Sníh, les, veverky a slunce aneb Moje slavné výšlapy na Grouse Mountain

Grouse Mountain je známej kopec nad North Vancouverem. Děsně oblíbenej mezi turistama. Slabší povahy to dávají lanovkou a ti, co si chtějí „něco“ dokázat, valí nahoru po schodech. Ve zkratce jde o 2,9 kiláků strmé cesty hore lesem, povětšinou po něčem, co připomíná schody, a s převýšením 853 metrů. Zatím jsem tam vyšlápla dvakrát. Poprvé s Honzou a Katkou na začátku října týden po mém příjezdu. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jako jdu v těch keckách. No a teď znova v prosinci…

Výšlap no. 1 – Do lesa po setmění bez baterky

Se uskutečnil v neděli 9. října v odpoledních hodinách za přítomnosti Katky, Honzy, našich foťáků, srnek a nespočtu turistů a sporťáků valících na vrchol. Vyrazili jsme po schodech po Grouse Grind jako mrtě dalších lidí. Provoz jak na Václaváku. Honza zmizel hore po prvních sto metrech. Já někde uprostřed a Katka kousek za mnou. Předbíhají mě staříci a sporťáci, co si to očividně dávaj snad každej den. Já zas předbíhám asijský turisty, rodinky s dětma a tak. Po hodině a třičtvrtě utrpení zpocená až na zadku dosáhnu chaty. Honza se na mě směje a dává mi kafe. Po chvíli dojde i Katka. Omrknem to tam. Mlha kolem. V ohradě s medvědama žádnej není. Honza to chce sjet dolů za 10 doláčů, my bychom to radši sešly. Buržoust a socky na výletě.

Fotíme výhledy vystupující z mlhy ze sjezdovky, a když na Google maps objevíme, že odspodu lanovky by měla vést cesta, tak se ji vydáme dolů hledat. Mezitím zapadá slunko a my začínáme bejt krapet nervózní. Napotřetí natrefíme na tu správnou cestu, a je dokonce i značená! Sice teda vede kus potokem, ale vede dolů, tak fajn. Valíme. Katka stresuje. Smráká se a začíná bejt šero. Zrychlujem. Občas uklouzneme po mokrým kamení. Ale cesta je furt značená a zdá se, že tu snad ani nejde zabloudit. Rozhlížíme se po medvědech a řešíme různý scénáře přežití. Mobily už máme skoro vybité. Světlo samozřejmě nemáme, tak mžouráme a snažíme se rozpoznat, kudy tudy. Já promočené kecky, žejo. Modlím se, aby si jeden z nás třeba nevymknul kotník. Honzu bychom teda fakt neodnesly. Po nekonečným sestupu už za tmy narážíme na asfaltku a jsme zachráněni. Přibývají domečky. Míjí nás bus. A my si to štrádujem lodí do hospody, kde se docela slušně zlískáme. Přece nebudu platit za lanovku, když to můžu propít, a navíc to bylo i dobrodrůžo.

Výšlap no. 2 – Zimní pohádka

7. prosince ve středu se udělalo hezky, předpověď azuro a protější kopce vypadaly z okna lákavě, tak jsem si řekla, že přece nebudu sedět furt doma a provětrám se. Protože mi pod sněhem a ledem Grouse Grind přišel vo hubu, tak jsem se rozhodla jít vedlejší trasou tzv. BCMC trailem. Navíc někdo na FB skupině tvrdil, že je to otevřené na rozdíl od Grindu. Dorazila jsem na parkoviště pod horou a samozřejmě brána na Grouse Grind zavřená a kolem plot. Sakrapráce. To tu maj pro čínský turisty, aby jim tam nelezli. Musím to obejít ještě jiným trailem, abych se na BCMC napojila. Zdržím se. Ale přece to nevzdám. Zkusím zajít na konec parkoviště a helemese! Šlápoty vedou nahoru do lesa. Nutno podotknout, že sněhu je po lýtka. Určitě to vyšlapali místňáci, co chodí pravidelně a z nějaké zamčené brány a plotu si nic nedělají. Jdu po stopách do lesa a po deseti minutách jsem na nějakém trailu. Zorientuju se pomocí Google maps, kousek si sejdu a BCMC odbočka je na světě.

Zasněžený les. Prosvítající slunce. Prudké stoupání, ale ne schody jak na Grindu. Pískající a honící se veverky. Nikde nikdo. Za celou cestu nahoru potkám všehovšudy 3 lidi. Cestička je prošlapaná tak akorát. Sníh se sype ze stromů, snáší se dolů a třpytí se ve slunečním světle. Nikam nespěchám. Zastavuju se a fotím. Snažím se ulovit snímek nějaké veverky, ale mrchy se furt hejbou. Kochám se krásou lesa. Paráda. Ticho. Klid. Jen ty veverky občas zapískají. Asi se jim nelíbím.

Nahoře fotím výhledy z terasy horské chaty. Jako správná Češka vybalím svačinu a termosku s čajem a přes zákaz na cedulích se vydám po kraji sjezdovky dolů. Vím z minula, že je tam pěkný výhled na město, a chci zkusit sejít zas tou stejnou trasou. Snad bude prošláplá a najdu ji. Podmínky pro lyžování ideální. Sjezdovky poloprázdné a upravené. Počasí jak z cestovních katalogů. Mám hroznou chuť si zajezdit. Cestu dolů od vleku se mi podaří najít celkem snadno. Tentokrát jsem pro všechny případy vybavená nabitým telefonem, čelovkou, svačinou a taky mám pohorky a nejsem oblečená jak na motejly. Tvrdit ale, že je cesta prošláplá, by bylo silné slovo. Někdo tu někdy šel. Tipuju 3 lidi tak den dva zpátky. Šlápoty jsou zasněžené, ale vedou dolů a já jsem si jistá, že jdu dobře. No, jdu, spíš se kloužu sněhem a párkrát si sednu na zadek. Cajk všechno. Mokrá skoro komplet, ale v pohybu, tak mi je teplo. Slunko ještě vysoko a já musím valit na bus a do práce od pěti. Trefím a do práce dorazím ještě o půl hodiny dřív, tak mám ještě dost času se přestrojit do suchého, dát čaj a dojíst zbytek svačiny. 

Noční výšlap na Mount Seymour mlhou, deštěm a sněhem

V noci z neděle na pondělí jsem spolu se čtyřma dalšíma bláznama vyrazila za superměsícem. Francouzský týpek Nicolas dostal totiž nápad a nebál se o něm napsat do FB skupiny, kde se mu do akce přihlásilo spousta zájemců z řad mezinárodních cestovatelů tady ve Vanu, včetně mě.

Mount Seymour se tyčí severovýchodně od Vanu ve výšce 1449 m n. m. Pod ní leží stejnojmenné lyžařské středisko. Veřejná doprava tu nejezdí, takže sem musíte dojet autem, což zabere zhruba třičtvrtě hodiny někde z centra. Podle info zde je převýšení nějakých 450 metrů a cesta tam a zase zpátky by měla trvat asi 5 hodin. Tak určitě. No a chodit by se tam mělo někdy do konce října. My šli 13. listopadu.

V sobotu jsem se navečer vracela z práce a cestou z metra NEPRŠELO, měsíc svítil ostošest a do toho pár mráčků. Hezký. Kdyby tak bylo i v neděli. Uvidíme. V neděli večer jsem se vracela z práce a LILO JAK Z KONVE. To přestane. Uvidíme. Podle předpovědi, které si tu ale (ne)věřte, by měl déšť někdy mezi jedenáctou až jednou ustávat a během noci by se to mělo polepšit. Ještě si hodinku dáchnu, abych byla fit, večeře, aktualizování předpovědi každých 10 minut. Jedna holčina už píše, že to nedá a vzdává se. Jsem nalomená, ale nejsu přece žádný máslo! Nebudu se válet doma furt. Tak kdyžtak trochu zmoknu, no, tak zas uschnu, žejo.

Nicolas furt zdůrazňuje, ať si vezmeme nějakou voděodolnou bundu a boty a pořádnou čelovku. Ok. Mám šecko. Do batůžku přibírám švýcarák, čokoládu, banán, termosku s čajem, náhradní baterky do čelovky, extra mikinu, čepici a rukavice. Vyrážím na místo srazu a furt leje. Dojde Francouzka Margaux vybavená na první pohled spíš na výšlap do města než do divočiny, Francouz Sebastian v kožené bundičce, skejťáckých teniskách a čepici (Já: „V tomhle jdeš?“ On: „Nic lepšího nemám.“). Naštěstí Nicolas je zas převybavenej a má s sebou lano, pořádnej nůž, aluminiovou deku na přežití, bearspray atp. Poslední dorazí Ukrajinec Ilja. Ten zas táhne stativ a foťák. Snad to netáhne zbytečně. Prší furt. Jedem.

Pár kiláků před cílem je Mt. Seymour Road zatarasená. Nicolas to má ale vychytané. Byl tu už během dne a domluvil se s majitelem střediska, že nás hlídač pustí nahoru. Skrz mlhu nevidíme na pět metrů. Pár kiláků jedem krokem. Potkáme srnky. Středisko je částečně osvětlené a nikde nikdo. Děláme si srandu, že by se tu mohli vyloupnout zombíci. Jsem fakt ráda, že Nicolas nic nepodcenil a vyrazil nahoru už dopoledne, aby po trase rozmístil reflexní pásky, ale ty jsou nakonec stejnak k ničemu. Trasa je značená odrazkama. Jdem nahoru a po cestě teče voda. Trochu prší.

Teď to trochu zkrátím, i když to byla asi nejdelší část celé akce. Mlha, déšť, mrholení, voda zeshora i zdola, kaluže, potoky, kameny, po čtyřech nahoru, zleva sráz, vítr, zlézání velkých kamenů, příkře nahoru, trochu dolů, první vrchol, druhý, zbytky mokrého sněhu, zamrzlé kaluže, ledová voda, skok, držet balanc, kluzké kořeny stromů. Bude tenhle kámen klouzat? Jak je asi ta kaluž hluboká? Sjedu tu skálu po zadku?

Asi někdy po druhé vylezeme mokrý a zpocený na vrchol. Oblečeme mikiny, rukavice, čepice, dáme svačinu, čaj. Ilja fotí. Přes nás se valí mraky. Neprší. Brzy se objeví měsíc a pak se nám najednou otevře i výhled na zářící Vancouver, měsícem osvětlené mraky a mlhu převalující se pod náma. Paráda! Strávíme tam minimálně půl hodiny a pořádně vymrzneme. Stálo to zato!

Foto: Illia Tykhonov

Sestup dolů je nekonečnej, ale aspoň se zahřejeme. Jsem děsně utahaná. K autu dojdeme asi v pět ráno. V šest už si dávám horkou sprchu a jdu na 3 hodiny spát. Pak hurá do práce zas na pár hodin:).