WH)

- víza jsou stejně jako kanadská a novozélandská na rok, od udělení víz máte rok na to, abyste do země přijeli, a potom se vám počítá rok pobytu ode dne příjezdu do země, též tyhle víza můžete získat jen 1x za život (u druhých WH musíte splnit specifické podmínky viz níže)

- musíte mít VŠ nebo alespoň 2 roky odstudované na VŠ

- musíte doložit, že umíte anglicky na určité úrovni, nějakým mezinárodně uznávaným AJ certifikátem, který není starší 12 měsíců (TOEFL, IELTS atd.)

- musíte mít dostatek financí - 5000 AUD + na letenku zpátky (není konkrétně specifikováno kolik)

- je třeba zaplatit 440 AUD za zpracování žádosti, ať už to dopadne, či nikoliv

- můžou si na Vás ještě vyžádat dodatečné rentgeny plic, trestní rejstříky, odběr biometrických údajů atd.

- pokud pracujete v severní části Aus "above the Tropic of Capricorn" během svého WH na farmě nebo v "tourism and hospitality" alespoň 3 měsíce a doložíte to papírem od zaměstnavatele, tak si můžete pobyt prodloužit o druhé WH (ale jen do 31 let opět, takže já už mám smůlu), o druhá WH žádáte z Austrálie

Visící vačičí mimina + odkaz na zdroj obr

Co jsem poslala do Berlína?

- 2 fotky pasového formátu (vzadu napsané příjmení)

- barevné kopie pasu/ů (tvrdé stránky s údaji) - mám 2 pasy, takže jsem jim radši poslala kopie obou, žádné ověření, jen kopie

- na poště (Czech Point) jsem si nechala ověřit kopii rodného listu a nechala si RD přeložit vč. té ověřovací doložky z pošty
(překlad jsem si nechala udělat u překladatelky, která za překlad napsala o své kvalifikaci "translator declaration" + kontakt, podepsala mi to a dala tam za sebe razítko, takže není potřeba mít notářský překlad nebo s kulatým razítkem, je to zbytečně drahé) viz cituji "Translations provided by non-NAATI accredited translators outside Australia should be endorsed by the translator with their full name, address, telephone number, and details of their qualifications and experience in the language being translated." https://www.homeaffairs.gov.au/lega/lega/form/immi-faqs/who-can-translate-my-documents-into-english-for-me

- na poště jsem si nechala opět ověřit kopii svého VŠ diplomu a opět si tuto kopii vč. ověřovací doložky z pošty nechala přeložit od stejné překladatelky (překladatelka připojila "translator declaration" + kontakt, podepsala mi to a dala tam za sebe razítko)

- poslala jsem i diploma suplement z pošty ověřenou kopii, mám ho dvojjazyčně už ze školy, takže jsem to jen nechala ověřeně okopčit a poslala jim to, ale je to spíš jako bonus a posílat se to asi nemusí, jen mi to přišlo škoda neposlat, když už to mám dvojjazyčně

Smějící se klokan + odkaz na zdroj obr

- vyplněný jejich apply form 1208 bez těch prvních 7 stránek, co jen obsahují informace (vyplňte, že pojištění máte, pokud vyplníte, že chcete dělat u dětí či v nemocnici, je možné, že po Vás budou chtít dodat rentgen plic, což se stalo jedné slečně ve FB skupině)

- doklad o úrovni mojí úžasné angličtiny TOEFL ve formě vytištěného PDFka "this is test taker copy of the TOEFL score report" (tedy jsem ani neposílala ověřenou kopii certifikátu, ale jen toto a stačilo to, ale např. u IELTS žádné PDFko k vytištění lidi nedostanou, takže tam je asi? potřeba ověřená? kopie, jinak to lidi z FB skupiny dokládají dodatečně po emailu nebo i jen neověřená kopie certifikátu a prý jim víza udělili)

- doklad o dostatečné sumě peněz 5000 AUD + na letenku zpět - mám EQUA bank a tam jsem si na běžný účet poslala peníze z otatních účtů, pak jsem je jen na pobočce požádala (musí si ověřit ID), aby mi vydali potvrzení o zůstatku na účtu v AJ, poslali mi to poštou (pěkně podpis, razítko, moje jméno jako držitelky účtu, výše zůstatku) a to celé dělá EQUA zadara (opět jedna slečna psala na FB skupinu, že jim poslala jen print screen ze svého internetového bankovnictví a že jí víza udělili)

- letter of support - ten dopis od školy, draft stáhnete na webu MZVČR (viz odkaz níže), jenom jsem tam dopsala moje údaje, poslala na svůj obor naší milé sekretářce, ta mi na to lípla razítko a podpis a poslala mi to zpět domů (na stránkách MZVČR se dočtete, že obecný požadavek Letter of Government Support pro tyhle WH víza je pro ČR nahrazen právě dopisem od Vaší univerzity; taky by se to asi mělo řešit se studijním oddělením, ale já ho přeskočila, protože s ním mám špatné zkušenosti)

Tasmánský čertík + odkaz na zdroj obr

Toť vše. Všechny papíry mám oskenované doma v kompu nebo okopírované papírově. Celou kupu papírů jsem nakonec dala do obálky a poslala doporučeně (aby mi to pošta neztratila a já mohla sledovat zásilku na netu) na ambasádu do Berlína. Asi za 5 dní mi přišel email z ambasády, že moji žádost přijali. Hned že si i strhnou platbu 440 AUD z mojí karty (částka se zablokovala do nezaúčtovaných položek) a asi za 3 dny se to reálně strhlo z účtu. Za dva týdny mi udělili víza! Poslali mi email s PDFkem "visa granted". Proběhlo to rychle a bez vyžadování dalších dokumentů. Nutno dodat, že jsem předtím nenavštěvovala žádné rizikové země (např. kvůli tomu rentgenu plic a TBC) a žádala jsem z ČR, jenom jsem předtím strávila WH 11 měsíců v Kanadě, což Aussies očividně nijak nevadilo.

Klíčové odkazy a informace, které je potřeba si důkladně nastudovat předem

- web Aus imigračního úřadu se všemi důležitými informacemi, zejména je třeba si projít všechny položky "Visa applicants" a zjistit, co je třeba splňovat pro získání víz (bacha na žádání, pokud ještě nemáte Aj certifikát a teprve si budete dělat test, tam není uvedeno, že máte 12 měsíců na "udělání" si testu, tam je, že test nesmí být starší 12 měsíců)
https://www.homeaffairs.gov.au/trav/visa-1/462-

- dokument checklist stránka Aus imigračního úřadu o tom, co jim teda všecko máte poslat (jo, fakt nemusíte dodávat trestní rejstřík jako do Kanady nebo NZ:)
https://www.homeaffairs.gov.au/trav/visa-1/462-/Work-and-Holiday-visa-(subclass-462)-document-checklist

- poplatky a jak se platí za zpracování žádosti o víza (Berlín to má ve zkratce tak, že Vám to strhne z platební karty, vyplníte její číslo atd. do form 1208)
https://www.homeaffairs.gov.au/trav/visa/fees

- ČR žádá klasicky papírově přes Aus ambasádu v Berlíně, adresa ambasády v odkazu http://germany.embassy.gov.au/beln/Visas_and_Migration.html

- článek na webu našeho MZVČR, který víceméně neříká nic nového, ale najdete tu odkaz na šablonu "Letter of Support" ke stažení
https://www.mzv.cz/jnp/cz/informace_pro_cizince/pobytova_opravneni_k_pobytu_nad_90_dnu/working_holiday/informace_mzv_ustredi_o_zahajeni.html

Vombat + odkaz na zdroj obr

Doufám, že jsem na nic nezapomněla. Výše popsaný postup byl takový, jak jsem na to šla já. Víza jsem dostala bez problémů. Samozřejmě nikomu nezaručuji, že i když to udělá stejně, tak po něm nebudou Aussies ještě něco chtít dodat. Pokud něco uvádím chybně, nebo máte informaci k doplnění, napište mi a já to dopíšu. Díky!

Tak držím pěsti a na viděnou mezi vombaty, klokany a koalami! 

Měsíc práce a zábavy na plachetnici Atyla ve Španělsku

Když jsem před rokem procházela Bilbao v rámci camina, neměla jsem čas navštívit Guggenheimovo muzeum a pořádně si prohlédnout město. Takže jsem ani chvilku neváhala využít příležitosti strávit v Bilbau měsíc na lodi a pomoct s opravami. Navíc jsem byla zvědavá, jak to chodí na jiné lodi krom La Grace.

Dobrovolnictví na Atyle jsem si zařizovala ještě z Kanady a těšila se, že si na severu Španělska trochu procvičím španělštinu a prodloužím léto. A taky žejo! Celé dny v kraťasech a tričku, a dokonce jsem se (poprvé tenhle rok) vykoupala i v moři. Přiletěla jsem 19. září v noci těsně poté, co Atyla skončila nabitou sezónu (pluli na východ Kanady a zpět), a opustila jsem ji opět 19. října, když začalo fučet a pršet.

Náplň práce dobroše na lodi

S lodí jsme stáli před námořním muzeem v centru. Do muzea jsme měli vstup zadarmo a chodili využívat zaměstnanecké sprchy, než jsme plně zprovoznili hadici a přístup k vodě přímo na lodi. Ze začátku jsme dělali inventury jídla, triček, uklízeli po poslední plavbě sezóny, prali, sušili a zkrátka dělali pořádek. O víkendu jsme se ještě odmotorovali kousek po řece do přístavního městečka Zierbena na místní lodní festival a sloužili jako atrakce pro rodiny s dětma. Potom jsme už ale začali naplno makat.

Sjelo se víc dobrošů a vyklízeli jsme komplet loď. Tahali lana, barvy, vesty a neskutečné množství věcí zpod podlah a úložných prostor. Zazimovávali jsme všechno do kontejneru. Demontovali plachty, zaznamenali jejich poškození a úhledně je zabalili do pytlů a uložili. Vyklidili jsme dílnu a zorganizovali nástroje v ní. Vrtali jsme, natírali, šmirglovali, třídili, šili, nosili, omývali, přeměřovali. Můj poslední týden jsme strávili stavbou „důmyslné konstrukce“ z umělohmotných trubek, která měla v budoucnu nést igelitový plášť, a ochránit tak celou palubu před deštěm a zimním baskickým počasím.

Běžný pracovní den

Vstávali jsme kolem deváté. Do desíti byla snídaně. Do dvou jsme pracovali. Oběd a krátká siesta a ještě práce tak do šesti sedmi. Záleželo, kolik bylo zrovna práce a co bylo potřeba dodělat. Pak většinou následovala sprcha, nákup piva a vína, popíjení zaslouženého pivka po práci na palubě, kecání a večeře v devět. Nebo jsem vypadla do města fotit či chytit wi-fi do muzea. Víkendy nám vycházely volné a já je využívala k výletům po okolí, focení, procházkám a návštěvám muzeí.

Top zážitky

Podpluli jsme „ten známý“ UNESCO most v Portugalete. Opět by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem ho přecházela s báglem na zádech, že ho budu za rok podplouvat na plachetnici! Navštívila jsem Dragonstone – viz můj předchozí blogpost. Prošla jsem se po útesech a fotila tam paraglidisty. Strávila 3 hodiny v Guggenheimově muzeu s foťákem. Viděla světelnou show promítanou na budovu Guggenheimova muzea z vody (vzali jsme si člun, pivo a psa, ale pak jsme nemohli nastartovat motor a odtáhla nás říční stráž, byli fakt milí). Otestovala jsem 14 druhů piv z místního supermarketu a objevila nejlepší kombinaci „cena vs. chuť“. Dvakrát jsem zakončila výlet pivem a výtečnou zmrzkou na pláži v Bermeu a u toho pozorovala surfaře. 

Pohoda na Atyle

Atyla je loď plná mlaďáků ze všech koutů Evropy. Kapitán Rodri razí heslo „mi casa es tu casa“ a chová se podle toho. Oficiální jazyk na palubě je angličtina, ač je tam stejnak vždycky nejvíc Španělů. Mezi kluky a děvčaty se nedělá žádný rozdíl a úkolují se stejně a dle schopností. Někdy jsme si fyzicky fakt mákli a jindy se práce zastak nehrotila. Občas jsme si večer pustili film nebo Futuramu. Jídlo bylo skvělé, vždycky vege a maso verze. S vegetariánstvím neměl nikdo problém – asi polovina posádky byla vege. Celkově musím říct, že hodnoty, kterými se Atyla na webu ohání, jako sociální a gender rovnost, otevřenost, respekt a přátelství, nejsou jen plané fráze. Jo a pes na palubě taky dělá fajn atmosféru, hlavně když při každém jídle obchází lidi a dělá na ně psí oči. Navíc je Olivia děsně muchlavá a hravá.

Průšvih nakonec

Hodnoty dostaly i zabrat, když došlo ke konci mého pobytu na nepříjemnou událost, kdy se v noci ztratily dva zánovní nástroje. Kapitán byl naštvaný a nejprve to přičítal na vrub nám dobrošům, že jsme je nechali na palubě přes noc. My jsme zase tvrdili, že jsme je nechali v dílně, která je na palubě, ale nezamčená. Navíc se začaly postrádat a hledat až pár dní poté. Byla to blbá situace pro všechny a v sázce byla důvěra v práci dobrovolníků. Nakonec jsem vyvolala debatu na tohle téma, v klidu jsme si o tom všichni promluvili a řekli svoje názory a pak i nápady, jak takovým situacím předcházet. Všichni byli rádi, že jsme to probrali a nezametli pod koberec. I pro mě to bylo důležité, protože na výsledku záviselo, jestli se na loď budu chtít zase vrátit. 

Teď jsem tedy ve fázi, kdy plánuji Atylu navštívit v dubnu ke konci jejich oprav (pravděpodobně suchý dok v Santanderu) před mým druhým caminem. Držte mi pěsti, ať to vyjde.   

Pěšky na Dragonstone

Fanoušci a fanynky Game of Thrones zpozorněte. Kousek od Bilbaa je jedna z lokací, která slouží oblíbenému seriálu jako tzv. Dragonstone. V reálu se to jmenuje San Juan de Gaztelugatxe a není to hrad na útesu, nýbrž se jedná o kostel. Ale ty příkrý schody, po kterých chodí John Snow a Daenerys, jsou pravý.

Takže náhodou se teď měsíc nacházím v Bilbau a náhodou jeden italský kluk, co jsem ho potkala na caminu minulý rok, postnul fotky z Dragonstone a že je to jako blízko Bilbao. Takže bylo jasný, že se tam musím vydat. Stačilo trochu starýho dobrýho googlení a plán výletu byl na světě.

Jednoho krásného pozdně zářijového dne jsem si oblíkla kraťasy, tílko, sandále, hodila na záda pytel s vodou, svačinou a foťákem, přeskočila z lodi na souš a vydala se na bus. K výletové destinaci se přiblížíte busem A3527 (Bermeo – Lamera) nebo A3518 (Bakio - Bentalde) z Plaza Moyúa (zastávka před  Barclays bankou) za pouhých 2,5 Eur. Busy jezdí na střídačku co půl hodiny od rána do večera. Já jela 40 minut do Bermea skrz hory a doly, které jsou pro Baskicko typické. Bus mě vyhodil na poslední zastávce Lamera v přístavním městečku Bermeo.

Tam jsem se prošla po vlnolamu, pokochala se přístavem, velrybářskou dřevěnou lodí a barevnými domečky, nabrala vodu, vyšlápla schody, nakoukla do kostela, dala si svačinu na hřbitově a pomocí Google maps našla silničku podél moře, po které jsem se pěšky vydala směr San Juan. Míjely mě auta a nebylo to úplně příjemné, ale pak jsem potkala dalšího pěšce a ten mi lámanou angličtinou vysvětlil, že za chvíli narazíme na místo, kde se bude silnice dělit na starou a novou. Přičemž stará je pro auta uzavřená a zčásti pokrytá sesuvem půdy, ale že je pro chodce úplně supr. Dál jsem pokračovala s Anjelem a pomocí mých 10 španělských slovíček a jeho 10 anglických jsme dávali dokupy konverzaci o všem možném.

Pak už jsem měla výhled na San Juan a fotila. Anjelo mi představil kámošku, co pracuje v info centru San Juan, a trval na tom, že si s nima musím dát siestové pivo. Vedro jak v létě a já s nima na terase popíjela první a pak druhé pivko a vyhlížela San Juan. Nakonec jsme se rozloučili a já se lehce vrávoravě vydala z kopce dolů a pak zas nahoru po schodech. Zrovna byla sobota, takže turistů a rodinek všude kolem mrtě. Vyškrábala jsem se nahoru, fotila, kochala se, 3krát zazvonila na zvonec a přála si přání a svačinu též snědla.

Zhruba hodinová cesta ze San Juan do Bakia byla taky víc než fajn. Úzká silnička lesem nahoru dolů a pak mezi pastvinama s výhledem na městečko Bakio. Pozn. kdybyste jeli druhým busem do Bakia, můžete výlet provést opačným směrem. Část Bakia, kterou jsem navštívila, sice nebyla tak malebná jako Bermeo, ale všechno nahradila krásná písečná pláž s velkýma vlnama, které mě několikrát slušně semlely, až jsem netušila, kde je nahoře a kde dole.

Výlet jsem zakončila nejdřív pivkem a pak lahodnou zmrzkou na pláži. Busem zas za 2,5 Eur jsem se vrátila zpátky do Bilbaa, došla na loď a v lednici vylovila další plechovku piva. Just a perfekt day. Jo a celkem to dalo cca 20 km.