Už zas na La Grace aneb Krmení přístavních štěňátek

Moře a lodí nemám nikdy dost, a protože je pořád potřeba je opravovat, tak jsem v únoru strávila 3 týdny na La Grace opravami v tuniském Monastiru a plavbou na Sardinii. Navíc jsem byla zvědavá, jak budou opravy probíhat na české pirátské plachetnici v porovnání se španělskou Atylou.

Všude strašnej bordel

S kapitánem Pepou jsem se domluvila během listopadové přeplavby, nahlásila jsem se do opravářského listu zájemců, shodli jsme se na přibližném termínu a už mi jen stačilo koupit si letenky. Po obvyklém číhání na nejlevnější kombinaci letů s příručním zavazadlem jsem pořídila let do Tunisu (hlavní město Tuniska) z Prahy přes Paříž a pak ze sardinského Cagliari do Prahy přes Miláno dohromady za pár šušňů (rozuměj 5 táců za 4 letenky, skoro zadara, žejo).

Z večerního příletu do Tunisu jsem byla trochu nesvá (hlavně díky mojí poplašené mamině: „Arabové, muslimové, znásilní tě, a to tam jako přiletíš za tmy?“), ale všechno dopadlo dobře. Jak jinak taky. Vyškrábla jsem ze sebe pár středoškolských francouzských slovíček, zamíchala to s angličtinou v kombinaci s rukama nohama a nakonec se dopravila taxíky a místními „luážemi“ až do monastirského přístavu před jedenáctou v noci přímo pod loď. Taxikáři se mě tradičně pokoušeli oškubat, ale ceny jsem měla zjištěné předem, tak jsem se moc nenechala. Vylezla jsem po šestimetrovém žebříku na palubu, kde mě přivítal bocman Robin v tričku a slipech, ukázal mi, kde je volná postel, vyčistila jsem si zuby a šla na kutě.

Ráno po probuzení jsem prolezla loď a zděsila se, jakej je tam všude strašnej pracovní bordel. Od kuchyně, přes kajuty po motor a palubu bylo všechno „rozdělané“. V salónu kluci řezali dřevo hned vedle pomerančů k jídlu, v kuchyni chaos a kajuty i chodby plné různorodých věcí, že se sotva dalo projít. Za dva dny už mi to ale ani nepřišlo.

Pracovní pomůcky patří na „svoje místo“

Pustila jsem se do práce a to jakože fest. Z následujících 15 dnů jsem měla dohromady jen jeden den volno. Vstávali jsme před osmou, pak snídali a od devíti dělali. Kolem oběda jsme si něco uklohnili (pak naštěstí přijel Ivoš a kuchyň převzal), a končili jsme kolem šesté. Večer jsme pili pivo, víno či fíkovnici.

Hodně jsem brousila dřevo, odšroubovávala, přišroubovávala, přemisťovala věci, uklízela, voskovala, natírala, plnila tanky pitnou vodou, dávala věci na „svoje místo“, sháněla pracovní nástroje, které nebyly „na svém místě“. Občas jsem třídila, vyhazovala, tmelila, vypomáhala v kuchyni. No, a hlavně jsem krmila přístavní štěňátka zbytkama z kuchyně:).

Lidi přijížděli a odjížděli, takže nás na palubě bylo mezi 5-12 najednou. Ke konci se tradičně nestíhalo, lidi brkali jeden přes druhého, hledali místečko, kde by si mohli dodělat rozdělanou práci, ale všechno nakonec dobře dopadlo…

Typický rybářský přístav

Znáte takovéty komerční maríny, jak tam u čisťounkých mol stojí uvázané běloskvoucí jachty a plachetnice? A na molo se dostanete jen přes kamerou střežené dveře pomocí čipu, karty či kódu? Tak v takové maríně jsme my nebyli!

La Grace si hověla na podpěrách v typickém rybářském přístavu, kde se voda z kuchyně (a kdovíodkudještě) jednoduše chrstla přes bort, kde měli smečky toulavých psů svoje ohraničená teritoria a prali se o každý pytel s odpadkama, kde jste na trh lezli dírou v plotě, kde s každým přílivem do přístavu připlouvalo množství odpadků, kde se pod loděma válely prázdné plechovky od barev, kusy dříví, trupů lodí, sítí… Zkrátka pro našince nepořádek. Ale oproti přístavu v Kelibii cajk prej, říkali kluci.          

Jinak tam ženskou nepotkáte ani náhodou. Pokud tam zrovna nemá vytaženou loď z vody německý či americký pár, tak v rybářském přístavu jsou k vidění jen samí chlapi a pak my holky z La Grace. Když jsme ráno šly pro bagety ke snídani, tak nás všichni zdravili, otáčeli se a zírali, co tam jako děláme. Navíc jsme byly špinavé a v pracovních oděvech! Pokud jsme zrovna něco dělaly na palubě (brousily, natíraly, visely na žebříku či na lešení), Tunisané z toho byli úplně paf. Ti „naši“, co dělali na La Grace, si na nás ale brzo zvykli, zdravili a smáli se na nás.

Ženu bruskou neurazíš

Největší radost jsme s kolegyní Domčou měly z nové excentrické brusky, kterou nám Pepa donesl z nákupu a my se na ni vrhly a hned ji šly zapojit do elektriky a vyzkoušet. Naše radostné vyvýsknutí museli slyšet i psi na druhém konci přístavu. Mělo se to takhle. Se dvěma staršíma bruskama jsme zmákly jednu kajutu (Domča), strop záchodu (Domča) a bedničku nad vchodem (já). Pak jsme se plny elánu vrhly na salon a menší bruska únavou vypověděla službu. Nezbylo nám, než se střídat a k tomu brousit ručně. S takovou bychom ale nikdy nedokončily světlíky a stropy a brousily bychom tam ještě dnes. Pokud zkrátka váháte, čím udělat ženě či dívce radost, vykašlete se na kytky a kupte jí excentrickou brusku a sadu brusných papírů na suchý zip. 

Vzhůru na vodu

Loď je potřeba jednou za rok vytáhnout jeřábem z vody ven, oťukat trup, označit špatná prkna, vytrhat, naměřit, vyměnit, utěsnit konopím (nebo bavlnou), zatmelit, natřít podkladovkou a pak ještě dvěma vrstvami antifoulingu. Tohle naštěstí dělali tuniští dělníci, kteří to na rozdíl od nás umí.

Takže Tunisané bouchali prkna a natírali zvenčí trup a my mravenečci pěkně na palubě a v podpalubí dělali všechno ostatní. Problém akorát byl, že Tunisani slibují a skutek utek (zato nám ale připravili naprosto luxusní rozlučkový kotel kuskusu, který jsem dojídala ještě 3 následující dny). Takže se návrat lodi na vodu neobešel bez nervů. Měli jsme ale „jen“ 5 dní zpoždění oproti původnímu plánu, který se fikaně plánoval už s časovou rezervou. V pátek !večer! šla La Grace na jeřáb a do vody. Ano, Pepa vskutku dokázal přimět Tunisany, aby v pátek ještě po západu slunce spustili loď do vody. Kdyby se to nestihlo, tak by to šlo až v pondělí a oba antifoulingové nátěry by šly do hajzlu (loď musí po druhém nátěru zpátky do vody mezi 2-24 hod).    

Starý dobrý mořský krysy

Byli jsme zpátky na vodě. Zase se z nás staly starý dobrý mořský krysy. Mezi tankováním nafty jsme si s Radkou odskočily na místní trh, kde seženete úplně, ale úplně všecko. Z kupy sekáčových šátků jsem si vyhrabala zbrusu novou arafatku jako suvenýr (navíc ta moje stará 16 let už je celá orvaná a děravá). Chtěla jsem smlouvat, ale při ceně 2 dinárů (cca 16 Kč) mi to bylo trapný. Koupili jsme banány a datle, já si nafotila místní ruch a vyrazily jsme zpět na loď. Přes cestu nám přeběhl pes a držel něco v tlamě. Po bližším prozkoumání to byla fenka, co přenášela jedno ze svých maličkých štěňátek, pryč z přístavu do jiného úkrytu v rozbořeném domě. Psi v přístavu by jí je určitě roztrhali…

A tak jsme teda konečně vypluli (i s nedodělaným světlíkem) směr Kelibie a pak na Sardinii. To už ale vlastně není zastak zajímavý. Tahají se plachty, kormidluje se, bleje se, blbě vám je, zima vám je, dodržujete služby, houpete se, bijete na zvon, otáčíte přesýpací hodiny. Z plavby samotné mi v paměti nejvíc utkvěly následující 3 klíčové momenty:

• V noci mě budí na vachtu, obleču se a štrachám se z kajuty, přičemž se mi podaří si do dveří přivřít palec. Zavyju, palec strčím do pusy a utřu si slzičku. Po zbytek plavby se palce skoro nemůžu dotknout, natožpak, abych uvázala nějaký uzel. Je mi zima, ale palec pálí. Dodneška mi ta borůvka odrůstá.
• Kormidluju a Karel volá: „Na pravoboku je nějaká mrtvola, je to želva, je to mrtvá želva, a teď zvedla hlavu, tak mrtvá není.“ Poprvé tedy vidím na mořské hladině plavat želvu. Delfíni si zaskákali před přídí pár minut poté, ale ty mě už tolik nerajcujou.
• Noční vachta, hezky si kormidlujeme a nad námi hvězdy a měsíc, pak se to nějak zatáhne a vplouváme do brutální černoty. V dálce na pravoboku blesky osvětlují moře. 

Měsíc práce a zábavy na plachetnici Atyla ve Španělsku

Když jsem před rokem procházela Bilbao v rámci camina, neměla jsem čas navštívit Guggenheimovo muzeum a pořádně si prohlédnout město. Takže jsem ani chvilku neváhala využít příležitosti strávit v Bilbau měsíc na lodi a pomoct s opravami. Navíc jsem byla zvědavá, jak to chodí na jiné lodi krom La Grace.

Dobrovolnictví na Atyle jsem si zařizovala ještě z Kanady a těšila se, že si na severu Španělska trochu procvičím španělštinu a prodloužím léto. A taky žejo! Celé dny v kraťasech a tričku, a dokonce jsem se (poprvé tenhle rok) vykoupala i v moři. Přiletěla jsem 19. září v noci těsně poté, co Atyla skončila nabitou sezónu (pluli na východ Kanady a zpět), a opustila jsem ji opět 19. října, když začalo fučet a pršet.

Náplň práce dobroše na lodi

S lodí jsme stáli před námořním muzeem v centru. Do muzea jsme měli vstup zadarmo a chodili využívat zaměstnanecké sprchy, než jsme plně zprovoznili hadici a přístup k vodě přímo na lodi. Ze začátku jsme dělali inventury jídla, triček, uklízeli po poslední plavbě sezóny, prali, sušili a zkrátka dělali pořádek. O víkendu jsme se ještě odmotorovali kousek po řece do přístavního městečka Zierbena na místní lodní festival a sloužili jako atrakce pro rodiny s dětma. Potom jsme už ale začali naplno makat.

Sjelo se víc dobrošů a vyklízeli jsme komplet loď. Tahali lana, barvy, vesty a neskutečné množství věcí zpod podlah a úložných prostor. Zazimovávali jsme všechno do kontejneru. Demontovali plachty, zaznamenali jejich poškození a úhledně je zabalili do pytlů a uložili. Vyklidili jsme dílnu a zorganizovali nástroje v ní. Vrtali jsme, natírali, šmirglovali, třídili, šili, nosili, omývali, přeměřovali. Můj poslední týden jsme strávili stavbou „důmyslné konstrukce“ z umělohmotných trubek, která měla v budoucnu nést igelitový plášť, a ochránit tak celou palubu před deštěm a zimním baskickým počasím.

Běžný pracovní den

Vstávali jsme kolem deváté. Do desíti byla snídaně. Do dvou jsme pracovali. Oběd a krátká siesta a ještě práce tak do šesti sedmi. Záleželo, kolik bylo zrovna práce a co bylo potřeba dodělat. Pak většinou následovala sprcha, nákup piva a vína, popíjení zaslouženého pivka po práci na palubě, kecání a večeře v devět. Nebo jsem vypadla do města fotit či chytit wi-fi do muzea. Víkendy nám vycházely volné a já je využívala k výletům po okolí, focení, procházkám a návštěvám muzeí.

Top zážitky

Podpluli jsme „ten známý“ UNESCO most v Portugalete. Opět by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem ho přecházela s báglem na zádech, že ho budu za rok podplouvat na plachetnici! Navštívila jsem Dragonstone – viz můj předchozí blogpost. Prošla jsem se po útesech a fotila tam paraglidisty. Strávila 3 hodiny v Guggenheimově muzeu s foťákem. Viděla světelnou show promítanou na budovu Guggenheimova muzea z vody (vzali jsme si člun, pivo a psa, ale pak jsme nemohli nastartovat motor a odtáhla nás říční stráž, byli fakt milí). Otestovala jsem 14 druhů piv z místního supermarketu a objevila nejlepší kombinaci „cena vs. chuť“. Dvakrát jsem zakončila výlet pivem a výtečnou zmrzkou na pláži v Bermeu a u toho pozorovala surfaře. 

Pohoda na Atyle

Atyla je loď plná mlaďáků ze všech koutů Evropy. Kapitán Rodri razí heslo „mi casa es tu casa“ a chová se podle toho. Oficiální jazyk na palubě je angličtina, ač je tam stejnak vždycky nejvíc Španělů. Mezi kluky a děvčaty se nedělá žádný rozdíl a úkolují se stejně a dle schopností. Někdy jsme si fyzicky fakt mákli a jindy se práce zastak nehrotila. Občas jsme si večer pustili film nebo Futuramu. Jídlo bylo skvělé, vždycky vege a maso verze. S vegetariánstvím neměl nikdo problém – asi polovina posádky byla vege. Celkově musím říct, že hodnoty, kterými se Atyla na webu ohání, jako sociální a gender rovnost, otevřenost, respekt a přátelství, nejsou jen plané fráze. Jo a pes na palubě taky dělá fajn atmosféru, hlavně když při každém jídle obchází lidi a dělá na ně psí oči. Navíc je Olivia děsně muchlavá a hravá.

Průšvih nakonec

Hodnoty dostaly i zabrat, když došlo ke konci mého pobytu na nepříjemnou událost, kdy se v noci ztratily dva zánovní nástroje. Kapitán byl naštvaný a nejprve to přičítal na vrub nám dobrošům, že jsme je nechali na palubě přes noc. My jsme zase tvrdili, že jsme je nechali v dílně, která je na palubě, ale nezamčená. Navíc se začaly postrádat a hledat až pár dní poté. Byla to blbá situace pro všechny a v sázce byla důvěra v práci dobrovolníků. Nakonec jsem vyvolala debatu na tohle téma, v klidu jsme si o tom všichni promluvili a řekli svoje názory a pak i nápady, jak takovým situacím předcházet. Všichni byli rádi, že jsme to probrali a nezametli pod koberec. I pro mě to bylo důležité, protože na výsledku záviselo, jestli se na loď budu chtít zase vrátit. 

Teď jsem tedy ve fázi, kdy plánuji Atylu navštívit v dubnu ke konci jejich oprav (pravděpodobně suchý dok v Santanderu) před mým druhým caminem. Držte mi pěsti, ať to vyjde.   

Dva (možná tři) roky prázdnin

„Domov je místo, odkud se člověk vydává do světa,“ řekl prý nějaký T. S. Eliot a pro mě to teď platí na sto procent. Jaké je vrátit se skoro po roce domů? Co plánuju dál?

Choceň - domov, ze kterého se vydávám do světa

V srpnu jsem doletěla zpět po 10,5 měsících v Kanadě. Po nepovedeném letním dobrošství u pejsků na Yukonu, po týdnu poflakování se ve Vancouveru a nekonečném letu s nechtěným mezipřistáním na Islandu jsem konečně byla v Praze. Akorát jsem byla tak unavená, že mi to bylo stejně jedno. Když jsem letěla z Whitehorse a přistávala ve Vanu, málem jsem brečela dojetím, že teda jsem „doma“. Při příletu do Prahy jsem ale necítila nic. Těšila jsem se na bráchu a do postele. Doma v Chocni taky nic. Vybalila jsem si, vyprala, otevřela lahváč a přivítala se s rodinou. Na všecko v okolí jsem koukala jak tele na nový vrata a hledala, co se mezitím kde změnilo. Největší změnou pro mě bylo, že lidi kolem najednou mluví česky a víc se mračí. Doma se z mého pohledu nezměnilo skoro nic. Pár baráků ve městě má novou fasádu. Přibylo pár mimin, svateb a děti kamarádů povyrostly. Já za těch 10 měsíců zažila tolik nového (vztahy, kamarádi, kolegové, 4 různé práce, cestování, zařizování, stěhování,…), jako bych byla pryč minimálně 2 roky.

Kdo nezažil, nepochopí

Potkala jsem se se spoustou lidí, zajela do Brna na pár dní, navštívila příbuzné. Zkrátka všecko, co takoví navrátilci jako já obvykle dělávají. Pivo jsem pila a pochutnávala si na chlebu. Vyrazila jsem zas postavit kus zdi na Lukov čistě z nostalgie. Pohlídala jsem neteř. A najednou sedím doma ve svém dětském pokojíku a všichni kolem se ptají: „Co budeš teď dělat? Jakou práci? Jaké máš plány? Zase Brno?“ Odpovídám: „Já teď rok nebudu dělat.“ A celé mi to připomíná tenhletext, který téměř přesně vystihuje moje pocity po návratu. Ale vůbec mě to nepřekvapuje, protože podobně „zprvu nadšená a pak lehce frustrovaná“ jsem se cítila i po návratu z Erasmu a z pouti, jen v menším měřítku.

Se zvířátkem, co se už pěkně pronese

Já teď rok nebudu dělat

Pardon. Opravím se. Nebudu teď cíleně vydělávat peníze a shánět práci. Budu dobrovolničit, cestovat, plavit se, číst, učit se španělsky a celkově si dělat věci, co chci. Je docela zajímavé sledovat reakce okolí, protože tenhle koncept trávení času je pro spoustu lidí úplné tabu. Dělat si, co chcete, nemít práci. Co byste dělali vy? Představte si, že máte rok času, nějaký minimální rozpočet a svůj dětský pokojík jako domov, ze kterého vyrážíte do světa. Normální je makat, platit sociální a zdravotní, hypotéku a v létě vyjet na dovču a v zimě možná taky. Jenže já nic z toho teď nemusím, nejsu normální a užívám si to. Ani nespadám do žádné kolonky v dotaznících. Nejsem nezaměstnaná, nejsem na pracáku, nejsem studentka, ani na mateřské/rodičovské, nejsem už OSVČ. Co teda jsem? Na socsítích se vydávám za „cestovatelka, poutnice, dobrovolnice.“ Zní fajn, žejo. Mně se to líbí a doufám, že mi to ještě nějaký ten pátek vydrží.

Na Lukově už se staví zdi na tzv. dolním hradě"

Cestovatelka, poutnice, dobrovolnice

V kostce to vystihuje, co jsem dělala uplynulý rok a co plánuji dělat i rok následující. Lowcostové cestování tzv. na socku je jako droga. Levný letenky, příruční zavazadlo, lokální mhdčka, spaní na letištích, stopování, couchsurfing. Už je to rok od mojí první pouti a pořád je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem zatím udělala. Takže nepřekvapivě plánuji pouť číslo dvě. Vypadá to výhledově na květen a červen z jihu Portugalska podél Atlantiku na sever. Už se těším jak cyp. Pročítám starý deník a příspěvky v poutnickém fóru, pořídila jsem nové sandále a merino triko s mušlí,… Navzdory ne zrovna vyvedené dobrošské zkušenosti z Yukonu teď letím na měsíc do Bilbaa pomáhat s opravami španělské plachetnice Atyla. Po nablýskaných jachtách zase zpátky na dřevěné kocábky. Lodě mě pořád hodně baví. A pak jsou tu ještě a už zase nějaké plány s La Grace. A co budu dělat za rok? To se uvidí v březnu, jestli se mi konečně podaří vyklikat víza na Nový Zéland. Držte mi pěsti. Dík!

Štěňátka a blbec na Yukonu

Strávila jsem dva týdny kousek od Whitehorse v Yukonském teritoriu a starala jsem se o psy a štěňátka. V pondělí jsem ale odletěla zpět do Vanu, protože místo dobrovolničení jsem otročila, a navíc mě denně šikanoval manžel šéfky, svého času druhý boss v Muktuk Adventures. Ze dvou plánovaných měsíců byly nakonec jen dva týdny.  

Vezmu to pěkně popořádku. Strašně jsem se těšila. Informace na webu jen zářily pozitivní energií. Všichni mi „záviděli“ moji cestu a léto, které jsem tam měla strávit. Dobrovolničení jsem měla domluvené 8 měsíců dopředu, protože prý mají nával dobrošů. Po mojí zkušenosti tomu nevěřím ani zbla. Štěňátka jsou samozřejmě boží, bylo jich hodně, ale…

Co jsem očekávala od dobrovolnictví s pejskama?

Že jako dobroši budeme pracovat 5 dní v týdnu cca 6-8 hodin denně. Že budeme krmit, napájet, kartáčovat pejsky a brát je na vycházky. Že pokud budeme muset pomoct v kuchyni, servírovat hostům nebo mýt nádobí, tak to bude jen při výjimečných událostech. Že sice budeme bydlet ve srubu bez vody, elektřiny a netu, ale že v hlavní budově všechno je a my to můžeme využít prakticky kdykoliv. Že lidi budou fajn, že to bude sranda a že si to užijeme. Že jsou tu zvyklí na dobroše, co nemluví perfektně anglicky. Jo a taky že budeme muchlat štěňátka a pouštět k nim lidi.

Drsná realita

Pracovali jsme 5 dní v týdnu, normálně začínali v devět krmením a končili, když se zadařilo, v sedm umytím nádobí po večeři. Já ale musela už v osm ráno dát pejskům prášky a pak v sedm večer znova, takže jsem končila tak o půl osmé. Některé psy jsem pravidelně naháněla a hledala po všech čertech. Dvakrát se stalo, že jsme kvůli večeři hostů končili mytí nádobí o půl desáté večer. Což znamená, že průměrně jsem dělala 11,5 hodiny s půlhodinou na snídani, půlhodinou na oběd a půlhodinou na večeři, což je 9 hodin práce denně.

Krmili jsme, napájeli, kartáčovali, pleli, stavěli a natírali boudy, myli nádobí, servírovali jídlo, připravovali dezerty, uklízeli hovínka po pejscích, tahali těžké kbelíky s vodou a žrádlem. Pravidelně jsem některým pejskům dávala prášky, čekala, než dojedí. Přemisťovali jsme psy z řetězů do výběhů, přičemž na to existuje složitý systém, který pes s kterým může jít dokupy, jinak se nám servou a bude průšvih. To všechno jsme stíhali v jeden den. Byli jsme na to 4 dobroši. Jedna holčina odešla po týdnu kvůli tomu blbci a otrocké práci. Já to zabalila po druhém týdnu.

Žádný respekt a ocenění naší dobrovolnické práce

Práce s pejsky je těžká a zodpovědná a je jí hodně. To by se dalo zkousnout, i když jsem každý večer odpadla úplně mrtvá do postele a nezmohla se ani na přečtení pár stránek z knížky. Museli jsme myslet asi na milion a sto věcí naráz – tihle psi musí být zavření, když se děje to a to, a tihle nemusí, tyhle je třeba nakrmit dřív, těmhle vzít misky před krmením z výběhu, protože je rozkoušou, když tenhle nesní jídlo, musíme mu přimíchat nějakou mňamku, u tohohle psa počkat, než dojí, kontrolovat stav psů, jejich hovínka, jejich boudy, tuhle fenku přivázat, když přesouváme psy, tuhle strčit ke štěňátkům a pak ji zas vytáhnout. Postupně se učit rozpoznávat cca 150 psů, jejich jména a kolik má který dostat žrádla a do jaké psí skupiny patří. Strčíme psy do výběhu špatně a porvou se nám. Uteče nám pes a nemůžeme pokračovat s prací. Uteče pes rváč a okamžitě se pustí do dalšího psa. Nedovřeme dveře ke štěňátkům, přiběhne volný pes a zabije je.

Dostat rozdováděné psy na vodítko, když běhají, skáčou a mají sílu jak lokomotiva, je taky hodně náročné. Na začátku jsem myslela, že to nezvládnu, na konci už jsem zvládala i ty nejsilnější z nich, i když jsem za nima doslova vlála a bála se, že mi vyrazí zuby nebo zlomí prst zaseklý ve vodítku. Že na nás skákali, stehna mám doteď samou modřinu a břicho a záda poškrábaný, je jasná věc. Oblečení šlo samozřejmě rovnou do odpadků. A pořád by se tohle všecko dalo zkousnout, kdyby nám někdo za naši práci alespoň poděkoval a choval se k nám s jakýms takýms respektem, že to jakože děláme zadara, žejo. To se ale nedělo.

Život mimo stereotypy

Sprchu jsme měli 2krát týdně a byl na to rozpis. Vedro a špinaví jak čuňata. Bydlení v chajdě bez elektřiny, tekoucí vody, netu a záchodu. Každý svůj pokojíček, vodu jsme si nosili do barelu a na záchod chodili do kadiboudy. Do hlavní budovy jsme nesměli předním vchodem, ale vždycky zadním, nesměli jsme na terasu, nesměli jsme se poflakovat u jídelního stolu, pokud jsme zrovna nejedli, nesměli jsme do kuchyně, pokud jsme zrovna nemyli nádobí, nesměli jsme do obýváku, nesměli jsme mluvit nahlas, nesměli jsme mít ve společných prostorách žádné věci (nebo nabíjet mobily, pc), u snídaně jsme si nesměli brát šunku, sýr, borůvky, jahody a vejce, protože ty byly jen pro hosty.

Hádáte správně, že moc životního prostoru nám nezbývalo. U snídaně ve společných prostorách jsem nesměla mít vlastní jídlo, které jsem si koupila „na přilepšenou“, protože jíst každý den banán, musli a jogurt člověka brzo omrzelo. K obědu byla polívka a k večeři špagety nebo jiné těstoviny. Nebo taky pizza či hamburger. Salát ze zahrádky opět jen pro hosty, ne pro nás. Nicmoc, když na webu píšou „delicious home made food“. O psy je postaráno mnohem lépe než o lidi a taky všude mohli na rozdíl od nás.

Blbec na konec

A pak tu byl můj druhý šéf, manžel hlavní šéfky. K dobrošům se chová jako hovado. Mluví rychle anglicky, těžko mu rozumět. Vadí mu, když jsem se ho ptala a snažila se ujistit, co po mně/nás jako chce. Nikdy neřekne dobrou chuť, prosím, děkuji. Měli jsme ho za zadkem a všechno podle něj dělali blbě. Nedodržovali jsme jeho systémy, nevěšeli kbelíky na háky a taky nám nastavoval stále nová pravidla.

Jedna z dobrošek odešla po týdnu kvůli jeho chování. Já si řekla, že je to snad jen první týden, ale on buzeroval dál, a tak jsem to taky zabalila. Nedokázal si zapamatovat naše jména a nadával na všechny dobroše před náma. Zkrátka očividně nesnáší dobroše, ale musí s nima dělat a znova a znova je učit, co mají dělat, což ho nesmírně štve a taky nám to dával furt najevo. Podle něho jsme neschopní a stále jsme porušovali nějaká pravidla, o kterých jsme předtím ani nevěděli, že existují. Opakovaně nám dával přednášky o tom, jak balit prázdné pytle a kam dávat kbelíky, i když jsme to dělali správně. Když jsem ale něco fakt nevěděla a potřebovala poradit nebo pomoct, zrovna nikde kolem nebyl.

Je na čase říct štěňátkům pápá

Poté, co mě během mého day off dvakrát zbuzeroval, padlo jasné rozhodnutí odtama vypadnout. Dokončit 2týdenní práci s tzv. oldies pejsky a štěňátky, zamávat, šáteček a nazdar. Druhý týden přijely dvě holčiny z Německa dobrovolničit (13 a 15) a já jsem sledovala, jak funguje dvojí metr v praxi. Co by u nás tří „starých“ dobrošů byl průser, to holky můžou dělat doteď. No a hlavně jsme za ně museli převzít zodpovědnost, takže každá jejich chyba šla na náš účet (obvykle na můj). 

Všechno jsem nakonec přežila, v podstatě mě každý den seřval hned po ránu nebo večer za nějakou kravinu nebo za něco, co jsem neudělala. A protože jsem už věděla, že pokoušet se o nějakou diskuzi nemá fakt smysl (zkusila jsem a nepochodila), tak jsem holt držela pusu, myslela si svoje a tvářila se, že ty jeho proslovy jako teda poslouchám. A vyhýbala jsem se mu obloukem, co to šlo.

Zbytek lidí je tu fajn, kuchař, holčina a paní na recepci, hlavní šéfka taky celkem v poho. Je to škoda. Kámoška mi napsala, že si přece s takovým buranem poradím, ne. Ale víte co? Já nemusím. Nemám to zapotřebí. Tohle léto jsem si chtěla užít a taky si ho užiju:).