Za tři týdny tady se v mém vesmíru udála spousta věcí.
Hned po příletu jsem strávila dva dny u Dariny, kamarádky ze základky, a její
rodinky v Brisbane. Trochu jsem dospala jet lag a přesunula jsem se o kousek
dál na Gold Coast, kde jsem provizorně pobývala u slovenských kluků Lukáše a
Filipa. Dlouho jsem se u nich ale neohřála, protože sehnání ubytka mi netrvalo
ani dva dny. Jeden den si domluvíte prohlídky ve 4 domech, oběháte to,
rozhodnete se a další den se můžete nastěhovat. Do toho jsem už řešila práci.
Měla jsem přes email domluvený pohovor předem, takže jsem jen zavolala a (zase)
hned druhý den šla na „pohovor“, z něhož se vyklubal poloviční
pracovní den. Pořídila jsem si kolo přes inzerát, chodila na levné sushi,
zařídila si telefon, bankovní účet a požádala si o daňové číslo kvůli práci. Průběžně
jsem si dokupovala věci do pokoje, nějaké oblečení ze sekáčů a hlavně jídlo a
nezbytné suroviny do kuchyně na vaření. Zkrátka jsem nelenila. A teď ty první
postřehy…
Kde jsem se to ocitla?
Gold Coast je na počet obyvatel dvakrát větší než Brno,
akorát roztahanější. Leží na pobřeží a má 70 km pláží. Surfaři tu mají ráj, a
proto se nejvyhlášenější čtvrť jmenuje Surfers Paradise. Město je taky trochu jak
Benátky. Když se kouknete na mapu, tak půlku Gold Coast a přilehlých čtvrtí a
předměstí tvoří spleť řek, kanálů, zálivů a ostrůvků. Movitější obyvatelé si
tak můžou zaparkovat svoji jachtu nebo člun hned za barákem. Máme tu velký
záliv Coral Sea, kde nejsou vlny a prohání se tu kitesurfeři, windsurfeři a
skútry. V centru jsou hned u pláže mrakodrapy, které tvoří scenerii města.
Díky všudypřítomné vodě se tu moc nepodařilo postavit klasické „mřížkové
město“, ulice nejsou číslované, nedělí se na západní a východní jako ve
Vancouveru. A to je dobře. Každý rok sem přijede prý 10 milionů návštěvníků.
Hodně Australanů sem jezdí na prázdniny, protože jsou tu velké zábavní parky.
Vlevo!
Všecko tu mají opačně. Překvápko, co. Hlavně teda jezdí vlevo (a volant
vpravo, takže se každýmu do auta furt cpu ze strany volantu). V opačných
směrech jezdí i vlaky, takže je dobrý si rozmyslet, kam vlastně jedu a na jaké
nástupiště a z které strany se postavit. Stejně je to i s autobusama
hromadné dopravy. Lidi na chodníku uhýbají ke kraji doleva. Cyklisti předjíždí
zprava. Eskalátory v obchoďáku zas jinak. Při mé první jízdě na kole jsem
při vjezdu na první kruháč doslova zpanikařila, zajela ke kraji a kolo si
raději převedla přes přechod. Ale zvykám si. Světelnou čtyřproudou křižovatku
kousek od domu už zvládám. Na kruháčích už nepanikařím, ale musím se soustředit
a opakuju si: „Vlevo, drž se vlevo!“. Ještěže tu mají všude cyklopruhy a
cyklostezky v parcích a podél vody.
Klimatizace
Řekli byste si, že v zemi, kde se tak hojně klimoška
používá, krabice visí na každým baráku a je součástí všech bytů a aut, tak by
to lidi měli umět používat. No, moc neumí. Aspoň tu teda neplatí obecná rada,
že teplotu je dobrý nastavit o pět stupňů níž, než je venku. Při cestě vlakem
z letiště jsem si musela obléct dlouhý rukáv. V busech hromadné
dopravy skoro Sibiř. Vylezete ven a málem vás to porazí. Venku třicítky a
v kině půlku filmu klepete kosu (poučení pro příště - na dvouhodinový film
s sebou ponožky a dlouhý rukáv, kdepak tílko a sandálky). Šéf si dává do
lednice flašky s vodou a pak je pije ledový, v kanclu nám taky teče
ledová voda, kterou si napouštíme do lahví. Zkrátka z extrému do extrému.
Zatím jsem z toho neonemocněla, jen mám rýmu a občas si zakašlu.
Slunce, vedro a voda
Místní mě furt dokola varují před sluníčkem. Je tu velká
ozónová díra a spálíte se, ani nemrknete. Nejčastějším nádorovým onemocněním je
tu prý rakovina kůže. Lidi nosí kloboučky připevněné tkaničkou, aby jim neulítly.
Sluneční brýle patří mezi základní výbavu. Opalováky jsou od UV 50 a výš. Do
práce se vždycky mažu – obličej, ruce i nohy. Spíš je potřeba se před sluníčkem
schovávat, takže místo práce na lodích v plavkách (jako ve Vancouveru)
jsem vyfasovala dlouhé triko a kšiltovku. Šéf se mě neustále ptá: „Máš vodu?
Hodně pij, ať nejsi dehydrovaná.“ Voda, pítka a záchody jsou podél pláží a v
parcích na každém rohu. Nezapomíná se tu ani na misky s vodou pro pejsky a
ptactvo.
Volnočasové aktivity
O víkendech všichni vyráží na pláže a do parků. Tam jsou
grilovací posezení (elektrické grily, voda, stoly, stříška), záchody, koupání,
zeleň, dětská hřiště. Lidi oslavují narozky, uvazují balonky, grilují a kolem
lítají děcka a psi. Ti aktivnější sportují. Hodně se tu běhá, jezdí na kole a
snad všichni chodí do fitka nebo aspoň cvičí jógu. Když ale ujdete po pláži 9
kiláků nebo ujedete na kole 30, tak se na vás koukají divně. Všude totiž jezdí
autem. A pak jdou do toho fitka.
Levné volání a hafo dat
Za pouhých 30 doláčů (1 AUD = cca 16,5 Kč) měsíčně máte
neomezené volání a smsky a ještě k tomu dostanete pár giga dat navrch. Já
jsem v prvním měsíci dostala jako bonus 20 giga k normálním 6.
Absolutně nejsem schopná to všechno využít. Když si vezmete, že minimální plat
je nějakých 20 AUD za hodinu, odečtete nějaké ty daně atp., tak si na měsíční mobilní
výdaje vyděláte za 2 hodiny práce úplně v pohodě. Bankovní účet mám bez
poplatků, karta, internetové bankovnictví, spořicí účet s 2,5 % úroku
zdarma.
Všechno hned, žádné papírování a podpisy
Na letišti jsem nemusela na žádné imigrační, víza mám kdesi
virtuálně v systému automaticky od vstupu do země. V bance při
zakládání účtu jsem nedostala žádnou složku s papíry a nic jsem
nepodepsala. Divné. Nájem platím a dostávám doklady o zaplacení, ale opět jsem
žádnou nájemní smlouvu nepodepsala. O daňové číslo jsem zažádala online a pak
si o něj zavolala telefonem. O založení důchodového spoření, na které mi
zaměstnavatel musí posílat část výplaty, jsem zažádala online a třetí den ho měla
vybavený v emailu. Opět žádný podpis. Pracuji, dostávám výplatu a zaměstnavatel
za mě odvádí daně i důchodové spoření… V práci jsem nic nepodepsala taky.
Šéf mi řekl, kolik dostanu hrubého na hodinu, na jaké pauzy mám nárok a hotovo.
