Lakomý Cypress 2.0 aneb Lepení lístků lidem na bundy

Středověk neskončiiil, středověk trváá… No, dobře. Trochu přeháním, ale něco na tom bude. Na Cypress už makám skoro dva měsíce, což si zaslouží vlastní textík. Moje pozice je ticket checker a dělám v oddělení zvaném Base Opperations, čemuž obvykle říkáme prostě jen „bejs op“.

Co dělají Base Opp a proč je to nejlepší oddělení na celém Cypress?

Pod Base Opp spadá starost o parkoviště a venek kolem hlavní budovy, takže kolegové navigují auta po parkovištích, pomáhají odtahovat a vyhrabávat auta, „šavelují“ (shovel = lopata), tzn. odhazují sníh z hydrantů, cest, vykopávají nádrže a únikové východy atd. A taky se staráme o odpadky, takže vynášíme koše, vyměňujeme pytle uvnitř i venku v budově, balíme ploty, uklízíme rámy na lyže a čekujeme lístky v bráně. Sbíráme pomocí dlouhých kleštiček odpadky všude kolem a nacházíme vskutku zajímavé předměty od prken, bot, rukavic, po peníze, cigarety,…

Base Opp je nej, protože máme nejlepší šéfy. Dělám jen noční směny (čtvrtek, pátek a neděli) a ty vždycky supervizuje Mike, který je nejvíc v pohodě týpek. Dobře se s ním kecá, práci uděláme, co máme, a přitom se to obejde bez předření a zbytečného buzerování. Za tu dobu už víme, co je všechno potřeba udělat do zavíračky, a děláme bez jeho přímých pokynů vpodstatě sami. Náš nejvyšší šéf je Lyon a ten je též hodně v poho a nic zbytečně nehrotí. Jeho žena s tříletou holčičkou chodí každý pátek jezdit, tak už se s malou kámošíme (utáhla jsem ji na pár sušenek a karamelek) a dáváme „háj fájv“. Navíc při velké zaměstnanecké party jsme byli jediné oddělení, kde nám Lyon platil všechno, co jsme vypili. Mazec. Ostatní zaměstnanci celého Cypress si museli svoje pivka zacálovat. My ne. Ani se neptejte, kolik tam Lyon nechal :).

Lakomý Cypress

Zbytek Cypress dle reakcí kamarádů a lidí z busu, se kterými jezdím a bavím se, je plný neschopných individuí v manažerských a supervizorských pozicích, co se neumí chovat ke svým podřízeným a jsou to s prominutím totální kokoti a kokotky. Zbytečná buzerace, jeden velký chaos na n-tou, neochota. Zatímco já na své šéfy nedám dopustit, ostatní pro ty svoje nemají jediného dobrého slova. U lifties (vlekaři) už dnes nepotkáte málem jediného člověka ze začátku sezony, protože všichni zdrhli do jiných oddělení, nebo dali výpověď úplně. I z ostatních oddělení mizí nenápadně lidi jeden po druhém… Jen od nás nikdo ještě sám od sebe neodešel.

Cypress šetří na lidech v nejnižších pozicích, na vybavení. Každou sezonu se tam samozřejmě protočí miliony, ale bundu vyfasujete děravou a promokavou. Než dostanete svoji „swipe card“ a začnete si regulérně projíždět elektronickou píchačku, tak se vsaďte, že vám na výplatnici bude pár hodin vždycky chybět. Příplatky za svátky vám budou proplácet až po X odpracovaných dnech. Za bus, nejedete-li na směnu, ale jen zalyžovat a využít svůj hlavní benefit, byste si měli platit (ale my na to kašleme). Než se vyřídí jakékoliv papírování, než získáte svůj skipass, swipe card, bus kartu a kdoví, kolik ještě karet, zešedivíte. Pracujete-li na part time jak já, pokaždé, když si budete chtít jít zajezdit, musíte dát předem vědět svému šéfovi, který vás napíše na jakýsi list, a pak si teprve můžete vyzvednout svůj denní ticket v okýnku. Nestačí, že máte u sebe 3 Cypress karty a všichni už vás tam beztak znají podle ksichtu. Že na zaměstnanecké party nebyl ani „welcome drink“, už vás pak ani nepřekvapí. Na Cypress neví levá noha, co dělá pravá ruka. Nikdo vám nic neřekne a ne vše, co se dozvíte, pak platí.

Čekování lístků

Protože tady v Kanadě neznají čipové pasy a lístky a turnikety (výjimka je Whistler, co jsem tak zaslechla), celý areál s vleky má 2 vstupní brány, kde lidi musí ukázat svůj lístek (samolepka na drátu) či skipass a pak už si jezdí jentak. Komu se podaří prolézt dovnitř nehlídanou bránou, lesem nebo obalamutit či ukecat ticket checkera, jezdí zadara nebo levněji. Uvnitř přímo u vleků už nikdo nikoho nekontroluje. Takže já stojím v bráně a lidi mi ukazují svoje lístky a skipassy. Tahají to zpod bundy, lístky mají urvané, blbě přilepené, skipassy mají v kapsách, dětičky pod bundami, sundávají se rukavice, padají hůlky, mrznou ruce… Jdete si na záchod do budovy, vyjedete z brány a nazpět zas ukazujete.

Ten „systém“ je pro mě (zvyklá na čipy pěkně v teple kapsy, kde jen hodím bokem a turniket mě vpustí) asi sto let za opicema. Lituju chudáky, co hrabou ty svoje skipassy z peněženek, drobné padají do sněhu. Rodiče, co sundávají rukavice a dětičkám rozepínají bundičky, aby mi mohli ukázat jejich pasy, co mají na krku. Lidi, co se jim lístek urval, protože někdy fakt nelepí, a zoufale se šacují a já je musím poslat na guest service, kde ztratí cenné minuty svého života, zatímco si mohli jezdit. Už jsem zažila asi sto milion různých situací, kdy se někdo pokusil prosmýknout bez lístku a hrál na mě, že ho ztratil, kdy někdo lístek fakt ztratil a málem se mi tam rozbrečel, kdy mě zkoušeli ukecat nebo byli jakože rozčílení. A někdy fakt nevíte, jestli to na vás hrajou nebocojako.

Všechno je to beztak o lidech zas a znova

Naštěstí v 90 % případů jsou tu lidi hrozně fajn. Já řeknu něco typu „můžu prosím vidět váš ticket“ a oni mi ho ukážou a ještě poděkují a já taky poděkuji, usměju se a popřeju jim hezký ježdění. Případně jim jejich ticket pomůžu přilepit a jsou též vděčni a milí na mě. V ČR by vás už dávno všichni poslali někam vč. mě, protože ukazovat furt dokola svůj pas nebo ticket je pěkně otravný.

Jinak mě to ale vcelku baví. Občas s lidma i pokecám. Pořád se mě na něco ptají (a já nevim, protože Cypress chaos). U začátečnické brány postrkuji mrňata do svahu k vleku, když vidím, že oni i jejich rodiče se tam plácají jak lachtani. Radím jim, jak udělat stromeček nebo držet hůlky, sbírám je ze sněhu. Hlavní bránou zase proudí mrtě kořenů zarostlých snowborďáků a lyžařů a s některýma děláme srandu, když jim čekuju ticket a oni se tam málem vysvlíkají. Pár lidí si už pamatuju podle ksichtu. Každý pátek mi chodí lyžovat 2 rodiny s česko-slovesko-kanadskýma holčičkama. Holky se se mnou vždycky chtějí bavit česky, zablokují bránu a zpovídají mě :).

Abych to nějak uzavřela, nebýt skvělých šéfů, fajn lidí a toho výhledu na oceán při lyžování, vykašlala bych se na to. Takhle pořád převažují pozitiva, i když na branách někdy mrznu jak cyp a říkám si "mám já tohle zapotřebí?", jenže pak mi přeběhne přes cestu veverka, vykoukne měsíc nad lesem, postrčím mrně do kopce, usměju se na nějakého borce a on na mě a je to cajk.

Návrat do lyžařského středověku

Při dishwashování málem na full-time jsem se začala nudit (a taky mě bolelo pravé zápěstí) už po 2 měsících a chtělo to zas nějakou změnu. Na začátku prosince jsem poslala resumé na Cypress, kde pracovala Katka, a za pár dní mi došla odpověď, jestli teda chci čekovat lístky. Tak jo,no.

Ski středisko Cypress mountain je tady v North Vancouveru největší (ještě tu je Grouse a Seymour), je ve výšce cca 1200 – 1400 m n. m. a víceméně tu jsou 2 kopce proti sobě, 6 sedaček (z toho 3 delší čtyřsedačky, 2 krátké dvojsedačky a jedna spešl sedačka pro začátečníky). Dolů vedou černé, modré a zelené sjezdovky, tak si každý vybere. Modré jsou jakože červené a zelené jsou jakože naše modré. Těch rozdílů s našimi evropskými standardy bude ještě víc.

Lyže nebo prkno?

Lyžuju odmala, v pubertě jsem měla období snowboardu, načež jsem se zase hezky vrátila ke svým starým oblíbeným fišerkám, které si hýčkám od osmé třídy, kdy mi je mamina za těžký prachy pořídila, protože jsem konečně přestala růst. Nelyžuju nějak extra, ale sjedu, co potřebuju, a padám výjimečně. Co by taky člověk chtěl, když mě učila mamina stylem „vytáhnu tě na kopec, tam se rozbrečíš a řeknu ti, že jinak než dolů to nepůjde“. Lyžovala jsem ve Francii, Itálii, Slovinsku, párkrát v Rakousku a samozřejmě mockrát v mých domovských horách – Orlické, Krkonoše a Jeseníky. Řekla bych, že nějakou představu o tom, jak má vypadat moderní ski středisko teda mám.

Lyže jsem si tu pořídila v thrift storu a měla jsem vyloženě štěstí, protože tyhle elánky jsou přesně jako moje fišerky, co mám doma – délka, vykrojení, dokonce i vázání mám doma stejné! Lyže v hodně dobrém stavu – tipuju jeté tak jednu sezonu – i s lyžákama a hůlkama mě přišly na směšných 50 doláčů vč. daně. Ať žijí thrift story!

Co mi chybí na Cypress z pohledu lyžařky?

Sedačky - na sedačkách si nemáte kam „odložit“ nohy. Chybí stupátka v bezpečnostním rámu, který si přes sebe přehazujete, takže vám nožky s lyžáky a lyžemi klinkají ve vzduchu. Hůř jsou na tom snowboarďáci, kterým tíha celého prkna visí na přední noze. Uff. Moje ubohé nožky. O nějaké plastové stříšce/krytu proti zlovolnému počasí (zažito v Rakousku) si nechejme zdát. U nástupu na sedačku nejsou 4 otevírající se packy, co vás v pravý čas pustí k sedačce. Na sedačky se někdy zkouší nacpat i 5 lidí zaráz. Opět o jezdících pásech tu snad nikdy neslyšeli.

Orientace - středisko je spíš malé, ale chcete-li najít sjezdovku, kterou jste si vyhlídli, budete asi trochu tápat, podjíždět, zajíždět si. Chybí mapy střediska na 2 vrcholcích, kde končí sedačky. Mapu nenajdete ani na parkovišti nebo u hlavní budovy, ale až za placeným vstupem. Přímo na sjezdovkách je značení docela slabé. Stane se vám, že omylem zajedete mezi stromky, protože je to vyježděné, ale sjezdovka tam není, nebo natrefíte nechtě na černou sjezdovku plnou boulí, přičemž jste mířili na modrou atp.

Jiné věci - šroubováky nejsou dole u vleků, ale jen na jednom místě před půjčovnou. Nejsou tu před hlavní budovou žádná křesílka ani sezení venku, což ve slunečném počasí zamrzí. Nenajdete infotabule – kolik je stupňů, hodin, nového sněhu, jaké vleky zrovna jezdí, zda je zavřená některá sjezdovka, předpověď počasí. Chybí dětský koutek uvnitř i dětské hřiště venku (klouzačka, houpačka, něco). Plastový povrch podlah uvnitř budovy v lyžácích celkem klouže.

Co je pro změnu fajn?

Nekouří se tu v celém areálu. Dokonce i na parkovišti bychom měli lidi buzerovat, ale spíš to neděláme (nebo jak kdo). Fontánka s vodou. Velký prostor jídelny uvnitř, kde si můžete zanést i svoji svačinu. V jednom baráku pod vleky najdete všechno, co potřebujete – obchod s lyžařskými potřebami, půjčovnu, ski školu, opravnu, restauraci, hospodu, kavárnu,… Z více míst Vancouveru jezdí pravidelně shuttle/bus, ale lidi si ho musí platit (my jako zaměstnanci nemusíme). Je tu extra část parkoviště vyhrazená pro rodiny s dětmi, každý pátek je Family Friday a před barákem je večer oheň a opíkají se špekáčky a maršmelou.

Všechny nevýhody a nepohodlnosti vyvažuje super výhled na celý Vancouver a na Vancouver island a moře.

No a pak je tu ještě čekování lístků u vstupních bran, což je moje práce. Lístků jako lístků, co si lepíte na bundy a připevňujete drátem! Kapitola sama pro sebe. Bude. Všechno bude.

Apokalypsa! Sníh a zima v Kanadě!

5-10 cm sněhu stačí k tomu, aby se Vancouver složil na lopatky. Pondělní kolaps ukazuje, že i takový jihomoravský štatl na priglu se s trochou zimní nadílky dokáže porvat stokrát lépe než kanadské velkoměsto. Překvapeni? Já též. Nemile.

Nejdřív něco málo k faktům. Vancouver je dle wiki na 49°15‘ s. š. a Brno na 49°12‘ s. š. Chápu-li to správně, Van tedy leží někde mezi Brnem a Adamovem, co se zeměpisné šířky týče. Taky je u oceánu, ale krytej ostrovem. Takže si prosimvás nepředstavujte, že tu žijeme jak Eskymáci v padesátistupňovým mrazu. Právě naopak je tu v zimě teplota lehce nad nulou či taknějak okolo. Záleží, jestli jste na kopci, v downtownu, u vody, nebo někde nahoře v Northu. Když si třeba vyjedete na večerní lyžování na Cypress mountain nad městem (ski středisko ve výšce cca 1400 m n. m.), tak tam můžete zažít -20° C.

Silničáře sníh letos zase překvapil? Wait! Jací silničáři?        

Poprvé tu nasněžilo asi před 3 týdny. Jen pár cenťáků čistě pro formu a pro radost. Auta stály v kolonách a popojížděly v rozježděné břečce, ducaly do sebe, troubily, kamiony se nekontrolovatelně sunuly dolů do přístavu, busy občas jely ve skupinách 2-7 kusů hned za sebou, zastávky plné čekajících lidí. Řekla jsem si: „Cajk, silničáři první nadílku nezvládli, klasika.“ Něco málo během dne odtálo, zbytek sněhu se rozjezdil, rozšlapal. Spolubydla Steve začal řešit, že si musí na obě auta pořídit zímní pneu. Nasněžilo zas, teploty se držely lehce pod nulou, takže v některých ulicích sníh zůstal ležet permanentně ve formě ledu a vypadalo to, že k mému údivu taky ležet zůstane. Vysvitlo slunko a já vyrážela ven na klouzanou.

Pár srandovních postřehů

- Nejenom, že se tu neprohrnují obytné zóny (ulice s alejema a domečkama), ale ony se tu neprohrnují ani šestiproudové silnice mezi blokama, které jsou hlavními dopravními tepnami města!
- Za poslední 3 týdny jsem viděla jeden jediný sněžný pluh a to v downtownu. Fakt, že je nevidím, neznamená, že by pracovaly a prohrnovaly v noci. Ony totiž až na pár výjimek neexistují! Bazinga.
- Obyvatelé a obyvatelky Vanu si myslí, že pořízení zimních pneumatik na jejich miláčky vyřeší všechny problémy světa. A pak se diví, jaktože ztvrdli 2 hodiny v koloně, a nadávají na vládu.
- Chodníky před svými domy tu lidi prohrnují občas někde možná.

NEFUNGUJE TO, protože…

Teplota se týden držela lehce pod nulou, a proto nám zamrzla pračka. Jo, čtete dobře. Pračku máme v baráku v takovém přístěnku pod schody a prostě zamrzla voda. Tak nemůžem prát. Ptala jsem se Steve, jestli se to děje každej rok, tvrdil, že prej se to stalo prvně.

V hospodě, kde pracuju, je v kuchyni zima. Poslední měsíc, kdy začalo bejt kolem nuly, jsem si najednou taknějak všimla, že je mi zima. Oblíkla jsem dlouhej rukáv a ptala se, co se děje. Odpověď: „Víš, Jana, tohle je stará budova, tak asi nefunguje topení.“ WTF?! „Bude s tím někdo něco dělat?“ „Maybe“. Takže se do výčepu daly přímotopy, aby zákazníkům zima nebyla, a my v kuchyni dál chodíme ve svetrech a musíme hodně vařit a mejt nádobí, abychom se zahřáli. Problem solved.

V kuchyni neteče horká voda, jen taková vlažná. Už dva dny = dvě šichty se potýkám s tím, že při mytí nádobí mám k dispozici jen vlažnou vodu (a to i v myčce). Ví to moji šéfové, ví to údržbář. Když jsem se včera ptala, jestli v tom mám nádobí mejt, nebo ne, nebojakoco: „Zkus chvíli počkat.“ „Jak dlouho mám čekat? Do konce šichty? Do jara?“ Do půlnoci teplá voda téct samozřejmě nezačala. Slíbili mi, že během dneška to opraví, tak su zvědavá.

Cesta na první lyžovačku sezóny. Dojedu? Sláva lodím!

Z neděle na pondělí hlásili sněžení a v pondělí, že prej bude polojasno. Měla jsem šichtu až večer, tak jsem se rozhodla vyrazit využít svoje zaměstnanecký benefity na Cypress. Ojoj. Ráno z okna totální kalamita. Na křižovatce před barákem vidím, jak náklaďáky dolů do přístavu stojí a silnice komplet zacpaná. Křižující silnice na tom není o moc líp a lidi stojí na zastávkách busů v hojném počtu, takže je mi jasný, že už dlouho nic nejelo, kdoví, jestli něco někdy pojede a jestli bych akorát neztvrdla 2 hodiny v zácpě. Tak valím na Skytrain, což je jako metro, ale většinou jezdí nad zemí. To bude jistota. Houby s voctem.

Po půl hodině brodění se mokrým sněhem (chodníky nikdo neprohrnuje) a klouzání se po ledu dorazím na stanici, kde čeká asi milion lidí v obou směrech. Zrovna hlásí, že zavřeli jednu stanici, co je hned za náma a že zavírají jednu kolej neboco. Z downtownu na naši kolej dojíždí souprava, co ji vracejí zpátky do downtownu. Narvu se do ní a spolu s lidma, co jeli původně opačným směrem, se vydáváme pro ně zpět a pro mě tam, kam chcu. Lidi zmateně volají do svých prací, že nedorazí. Já jsem ráda, že lyžařské vybavení už mám pěkně nahoře na kopci v lyžárně a nemusím ho tahat s sebou v tomhle blázinci. Usmívám se. Přijde mi to hodně srandovní. Tak su v Kanadě nebo kde jako? OMG. Lidi, co tady blbnete?

Jop a normálně metro jezdí bez řidičů automaticky, ale tentokrát jsme měli vpředu borce s vysílačkou, co to řídil. Další stanice přervané zoufalýma a naštvanýma lidma. Dokonce i vždycky tak slušní Kanaďani se snažili vecpat dovnitř, aniž by nejdřív nechali lidi prvně vystoupit. A to už je teda alarmující. Dojela jsem na konečnou Waterfront. Stihla akorát Seabus (loď městské hromadky, co pluje do Northu) a shuttle na Cypress. Seabus je po téhle zkušenosti jedinou dopravní jistotou v celém Vanu, protože pluje a pluje vždycky přesně podle řádu načas. Sláva lodím! Ať žije lodní doprava!