Vánočně-novoroční plavba v tropickém ráji

Odpoledne jsme připluli do zátoky u ostrova Border, na první pokus jsme hákem ulovili lano mooringu a uvázali jsme se. Slunce pálilo a Brian s Rivkou se rozhodli vydat na průzkum ostrova, který je součástí národního parku. Vzali člun a šnorchlovací výbavu a odbublali s motůrkem, co má rychlost želvička až zajíc, k pláži. Já zůstala na palubě, četla si „Sailing for dummies“, připravila nám ovocný salát, otevřela si vychlazené pivko a měla pohodu. V zátoce jsme byli sami. Večer jsme pozorovali západ slunce, uvařila jsem těstoviny se zeleninou a otevřeli jsme láhev vína. Spát jsme šli asi o půl desáté. O půlnoci mě vzbudil Brian, když šel zkontrolovat lano našeho mooringu. Nikde žádný ohňostroj, ticho, hvězdná obloha. Nepozorovaně jsme se přehoupli do roku 2019. Po zbytek noci nám bóje, na které jsme byli uvázáni, vlivem proudů a větru obouchávala trup lodi. Moc jsme se nevyspali.

Jak se dostat na plavbu

Že asi vyrazím na nějakou plavbu tady v Austrálii, mi bylo jasný už od chvíle, co jsem získala víza. Otázkou jen bylo, kam to bude, s kým a kdy. Usadila jsem se na Gold Coast a sehnala práci. Šéf nám řekl, že si přes Vánoce stejnak bere volno, takže bude ideální, když si volno dáme i my. Začala jsem hledat inzeráty na deck-hand a různé nabídky plavby výměnou za pomoc na lodi tady v okolí Brisbane. Jedna plavba z Brisbane do Airlie Beach na sever mi nevyšla. Půlhodinový hovor se skipperem, co tam doručuje loď, vypadal dost nadějně. Ale nakonec pro něj byl problém, že jsem holka a nejím maso. Nevzdala jsem to a hledala na crewbay.com dál. A našla jsem ideální inzerát. Brian hledal 1-2 holčiny na palubu 10metrové starší plachetnice. Začátek a konec 2týdenní plavby po Whitsunday Islands byl v Airlie Beach, kam se dá v pohodě doletět nízkonákladovou z Brisbane. Stálo mě to jen letenky. Jídlo a výdaje spojené s lodí hradil Brian.

Před vyplutím jsme se ještě stihli potkat tady v GC a během hodinového pokecu zjistit, že jsme oba relativně normální lidi. To uklidnilo mého šéfa, který se o mě bál a myslel si, že se vrhám do spárů nějakého úchyla. Pár dní před odletem se k nám ještě přidala Rivka, holčina z Nizozemí, co je tu taky na Working Holiday. Později jsem se Briana zeptala, proč chtěl na loď holky. Odpověděl, že mladí kluci chtějí chlastat a starší týpci by mu kecali do řízení lodi.

Vzhůru na palubu

Většinu soboty jsem strávila cestou na letiště, letem a cestou z letiště do Airlie Beach. Naloďovali jsme se až v pět. Předtím jsem stihla projít městečko a dát si u vody v parku pizzu a pivo. Začaly mi prázdniny. Přebírání lodi je ale otrava. Všechno se musí zkontrolovat, zjistit, co je na lodi, jak co funguje, a hlavně se musí dojít na nákup. Předem jsem připravila seznam potravin. V obchodě jsme strávili asi dvě hodiny a taxíkem si na loď odvezli 2 plné nákupní koše. Brian razil přístup „raději víc, než míň“ a Rivka musela myslet na svoje potravinové alergie. Upřímně jsem nechápala, co vlastně bude jíst, když nesmí lepek, mléko, fazole, mrkev, vejce, kiwi,… Uff, zkrátka společné jídlo bylo po celou dobu docela výzva. Nakonec jsem hodně vařila svoje zeleninové mišmaše s bezlepkovými těstovinami nebo rýží a připravovala ovocné a zeleninové saláty. Během pár dní jsem automaticky převzala roli provianťáka a hlídala, co se kazí a je třeba sníst, co nám došlo a kde jsou jaké potraviny uskladněné.

Katoura

10metrová laminátová plachetnice Katoura už má nejlepší léta za sebou. Tuším, že jí je asi lehce přes 30 let. Ale disponuje zbrusu novým motorem a celkově je ve slušném plavbyschopném stavu. Brian se o ní vyjádřil v porovnání s ostatními loděmi jako o „autobusu“. Předem nás varoval, že to není žádná luxusní loď a že tam není klimatizace. Jak jsem psala v předchozím blogpostu, klimoška je pro Aussies důležitá součást každodenního života. Další drobnosti jsme vychytávali během plavby – navíjecí bubínek přední plachty, který se nahoře u stěžně zasekával, okýnka, do kterých zatékalo, těsnění „winchů“, které bylo potrhané a vypadávalo, motůrek ke člunu, který při vyšších otáčkách stávkoval, atd.

Loď má 2 kajuty, velkou na zádi si pochopitelně vzal Brian, já vyfasovala příďovku (částečně sloužila i jako skladovací prostor pro lana, polštáře a deky, šnorchlovací a rybářskou výbavu a pádla ke člunu) a Rivka měla gauč v obývací části uprostřed. Na lodi je i záchod se sprchou (splachuje se rovnou do moře a v marině ho nesmíte použít), který je důmyslně schovaný za dvířkami v chodbě vedoucí do zadní kajuty. Když jsme šli na záchod, tak jsme dvířka otevřeli, zajistili je po obou stranách, a tím zatarasili chodbičku. Sprchovali jsme se ale stejně v plavkách na palubě druhou sprchou. Vodou jsme šetřili co nejvíc, 2 tanky nám vydržely týden. S elektřinou v přístavech nebyl problém, ale my většinu času byli mimo. Mobily jsme dobíjeli (stejně jsme byli bez signálu) z lodních baterií, které se zase dobíjí, když běží motor.

Plavíme se, kotvíme a mooringujeme

Whitsunday Islands jsou podle místních tropickým a turistickým rájem. Ze 74 ostrovů je většina neobydlených. Občas potkáte nějaký ten turistický resort (často nefunkční díky cyklónu před 2 lety). Národní park, džungle na pevnině, korálové útesy, písečné pláže. Co víc si přát. Ačkoliv Vánoce nejsou hlavní turistickou sezónou, protože je zrovna období cyklónů, v nejoblíbenějších zátokách jsme potkávali desítky lodí a občas se s nima „přetahovali o mooringy“.

Plavba na malé plachetnici je úplně jiná, než na velké La Grace. Hodně věcí jsem se učila od píky. Navíc si k tomu připočtěte australštinu (ne, lidi tu fakt nemluví anglicky, jen si to myslí). Ovládání plachet jiný, různý chytrý vychytávky ohledně brždění lan jsou jinačí a kormidlování o dost náročnější. První týden jsme měli trošku divočejší počasí. Vítr v nárazech až 35 uzlů, vlny 2-2,5 metru a přeháňky. Když to šlo, plachtili jsme. Jinak jsme si vypomáhali motorem. Schovávali jsme se v závětrných zátokách ostrovů na kotvě či moorinzích a přejížděli mezi nimi podle větru a přílivů/odlivů.

Vyráželi jsme na krátké výlety po ostrovech. Obvykle to vypadalo tak, že jsme v zátoce nasedli na člun, vytáhli a uvázali ho na pláži, kde bylo kempovací místo pro stany se suchým záchodem, a následovali vyznačenou turistickou stezku někam na nejvyšší kopec, ze kterého jsme se pokochali výhledem. Trasy jsou tu relativně krátké (každý výlet na 2-4 hodiny) a dobře značené. Nejvyšší kopce jsou vysoké asi 400 metrů. Mimo vysekané stezky se divočinou chodit nedá a vodu si člověk musí vzít s sebou. Navštívili jsme malý vodopád, jeskyni s pradávnými malůvkami původních obyvatel, vyhlídku na slavnou Whitehaven Beach, „bílou pláž“ samotnou a další místa.

Teď to vypadá, že jsme si jen užívali a flákali se, ale na lodi je vždycky co dělat. Vstávali jsme brzy ráno, abychom vypluli s přílivem/odlivem, vařili jsme, uklízeli loď, při plavbě jsme se střídali u kormidla, tahali za lana a museli být stále ve střehu, s Rivkou jsme chytaly mooringy a kotvily, každý výsadek člunem na pevninu vyžadoval spoustu příprav. Brian sbíral a zpracovával informace o počasí z rádia a přemýšlel nad mapami, kam se vydáme a můžeme vydat (vítr, příliv/odliv, závětrné zálivy). Nenudili jsme se. Když jsme měli volno, četli jsme si, šnorchlovali a Rivka rybařila. 

Nebezpečná zvířátka a korálové útesy

Koupání v oceánu je super, pokud tam není silný proud, žraloci a jellyfish/stingers (žahavé medúzy). Kvůli žralokům jsme se nesměli koupat po páté večer až do rána. V Cid Harbor žádné koupání, protože tam asi měsíc před naším pobytem žralok tygří zabil člověka. Žraloky jsem viděla v Nara Inlet - veliké žluté stíny pod vodou. Prvně jsem myslela, že to jsou kameny, protože byl odliv a voda nízko. Den předtím jsem si šla zaplavat ke břehu a zpět, další den jsem si už ale netroufla. Pokaždé jsme do vody museli nosit „stinger suit“, celotělový tenký obleček chránící před žahavými potvorami, které mají sezónu od listopadu do dubna. Při výsadku na břeh jsme někdy museli mít boty, kdybychom si šlápli na „stone fish“. Opět nějaká jedovatá potvora, co se zahrabává do písku. Stejně tak i malí rejnoci, na které si taky nechcete šlápnout. Na lodi nás v zátokách otravovaly hovada, ale to bylo nic proti pevnině. Při výsadku na pevnině jsme už na pláži měli každý na sobě alespoň 20-30 kusů navzdory repelentu. Australská zvířátka mají tu tendenci, že pokud vás rovnou nesežerou, tak vás alespoň otráví, nebo vysajou krev. Jenom koaly furt žerou eukalyptus a chrní.

Na druhou stranu jsme potkali několik mořských želv, obřího varana, který vás může maximálně poškrábat (a pak z toho máte ošklivou infekci), a Brian viděl jednoho zeleného hada, co se odplazil pryč dřív, než jsem ho stihla zahlédnout. Hadů jsem se bála nejvíc a nakonec žádného neviděla (což ale neznamená, že tam ty potvory nejsou). Na Hamilton Islandu jsem navštívila minizoo, kde jsem si nafotila koaly, pohladila klokánka wallaby a hady, škrtiče, měla jenom za sklem. Nejvíc jsme si s Rivkou užily šnorchlování na Haslewood Island Reef. Loď jsme měli zaparkovanou 3 noci na mooringu jen 10 metrů od korálového útesu. Z toho se nám jeden den povedla viditelnost do hlouby asi 5 metrů. Kochali jsme se barevnými rybkami a životem na útesech alespoň dvě hodiny. Paráda. 

Resort, turismus a Whitehaven Beach

V polovině plavby jsme potřebovali doplnit vodu a čerstvé potraviny. Proto jsme strávili dvě noci v marině na Hamilton Islandu. Ostrov je docela malý a pěšky ho přejdete za 1,5 hodiny, ale stejnak tu mají letiště, kde přistávají klasické boeingy. Takže turisti buď přiletí, nebo připlují trajektem, ale auta si s sebou vzít nesmí. Na celém ostrově (až na pár výjimek v podobě zásobovacích aut) jezdí jenom golfová autíčka, tzv. buggies. Ty jsou naprosto boží a roztomilá, ale prý se v nich pár turistů každý rok zabije! Jezdí docela rychle, a když se borci opijou a sjedou z útesu… Je tu odhadem několik stovek domů, domků, chat a bungalovů a jeden veliký hotel ze 70. let. Zkrátka turistické středisko zabírající polovinu ostrova. Zajímavostí je, že tu můžete bydlet i natrvalo. Součástí resortu je i školka, škola, hasičárna, supermarket (vč. nezbytného liquer store), pekárna, lékárna, restaurace, banka, doktor, posilka, laser game,… Takový malý svět sám pro sebe. A ceny pochopitelně o třetinu až polovinu vyšší než kdekoliv na pevnině. My jsme nejvíc ocenili volný vstup do místních bazénů pro kohokoliv na ostrově.

Sice nebyla hlavní turistická sezóna, ale lidí v resortu a na pláži Whitehaven bylo ažaž. Prý jedna z nejznámějších pláží na světě. Dlouhá s bílým pískem, až vás bolí oči. Za pláží džungle. Koupání však jenom v oblečku. Nenechte se zmást fotečkami na Instagramu a FB. Turisti se vyfotí v plavkách klečící/ležící po kolena ve vodě či na hranici písek/voda, aby schytali co nejvíc lajků, ale do vody v plavkách si netroufnou. Mně stačila Lookout Beach, a na samotnou Whitehaven už mě nedostali. Být tam v poledne je spíš utrpení. A lidí mraky. Přiváží je čluny z Hamilton Island, přilétají letadýlkama, co přistávají na vodě, nebo vrtulníkama. Na můj vkus už krapet přeturistováno.

Ponorka    

Když vyrazíte na loď s cizíma/známýma lidma, za chvíli vás začne štvát, jak si čistí zuby. Na tom je dost pravdy. Loď je vždycky malá, furt o sebe zakopáváte, nikam se neschováte a nemůžete z ní jentak odejít (pokud nejste v přístavu u mola). Mně lezlo na nervy, jak Brian nebyl schopný vrátit věci v kuchyni na stejné místo, odkud je vzal, a jak nám (hlavně mně) furt dokola opakoval poučky týkající se bezpečnosti na lodi. Jeho „watch your fingers“, kdykoliv jsem šáhla na lano nebo řetěz kotvy, mě vysíralo asi nejvíc. Jasně, že si musíte dávat bacha, abyste o prsty nepřišli, ale když vám to někdo opakuje furt dokola, tak už si připadáte jak totální idiot. Přitom zrovna já jsem opatrnej člověk a mám se ráda, takže na sebe dávám pozor. Podle mě byl spíš problém v australštině, kdy se radši ještě jednou zeptám, zda instrukcím fakt rozumím správně, abych neudělala něco špatně. Jenže pak to vypadá, že ničemu nerozumím. Prostě australština, no. To je na samostatnej text, na kterej taky časem dojde. U Rivky mě občas vytáčel její bezmezný a neustálý optimismus. Jinak byla v pohodě.

Ponorku jsem řešila tak, že jsem si četla, šla jsem se projít sama na Hamilton Islandu nebo jsem někdy vynechala výlet/výsadek na ostrov a zůstala na lodi. Velkou výhodou bylo, že jsme byli tři. Zpětně si neumím představit, jak bychom celou loď zvládli jen ve dvou.

Příště zas?

Celkově se výlet moc vydařil. Loď to přežila a my taky. Viděli jsme krásná místa. Vylezli na pár kopců. Šnorchlovali, slunili se, plachtili. Naučila jsem se spoustu nových věcí. Viděla zajímavá zvířátka. Až na trochu té ponorky jsme spolu vycházeli velmi dobře a na plánu jsme se vždycky shodli. Přesto mě tahle zkušenost nutí přemýšlet nad tím, zda bych opravdu zvládla plout někam dál a být delší dobu zavřená na malém prostoru s několika lidma. Najednou člověk chápe ty věčné námořnické lamenty. S lidma blbý, bez lidí ještě horší. Taky mi přišlo, že tropické ráje jsou u nás v Evropě dost přeceňované. Vedro, zabijácké slunce, zabijácká zvířátka, písek všude pod oblečením, věčně vás něco žere (doslova) a ani do té krásně azurové vody si nemůžete skočit jentak v plavkách. Takže nevěřte fotkám z FB a propagačním materiálům cestovek z písečných pláží. Pláže jsou peklo. Radši se mnou vyražte v létě na hory na Korsiku :).          

První dojmy z Austrálie aneb Pozdrav od protinožců

Za tři týdny tady se v mém vesmíru udála spousta věcí. Hned po příletu jsem strávila dva dny u Dariny, kamarádky ze základky, a její rodinky v Brisbane. Trochu jsem dospala jet lag a přesunula jsem se o kousek dál na Gold Coast, kde jsem provizorně pobývala u slovenských kluků Lukáše a Filipa. Dlouho jsem se u nich ale neohřála, protože sehnání ubytka mi netrvalo ani dva dny. Jeden den si domluvíte prohlídky ve 4 domech, oběháte to, rozhodnete se a další den se můžete nastěhovat. Do toho jsem už řešila práci. Měla jsem přes email domluvený pohovor předem, takže jsem jen zavolala a (zase) hned druhý den šla na „pohovor“, z něhož se vyklubal poloviční pracovní den. Pořídila jsem si kolo přes inzerát, chodila na levné sushi, zařídila si telefon, bankovní účet a požádala si o daňové číslo kvůli práci. Průběžně jsem si dokupovala věci do pokoje, nějaké oblečení ze sekáčů a hlavně jídlo a nezbytné suroviny do kuchyně na vaření. Zkrátka jsem nelenila. A teď ty první postřehy…

Kde jsem se to ocitla?

Gold Coast je na počet obyvatel dvakrát větší než Brno, akorát roztahanější. Leží na pobřeží a má 70 km pláží. Surfaři tu mají ráj, a proto se nejvyhlášenější čtvrť jmenuje Surfers Paradise. Město je taky trochu jak Benátky. Když se kouknete na mapu, tak půlku Gold Coast a přilehlých čtvrtí a předměstí tvoří spleť řek, kanálů, zálivů a ostrůvků. Movitější obyvatelé si tak můžou zaparkovat svoji jachtu nebo člun hned za barákem. Máme tu velký záliv Coral Sea, kde nejsou vlny a prohání se tu kitesurfeři, windsurfeři a skútry. V centru jsou hned u pláže mrakodrapy, které tvoří scenerii města. Díky všudypřítomné vodě se tu moc nepodařilo postavit klasické „mřížkové město“, ulice nejsou číslované, nedělí se na západní a východní jako ve Vancouveru. A to je dobře. Každý rok sem přijede prý 10 milionů návštěvníků. Hodně Australanů sem jezdí na prázdniny, protože jsou tu velké zábavní parky.

Vlevo!

Všecko tu mají opačně. Překvápko, co. Hlavně teda jezdí vlevo (a volant vpravo, takže se každýmu do auta furt cpu ze strany volantu). V opačných směrech jezdí i vlaky, takže je dobrý si rozmyslet, kam vlastně jedu a na jaké nástupiště a z které strany se postavit. Stejně je to i s autobusama hromadné dopravy. Lidi na chodníku uhýbají ke kraji doleva. Cyklisti předjíždí zprava. Eskalátory v obchoďáku zas jinak. Při mé první jízdě na kole jsem při vjezdu na první kruháč doslova zpanikařila, zajela ke kraji a kolo si raději převedla přes přechod. Ale zvykám si. Světelnou čtyřproudou křižovatku kousek od domu už zvládám. Na kruháčích už nepanikařím, ale musím se soustředit a opakuju si: „Vlevo, drž se vlevo!“. Ještěže tu mají všude cyklopruhy a cyklostezky v parcích a podél vody.

Klimatizace

Řekli byste si, že v zemi, kde se tak hojně klimoška používá, krabice visí na každým baráku a je součástí všech bytů a aut, tak by to lidi měli umět používat. No, moc neumí. Aspoň tu teda neplatí obecná rada, že teplotu je dobrý nastavit o pět stupňů níž, než je venku. Při cestě vlakem z letiště jsem si musela obléct dlouhý rukáv. V busech hromadné dopravy skoro Sibiř. Vylezete ven a málem vás to porazí. Venku třicítky a v kině půlku filmu klepete kosu (poučení pro příště - na dvouhodinový film s sebou ponožky a dlouhý rukáv, kdepak tílko a sandálky). Šéf si dává do lednice flašky s vodou a pak je pije ledový, v kanclu nám taky teče ledová voda, kterou si napouštíme do lahví. Zkrátka z extrému do extrému. Zatím jsem z toho neonemocněla, jen mám rýmu a občas si zakašlu.

Slunce, vedro a voda

Místní mě furt dokola varují před sluníčkem. Je tu velká ozónová díra a spálíte se, ani nemrknete. Nejčastějším nádorovým onemocněním je tu prý rakovina kůže. Lidi nosí kloboučky připevněné tkaničkou, aby jim neulítly. Sluneční brýle patří mezi základní výbavu. Opalováky jsou od UV 50 a výš. Do práce se vždycky mažu – obličej, ruce i nohy. Spíš je potřeba se před sluníčkem schovávat, takže místo práce na lodích v plavkách (jako ve Vancouveru) jsem vyfasovala dlouhé triko a kšiltovku. Šéf se mě neustále ptá: „Máš vodu? Hodně pij, ať nejsi dehydrovaná.“ Voda, pítka a záchody jsou podél pláží a v parcích na každém rohu. Nezapomíná se tu ani na misky s vodou pro pejsky a ptactvo.

Volnočasové aktivity

O víkendech všichni vyráží na pláže a do parků. Tam jsou grilovací posezení (elektrické grily, voda, stoly, stříška), záchody, koupání, zeleň, dětská hřiště. Lidi oslavují narozky, uvazují balonky, grilují a kolem lítají děcka a psi. Ti aktivnější sportují. Hodně se tu běhá, jezdí na kole a snad všichni chodí do fitka nebo aspoň cvičí jógu. Když ale ujdete po pláži 9 kiláků nebo ujedete na kole 30, tak se na vás koukají divně. Všude totiž jezdí autem. A pak jdou do toho fitka.

Levné volání a hafo dat

Za pouhých 30 doláčů (1 AUD = cca 16,5 Kč) měsíčně máte neomezené volání a smsky a ještě k tomu dostanete pár giga dat navrch. Já jsem v prvním měsíci dostala jako bonus 20 giga k normálním 6. Absolutně nejsem schopná to všechno využít. Když si vezmete, že minimální plat je nějakých 20 AUD za hodinu, odečtete nějaké ty daně atp., tak si na měsíční mobilní výdaje vyděláte za 2 hodiny práce úplně v pohodě. Bankovní účet mám bez poplatků, karta, internetové bankovnictví, spořicí účet s 2,5 % úroku zdarma.

Všechno hned, žádné papírování a podpisy

Na letišti jsem nemusela na žádné imigrační, víza mám kdesi virtuálně v systému automaticky od vstupu do země. V bance při zakládání účtu jsem nedostala žádnou složku s papíry a nic jsem nepodepsala. Divné. Nájem platím a dostávám doklady o zaplacení, ale opět jsem žádnou nájemní smlouvu nepodepsala. O daňové číslo jsem zažádala online a pak si o něj zavolala telefonem. O založení důchodového spoření, na které mi zaměstnavatel musí posílat část výplaty, jsem zažádala online a třetí den ho měla vybavený v emailu. Opět žádný podpis. Pracuji, dostávám výplatu a zaměstnavatel za mě odvádí daně i důchodové spoření… V práci jsem nic nepodepsala taky. Šéf mi řekl, kolik dostanu hrubého na hodinu, na jaké pauzy mám nárok a hotovo.