Bali – ostrov kontrastů, chrámů, skútrů a odpadků

Kamarádka Luca za mnou chtěla do Austrálie. Podařilo se mi jí to rozmluvit a nakonec jsme se sešly trochu blíž - na Bali. A z původních 2 jsme se rozrostly na skupinku 4 mladých žen. Tedy ideální počet pro hledání ubytování a pronájem auta. V Asii jsem nikdy předtím nebyla a moje očekávání bylo dost neurčité. Představovala jsem si moře, pláže, teplo, déšť, turisty, rýžová pole, sopky, výlety, chrámy a místní kulturu. Chtěla jsem si odpočinout od Austrálie a trablů s prací. 

Rušná Kuta

Přiletěla jsem z Brisbane do Denpasaru o den dřív než holky, takže jsem si zabookovala hostel kousek od letiště v Kutě. Dopředu jsem věděla, že jako turistku se mě Balijci budou pokoušet oškubat, nabízet předražené taxi atp. Už jen dostat se po svých z letiště byla výzva. Na prvních pár metrech jsem dostala asi sto nabídek na odvoz. Ne, díky, mám jen příruční bágl a nohy. Hostel jsem našla bez problémů a po cestě ještě koupila u jedné paní SIM kartu s daty a voláním za poloviční cenu, než nabízeli na letišti.

Vyrazila jsem na pláž s knihou a foťákem a byla dost otrávená z toho, jak mi všichni na ulici pořád nabízeli odvoz nebo cokoliv. Sedla jsem si na písek mezi odpadky a opět mě neustále někdo chodil nabízet lehátka, klobouky, brýle, surfy, nápoje, nanuky, náramky, náhrdelníky. Ok, beru, že turisti jsou jejich příjem. Ale když sedíte a čtete si a nevšímáte si jich a jasně dáváte vrtěním hlavy a „no, no, no“ najevo, že nemáte zájem, a oni furt na vás „miss, miss, čip, čip, lůk“… Uff, leze to prostě na nervy a s tím jejich věčným „čip,čip“ jsem si brzo připadala jako kuře. Kdyby si tu raději uklidili…

Procházení se po Kutě je tedy pro silnější povahy a lidi, co se nebojí přebíhat mezi skútry, přeskakovat mrtvé krysy, brodit se po kotníky ve vodě, když zaprší, a odmítat neustálé nabídky. Klidný azyl bez otravování jsem našla v mekáči, nákupáku západního typu nebo na hostelu u bazénu.

Žrací orgie v Ubudu

Holky doletěly a přesunuly jsme se do ubytka v Ubudu. Tam nám chyběl jen bazén nebo moře. Jinak paráda. Výborné snídaně, pěkný výhled, dobrá lokace, relativně čisté město bez odpadků. Hodně jsme jedly a pily pivo Bintang v místních warunzích, spaly a procházely se. Celý pobyt jsme se stravovaly vegetariánsky. Dvě z nás jsme vege a zbytek nechtěl maso riskovat.

Oblíbila jsem si vege nudle a rýži a pořád to střídala. Některé místní jídlo nám vehnalo slzy do očí, ale vždycky nám chutnalo. Kari, tempeh, tofu, ovocné smoothies. Mňam. Výborné bylo tekuté „dragon fruit“ či avokádo nebo „lemon grass“ zmrzka. Horší to bylo se zápaďáckými pokusy „pizza, burger, těstoviny“. To moc nedoporučuji, neumí to a je to předražené. Cenově se dalo najíst za našich 50 korun, ale člověk musel jít do vedlejších uliček. Pivo stojí trochu víc než u nás a vychlazené se dá i pít:).

Prošly jsme se kolem rýžových polí, navštívily tradiční divadelní představení v chrámu „monkey dance“ a vyrazily na celodenní výlet. Auto jsme si pronajaly i s vtipným řidičem, který nás všechny balil a postupně nám odvyprávěl celou svoji sexuální historii. Program jsme si vymyslely den předem. Terasovitá rýžová pole Tegallalang byla úžasná a chce to na ně tak 2 hodiny. U parkoviště vybírají vstupné 16 korun, ale pak už lístek nikde nekontrolují a vstupů na pole je spousta. Vstupné bylo pravděpodobně typický podvod na turisty. V chrámu Pura Tirta Empul se zázračnou vodou platí turisté dvojnásobné vstupné než místní. Přesto na mě „ze srandy“ zkusili, jestli chci na stotisícovou bankovku vrátit, když vstup stojí padesát tisíc. Vskutku vtipné. Místo dalšího chrámu (přišlo nám, že všechny vypadají stejně) jsme si daly levný a dobrý oběd v jednom warungu. Výlet jsme zakončily u vodopádu Tibumana koupačkou. Zase jsme u cesty platily vstupné. Tipuju na další podvůdek. Přesto jsme s výletem byly celkově spokojené.

Hodně mě bavil trh a smlouvání. Brzy ráno, když ještě holky spaly, jsem vyrazila do města a zjistila, že hlavní ulice je proměněná na trh s potravinami. Aha, takže tady lidi shánějí jídlo! Po osmé to sbalili a stánky s ovocem, rýží, vejci a napíchnutými kuřaty na špejli vystřídaly suvenýry. Pořídily jsme tu různé kusy oblečení, lapače snů, nechutné sušenky, „stoprocentní luwak“ cibetkovou kávu, náušnice a další blbosti. S Julií jsme vyzkoušely tradiční balijskou masáž v jednom minisalónku. „Moje“ paní mi dala během hodiny dost zabrat, ale bylo to skvělé. „Julčina“ paní prý byla o dost měkčí. Za cenu cca 130 korun cajk.

Padangbai u moře

Druhou část pobytu jsme strávily v přímořském městečku. Oproti Ubudu je Padangbai díra. Odplouvají odsud trajekty na Nusa Penida a fast boats na ostrovy Gili, takže turisti tudy vždy jen přeběhnou mezi transity a trajekty. Hodně tu frčí potápění a našly jsme i potápěčskou školu vlastněnou a provozovanou Čechy. Jinak tu fakt nic není, pár restaurací, hodně zanedbaných toulavých psů, skládky mezi domy, dva chrámy, několik obchůdků se suvenýry, pošta, jeden hostel a tři pláže. Celý dojem umocnil fakt, že jsme tam byly ještě před sezónou.

Z pláží je docela použitelná Blue Lagoon, ale vadilo nám, že je bohužel plná odpadků a majitelé dvou místních warungů (jedna rodina) na to kašlou a jen se snaží rejžovat na lehátkách, aniž by se pokusili tam trochu uklidit. Podařilo se nám objevit Whitesand Beach a tam jsme se vracely. Typická bílá pláž s warungy, kde se místní snaží alespoň odklízet naplavené odpadky. Sice je v lepším případě pálí, nebo v horším kupí v lese za warungy, ale pořád lepší jak drátem do oka. Taky jsme se tu skamarádily s dvěma balijskými „beach boys“, kteří tu provozují bar.

Částečně po svých jsme odsud došly na černou pláž Kusamba, kde místní vyrábějí sůl vysušováním mořské vody. Součástí výletu bylo i stopování modrých transitků na hlavním tahu (samozřejmě jsme platili a zase nás místní natáhli). Poslední výlet na jezero a sopku Batur jsme hodnotily spíš záporně. Bohužel nás majitel ubytka zatahal za nos. Domluvily jsme si s ním dopravu, protože uměl dobře anglicky a spoléhaly na to, že cíl výletu zná. Nakonec nás ale posadil do auta s člověkem, co neuměl slovo anglicky a u Baturu snad nikdy předtím nebyl. Podařilo se nám trochu se projít po silničce kolem jezera na jedné straně a pod sopkou na druhé. Nahoru jsme lézt nechtěly, protože jsme neměly patřičné vybavení. Na zpáteční cestě jsme se chtěly zastavit u vodopádu, ale sešlo z toho. Rozpršelo se a silnice se proměnila skoro v řeku.  

Na závěr

Dobrý dojem z Bali nám kazily všudypřítomné odpadky a snaha vytlouct z turistů co nejvíc peněz za mizerné (či žádné) služby. Také neustálé otravování s různými nabídkami na ulici. Jinak je Bali krásný ostrov. Najdete tam džungle s opicemi, aktivní sopku, krásná rýžová pole, pláže, chrámy, dobré jídlo. Na jedné straně stojí luxusní resorty a restaurace, na druhé zase zablešení psi a chudoba. Na ulicích je rušno, za zdmi zahrad oázy klidu s rybníčky a oranžovými kapry.  

Vánočně-novoroční plavba v tropickém ráji

Odpoledne jsme připluli do zátoky u ostrova Border, na první pokus jsme hákem ulovili lano mooringu a uvázali jsme se. Slunce pálilo a Brian s Rivkou se rozhodli vydat na průzkum ostrova, který je součástí národního parku. Vzali člun a šnorchlovací výbavu a odbublali s motůrkem, co má rychlost želvička až zajíc, k pláži. Já zůstala na palubě, četla si „Sailing for dummies“, připravila nám ovocný salát, otevřela si vychlazené pivko a měla pohodu. V zátoce jsme byli sami. Večer jsme pozorovali západ slunce, uvařila jsem těstoviny se zeleninou a otevřeli jsme láhev vína. Spát jsme šli asi o půl desáté. O půlnoci mě vzbudil Brian, když šel zkontrolovat lano našeho mooringu. Nikde žádný ohňostroj, ticho, hvězdná obloha. Nepozorovaně jsme se přehoupli do roku 2019. Po zbytek noci nám bóje, na které jsme byli uvázáni, vlivem proudů a větru obouchávala trup lodi. Moc jsme se nevyspali.

Jak se dostat na plavbu

Že asi vyrazím na nějakou plavbu tady v Austrálii, mi bylo jasný už od chvíle, co jsem získala víza. Otázkou jen bylo, kam to bude, s kým a kdy. Usadila jsem se na Gold Coast a sehnala práci. Šéf nám řekl, že si přes Vánoce stejnak bere volno, takže bude ideální, když si volno dáme i my. Začala jsem hledat inzeráty na deck-hand a různé nabídky plavby výměnou za pomoc na lodi tady v okolí Brisbane. Jedna plavba z Brisbane do Airlie Beach na sever mi nevyšla. Půlhodinový hovor se skipperem, co tam doručuje loď, vypadal dost nadějně. Ale nakonec pro něj byl problém, že jsem holka a nejím maso. Nevzdala jsem to a hledala na crewbay.com dál. A našla jsem ideální inzerát. Brian hledal 1-2 holčiny na palubu 10metrové starší plachetnice. Začátek a konec 2týdenní plavby po Whitsunday Islands byl v Airlie Beach, kam se dá v pohodě doletět nízkonákladovou z Brisbane. Stálo mě to jen letenky. Jídlo a výdaje spojené s lodí hradil Brian.

Před vyplutím jsme se ještě stihli potkat tady v GC a během hodinového pokecu zjistit, že jsme oba relativně normální lidi. To uklidnilo mého šéfa, který se o mě bál a myslel si, že se vrhám do spárů nějakého úchyla. Pár dní před odletem se k nám ještě přidala Rivka, holčina z Nizozemí, co je tu taky na Working Holiday. Později jsem se Briana zeptala, proč chtěl na loď holky. Odpověděl, že mladí kluci chtějí chlastat a starší týpci by mu kecali do řízení lodi.

Vzhůru na palubu

Většinu soboty jsem strávila cestou na letiště, letem a cestou z letiště do Airlie Beach. Naloďovali jsme se až v pět. Předtím jsem stihla projít městečko a dát si u vody v parku pizzu a pivo. Začaly mi prázdniny. Přebírání lodi je ale otrava. Všechno se musí zkontrolovat, zjistit, co je na lodi, jak co funguje, a hlavně se musí dojít na nákup. Předem jsem připravila seznam potravin. V obchodě jsme strávili asi dvě hodiny a taxíkem si na loď odvezli 2 plné nákupní koše. Brian razil přístup „raději víc, než míň“ a Rivka musela myslet na svoje potravinové alergie. Upřímně jsem nechápala, co vlastně bude jíst, když nesmí lepek, mléko, fazole, mrkev, vejce, kiwi,… Uff, zkrátka společné jídlo bylo po celou dobu docela výzva. Nakonec jsem hodně vařila svoje zeleninové mišmaše s bezlepkovými těstovinami nebo rýží a připravovala ovocné a zeleninové saláty. Během pár dní jsem automaticky převzala roli provianťáka a hlídala, co se kazí a je třeba sníst, co nám došlo a kde jsou jaké potraviny uskladněné.

Katoura

10metrová laminátová plachetnice Katoura už má nejlepší léta za sebou. Tuším, že jí je asi lehce přes 30 let. Ale disponuje zbrusu novým motorem a celkově je ve slušném plavbyschopném stavu. Brian se o ní vyjádřil v porovnání s ostatními loděmi jako o „autobusu“. Předem nás varoval, že to není žádná luxusní loď a že tam není klimatizace. Jak jsem psala v předchozím blogpostu, klimoška je pro Aussies důležitá součást každodenního života. Další drobnosti jsme vychytávali během plavby – navíjecí bubínek přední plachty, který se nahoře u stěžně zasekával, okýnka, do kterých zatékalo, těsnění „winchů“, které bylo potrhané a vypadávalo, motůrek ke člunu, který při vyšších otáčkách stávkoval, atd.

Loď má 2 kajuty, velkou na zádi si pochopitelně vzal Brian, já vyfasovala příďovku (částečně sloužila i jako skladovací prostor pro lana, polštáře a deky, šnorchlovací a rybářskou výbavu a pádla ke člunu) a Rivka měla gauč v obývací části uprostřed. Na lodi je i záchod se sprchou (splachuje se rovnou do moře a v marině ho nesmíte použít), který je důmyslně schovaný za dvířkami v chodbě vedoucí do zadní kajuty. Když jsme šli na záchod, tak jsme dvířka otevřeli, zajistili je po obou stranách, a tím zatarasili chodbičku. Sprchovali jsme se ale stejně v plavkách na palubě druhou sprchou. Vodou jsme šetřili co nejvíc, 2 tanky nám vydržely týden. S elektřinou v přístavech nebyl problém, ale my většinu času byli mimo. Mobily jsme dobíjeli (stejně jsme byli bez signálu) z lodních baterií, které se zase dobíjí, když běží motor.

Plavíme se, kotvíme a mooringujeme

Whitsunday Islands jsou podle místních tropickým a turistickým rájem. Ze 74 ostrovů je většina neobydlených. Občas potkáte nějaký ten turistický resort (často nefunkční díky cyklónu před 2 lety). Národní park, džungle na pevnině, korálové útesy, písečné pláže. Co víc si přát. Ačkoliv Vánoce nejsou hlavní turistickou sezónou, protože je zrovna období cyklónů, v nejoblíbenějších zátokách jsme potkávali desítky lodí a občas se s nima „přetahovali o mooringy“.

Plavba na malé plachetnici je úplně jiná, než na velké La Grace. Hodně věcí jsem se učila od píky. Navíc si k tomu připočtěte australštinu (ne, lidi tu fakt nemluví anglicky, jen si to myslí). Ovládání plachet jiný, různý chytrý vychytávky ohledně brždění lan jsou jinačí a kormidlování o dost náročnější. První týden jsme měli trošku divočejší počasí. Vítr v nárazech až 35 uzlů, vlny 2-2,5 metru a přeháňky. Když to šlo, plachtili jsme. Jinak jsme si vypomáhali motorem. Schovávali jsme se v závětrných zátokách ostrovů na kotvě či moorinzích a přejížděli mezi nimi podle větru a přílivů/odlivů.

Vyráželi jsme na krátké výlety po ostrovech. Obvykle to vypadalo tak, že jsme v zátoce nasedli na člun, vytáhli a uvázali ho na pláži, kde bylo kempovací místo pro stany se suchým záchodem, a následovali vyznačenou turistickou stezku někam na nejvyšší kopec, ze kterého jsme se pokochali výhledem. Trasy jsou tu relativně krátké (každý výlet na 2-4 hodiny) a dobře značené. Nejvyšší kopce jsou vysoké asi 400 metrů. Mimo vysekané stezky se divočinou chodit nedá a vodu si člověk musí vzít s sebou. Navštívili jsme malý vodopád, jeskyni s pradávnými malůvkami původních obyvatel, vyhlídku na slavnou Whitehaven Beach, „bílou pláž“ samotnou a další místa.

Teď to vypadá, že jsme si jen užívali a flákali se, ale na lodi je vždycky co dělat. Vstávali jsme brzy ráno, abychom vypluli s přílivem/odlivem, vařili jsme, uklízeli loď, při plavbě jsme se střídali u kormidla, tahali za lana a museli být stále ve střehu, s Rivkou jsme chytaly mooringy a kotvily, každý výsadek člunem na pevninu vyžadoval spoustu příprav. Brian sbíral a zpracovával informace o počasí z rádia a přemýšlel nad mapami, kam se vydáme a můžeme vydat (vítr, příliv/odliv, závětrné zálivy). Nenudili jsme se. Když jsme měli volno, četli jsme si, šnorchlovali a Rivka rybařila. 

Nebezpečná zvířátka a korálové útesy

Koupání v oceánu je super, pokud tam není silný proud, žraloci a jellyfish/stingers (žahavé medúzy). Kvůli žralokům jsme se nesměli koupat po páté večer až do rána. V Cid Harbor žádné koupání, protože tam asi měsíc před naším pobytem žralok tygří zabil člověka. Žraloky jsem viděla v Nara Inlet - veliké žluté stíny pod vodou. Prvně jsem myslela, že to jsou kameny, protože byl odliv a voda nízko. Den předtím jsem si šla zaplavat ke břehu a zpět, další den jsem si už ale netroufla. Pokaždé jsme do vody museli nosit „stinger suit“, celotělový tenký obleček chránící před žahavými potvorami, které mají sezónu od listopadu do dubna. Při výsadku na břeh jsme někdy museli mít boty, kdybychom si šlápli na „stone fish“. Opět nějaká jedovatá potvora, co se zahrabává do písku. Stejně tak i malí rejnoci, na které si taky nechcete šlápnout. Na lodi nás v zátokách otravovaly hovada, ale to bylo nic proti pevnině. Při výsadku na pevnině jsme už na pláži měli každý na sobě alespoň 20-30 kusů navzdory repelentu. Australská zvířátka mají tu tendenci, že pokud vás rovnou nesežerou, tak vás alespoň otráví, nebo vysajou krev. Jenom koaly furt žerou eukalyptus a chrní.

Na druhou stranu jsme potkali několik mořských želv, obřího varana, který vás může maximálně poškrábat (a pak z toho máte ošklivou infekci), a Brian viděl jednoho zeleného hada, co se odplazil pryč dřív, než jsem ho stihla zahlédnout. Hadů jsem se bála nejvíc a nakonec žádného neviděla (což ale neznamená, že tam ty potvory nejsou). Na Hamilton Islandu jsem navštívila minizoo, kde jsem si nafotila koaly, pohladila klokánka wallaby a hady, škrtiče, měla jenom za sklem. Nejvíc jsme si s Rivkou užily šnorchlování na Haslewood Island Reef. Loď jsme měli zaparkovanou 3 noci na mooringu jen 10 metrů od korálového útesu. Z toho se nám jeden den povedla viditelnost do hlouby asi 5 metrů. Kochali jsme se barevnými rybkami a životem na útesech alespoň dvě hodiny. Paráda. 

Resort, turismus a Whitehaven Beach

V polovině plavby jsme potřebovali doplnit vodu a čerstvé potraviny. Proto jsme strávili dvě noci v marině na Hamilton Islandu. Ostrov je docela malý a pěšky ho přejdete za 1,5 hodiny, ale stejnak tu mají letiště, kde přistávají klasické boeingy. Takže turisti buď přiletí, nebo připlují trajektem, ale auta si s sebou vzít nesmí. Na celém ostrově (až na pár výjimek v podobě zásobovacích aut) jezdí jenom golfová autíčka, tzv. buggies. Ty jsou naprosto boží a roztomilá, ale prý se v nich pár turistů každý rok zabije! Jezdí docela rychle, a když se borci opijou a sjedou z útesu… Je tu odhadem několik stovek domů, domků, chat a bungalovů a jeden veliký hotel ze 70. let. Zkrátka turistické středisko zabírající polovinu ostrova. Zajímavostí je, že tu můžete bydlet i natrvalo. Součástí resortu je i školka, škola, hasičárna, supermarket (vč. nezbytného liquer store), pekárna, lékárna, restaurace, banka, doktor, posilka, laser game,… Takový malý svět sám pro sebe. A ceny pochopitelně o třetinu až polovinu vyšší než kdekoliv na pevnině. My jsme nejvíc ocenili volný vstup do místních bazénů pro kohokoliv na ostrově.

Sice nebyla hlavní turistická sezóna, ale lidí v resortu a na pláži Whitehaven bylo ažaž. Prý jedna z nejznámějších pláží na světě. Dlouhá s bílým pískem, až vás bolí oči. Za pláží džungle. Koupání však jenom v oblečku. Nenechte se zmást fotečkami na Instagramu a FB. Turisti se vyfotí v plavkách klečící/ležící po kolena ve vodě či na hranici písek/voda, aby schytali co nejvíc lajků, ale do vody v plavkách si netroufnou. Mně stačila Lookout Beach, a na samotnou Whitehaven už mě nedostali. Být tam v poledne je spíš utrpení. A lidí mraky. Přiváží je čluny z Hamilton Island, přilétají letadýlkama, co přistávají na vodě, nebo vrtulníkama. Na můj vkus už krapet přeturistováno.

Ponorka    

Když vyrazíte na loď s cizíma/známýma lidma, za chvíli vás začne štvát, jak si čistí zuby. Na tom je dost pravdy. Loď je vždycky malá, furt o sebe zakopáváte, nikam se neschováte a nemůžete z ní jentak odejít (pokud nejste v přístavu u mola). Mně lezlo na nervy, jak Brian nebyl schopný vrátit věci v kuchyni na stejné místo, odkud je vzal, a jak nám (hlavně mně) furt dokola opakoval poučky týkající se bezpečnosti na lodi. Jeho „watch your fingers“, kdykoliv jsem šáhla na lano nebo řetěz kotvy, mě vysíralo asi nejvíc. Jasně, že si musíte dávat bacha, abyste o prsty nepřišli, ale když vám to někdo opakuje furt dokola, tak už si připadáte jak totální idiot. Přitom zrovna já jsem opatrnej člověk a mám se ráda, takže na sebe dávám pozor. Podle mě byl spíš problém v australštině, kdy se radši ještě jednou zeptám, zda instrukcím fakt rozumím správně, abych neudělala něco špatně. Jenže pak to vypadá, že ničemu nerozumím. Prostě australština, no. To je na samostatnej text, na kterej taky časem dojde. U Rivky mě občas vytáčel její bezmezný a neustálý optimismus. Jinak byla v pohodě.

Ponorku jsem řešila tak, že jsem si četla, šla jsem se projít sama na Hamilton Islandu nebo jsem někdy vynechala výlet/výsadek na ostrov a zůstala na lodi. Velkou výhodou bylo, že jsme byli tři. Zpětně si neumím představit, jak bychom celou loď zvládli jen ve dvou.

Příště zas?

Celkově se výlet moc vydařil. Loď to přežila a my taky. Viděli jsme krásná místa. Vylezli na pár kopců. Šnorchlovali, slunili se, plachtili. Naučila jsem se spoustu nových věcí. Viděla zajímavá zvířátka. Až na trochu té ponorky jsme spolu vycházeli velmi dobře a na plánu jsme se vždycky shodli. Přesto mě tahle zkušenost nutí přemýšlet nad tím, zda bych opravdu zvládla plout někam dál a být delší dobu zavřená na malém prostoru s několika lidma. Najednou člověk chápe ty věčné námořnické lamenty. S lidma blbý, bez lidí ještě horší. Taky mi přišlo, že tropické ráje jsou u nás v Evropě dost přeceňované. Vedro, zabijácké slunce, zabijácká zvířátka, písek všude pod oblečením, věčně vás něco žere (doslova) a ani do té krásně azurové vody si nemůžete skočit jentak v plavkách. Takže nevěřte fotkám z FB a propagačním materiálům cestovek z písečných pláží. Pláže jsou peklo. Radši se mnou vyražte v létě na hory na Korsiku :).          

Pěšky na Dragonstone

Fanoušci a fanynky Game of Thrones zpozorněte. Kousek od Bilbaa je jedna z lokací, která slouží oblíbenému seriálu jako tzv. Dragonstone. V reálu se to jmenuje San Juan de Gaztelugatxe a není to hrad na útesu, nýbrž se jedná o kostel. Ale ty příkrý schody, po kterých chodí John Snow a Daenerys, jsou pravý.

Takže náhodou se teď měsíc nacházím v Bilbau a náhodou jeden italský kluk, co jsem ho potkala na caminu minulý rok, postnul fotky z Dragonstone a že je to jako blízko Bilbao. Takže bylo jasný, že se tam musím vydat. Stačilo trochu starýho dobrýho googlení a plán výletu byl na světě.

Jednoho krásného pozdně zářijového dne jsem si oblíkla kraťasy, tílko, sandále, hodila na záda pytel s vodou, svačinou a foťákem, přeskočila z lodi na souš a vydala se na bus. K výletové destinaci se přiblížíte busem A3527 (Bermeo – Lamera) nebo A3518 (Bakio - Bentalde) z Plaza Moyúa (zastávka před  Barclays bankou) za pouhých 2,5 Eur. Busy jezdí na střídačku co půl hodiny od rána do večera. Já jela 40 minut do Bermea skrz hory a doly, které jsou pro Baskicko typické. Bus mě vyhodil na poslední zastávce Lamera v přístavním městečku Bermeo.

Tam jsem se prošla po vlnolamu, pokochala se přístavem, velrybářskou dřevěnou lodí a barevnými domečky, nabrala vodu, vyšlápla schody, nakoukla do kostela, dala si svačinu na hřbitově a pomocí Google maps našla silničku podél moře, po které jsem se pěšky vydala směr San Juan. Míjely mě auta a nebylo to úplně příjemné, ale pak jsem potkala dalšího pěšce a ten mi lámanou angličtinou vysvětlil, že za chvíli narazíme na místo, kde se bude silnice dělit na starou a novou. Přičemž stará je pro auta uzavřená a zčásti pokrytá sesuvem půdy, ale že je pro chodce úplně supr. Dál jsem pokračovala s Anjelem a pomocí mých 10 španělských slovíček a jeho 10 anglických jsme dávali dokupy konverzaci o všem možném.

Pak už jsem měla výhled na San Juan a fotila. Anjelo mi představil kámošku, co pracuje v info centru San Juan, a trval na tom, že si s nima musím dát siestové pivo. Vedro jak v létě a já s nima na terase popíjela první a pak druhé pivko a vyhlížela San Juan. Nakonec jsme se rozloučili a já se lehce vrávoravě vydala z kopce dolů a pak zas nahoru po schodech. Zrovna byla sobota, takže turistů a rodinek všude kolem mrtě. Vyškrábala jsem se nahoru, fotila, kochala se, 3krát zazvonila na zvonec a přála si přání a svačinu též snědla.

Zhruba hodinová cesta ze San Juan do Bakia byla taky víc než fajn. Úzká silnička lesem nahoru dolů a pak mezi pastvinama s výhledem na městečko Bakio. Pozn. kdybyste jeli druhým busem do Bakia, můžete výlet provést opačným směrem. Část Bakia, kterou jsem navštívila, sice nebyla tak malebná jako Bermeo, ale všechno nahradila krásná písečná pláž s velkýma vlnama, které mě několikrát slušně semlely, až jsem netušila, kde je nahoře a kde dole.

Výlet jsem zakončila nejdřív pivkem a pak lahodnou zmrzkou na pláži. Busem zas za 2,5 Eur jsem se vrátila zpátky do Bilbaa, došla na loď a v lednici vylovila další plechovku piva. Just a perfekt day. Jo a celkem to dalo cca 20 km.

Hit the road! Road trip po národních parcích

Posledních pár dní ve Vanu bylo dost hektických. Řešila jsem stomilion věcí jako třeba sbalit se/odstěhovat se z pokoje, návštěvu zubařky, rozbitý mobil, poslední šichty v obou pracích, párty u Antonia na bytě, plánování cesty. Zkrátka toho bylo ažaž. Na blogování nebyl čas a na nostalgii a loučení se s Vancouverem též moc ne.

A tak jsem napekla perník, polila ho čokoládou a posypala kokosem, pobalila batoh, domluvila si od neděle přes FB travel buddy Brittu s autem, pomuchlala křečka a po nákupu ve Wallmartu a likáči jsme s Antoniem ve středu po obědě opustili Van a vydali se na cestu. Vyjeli jsme samozřejmě pozdě. Auto z rentálu nakonec stálo víc, než bylo v původní objednávce, ale náladu jsme si tím nemínili zkazit.

První zastávka byla ve Whistleru. Každý říká, že jako se to musí navštívit, tak jsme se tam prošli a hezké to je. Takové pěkné nablýskané turistické peklíčko. Muhehe. Pak jsme pokračovali na Joffre lakes, kde jsme si mysleli, že bychom přespali, ale komáři tam žrali neuvěřitelně. Nasbírali jsme dříví v lese a pokračovali. Někde před Lillooetem jsme se utábořili u řeky, udělali oheň, Antonio uvařil, pivo jsme dali, víno, jointa ubalili… Krásný večer s výhledem a hvězdama. Začalo nám to pěkně.

Ráno jsme skočili do ledové řeky a vyrazili dál. Čekala nás dlouhá štreka. V Lyttonu jsme se zastavili v kavárně a prošli si maloměstečko. Připojili se na net. Celá ta oblast jsou samé farmy. Suchá krajina, na což nejsme z Vanu zvyklí. Samí first nations (korektní výraz pro původní obyvatele – Indiány) a chudoba. Lidi bydlí v karavanech a domy jsou oprýskané.

Na cestě do Kelowny jsme občas zastavili na výhled a jeli dál. Ve West Kelowně jsme už zmírali hlady a dali si hromadu sushi. Pak jsme se vydali po Westside road podél Okanagan lake na sever. Vedro bylo příšerné. Zastavili jsme se na koupání. Pivo dali. Antonio řídil dobře a cesta utíkala. Unavení jsme byli z toho roadtripování ale řádně. Dojeli jsme někam mezi Revelstoke a Yoho NP. Najednou všude na odpočívadlech a piknik místech cedule, že jako žádné parkování přes noc. Achjo. Nakonec jsme našli místo u řeky, zaparkovali, postavili stan a udělali ohýnek. Antonio byl děsně unavený, že ani vařit se mu nechtělo:). Spal v autě, protože měl slabý spacák a byla mu ve stanu zima. Prospal asi 11 hodin, což je na něj výkon. Já ho nechala a nebudila. Ráno jsme zase skočili do ledové řeky.

V pátek jsme navštívili Lake Louise, dali u jezera oběd (chleba s humusem, sýrem a pivo), milion turistů a předražené kánoe na půjčení tam byly. Pak jsme jeli na Moraine lake, kde byl pěkný výhled nahoře z kopečka, kam se dá vylézt, jen sluníčko na fotku mi chybělo. Odpoledne nás čekalo to nejlepší – cesta směr Jasper – hory, vodopády, ledovec, jezera. Nejhezčí silnice fakt! Spali jsme v autě v piknik místě, kde to nebylo dovolené. Nálada nicmoc, celý den jsme o chlebu a oheň si udělat netroufneme. Všude je strašně moc komárů, co nás přivádějí k šílenství!

V sobotu si zvedneme náladu v Jasperu. Palačinková snídaně v americkém stylu s kafem nás nakopne. Projdeme městečko. Zrovna se slaví 150. výročí Kanady. My jedeme nahoru nad město na jezera a potkáme u silnice ohromného losa a pak ještě jednoho. Losovi jsme ukradení. Jezera jsou moc  pěkná, ale je zataženo a poprchává. Dole v Jasperu neprší a je zas hezky. Dáme ještě jezera kousek u Jasperu. Annette lake obejdeme asi za hodinu pěšky. Odpoledne se vydáváme zpátky po nej silnici do Banffu. Hned za Jasperem nám silnici zkříží medvěd černý. Náš první medvěd! Foťák nemám připravený, tak je z toho jen černá šmouha v lese. Občas někde zastavíme a fotíme, ale jinak se kocháme a pokračujeme. Z Lake Louise jedeme po staré silnici, vynecháme dálnici a kocháme se lesem. Antonio je nadšený jak malý. Kempy jsou pochopitelně zabrané a zas nevíme, kde budeme spát. Nějak to dopadne holt.

V Banffu si najdeme piknik místo a uvaříme si večeři, dáme pivka, víno, trávu. Pozorujeme ohňostroj k výročí Kanady, posloucháme muziku z nedalekého parku, bojujeme s komárama a nakonec postavíme stan hned vedle parkoviště (kde se taky nesmí stát přes noc) a spíme. Ráno mě budí zvuky technické uklízecí služby, ale nikdo nám nic neřekne. Asi že je ta oslava založení Kanady, tak jsou všichni milí a nevyhodí nás. Pakujeme se. Ve městě dáme kafe a muffin v kavárně. Antonio mě zaveze na nádraží, kde mám sraz s Brittou. Loučíme se. On jede vrátit auto do Calgary na letiště a vyzvednout svoji rodinu. Já pokračuji s Brittou, Paulem a Alexem. 

Sníh, les, veverky a slunce aneb Moje slavné výšlapy na Grouse Mountain

Grouse Mountain je známej kopec nad North Vancouverem. Děsně oblíbenej mezi turistama. Slabší povahy to dávají lanovkou a ti, co si chtějí „něco“ dokázat, valí nahoru po schodech. Ve zkratce jde o 2,9 kiláků strmé cesty hore lesem, povětšinou po něčem, co připomíná schody, a s převýšením 853 metrů. Zatím jsem tam vyšlápla dvakrát. Poprvé s Honzou a Katkou na začátku října týden po mém příjezdu. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jako jdu v těch keckách. No a teď znova v prosinci…

Výšlap no. 1 – Do lesa po setmění bez baterky

Se uskutečnil v neděli 9. října v odpoledních hodinách za přítomnosti Katky, Honzy, našich foťáků, srnek a nespočtu turistů a sporťáků valících na vrchol. Vyrazili jsme po schodech po Grouse Grind jako mrtě dalších lidí. Provoz jak na Václaváku. Honza zmizel hore po prvních sto metrech. Já někde uprostřed a Katka kousek za mnou. Předbíhají mě staříci a sporťáci, co si to očividně dávaj snad každej den. Já zas předbíhám asijský turisty, rodinky s dětma a tak. Po hodině a třičtvrtě utrpení zpocená až na zadku dosáhnu chaty. Honza se na mě směje a dává mi kafe. Po chvíli dojde i Katka. Omrknem to tam. Mlha kolem. V ohradě s medvědama žádnej není. Honza to chce sjet dolů za 10 doláčů, my bychom to radši sešly. Buržoust a socky na výletě.

Fotíme výhledy vystupující z mlhy ze sjezdovky, a když na Google maps objevíme, že odspodu lanovky by měla vést cesta, tak se ji vydáme dolů hledat. Mezitím zapadá slunko a my začínáme bejt krapet nervózní. Napotřetí natrefíme na tu správnou cestu, a je dokonce i značená! Sice teda vede kus potokem, ale vede dolů, tak fajn. Valíme. Katka stresuje. Smráká se a začíná bejt šero. Zrychlujem. Občas uklouzneme po mokrým kamení. Ale cesta je furt značená a zdá se, že tu snad ani nejde zabloudit. Rozhlížíme se po medvědech a řešíme různý scénáře přežití. Mobily už máme skoro vybité. Světlo samozřejmě nemáme, tak mžouráme a snažíme se rozpoznat, kudy tudy. Já promočené kecky, žejo. Modlím se, aby si jeden z nás třeba nevymknul kotník. Honzu bychom teda fakt neodnesly. Po nekonečným sestupu už za tmy narážíme na asfaltku a jsme zachráněni. Přibývají domečky. Míjí nás bus. A my si to štrádujem lodí do hospody, kde se docela slušně zlískáme. Přece nebudu platit za lanovku, když to můžu propít, a navíc to bylo i dobrodrůžo.

Výšlap no. 2 – Zimní pohádka

7. prosince ve středu se udělalo hezky, předpověď azuro a protější kopce vypadaly z okna lákavě, tak jsem si řekla, že přece nebudu sedět furt doma a provětrám se. Protože mi pod sněhem a ledem Grouse Grind přišel vo hubu, tak jsem se rozhodla jít vedlejší trasou tzv. BCMC trailem. Navíc někdo na FB skupině tvrdil, že je to otevřené na rozdíl od Grindu. Dorazila jsem na parkoviště pod horou a samozřejmě brána na Grouse Grind zavřená a kolem plot. Sakrapráce. To tu maj pro čínský turisty, aby jim tam nelezli. Musím to obejít ještě jiným trailem, abych se na BCMC napojila. Zdržím se. Ale přece to nevzdám. Zkusím zajít na konec parkoviště a helemese! Šlápoty vedou nahoru do lesa. Nutno podotknout, že sněhu je po lýtka. Určitě to vyšlapali místňáci, co chodí pravidelně a z nějaké zamčené brány a plotu si nic nedělají. Jdu po stopách do lesa a po deseti minutách jsem na nějakém trailu. Zorientuju se pomocí Google maps, kousek si sejdu a BCMC odbočka je na světě.

Zasněžený les. Prosvítající slunce. Prudké stoupání, ale ne schody jak na Grindu. Pískající a honící se veverky. Nikde nikdo. Za celou cestu nahoru potkám všehovšudy 3 lidi. Cestička je prošlapaná tak akorát. Sníh se sype ze stromů, snáší se dolů a třpytí se ve slunečním světle. Nikam nespěchám. Zastavuju se a fotím. Snažím se ulovit snímek nějaké veverky, ale mrchy se furt hejbou. Kochám se krásou lesa. Paráda. Ticho. Klid. Jen ty veverky občas zapískají. Asi se jim nelíbím.

Nahoře fotím výhledy z terasy horské chaty. Jako správná Češka vybalím svačinu a termosku s čajem a přes zákaz na cedulích se vydám po kraji sjezdovky dolů. Vím z minula, že je tam pěkný výhled na město, a chci zkusit sejít zas tou stejnou trasou. Snad bude prošláplá a najdu ji. Podmínky pro lyžování ideální. Sjezdovky poloprázdné a upravené. Počasí jak z cestovních katalogů. Mám hroznou chuť si zajezdit. Cestu dolů od vleku se mi podaří najít celkem snadno. Tentokrát jsem pro všechny případy vybavená nabitým telefonem, čelovkou, svačinou a taky mám pohorky a nejsem oblečená jak na motejly. Tvrdit ale, že je cesta prošláplá, by bylo silné slovo. Někdo tu někdy šel. Tipuju 3 lidi tak den dva zpátky. Šlápoty jsou zasněžené, ale vedou dolů a já jsem si jistá, že jdu dobře. No, jdu, spíš se kloužu sněhem a párkrát si sednu na zadek. Cajk všechno. Mokrá skoro komplet, ale v pohybu, tak mi je teplo. Slunko ještě vysoko a já musím valit na bus a do práce od pěti. Trefím a do práce dorazím ještě o půl hodiny dřív, tak mám ještě dost času se přestrojit do suchého, dát čaj a dojíst zbytek svačiny.