Hit the road! Road trip po národních parcích

Posledních pár dní ve Vanu bylo dost hektických. Řešila jsem stomilion věcí jako třeba sbalit se/odstěhovat se z pokoje, návštěvu zubařky, rozbitý mobil, poslední šichty v obou pracích, párty u Antonia na bytě, plánování cesty. Zkrátka toho bylo ažaž. Na blogování nebyl čas a na nostalgii a loučení se s Vancouverem též moc ne.

A tak jsem napekla perník, polila ho čokoládou a posypala kokosem, pobalila batoh, domluvila si od neděle přes FB travel buddy Brittu s autem, pomuchlala křečka a po nákupu ve Wallmartu a likáči jsme s Antoniem ve středu po obědě opustili Van a vydali se na cestu. Vyjeli jsme samozřejmě pozdě. Auto z rentálu nakonec stálo víc, než bylo v původní objednávce, ale náladu jsme si tím nemínili zkazit.

První zastávka byla ve Whistleru. Každý říká, že jako se to musí navštívit, tak jsme se tam prošli a hezké to je. Takové pěkné nablýskané turistické peklíčko. Muhehe. Pak jsme pokračovali na Joffre lakes, kde jsme si mysleli, že bychom přespali, ale komáři tam žrali neuvěřitelně. Nasbírali jsme dříví v lese a pokračovali. Někde před Lillooetem jsme se utábořili u řeky, udělali oheň, Antonio uvařil, pivo jsme dali, víno, jointa ubalili… Krásný večer s výhledem a hvězdama. Začalo nám to pěkně.

Ráno jsme skočili do ledové řeky a vyrazili dál. Čekala nás dlouhá štreka. V Lyttonu jsme se zastavili v kavárně a prošli si maloměstečko. Připojili se na net. Celá ta oblast jsou samé farmy. Suchá krajina, na což nejsme z Vanu zvyklí. Samí first nations (korektní výraz pro původní obyvatele – Indiány) a chudoba. Lidi bydlí v karavanech a domy jsou oprýskané.

Na cestě do Kelowny jsme občas zastavili na výhled a jeli dál. Ve West Kelowně jsme už zmírali hlady a dali si hromadu sushi. Pak jsme se vydali po Westside road podél Okanagan lake na sever. Vedro bylo příšerné. Zastavili jsme se na koupání. Pivo dali. Antonio řídil dobře a cesta utíkala. Unavení jsme byli z toho roadtripování ale řádně. Dojeli jsme někam mezi Revelstoke a Yoho NP. Najednou všude na odpočívadlech a piknik místech cedule, že jako žádné parkování přes noc. Achjo. Nakonec jsme našli místo u řeky, zaparkovali, postavili stan a udělali ohýnek. Antonio byl děsně unavený, že ani vařit se mu nechtělo:). Spal v autě, protože měl slabý spacák a byla mu ve stanu zima. Prospal asi 11 hodin, což je na něj výkon. Já ho nechala a nebudila. Ráno jsme zase skočili do ledové řeky.

V pátek jsme navštívili Lake Louise, dali u jezera oběd (chleba s humusem, sýrem a pivo), milion turistů a předražené kánoe na půjčení tam byly. Pak jsme jeli na Moraine lake, kde byl pěkný výhled nahoře z kopečka, kam se dá vylézt, jen sluníčko na fotku mi chybělo. Odpoledne nás čekalo to nejlepší – cesta směr Jasper – hory, vodopády, ledovec, jezera. Nejhezčí silnice fakt! Spali jsme v autě v piknik místě, kde to nebylo dovolené. Nálada nicmoc, celý den jsme o chlebu a oheň si udělat netroufneme. Všude je strašně moc komárů, co nás přivádějí k šílenství!

V sobotu si zvedneme náladu v Jasperu. Palačinková snídaně v americkém stylu s kafem nás nakopne. Projdeme městečko. Zrovna se slaví 150. výročí Kanady. My jedeme nahoru nad město na jezera a potkáme u silnice ohromného losa a pak ještě jednoho. Losovi jsme ukradení. Jezera jsou moc  pěkná, ale je zataženo a poprchává. Dole v Jasperu neprší a je zas hezky. Dáme ještě jezera kousek u Jasperu. Annette lake obejdeme asi za hodinu pěšky. Odpoledne se vydáváme zpátky po nej silnici do Banffu. Hned za Jasperem nám silnici zkříží medvěd černý. Náš první medvěd! Foťák nemám připravený, tak je z toho jen černá šmouha v lese. Občas někde zastavíme a fotíme, ale jinak se kocháme a pokračujeme. Z Lake Louise jedeme po staré silnici, vynecháme dálnici a kocháme se lesem. Antonio je nadšený jak malý. Kempy jsou pochopitelně zabrané a zas nevíme, kde budeme spát. Nějak to dopadne holt.

V Banffu si najdeme piknik místo a uvaříme si večeři, dáme pivka, víno, trávu. Pozorujeme ohňostroj k výročí Kanady, posloucháme muziku z nedalekého parku, bojujeme s komárama a nakonec postavíme stan hned vedle parkoviště (kde se taky nesmí stát přes noc) a spíme. Ráno mě budí zvuky technické uklízecí služby, ale nikdo nám nic neřekne. Asi že je ta oslava založení Kanady, tak jsou všichni milí a nevyhodí nás. Pakujeme se. Ve městě dáme kafe a muffin v kavárně. Antonio mě zaveze na nádraží, kde mám sraz s Brittou. Loučíme se. On jede vrátit auto do Calgary na letiště a vyzvednout svoji rodinu. Já pokračuji s Brittou, Paulem a Alexem. 

Lakomý Cypress 2.0 aneb Lepení lístků lidem na bundy

Středověk neskončiiil, středověk trváá… No, dobře. Trochu přeháním, ale něco na tom bude. Na Cypress už makám skoro dva měsíce, což si zaslouží vlastní textík. Moje pozice je ticket checker a dělám v oddělení zvaném Base Opperations, čemuž obvykle říkáme prostě jen „bejs op“.

Co dělají Base Opp a proč je to nejlepší oddělení na celém Cypress?

Pod Base Opp spadá starost o parkoviště a venek kolem hlavní budovy, takže kolegové navigují auta po parkovištích, pomáhají odtahovat a vyhrabávat auta, „šavelují“ (shovel = lopata), tzn. odhazují sníh z hydrantů, cest, vykopávají nádrže a únikové východy atd. A taky se staráme o odpadky, takže vynášíme koše, vyměňujeme pytle uvnitř i venku v budově, balíme ploty, uklízíme rámy na lyže a čekujeme lístky v bráně. Sbíráme pomocí dlouhých kleštiček odpadky všude kolem a nacházíme vskutku zajímavé předměty od prken, bot, rukavic, po peníze, cigarety,…

Base Opp je nej, protože máme nejlepší šéfy. Dělám jen noční směny (čtvrtek, pátek a neděli) a ty vždycky supervizuje Mike, který je nejvíc v pohodě týpek. Dobře se s ním kecá, práci uděláme, co máme, a přitom se to obejde bez předření a zbytečného buzerování. Za tu dobu už víme, co je všechno potřeba udělat do zavíračky, a děláme bez jeho přímých pokynů vpodstatě sami. Náš nejvyšší šéf je Lyon a ten je též hodně v poho a nic zbytečně nehrotí. Jeho žena s tříletou holčičkou chodí každý pátek jezdit, tak už se s malou kámošíme (utáhla jsem ji na pár sušenek a karamelek) a dáváme „háj fájv“. Navíc při velké zaměstnanecké party jsme byli jediné oddělení, kde nám Lyon platil všechno, co jsme vypili. Mazec. Ostatní zaměstnanci celého Cypress si museli svoje pivka zacálovat. My ne. Ani se neptejte, kolik tam Lyon nechal :).

Lakomý Cypress

Zbytek Cypress dle reakcí kamarádů a lidí z busu, se kterými jezdím a bavím se, je plný neschopných individuí v manažerských a supervizorských pozicích, co se neumí chovat ke svým podřízeným a jsou to s prominutím totální kokoti a kokotky. Zbytečná buzerace, jeden velký chaos na n-tou, neochota. Zatímco já na své šéfy nedám dopustit, ostatní pro ty svoje nemají jediného dobrého slova. U lifties (vlekaři) už dnes nepotkáte málem jediného člověka ze začátku sezony, protože všichni zdrhli do jiných oddělení, nebo dali výpověď úplně. I z ostatních oddělení mizí nenápadně lidi jeden po druhém… Jen od nás nikdo ještě sám od sebe neodešel.

Cypress šetří na lidech v nejnižších pozicích, na vybavení. Každou sezonu se tam samozřejmě protočí miliony, ale bundu vyfasujete děravou a promokavou. Než dostanete svoji „swipe card“ a začnete si regulérně projíždět elektronickou píchačku, tak se vsaďte, že vám na výplatnici bude pár hodin vždycky chybět. Příplatky za svátky vám budou proplácet až po X odpracovaných dnech. Za bus, nejedete-li na směnu, ale jen zalyžovat a využít svůj hlavní benefit, byste si měli platit (ale my na to kašleme). Než se vyřídí jakékoliv papírování, než získáte svůj skipass, swipe card, bus kartu a kdoví, kolik ještě karet, zešedivíte. Pracujete-li na part time jak já, pokaždé, když si budete chtít jít zajezdit, musíte dát předem vědět svému šéfovi, který vás napíše na jakýsi list, a pak si teprve můžete vyzvednout svůj denní ticket v okýnku. Nestačí, že máte u sebe 3 Cypress karty a všichni už vás tam beztak znají podle ksichtu. Že na zaměstnanecké party nebyl ani „welcome drink“, už vás pak ani nepřekvapí. Na Cypress neví levá noha, co dělá pravá ruka. Nikdo vám nic neřekne a ne vše, co se dozvíte, pak platí.

Čekování lístků

Protože tady v Kanadě neznají čipové pasy a lístky a turnikety (výjimka je Whistler, co jsem tak zaslechla), celý areál s vleky má 2 vstupní brány, kde lidi musí ukázat svůj lístek (samolepka na drátu) či skipass a pak už si jezdí jentak. Komu se podaří prolézt dovnitř nehlídanou bránou, lesem nebo obalamutit či ukecat ticket checkera, jezdí zadara nebo levněji. Uvnitř přímo u vleků už nikdo nikoho nekontroluje. Takže já stojím v bráně a lidi mi ukazují svoje lístky a skipassy. Tahají to zpod bundy, lístky mají urvané, blbě přilepené, skipassy mají v kapsách, dětičky pod bundami, sundávají se rukavice, padají hůlky, mrznou ruce… Jdete si na záchod do budovy, vyjedete z brány a nazpět zas ukazujete.

Ten „systém“ je pro mě (zvyklá na čipy pěkně v teple kapsy, kde jen hodím bokem a turniket mě vpustí) asi sto let za opicema. Lituju chudáky, co hrabou ty svoje skipassy z peněženek, drobné padají do sněhu. Rodiče, co sundávají rukavice a dětičkám rozepínají bundičky, aby mi mohli ukázat jejich pasy, co mají na krku. Lidi, co se jim lístek urval, protože někdy fakt nelepí, a zoufale se šacují a já je musím poslat na guest service, kde ztratí cenné minuty svého života, zatímco si mohli jezdit. Už jsem zažila asi sto milion různých situací, kdy se někdo pokusil prosmýknout bez lístku a hrál na mě, že ho ztratil, kdy někdo lístek fakt ztratil a málem se mi tam rozbrečel, kdy mě zkoušeli ukecat nebo byli jakože rozčílení. A někdy fakt nevíte, jestli to na vás hrajou nebocojako.

Všechno je to beztak o lidech zas a znova

Naštěstí v 90 % případů jsou tu lidi hrozně fajn. Já řeknu něco typu „můžu prosím vidět váš ticket“ a oni mi ho ukážou a ještě poděkují a já taky poděkuji, usměju se a popřeju jim hezký ježdění. Případně jim jejich ticket pomůžu přilepit a jsou též vděčni a milí na mě. V ČR by vás už dávno všichni poslali někam vč. mě, protože ukazovat furt dokola svůj pas nebo ticket je pěkně otravný.

Jinak mě to ale vcelku baví. Občas s lidma i pokecám. Pořád se mě na něco ptají (a já nevim, protože Cypress chaos). U začátečnické brány postrkuji mrňata do svahu k vleku, když vidím, že oni i jejich rodiče se tam plácají jak lachtani. Radím jim, jak udělat stromeček nebo držet hůlky, sbírám je ze sněhu. Hlavní bránou zase proudí mrtě kořenů zarostlých snowborďáků a lyžařů a s některýma děláme srandu, když jim čekuju ticket a oni se tam málem vysvlíkají. Pár lidí si už pamatuju podle ksichtu. Každý pátek mi chodí lyžovat 2 rodiny s česko-slovesko-kanadskýma holčičkama. Holky se se mnou vždycky chtějí bavit česky, zablokují bránu a zpovídají mě :).

Abych to nějak uzavřela, nebýt skvělých šéfů, fajn lidí a toho výhledu na oceán při lyžování, vykašlala bych se na to. Takhle pořád převažují pozitiva, i když na branách někdy mrznu jak cyp a říkám si "mám já tohle zapotřebí?", jenže pak mi přeběhne přes cestu veverka, vykoukne měsíc nad lesem, postrčím mrně do kopce, usměju se na nějakého borce a on na mě a je to cajk.

Návrat do lyžařského středověku

Při dishwashování málem na full-time jsem se začala nudit (a taky mě bolelo pravé zápěstí) už po 2 měsících a chtělo to zas nějakou změnu. Na začátku prosince jsem poslala resumé na Cypress, kde pracovala Katka, a za pár dní mi došla odpověď, jestli teda chci čekovat lístky. Tak jo,no.

Ski středisko Cypress mountain je tady v North Vancouveru největší (ještě tu je Grouse a Seymour), je ve výšce cca 1200 – 1400 m n. m. a víceméně tu jsou 2 kopce proti sobě, 6 sedaček (z toho 3 delší čtyřsedačky, 2 krátké dvojsedačky a jedna spešl sedačka pro začátečníky). Dolů vedou černé, modré a zelené sjezdovky, tak si každý vybere. Modré jsou jakože červené a zelené jsou jakože naše modré. Těch rozdílů s našimi evropskými standardy bude ještě víc.

Lyže nebo prkno?

Lyžuju odmala, v pubertě jsem měla období snowboardu, načež jsem se zase hezky vrátila ke svým starým oblíbeným fišerkám, které si hýčkám od osmé třídy, kdy mi je mamina za těžký prachy pořídila, protože jsem konečně přestala růst. Nelyžuju nějak extra, ale sjedu, co potřebuju, a padám výjimečně. Co by taky člověk chtěl, když mě učila mamina stylem „vytáhnu tě na kopec, tam se rozbrečíš a řeknu ti, že jinak než dolů to nepůjde“. Lyžovala jsem ve Francii, Itálii, Slovinsku, párkrát v Rakousku a samozřejmě mockrát v mých domovských horách – Orlické, Krkonoše a Jeseníky. Řekla bych, že nějakou představu o tom, jak má vypadat moderní ski středisko teda mám.

Lyže jsem si tu pořídila v thrift storu a měla jsem vyloženě štěstí, protože tyhle elánky jsou přesně jako moje fišerky, co mám doma – délka, vykrojení, dokonce i vázání mám doma stejné! Lyže v hodně dobrém stavu – tipuju jeté tak jednu sezonu – i s lyžákama a hůlkama mě přišly na směšných 50 doláčů vč. daně. Ať žijí thrift story!

Co mi chybí na Cypress z pohledu lyžařky?

Sedačky - na sedačkách si nemáte kam „odložit“ nohy. Chybí stupátka v bezpečnostním rámu, který si přes sebe přehazujete, takže vám nožky s lyžáky a lyžemi klinkají ve vzduchu. Hůř jsou na tom snowboarďáci, kterým tíha celého prkna visí na přední noze. Uff. Moje ubohé nožky. O nějaké plastové stříšce/krytu proti zlovolnému počasí (zažito v Rakousku) si nechejme zdát. U nástupu na sedačku nejsou 4 otevírající se packy, co vás v pravý čas pustí k sedačce. Na sedačky se někdy zkouší nacpat i 5 lidí zaráz. Opět o jezdících pásech tu snad nikdy neslyšeli.

Orientace - středisko je spíš malé, ale chcete-li najít sjezdovku, kterou jste si vyhlídli, budete asi trochu tápat, podjíždět, zajíždět si. Chybí mapy střediska na 2 vrcholcích, kde končí sedačky. Mapu nenajdete ani na parkovišti nebo u hlavní budovy, ale až za placeným vstupem. Přímo na sjezdovkách je značení docela slabé. Stane se vám, že omylem zajedete mezi stromky, protože je to vyježděné, ale sjezdovka tam není, nebo natrefíte nechtě na černou sjezdovku plnou boulí, přičemž jste mířili na modrou atp.

Jiné věci - šroubováky nejsou dole u vleků, ale jen na jednom místě před půjčovnou. Nejsou tu před hlavní budovou žádná křesílka ani sezení venku, což ve slunečném počasí zamrzí. Nenajdete infotabule – kolik je stupňů, hodin, nového sněhu, jaké vleky zrovna jezdí, zda je zavřená některá sjezdovka, předpověď počasí. Chybí dětský koutek uvnitř i dětské hřiště venku (klouzačka, houpačka, něco). Plastový povrch podlah uvnitř budovy v lyžácích celkem klouže.

Co je pro změnu fajn?

Nekouří se tu v celém areálu. Dokonce i na parkovišti bychom měli lidi buzerovat, ale spíš to neděláme (nebo jak kdo). Fontánka s vodou. Velký prostor jídelny uvnitř, kde si můžete zanést i svoji svačinu. V jednom baráku pod vleky najdete všechno, co potřebujete – obchod s lyžařskými potřebami, půjčovnu, ski školu, opravnu, restauraci, hospodu, kavárnu,… Z více míst Vancouveru jezdí pravidelně shuttle/bus, ale lidi si ho musí platit (my jako zaměstnanci nemusíme). Je tu extra část parkoviště vyhrazená pro rodiny s dětmi, každý pátek je Family Friday a před barákem je večer oheň a opíkají se špekáčky a maršmelou.

Všechny nevýhody a nepohodlnosti vyvažuje super výhled na celý Vancouver a na Vancouver island a moře.

No a pak je tu ještě čekování lístků u vstupních bran, což je moje práce. Lístků jako lístků, co si lepíte na bundy a připevňujete drátem! Kapitola sama pro sebe. Bude. Všechno bude.