První dojmy z Austrálie aneb Pozdrav od protinožců

Za tři týdny tady se v mém vesmíru udála spousta věcí. Hned po příletu jsem strávila dva dny u Dariny, kamarádky ze základky, a její rodinky v Brisbane. Trochu jsem dospala jet lag a přesunula jsem se o kousek dál na Gold Coast, kde jsem provizorně pobývala u slovenských kluků Lukáše a Filipa. Dlouho jsem se u nich ale neohřála, protože sehnání ubytka mi netrvalo ani dva dny. Jeden den si domluvíte prohlídky ve 4 domech, oběháte to, rozhodnete se a další den se můžete nastěhovat. Do toho jsem už řešila práci. Měla jsem přes email domluvený pohovor předem, takže jsem jen zavolala a (zase) hned druhý den šla na „pohovor“, z něhož se vyklubal poloviční pracovní den. Pořídila jsem si kolo přes inzerát, chodila na levné sushi, zařídila si telefon, bankovní účet a požádala si o daňové číslo kvůli práci. Průběžně jsem si dokupovala věci do pokoje, nějaké oblečení ze sekáčů a hlavně jídlo a nezbytné suroviny do kuchyně na vaření. Zkrátka jsem nelenila. A teď ty první postřehy…

Kde jsem se to ocitla?

Gold Coast je na počet obyvatel dvakrát větší než Brno, akorát roztahanější. Leží na pobřeží a má 70 km pláží. Surfaři tu mají ráj, a proto se nejvyhlášenější čtvrť jmenuje Surfers Paradise. Město je taky trochu jak Benátky. Když se kouknete na mapu, tak půlku Gold Coast a přilehlých čtvrtí a předměstí tvoří spleť řek, kanálů, zálivů a ostrůvků. Movitější obyvatelé si tak můžou zaparkovat svoji jachtu nebo člun hned za barákem. Máme tu velký záliv Coral Sea, kde nejsou vlny a prohání se tu kitesurfeři, windsurfeři a skútry. V centru jsou hned u pláže mrakodrapy, které tvoří scenerii města. Díky všudypřítomné vodě se tu moc nepodařilo postavit klasické „mřížkové město“, ulice nejsou číslované, nedělí se na západní a východní jako ve Vancouveru. A to je dobře. Každý rok sem přijede prý 10 milionů návštěvníků. Hodně Australanů sem jezdí na prázdniny, protože jsou tu velké zábavní parky.

Vlevo!

Všecko tu mají opačně. Překvápko, co. Hlavně teda jezdí vlevo (a volant vpravo, takže se každýmu do auta furt cpu ze strany volantu). V opačných směrech jezdí i vlaky, takže je dobrý si rozmyslet, kam vlastně jedu a na jaké nástupiště a z které strany se postavit. Stejně je to i s autobusama hromadné dopravy. Lidi na chodníku uhýbají ke kraji doleva. Cyklisti předjíždí zprava. Eskalátory v obchoďáku zas jinak. Při mé první jízdě na kole jsem při vjezdu na první kruháč doslova zpanikařila, zajela ke kraji a kolo si raději převedla přes přechod. Ale zvykám si. Světelnou čtyřproudou křižovatku kousek od domu už zvládám. Na kruháčích už nepanikařím, ale musím se soustředit a opakuju si: „Vlevo, drž se vlevo!“. Ještěže tu mají všude cyklopruhy a cyklostezky v parcích a podél vody.

Klimatizace

Řekli byste si, že v zemi, kde se tak hojně klimoška používá, krabice visí na každým baráku a je součástí všech bytů a aut, tak by to lidi měli umět používat. No, moc neumí. Aspoň tu teda neplatí obecná rada, že teplotu je dobrý nastavit o pět stupňů níž, než je venku. Při cestě vlakem z letiště jsem si musela obléct dlouhý rukáv. V busech hromadné dopravy skoro Sibiř. Vylezete ven a málem vás to porazí. Venku třicítky a v kině půlku filmu klepete kosu (poučení pro příště - na dvouhodinový film s sebou ponožky a dlouhý rukáv, kdepak tílko a sandálky). Šéf si dává do lednice flašky s vodou a pak je pije ledový, v kanclu nám taky teče ledová voda, kterou si napouštíme do lahví. Zkrátka z extrému do extrému. Zatím jsem z toho neonemocněla, jen mám rýmu a občas si zakašlu.

Slunce, vedro a voda

Místní mě furt dokola varují před sluníčkem. Je tu velká ozónová díra a spálíte se, ani nemrknete. Nejčastějším nádorovým onemocněním je tu prý rakovina kůže. Lidi nosí kloboučky připevněné tkaničkou, aby jim neulítly. Sluneční brýle patří mezi základní výbavu. Opalováky jsou od UV 50 a výš. Do práce se vždycky mažu – obličej, ruce i nohy. Spíš je potřeba se před sluníčkem schovávat, takže místo práce na lodích v plavkách (jako ve Vancouveru) jsem vyfasovala dlouhé triko a kšiltovku. Šéf se mě neustále ptá: „Máš vodu? Hodně pij, ať nejsi dehydrovaná.“ Voda, pítka a záchody jsou podél pláží a v parcích na každém rohu. Nezapomíná se tu ani na misky s vodou pro pejsky a ptactvo.

Volnočasové aktivity

O víkendech všichni vyráží na pláže a do parků. Tam jsou grilovací posezení (elektrické grily, voda, stoly, stříška), záchody, koupání, zeleň, dětská hřiště. Lidi oslavují narozky, uvazují balonky, grilují a kolem lítají děcka a psi. Ti aktivnější sportují. Hodně se tu běhá, jezdí na kole a snad všichni chodí do fitka nebo aspoň cvičí jógu. Když ale ujdete po pláži 9 kiláků nebo ujedete na kole 30, tak se na vás koukají divně. Všude totiž jezdí autem. A pak jdou do toho fitka.

Levné volání a hafo dat

Za pouhých 30 doláčů (1 AUD = cca 16,5 Kč) měsíčně máte neomezené volání a smsky a ještě k tomu dostanete pár giga dat navrch. Já jsem v prvním měsíci dostala jako bonus 20 giga k normálním 6. Absolutně nejsem schopná to všechno využít. Když si vezmete, že minimální plat je nějakých 20 AUD za hodinu, odečtete nějaké ty daně atp., tak si na měsíční mobilní výdaje vyděláte za 2 hodiny práce úplně v pohodě. Bankovní účet mám bez poplatků, karta, internetové bankovnictví, spořicí účet s 2,5 % úroku zdarma.

Všechno hned, žádné papírování a podpisy

Na letišti jsem nemusela na žádné imigrační, víza mám kdesi virtuálně v systému automaticky od vstupu do země. V bance při zakládání účtu jsem nedostala žádnou složku s papíry a nic jsem nepodepsala. Divné. Nájem platím a dostávám doklady o zaplacení, ale opět jsem žádnou nájemní smlouvu nepodepsala. O daňové číslo jsem zažádala online a pak si o něj zavolala telefonem. O založení důchodového spoření, na které mi zaměstnavatel musí posílat část výplaty, jsem zažádala online a třetí den ho měla vybavený v emailu. Opět žádný podpis. Pracuji, dostávám výplatu a zaměstnavatel za mě odvádí daně i důchodové spoření… V práci jsem nic nepodepsala taky. Šéf mi řekl, kolik dostanu hrubého na hodinu, na jaké pauzy mám nárok a hotovo. 

Mývalové pod okny a veverky na balkoně aneb Život na maloměstě

Přestěhovala jsem se! No, dobře. Jako je to už nějaký ten pátek, ale stále nebyl čas se zmínit. Z East Vanu jsem tedy na konci ledna přesídlila do North Vanu. Jak se tu žije? Dávají tu veverky, mývalové a skunci dobrou noc?

Proč stěhování

Důvodů bylo více a postupně se hromadily. Štvalo mě už dojíždění nespolehlivýma busama do práce. Postupně se ukázalo, že spolubydla není tak cool, jak se na první pohled zdál, a měla jsem ho plné zuby. Sháněla jsem si druhý part-time job, protože mě nebavilo pracovat jen v kuchyni. Začala jsem zajíždět do každodennosti. Prostě to chtělo zase nějakou změnu. A díky nové práci na Cypress jsem se potřebovala dostat blíž ke středisku a Cypress busu, který nás vozil na kopec, protože trávit 2 hodiny v busech tam a pak ještě zpět byl mazec. Navíc z North Vanu to má člověk blízko k trailům na zdejší kopce a do přírody za městem.

Život na maloměstě

Slovo dalo slovo a našla jsem pokoj v bytě na čtvrté západní ulici hned vedle Lonsdale, což je tu něco jako hlavní ulice, která vede od vody nahoru do kopce a křižuje ji asi 35 ulic. Dole u vody pluje pravidelně Seabus (trajekt) do downtownu na Waterfront (hned vedle té kulaté vyhlídkové věže). Dvě ulice od Waterfrontu je Malone’s, kde pořád ještě dělám v kuchyni. Taky mi dole z Lonsdale jezdil Cypress bus, takže pěkně na pohodu si stačilo seběhnout a za 10 minut jsem měla obojí hned u nosu. Samozřejmě tu bydlení stojí pár babek navíc, ale prachy budou a my už nebudem.

North Van je spíš dražší čtvrť. Zástavba je nižší, jsou tu bytové domy o 3-4 patrech, domky a pár vysokých činžáků. Je tu klid. Potkáte tu míň Asiatů a skoro žádné bezdomovce. Žije tu spousta Čechů a Slováků. V Seabusu slyším pořád někoho mluvit česky nebo slovensky, na ulici nebo v obchodě s alkoholem potkávám Čechy pravidelně… Bydlím též na bytě s českým párem od Pardubic, i když jsem původně chtěla nemluvit česky a bydlet s cizinci, padlo to holt. Děcka jsou moc fajn a sportovně hyperaktivní, takže super spolubydliči.

Mývalové pod okny, veverky na balkoně a křeček v obýváku

Zvířátka tu mám všude okolo. V noci při návratu z práce jsem u baráku málem zakopla o mývala. Na plotě vedle oken mají dálnici veverky. Děcka chovají a rozmazlují křečici Ginger zvanou GinGin. Taky ji rozmazluju a dělím se s ní vždycky o zeleninu a jabko. Je tu takový klid, že první noc jsem oka nezamhouřila a poslouchala praskání topení a tikání hodin. S křižovatkou, po které jezdí ve dne v noci kamiony do přístavu, se to fakt nedá srovnat (moje předchozí bydlení). Kámoš tu potkal skunka a minulý rok tu před nákupákem běhala po parkovišti puma. Na okraji Northu, kde jsou rodinné domky se zahradami, se prý občas potulují medvědi z hor. Zatím jsem ale žádného méďu neviděla. Snad se brzy poštěstí. Vídám tu spoustu zvláštně zbarvených ptáků. Měla jsem tu čest spatřit kolibříka. A samozřejmě rackové. Ty mám ráda, protože mi připomínají, že tu máme Salish moře, přístavy, lodě, houseboaty a oceán schovaný hned za Vancouver Island.