Vánočně-novoroční plavba v tropickém ráji

Odpoledne jsme připluli do zátoky u ostrova Border, na první pokus jsme hákem ulovili lano mooringu a uvázali jsme se. Slunce pálilo a Brian s Rivkou se rozhodli vydat na průzkum ostrova, který je součástí národního parku. Vzali člun a šnorchlovací výbavu a odbublali s motůrkem, co má rychlost želvička až zajíc, k pláži. Já zůstala na palubě, četla si „Sailing for dummies“, připravila nám ovocný salát, otevřela si vychlazené pivko a měla pohodu. V zátoce jsme byli sami. Večer jsme pozorovali západ slunce, uvařila jsem těstoviny se zeleninou a otevřeli jsme láhev vína. Spát jsme šli asi o půl desáté. O půlnoci mě vzbudil Brian, když šel zkontrolovat lano našeho mooringu. Nikde žádný ohňostroj, ticho, hvězdná obloha. Nepozorovaně jsme se přehoupli do roku 2019. Po zbytek noci nám bóje, na které jsme byli uvázáni, vlivem proudů a větru obouchávala trup lodi. Moc jsme se nevyspali.

Jak se dostat na plavbu

Že asi vyrazím na nějakou plavbu tady v Austrálii, mi bylo jasný už od chvíle, co jsem získala víza. Otázkou jen bylo, kam to bude, s kým a kdy. Usadila jsem se na Gold Coast a sehnala práci. Šéf nám řekl, že si přes Vánoce stejnak bere volno, takže bude ideální, když si volno dáme i my. Začala jsem hledat inzeráty na deck-hand a různé nabídky plavby výměnou za pomoc na lodi tady v okolí Brisbane. Jedna plavba z Brisbane do Airlie Beach na sever mi nevyšla. Půlhodinový hovor se skipperem, co tam doručuje loď, vypadal dost nadějně. Ale nakonec pro něj byl problém, že jsem holka a nejím maso. Nevzdala jsem to a hledala na crewbay.com dál. A našla jsem ideální inzerát. Brian hledal 1-2 holčiny na palubu 10metrové starší plachetnice. Začátek a konec 2týdenní plavby po Whitsunday Islands byl v Airlie Beach, kam se dá v pohodě doletět nízkonákladovou z Brisbane. Stálo mě to jen letenky. Jídlo a výdaje spojené s lodí hradil Brian.

Před vyplutím jsme se ještě stihli potkat tady v GC a během hodinového pokecu zjistit, že jsme oba relativně normální lidi. To uklidnilo mého šéfa, který se o mě bál a myslel si, že se vrhám do spárů nějakého úchyla. Pár dní před odletem se k nám ještě přidala Rivka, holčina z Nizozemí, co je tu taky na Working Holiday. Později jsem se Briana zeptala, proč chtěl na loď holky. Odpověděl, že mladí kluci chtějí chlastat a starší týpci by mu kecali do řízení lodi.

Vzhůru na palubu

Většinu soboty jsem strávila cestou na letiště, letem a cestou z letiště do Airlie Beach. Naloďovali jsme se až v pět. Předtím jsem stihla projít městečko a dát si u vody v parku pizzu a pivo. Začaly mi prázdniny. Přebírání lodi je ale otrava. Všechno se musí zkontrolovat, zjistit, co je na lodi, jak co funguje, a hlavně se musí dojít na nákup. Předem jsem připravila seznam potravin. V obchodě jsme strávili asi dvě hodiny a taxíkem si na loď odvezli 2 plné nákupní koše. Brian razil přístup „raději víc, než míň“ a Rivka musela myslet na svoje potravinové alergie. Upřímně jsem nechápala, co vlastně bude jíst, když nesmí lepek, mléko, fazole, mrkev, vejce, kiwi,… Uff, zkrátka společné jídlo bylo po celou dobu docela výzva. Nakonec jsem hodně vařila svoje zeleninové mišmaše s bezlepkovými těstovinami nebo rýží a připravovala ovocné a zeleninové saláty. Během pár dní jsem automaticky převzala roli provianťáka a hlídala, co se kazí a je třeba sníst, co nám došlo a kde jsou jaké potraviny uskladněné.

Katoura

10metrová laminátová plachetnice Katoura už má nejlepší léta za sebou. Tuším, že jí je asi lehce přes 30 let. Ale disponuje zbrusu novým motorem a celkově je ve slušném plavbyschopném stavu. Brian se o ní vyjádřil v porovnání s ostatními loděmi jako o „autobusu“. Předem nás varoval, že to není žádná luxusní loď a že tam není klimatizace. Jak jsem psala v předchozím blogpostu, klimoška je pro Aussies důležitá součást každodenního života. Další drobnosti jsme vychytávali během plavby – navíjecí bubínek přední plachty, který se nahoře u stěžně zasekával, okýnka, do kterých zatékalo, těsnění „winchů“, které bylo potrhané a vypadávalo, motůrek ke člunu, který při vyšších otáčkách stávkoval, atd.

Loď má 2 kajuty, velkou na zádi si pochopitelně vzal Brian, já vyfasovala příďovku (částečně sloužila i jako skladovací prostor pro lana, polštáře a deky, šnorchlovací a rybářskou výbavu a pádla ke člunu) a Rivka měla gauč v obývací části uprostřed. Na lodi je i záchod se sprchou (splachuje se rovnou do moře a v marině ho nesmíte použít), který je důmyslně schovaný za dvířkami v chodbě vedoucí do zadní kajuty. Když jsme šli na záchod, tak jsme dvířka otevřeli, zajistili je po obou stranách, a tím zatarasili chodbičku. Sprchovali jsme se ale stejně v plavkách na palubě druhou sprchou. Vodou jsme šetřili co nejvíc, 2 tanky nám vydržely týden. S elektřinou v přístavech nebyl problém, ale my většinu času byli mimo. Mobily jsme dobíjeli (stejně jsme byli bez signálu) z lodních baterií, které se zase dobíjí, když běží motor.

Plavíme se, kotvíme a mooringujeme

Whitsunday Islands jsou podle místních tropickým a turistickým rájem. Ze 74 ostrovů je většina neobydlených. Občas potkáte nějaký ten turistický resort (často nefunkční díky cyklónu před 2 lety). Národní park, džungle na pevnině, korálové útesy, písečné pláže. Co víc si přát. Ačkoliv Vánoce nejsou hlavní turistickou sezónou, protože je zrovna období cyklónů, v nejoblíbenějších zátokách jsme potkávali desítky lodí a občas se s nima „přetahovali o mooringy“.

Plavba na malé plachetnici je úplně jiná, než na velké La Grace. Hodně věcí jsem se učila od píky. Navíc si k tomu připočtěte australštinu (ne, lidi tu fakt nemluví anglicky, jen si to myslí). Ovládání plachet jiný, různý chytrý vychytávky ohledně brždění lan jsou jinačí a kormidlování o dost náročnější. První týden jsme měli trošku divočejší počasí. Vítr v nárazech až 35 uzlů, vlny 2-2,5 metru a přeháňky. Když to šlo, plachtili jsme. Jinak jsme si vypomáhali motorem. Schovávali jsme se v závětrných zátokách ostrovů na kotvě či moorinzích a přejížděli mezi nimi podle větru a přílivů/odlivů.

Vyráželi jsme na krátké výlety po ostrovech. Obvykle to vypadalo tak, že jsme v zátoce nasedli na člun, vytáhli a uvázali ho na pláži, kde bylo kempovací místo pro stany se suchým záchodem, a následovali vyznačenou turistickou stezku někam na nejvyšší kopec, ze kterého jsme se pokochali výhledem. Trasy jsou tu relativně krátké (každý výlet na 2-4 hodiny) a dobře značené. Nejvyšší kopce jsou vysoké asi 400 metrů. Mimo vysekané stezky se divočinou chodit nedá a vodu si člověk musí vzít s sebou. Navštívili jsme malý vodopád, jeskyni s pradávnými malůvkami původních obyvatel, vyhlídku na slavnou Whitehaven Beach, „bílou pláž“ samotnou a další místa.

Teď to vypadá, že jsme si jen užívali a flákali se, ale na lodi je vždycky co dělat. Vstávali jsme brzy ráno, abychom vypluli s přílivem/odlivem, vařili jsme, uklízeli loď, při plavbě jsme se střídali u kormidla, tahali za lana a museli být stále ve střehu, s Rivkou jsme chytaly mooringy a kotvily, každý výsadek člunem na pevninu vyžadoval spoustu příprav. Brian sbíral a zpracovával informace o počasí z rádia a přemýšlel nad mapami, kam se vydáme a můžeme vydat (vítr, příliv/odliv, závětrné zálivy). Nenudili jsme se. Když jsme měli volno, četli jsme si, šnorchlovali a Rivka rybařila. 

Nebezpečná zvířátka a korálové útesy

Koupání v oceánu je super, pokud tam není silný proud, žraloci a jellyfish/stingers (žahavé medúzy). Kvůli žralokům jsme se nesměli koupat po páté večer až do rána. V Cid Harbor žádné koupání, protože tam asi měsíc před naším pobytem žralok tygří zabil člověka. Žraloky jsem viděla v Nara Inlet - veliké žluté stíny pod vodou. Prvně jsem myslela, že to jsou kameny, protože byl odliv a voda nízko. Den předtím jsem si šla zaplavat ke břehu a zpět, další den jsem si už ale netroufla. Pokaždé jsme do vody museli nosit „stinger suit“, celotělový tenký obleček chránící před žahavými potvorami, které mají sezónu od listopadu do dubna. Při výsadku na břeh jsme někdy museli mít boty, kdybychom si šlápli na „stone fish“. Opět nějaká jedovatá potvora, co se zahrabává do písku. Stejně tak i malí rejnoci, na které si taky nechcete šlápnout. Na lodi nás v zátokách otravovaly hovada, ale to bylo nic proti pevnině. Při výsadku na pevnině jsme už na pláži měli každý na sobě alespoň 20-30 kusů navzdory repelentu. Australská zvířátka mají tu tendenci, že pokud vás rovnou nesežerou, tak vás alespoň otráví, nebo vysajou krev. Jenom koaly furt žerou eukalyptus a chrní.

Na druhou stranu jsme potkali několik mořských želv, obřího varana, který vás může maximálně poškrábat (a pak z toho máte ošklivou infekci), a Brian viděl jednoho zeleného hada, co se odplazil pryč dřív, než jsem ho stihla zahlédnout. Hadů jsem se bála nejvíc a nakonec žádného neviděla (což ale neznamená, že tam ty potvory nejsou). Na Hamilton Islandu jsem navštívila minizoo, kde jsem si nafotila koaly, pohladila klokánka wallaby a hady, škrtiče, měla jenom za sklem. Nejvíc jsme si s Rivkou užily šnorchlování na Haslewood Island Reef. Loď jsme měli zaparkovanou 3 noci na mooringu jen 10 metrů od korálového útesu. Z toho se nám jeden den povedla viditelnost do hlouby asi 5 metrů. Kochali jsme se barevnými rybkami a životem na útesech alespoň dvě hodiny. Paráda. 

Resort, turismus a Whitehaven Beach

V polovině plavby jsme potřebovali doplnit vodu a čerstvé potraviny. Proto jsme strávili dvě noci v marině na Hamilton Islandu. Ostrov je docela malý a pěšky ho přejdete za 1,5 hodiny, ale stejnak tu mají letiště, kde přistávají klasické boeingy. Takže turisti buď přiletí, nebo připlují trajektem, ale auta si s sebou vzít nesmí. Na celém ostrově (až na pár výjimek v podobě zásobovacích aut) jezdí jenom golfová autíčka, tzv. buggies. Ty jsou naprosto boží a roztomilá, ale prý se v nich pár turistů každý rok zabije! Jezdí docela rychle, a když se borci opijou a sjedou z útesu… Je tu odhadem několik stovek domů, domků, chat a bungalovů a jeden veliký hotel ze 70. let. Zkrátka turistické středisko zabírající polovinu ostrova. Zajímavostí je, že tu můžete bydlet i natrvalo. Součástí resortu je i školka, škola, hasičárna, supermarket (vč. nezbytného liquer store), pekárna, lékárna, restaurace, banka, doktor, posilka, laser game,… Takový malý svět sám pro sebe. A ceny pochopitelně o třetinu až polovinu vyšší než kdekoliv na pevnině. My jsme nejvíc ocenili volný vstup do místních bazénů pro kohokoliv na ostrově.

Sice nebyla hlavní turistická sezóna, ale lidí v resortu a na pláži Whitehaven bylo ažaž. Prý jedna z nejznámějších pláží na světě. Dlouhá s bílým pískem, až vás bolí oči. Za pláží džungle. Koupání však jenom v oblečku. Nenechte se zmást fotečkami na Instagramu a FB. Turisti se vyfotí v plavkách klečící/ležící po kolena ve vodě či na hranici písek/voda, aby schytali co nejvíc lajků, ale do vody v plavkách si netroufnou. Mně stačila Lookout Beach, a na samotnou Whitehaven už mě nedostali. Být tam v poledne je spíš utrpení. A lidí mraky. Přiváží je čluny z Hamilton Island, přilétají letadýlkama, co přistávají na vodě, nebo vrtulníkama. Na můj vkus už krapet přeturistováno.

Ponorka    

Když vyrazíte na loď s cizíma/známýma lidma, za chvíli vás začne štvát, jak si čistí zuby. Na tom je dost pravdy. Loď je vždycky malá, furt o sebe zakopáváte, nikam se neschováte a nemůžete z ní jentak odejít (pokud nejste v přístavu u mola). Mně lezlo na nervy, jak Brian nebyl schopný vrátit věci v kuchyni na stejné místo, odkud je vzal, a jak nám (hlavně mně) furt dokola opakoval poučky týkající se bezpečnosti na lodi. Jeho „watch your fingers“, kdykoliv jsem šáhla na lano nebo řetěz kotvy, mě vysíralo asi nejvíc. Jasně, že si musíte dávat bacha, abyste o prsty nepřišli, ale když vám to někdo opakuje furt dokola, tak už si připadáte jak totální idiot. Přitom zrovna já jsem opatrnej člověk a mám se ráda, takže na sebe dávám pozor. Podle mě byl spíš problém v australštině, kdy se radši ještě jednou zeptám, zda instrukcím fakt rozumím správně, abych neudělala něco špatně. Jenže pak to vypadá, že ničemu nerozumím. Prostě australština, no. To je na samostatnej text, na kterej taky časem dojde. U Rivky mě občas vytáčel její bezmezný a neustálý optimismus. Jinak byla v pohodě.

Ponorku jsem řešila tak, že jsem si četla, šla jsem se projít sama na Hamilton Islandu nebo jsem někdy vynechala výlet/výsadek na ostrov a zůstala na lodi. Velkou výhodou bylo, že jsme byli tři. Zpětně si neumím představit, jak bychom celou loď zvládli jen ve dvou.

Příště zas?

Celkově se výlet moc vydařil. Loď to přežila a my taky. Viděli jsme krásná místa. Vylezli na pár kopců. Šnorchlovali, slunili se, plachtili. Naučila jsem se spoustu nových věcí. Viděla zajímavá zvířátka. Až na trochu té ponorky jsme spolu vycházeli velmi dobře a na plánu jsme se vždycky shodli. Přesto mě tahle zkušenost nutí přemýšlet nad tím, zda bych opravdu zvládla plout někam dál a být delší dobu zavřená na malém prostoru s několika lidma. Najednou člověk chápe ty věčné námořnické lamenty. S lidma blbý, bez lidí ještě horší. Taky mi přišlo, že tropické ráje jsou u nás v Evropě dost přeceňované. Vedro, zabijácké slunce, zabijácká zvířátka, písek všude pod oblečením, věčně vás něco žere (doslova) a ani do té krásně azurové vody si nemůžete skočit jentak v plavkách. Takže nevěřte fotkám z FB a propagačním materiálům cestovek z písečných pláží. Pláže jsou peklo. Radši se mnou vyražte v létě na hory na Korsiku :).          

Jak získat australská víza Work & Holiday (subclass 462)?

Tenhle text bude čistě informativní a věcný pro lidi, kteří chtějí získat australská víza Work & Holiday (subclass 462). Vzhledem k tomu, že jsem byla jednou z prvních, kdo tyhle víza v ČR dostala, tak se mě občas někdo ptá, jaké konkrétní papíry jsem přeložila, ověřovala, poslala atp. Takže tady to sepíšu a přihodím k tomu pár obrázků australských zviřátek :).

Smějící se koala + odkaz na zdroj obr

WH víza pro ČR v pár bodech

- jsou to nově otevřená víza pro ČR od 1. 3. 2018 (o podepsání smlouvy mězi zeměmi se mluvilo už někdy v létě 2017, ale nakonec to podepsali ke konci října, implementace trvala do března, kdy je konečně spustili)

- nepleťte si Working Holiday (subclass 417) a Work & Holiday (subclass 462), my máme ty druhý trochu "horší" v některých podmínkách a možnostech (např. můžeme pracovat u jednoho zaměstnavatele max. 6 měsíců v kuse, což je asi hlavní rozdíl)

- k dispozici je 500 míst na rok (vypadá to, že jak je spustili pozdě, tak 500 míst je od března 2018 a dalších 500 bude od července 2018, ale pak už bude vždy jen 500 každý rok od července - info je potvrzené, jedna slečna na FB to prý má přímo od jejich úřednice) a zatím je mezivládní dohoda prý "na zkoušku" na 2 roky

- víza jsou pro mladé bezdětné do 30 let včetně v době, kdy o ně žádáte (ozkoušeno na vlastní kůži, slovíčko "žádáte" je podstatné, žádost jsem posílala pár dní před mými 31. narozeninami a víza mi byla už udělena po nich)

- žádat o WH musíte mimo Aus, takže tam v době žádosti nesmíte už být (opačně je to s druhými WH)

- víza jsou stejně jako kanadská a novozélandská na rok, od udělení víz máte rok na to, abyste do země přijeli, a potom se vám počítá rok pobytu ode dne příjezdu do země, též tyhle víza můžete získat jen 1x za život (u druhých WH musíte splnit specifické podmínky viz níže)

- musíte mít VŠ nebo alespoň 2 roky odstudované na VŠ

- musíte doložit, že umíte anglicky na určité úrovni, nějakým mezinárodně uznávaným AJ certifikátem, který není starší 12 měsíců (TOEFL, IELTS atd.)

- musíte mít dostatek financí - 5000 AUD + na letenku zpátky (není konkrétně specifikováno kolik)

- je třeba zaplatit 440 AUD za zpracování žádosti, ať už to dopadne, či nikoliv

- můžou si na Vás ještě vyžádat dodatečné rentgeny plic, trestní rejstříky, odběr biometrických údajů atd.

- pokud pracujete v severní části Aus "above the Tropic of Capricorn" během svého WH na farmě nebo v "tourism and hospitality" alespoň 3 měsíce a doložíte to papírem od zaměstnavatele, tak si můžete pobyt prodloužit o druhé WH (ale jen do 31 let opět, takže já už mám smůlu), o druhá WH žádáte z Austrálie

Visící vačičí mimina + odkaz na zdroj obr

Co jsem poslala do Berlína?

- 2 fotky pasového formátu (vzadu napsané příjmení)

- barevné kopie pasu/ů (tvrdé stránky s údaji) - mám 2 pasy, takže jsem jim radši poslala kopie obou, žádné ověření, jen kopie

- na poště (Czech Point) jsem si nechala ověřit kopii rodného listu a nechala si RD přeložit vč. té ověřovací doložky z pošty
(překlad jsem si nechala udělat u překladatelky, která za překlad napsala o své kvalifikaci "translator declaration" + kontakt, podepsala mi to a dala tam za sebe razítko, takže není potřeba mít notářský překlad nebo s kulatým razítkem, je to zbytečně drahé) viz cituji "Translations provided by non-NAATI accredited translators outside Australia should be endorsed by the translator with their full name, address, telephone number, and details of their qualifications and experience in the language being translated." https://www.homeaffairs.gov.au/lega/lega/form/immi-faqs/who-can-translate-my-documents-into-english-for-me

- na poště jsem si nechala opět ověřit kopii svého VŠ diplomu a opět si tuto kopii vč. ověřovací doložky z pošty nechala přeložit od stejné překladatelky (překladatelka připojila "translator declaration" + kontakt, podepsala mi to a dala tam za sebe razítko)

- poslala jsem i diploma suplement z pošty ověřenou kopii, mám ho dvojjazyčně už ze školy, takže jsem to jen nechala ověřeně okopčit a poslala jim to, ale je to spíš jako bonus a posílat se to asi nemusí, jen mi to přišlo škoda neposlat, když už to mám dvojjazyčně

Smějící se klokan + odkaz na zdroj obr

- vyplněný jejich apply form 1208 bez těch prvních 7 stránek, co jen obsahují informace (vyplňte, že pojištění máte, pokud vyplníte, že chcete dělat u dětí či v nemocnici, je možné, že po Vás budou chtít dodat rentgen plic, což se stalo jedné slečně ve FB skupině)

- doklad o úrovni mojí úžasné angličtiny TOEFL ve formě vytištěného PDFka "this is test taker copy of the TOEFL score report" (tedy jsem ani neposílala ověřenou kopii certifikátu, ale jen toto a stačilo to, ale např. u IELTS žádné PDFko k vytištění lidi nedostanou, takže tam je asi? potřeba ověřená? kopie, jinak to lidi z FB skupiny dokládají dodatečně po emailu nebo i jen neověřená kopie certifikátu a prý jim víza udělili)

- doklad o dostatečné sumě peněz 5000 AUD + na letenku zpět - mám EQUA bank a tam jsem si na běžný účet poslala peníze z otatních účtů, pak jsem je jen na pobočce požádala (musí si ověřit ID), aby mi vydali potvrzení o zůstatku na účtu v AJ, poslali mi to poštou (pěkně podpis, razítko, moje jméno jako držitelky účtu, výše zůstatku) a to celé dělá EQUA zadara (opět jedna slečna psala na FB skupinu, že jim poslala jen print screen ze svého internetového bankovnictví a že jí víza udělili)

- letter of support - ten dopis od školy, draft stáhnete na webu MZVČR (viz odkaz níže), jenom jsem tam dopsala moje údaje, poslala na svůj obor naší milé sekretářce, ta mi na to lípla razítko a podpis a poslala mi to zpět domů (na stránkách MZVČR se dočtete, že obecný požadavek Letter of Government Support pro tyhle WH víza je pro ČR nahrazen právě dopisem od Vaší univerzity; taky by se to asi mělo řešit se studijním oddělením, ale já ho přeskočila, protože s ním mám špatné zkušenosti)

Tasmánský čertík + odkaz na zdroj obr

Toť vše. Všechny papíry mám oskenované doma v kompu nebo okopírované papírově. Celou kupu papírů jsem nakonec dala do obálky a poslala doporučeně (aby mi to pošta neztratila a já mohla sledovat zásilku na netu) na ambasádu do Berlína. Asi za 5 dní mi přišel email z ambasády, že moji žádost přijali. Hned že si i strhnou platbu 440 AUD z mojí karty (částka se zablokovala do nezaúčtovaných položek) a asi za 3 dny se to reálně strhlo z účtu. Za dva týdny mi udělili víza! Poslali mi email s PDFkem "visa granted". Proběhlo to rychle a bez vyžadování dalších dokumentů. Nutno dodat, že jsem předtím nenavštěvovala žádné rizikové země (např. kvůli tomu rentgenu plic a TBC) a žádala jsem z ČR, jenom jsem předtím strávila WH 11 měsíců v Kanadě, což Aussies očividně nijak nevadilo.

Klíčové odkazy a informace, které je potřeba si důkladně nastudovat předem

- web Aus imigračního úřadu se všemi důležitými informacemi, zejména je třeba si projít všechny položky "Visa applicants" a zjistit, co je třeba splňovat pro získání víz (bacha na žádání, pokud ještě nemáte Aj certifikát a teprve si budete dělat test, tam není uvedeno, že máte 12 měsíců na "udělání" si testu, tam je, že test nesmí být starší 12 měsíců)
https://www.homeaffairs.gov.au/trav/visa-1/462-

- dokument checklist stránka Aus imigračního úřadu o tom, co jim teda všecko máte poslat (jo, fakt nemusíte dodávat trestní rejstřík jako do Kanady nebo NZ:)
https://www.homeaffairs.gov.au/trav/visa-1/462-/Work-and-Holiday-visa-(subclass-462)-document-checklist

- poplatky a jak se platí za zpracování žádosti o víza (Berlín to má ve zkratce tak, že Vám to strhne z platební karty, vyplníte její číslo atd. do form 1208)
https://www.homeaffairs.gov.au/trav/visa/fees

- ČR žádá klasicky papírově přes Aus ambasádu v Berlíně, adresa ambasády v odkazu http://germany.embassy.gov.au/beln/Visas_and_Migration.html

- článek na webu našeho MZVČR, který víceméně neříká nic nového, ale najdete tu odkaz na šablonu "Letter of Support" ke stažení
https://www.mzv.cz/jnp/cz/informace_pro_cizince/pobytova_opravneni_k_pobytu_nad_90_dnu/working_holiday/informace_mzv_ustredi_o_zahajeni.html

Vombat + odkaz na zdroj obr

Doufám, že jsem na nic nezapomněla. Výše popsaný postup byl takový, jak jsem na to šla já. Víza jsem dostala bez problémů. Samozřejmě nikomu nezaručuji, že i když to udělá stejně, tak po něm nebudou Aussies ještě něco chtít dodat. Pokud něco uvádím chybně, nebo máte informaci k doplnění, napište mi a já to dopíšu. Díky!

Tak držím pěsti a na viděnou mezi vombaty, klokany a koalami! 

Hit the road! Road trip po národních parcích

Posledních pár dní ve Vanu bylo dost hektických. Řešila jsem stomilion věcí jako třeba sbalit se/odstěhovat se z pokoje, návštěvu zubařky, rozbitý mobil, poslední šichty v obou pracích, párty u Antonia na bytě, plánování cesty. Zkrátka toho bylo ažaž. Na blogování nebyl čas a na nostalgii a loučení se s Vancouverem též moc ne.

A tak jsem napekla perník, polila ho čokoládou a posypala kokosem, pobalila batoh, domluvila si od neděle přes FB travel buddy Brittu s autem, pomuchlala křečka a po nákupu ve Wallmartu a likáči jsme s Antoniem ve středu po obědě opustili Van a vydali se na cestu. Vyjeli jsme samozřejmě pozdě. Auto z rentálu nakonec stálo víc, než bylo v původní objednávce, ale náladu jsme si tím nemínili zkazit.

První zastávka byla ve Whistleru. Každý říká, že jako se to musí navštívit, tak jsme se tam prošli a hezké to je. Takové pěkné nablýskané turistické peklíčko. Muhehe. Pak jsme pokračovali na Joffre lakes, kde jsme si mysleli, že bychom přespali, ale komáři tam žrali neuvěřitelně. Nasbírali jsme dříví v lese a pokračovali. Někde před Lillooetem jsme se utábořili u řeky, udělali oheň, Antonio uvařil, pivo jsme dali, víno, jointa ubalili… Krásný večer s výhledem a hvězdama. Začalo nám to pěkně.

Ráno jsme skočili do ledové řeky a vyrazili dál. Čekala nás dlouhá štreka. V Lyttonu jsme se zastavili v kavárně a prošli si maloměstečko. Připojili se na net. Celá ta oblast jsou samé farmy. Suchá krajina, na což nejsme z Vanu zvyklí. Samí first nations (korektní výraz pro původní obyvatele – Indiány) a chudoba. Lidi bydlí v karavanech a domy jsou oprýskané.

Na cestě do Kelowny jsme občas zastavili na výhled a jeli dál. Ve West Kelowně jsme už zmírali hlady a dali si hromadu sushi. Pak jsme se vydali po Westside road podél Okanagan lake na sever. Vedro bylo příšerné. Zastavili jsme se na koupání. Pivo dali. Antonio řídil dobře a cesta utíkala. Unavení jsme byli z toho roadtripování ale řádně. Dojeli jsme někam mezi Revelstoke a Yoho NP. Najednou všude na odpočívadlech a piknik místech cedule, že jako žádné parkování přes noc. Achjo. Nakonec jsme našli místo u řeky, zaparkovali, postavili stan a udělali ohýnek. Antonio byl děsně unavený, že ani vařit se mu nechtělo:). Spal v autě, protože měl slabý spacák a byla mu ve stanu zima. Prospal asi 11 hodin, což je na něj výkon. Já ho nechala a nebudila. Ráno jsme zase skočili do ledové řeky.

V pátek jsme navštívili Lake Louise, dali u jezera oběd (chleba s humusem, sýrem a pivo), milion turistů a předražené kánoe na půjčení tam byly. Pak jsme jeli na Moraine lake, kde byl pěkný výhled nahoře z kopečka, kam se dá vylézt, jen sluníčko na fotku mi chybělo. Odpoledne nás čekalo to nejlepší – cesta směr Jasper – hory, vodopády, ledovec, jezera. Nejhezčí silnice fakt! Spali jsme v autě v piknik místě, kde to nebylo dovolené. Nálada nicmoc, celý den jsme o chlebu a oheň si udělat netroufneme. Všude je strašně moc komárů, co nás přivádějí k šílenství!

V sobotu si zvedneme náladu v Jasperu. Palačinková snídaně v americkém stylu s kafem nás nakopne. Projdeme městečko. Zrovna se slaví 150. výročí Kanady. My jedeme nahoru nad město na jezera a potkáme u silnice ohromného losa a pak ještě jednoho. Losovi jsme ukradení. Jezera jsou moc  pěkná, ale je zataženo a poprchává. Dole v Jasperu neprší a je zas hezky. Dáme ještě jezera kousek u Jasperu. Annette lake obejdeme asi za hodinu pěšky. Odpoledne se vydáváme zpátky po nej silnici do Banffu. Hned za Jasperem nám silnici zkříží medvěd černý. Náš první medvěd! Foťák nemám připravený, tak je z toho jen černá šmouha v lese. Občas někde zastavíme a fotíme, ale jinak se kocháme a pokračujeme. Z Lake Louise jedeme po staré silnici, vynecháme dálnici a kocháme se lesem. Antonio je nadšený jak malý. Kempy jsou pochopitelně zabrané a zas nevíme, kde budeme spát. Nějak to dopadne holt.

V Banffu si najdeme piknik místo a uvaříme si večeři, dáme pivka, víno, trávu. Pozorujeme ohňostroj k výročí Kanady, posloucháme muziku z nedalekého parku, bojujeme s komárama a nakonec postavíme stan hned vedle parkoviště (kde se taky nesmí stát přes noc) a spíme. Ráno mě budí zvuky technické uklízecí služby, ale nikdo nám nic neřekne. Asi že je ta oslava založení Kanady, tak jsou všichni milí a nevyhodí nás. Pakujeme se. Ve městě dáme kafe a muffin v kavárně. Antonio mě zaveze na nádraží, kde mám sraz s Brittou. Loučíme se. On jede vrátit auto do Calgary na letiště a vyzvednout svoji rodinu. Já pokračuji s Brittou, Paulem a Alexem. 

Mývalové pod okny a veverky na balkoně aneb Život na maloměstě

Přestěhovala jsem se! No, dobře. Jako je to už nějaký ten pátek, ale stále nebyl čas se zmínit. Z East Vanu jsem tedy na konci ledna přesídlila do North Vanu. Jak se tu žije? Dávají tu veverky, mývalové a skunci dobrou noc?

Proč stěhování

Důvodů bylo více a postupně se hromadily. Štvalo mě už dojíždění nespolehlivýma busama do práce. Postupně se ukázalo, že spolubydla není tak cool, jak se na první pohled zdál, a měla jsem ho plné zuby. Sháněla jsem si druhý part-time job, protože mě nebavilo pracovat jen v kuchyni. Začala jsem zajíždět do každodennosti. Prostě to chtělo zase nějakou změnu. A díky nové práci na Cypress jsem se potřebovala dostat blíž ke středisku a Cypress busu, který nás vozil na kopec, protože trávit 2 hodiny v busech tam a pak ještě zpět byl mazec. Navíc z North Vanu to má člověk blízko k trailům na zdejší kopce a do přírody za městem.

Život na maloměstě

Slovo dalo slovo a našla jsem pokoj v bytě na čtvrté západní ulici hned vedle Lonsdale, což je tu něco jako hlavní ulice, která vede od vody nahoru do kopce a křižuje ji asi 35 ulic. Dole u vody pluje pravidelně Seabus (trajekt) do downtownu na Waterfront (hned vedle té kulaté vyhlídkové věže). Dvě ulice od Waterfrontu je Malone’s, kde pořád ještě dělám v kuchyni. Taky mi dole z Lonsdale jezdil Cypress bus, takže pěkně na pohodu si stačilo seběhnout a za 10 minut jsem měla obojí hned u nosu. Samozřejmě tu bydlení stojí pár babek navíc, ale prachy budou a my už nebudem.

North Van je spíš dražší čtvrť. Zástavba je nižší, jsou tu bytové domy o 3-4 patrech, domky a pár vysokých činžáků. Je tu klid. Potkáte tu míň Asiatů a skoro žádné bezdomovce. Žije tu spousta Čechů a Slováků. V Seabusu slyším pořád někoho mluvit česky nebo slovensky, na ulici nebo v obchodě s alkoholem potkávám Čechy pravidelně… Bydlím též na bytě s českým párem od Pardubic, i když jsem původně chtěla nemluvit česky a bydlet s cizinci, padlo to holt. Děcka jsou moc fajn a sportovně hyperaktivní, takže super spolubydliči.

Mývalové pod okny, veverky na balkoně a křeček v obýváku

Zvířátka tu mám všude okolo. V noci při návratu z práce jsem u baráku málem zakopla o mývala. Na plotě vedle oken mají dálnici veverky. Děcka chovají a rozmazlují křečici Ginger zvanou GinGin. Taky ji rozmazluju a dělím se s ní vždycky o zeleninu a jabko. Je tu takový klid, že první noc jsem oka nezamhouřila a poslouchala praskání topení a tikání hodin. S křižovatkou, po které jezdí ve dne v noci kamiony do přístavu, se to fakt nedá srovnat (moje předchozí bydlení). Kámoš tu potkal skunka a minulý rok tu před nákupákem běhala po parkovišti puma. Na okraji Northu, kde jsou rodinné domky se zahradami, se prý občas potulují medvědi z hor. Zatím jsem ale žádného méďu neviděla. Snad se brzy poštěstí. Vídám tu spoustu zvláštně zbarvených ptáků. Měla jsem tu čest spatřit kolibříka. A samozřejmě rackové. Ty mám ráda, protože mi připomínají, že tu máme Salish moře, přístavy, lodě, houseboaty a oceán schovaný hned za Vancouver Island.