Dva (možná tři) roky prázdnin

„Domov je místo, odkud se člověk vydává do světa,“ řekl prý nějaký T. S. Eliot a pro mě to teď platí na sto procent. Jaké je vrátit se skoro po roce domů? Co plánuju dál?

Choceň - domov, ze kterého se vydávám do světa

V srpnu jsem doletěla zpět po 10,5 měsících v Kanadě. Po nepovedeném letním dobrošství u pejsků na Yukonu, po týdnu poflakování se ve Vancouveru a nekonečném letu s nechtěným mezipřistáním na Islandu jsem konečně byla v Praze. Akorát jsem byla tak unavená, že mi to bylo stejně jedno. Když jsem letěla z Whitehorse a přistávala ve Vanu, málem jsem brečela dojetím, že teda jsem „doma“. Při příletu do Prahy jsem ale necítila nic. Těšila jsem se na bráchu a do postele. Doma v Chocni taky nic. Vybalila jsem si, vyprala, otevřela lahváč a přivítala se s rodinou. Na všecko v okolí jsem koukala jak tele na nový vrata a hledala, co se mezitím kde změnilo. Největší změnou pro mě bylo, že lidi kolem najednou mluví česky a víc se mračí. Doma se z mého pohledu nezměnilo skoro nic. Pár baráků ve městě má novou fasádu. Přibylo pár mimin, svateb a děti kamarádů povyrostly. Já za těch 10 měsíců zažila tolik nového (vztahy, kamarádi, kolegové, 4 různé práce, cestování, zařizování, stěhování,…), jako bych byla pryč minimálně 2 roky.

Kdo nezažil, nepochopí

Potkala jsem se se spoustou lidí, zajela do Brna na pár dní, navštívila příbuzné. Zkrátka všecko, co takoví navrátilci jako já obvykle dělávají. Pivo jsem pila a pochutnávala si na chlebu. Vyrazila jsem zas postavit kus zdi na Lukov čistě z nostalgie. Pohlídala jsem neteř. A najednou sedím doma ve svém dětském pokojíku a všichni kolem se ptají: „Co budeš teď dělat? Jakou práci? Jaké máš plány? Zase Brno?“ Odpovídám: „Já teď rok nebudu dělat.“ A celé mi to připomíná tenhletext, který téměř přesně vystihuje moje pocity po návratu. Ale vůbec mě to nepřekvapuje, protože podobně „zprvu nadšená a pak lehce frustrovaná“ jsem se cítila i po návratu z Erasmu a z pouti, jen v menším měřítku.

Se zvířátkem, co se už pěkně pronese

Já teď rok nebudu dělat

Pardon. Opravím se. Nebudu teď cíleně vydělávat peníze a shánět práci. Budu dobrovolničit, cestovat, plavit se, číst, učit se španělsky a celkově si dělat věci, co chci. Je docela zajímavé sledovat reakce okolí, protože tenhle koncept trávení času je pro spoustu lidí úplné tabu. Dělat si, co chcete, nemít práci. Co byste dělali vy? Představte si, že máte rok času, nějaký minimální rozpočet a svůj dětský pokojík jako domov, ze kterého vyrážíte do světa. Normální je makat, platit sociální a zdravotní, hypotéku a v létě vyjet na dovču a v zimě možná taky. Jenže já nic z toho teď nemusím, nejsu normální a užívám si to. Ani nespadám do žádné kolonky v dotaznících. Nejsem nezaměstnaná, nejsem na pracáku, nejsem studentka, ani na mateřské/rodičovské, nejsem už OSVČ. Co teda jsem? Na socsítích se vydávám za „cestovatelka, poutnice, dobrovolnice.“ Zní fajn, žejo. Mně se to líbí a doufám, že mi to ještě nějaký ten pátek vydrží.

Na Lukově už se staví zdi na tzv. dolním hradě"

Cestovatelka, poutnice, dobrovolnice

V kostce to vystihuje, co jsem dělala uplynulý rok a co plánuji dělat i rok následující. Lowcostové cestování tzv. na socku je jako droga. Levný letenky, příruční zavazadlo, lokální mhdčka, spaní na letištích, stopování, couchsurfing. Už je to rok od mojí první pouti a pořád je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem zatím udělala. Takže nepřekvapivě plánuji pouť číslo dvě. Vypadá to výhledově na květen a červen z jihu Portugalska podél Atlantiku na sever. Už se těším jak cyp. Pročítám starý deník a příspěvky v poutnickém fóru, pořídila jsem nové sandále a merino triko s mušlí,… Navzdory ne zrovna vyvedené dobrošské zkušenosti z Yukonu teď letím na měsíc do Bilbaa pomáhat s opravami španělské plachetnice Atyla. Po nablýskaných jachtách zase zpátky na dřevěné kocábky. Lodě mě pořád hodně baví. A pak jsou tu ještě a už zase nějaké plány s La Grace. A co budu dělat za rok? To se uvidí v březnu, jestli se mi konečně podaří vyklikat víza na Nový Zéland. Držte mi pěsti. Dík!

Camino de Santiago a Fisterra aneb 1000 kiláků pěšky – otázky a odpovědi

Už 10 dní jsem doma a pořád se nemůžu dokopat k napsání postu o Caminu. Přemýšlím, jak to uchopit, o čem vlastně psát, jestli spíš o praktických věcech, na což se lidi kolem i nejvíc ptají (a začíná to bejt už trošku jednotvárný a nudný), nebo spíš zkusit vyplodit nějaký metafyzický zamyšlení o Cestě na konec světa a hledání sama sebe. A tak to zkusím vzít postupně a začnu nejčastějšíma dotazama blízkého okolí. Jak se odvíjí běžná konverzace s kamarádama, příbuznýma, sousedama?

Tak kolik jsi teda ušla celkem kiláků? A jak dlouho jsi to celé šla?

Zapeklitá otázka. Každý průvodce, ukazatel, mapa tvrdily něco jiného. Navíc některé dny bylo více variant tras o různých délkách. Též jsem občas zabloudila a jindy si to zkrátila po silnici nebo po pláži. Nemluvě o tom, že Cesta ne vždy vedla přesně tak, jak tvrdily mapy či průvodci, a někdy se vynořil kopec tam, kde ho nečekáš. Tak teda z Irúnu do Ovieda po Norte Camino to podle střídmého zdroje má bejt nějakých 509 km – šla jsem to 20 dní. Z Ovieda do Santiaga po Primitivo Camino to má bejt 316 km, což zabralo dalších 12 dní. Zas ale jsme došli až 32. den naschvál, protože jsme nechtěli dojít v neděli večer, a zastavili se už na Monte de Gozo 5 kiláků před Santiagem. Ze Santiaga do Muxíi a Fisterry to je po Camino Fisterra údajně 113 km (ale na patníku v Santiagu bylo napsáno víc, tak si to přeber) a šla jsem to 4 dny. To vše dá dokupy 938 km za 36 dní. Ale si myslím, že to bylo víc. Když si k tomu neskromně přičtu 2 kilásky k majáku na konci světa a zpět a následné putování pěško-stopem-busem do Padrónu, při němž jsme zhruba těch 60 km ušli po svých (tahle odyssea trvala 3 dny). Tak hurá – je to fakt kolem jednoho tisíce kilometrů. Juch!

Kolik kiláků jsi tak průměrně ušla za den? Kolik nejvíc a kolik nejmíň?

Když si to vydělíš, dá to nějakých 25-26 km denně. Nejvíc jsem ušla asi 47-8 km z Ovieda před městečko Salas (hodila jsem stan do pole, takže přesnou kilometráž nevim). Nejmíň ráno z Monte de Gozo do Santiaga 5 km, takže jsme se mohli celý den flákat v Santiagu. Odpočinkové dny byly do 20 km a ty těžší obvykle nad 30 km. Taky záleželo na převýšení, počasí, povrchu, fyzické kondici atd. Znáš to.

A tos šla fakt jen pěšky a každej den?

Jo.

Vypadáš dobře. Kolik kilo jsi shodila?

Jo, dík. Pět. Taky bys shodil/a, kdybys ušel/šla tisíc kiláků. Pojď příště se mnou.

Jak těžkej si měla batoh?

Něco kolem 14 kilo. Záleželo, kolik jsem zrovna táhla jídla a vody s sebou.

Tos ale měla docela těžký, ne? To bych neutáh/la.

Ale utáh/la, kdybys musel/a. Si zvykneš. Hele, já táhla s sebou stan 1,7 kilo a foťák kilovej, tak to jsem měla v podstatě navíc. Jinak jsem měla fakt jen pár nezbytností.

Si šla v pohorkách?

Blázníš? Nejsu sebevrah. Měla jsem tenisky na běhání a prošlápnutý sandále. Asi dvě třetiny Cesty jsem šla v sandálech a v nich trekový ponožky.

Bylo vedro ve Španělsku, co?

Tak možná ve vnitrozemí. Já šla podél Biskajského zálivu, pak se stočila do Ovieda a přes hory do Santiaga. Vedro bylo tak maximálně během siesty. V Baskicku víc pršelo než nepršelo a vypadalo to tam jak ve Skotsku. 

Jaký tam jdou lidi? Věřící a mladý? Nějaký holky samotný?

Tak i tak. A taky starý. Spousta bezvěrců. Sportovců. Pár turigrinos, co si nechávaj vozit batohy „mochilla expresem“ a chodí nalehko. Hodně učitelů, co mají v létě volno. Hodně Němců, Italů, Španělů, nějaký Asiati (Korejci, Číňani, Japonci), Poláci. Potkala jsem důchodce z Novýho Zélandu, holky z USA, Austrálie, holčinu z Peru. Někdo jde s děckama, kterým je třeba 10 let a nesou si batohy. Nebo i pár s 10měsíčním mrňousem. Každý podle svých možností a schopností. Celé Camino je hodně multikulti a lidi jsou prostě různý – všechny velikosti, barvy pleti, pohlaví, stáří. Nejčastěji chodí lidi sami, ale pak reálně „sami“ nejdou, protože někoho potkají po Cestě. Docela dost jich to jde podruhé, potřetí, počtvrté, takže se asi jedná o návykovou věc.

Domluvila ses anglicky?

Víceméně. Mezi poutníkama to byl základ. Jinak rukama nohama a uměla jsem pár španělských frází a slovíček – hlavně týkající se jídla. Většinou jsem kolem sebe měla někoho, kdo uměl španělsky líp jak já a překládal, pomáhal.

Kde a jak jsi spala?

Různě. Nejvíc v poutnických ubytovnách tzv. albergue. Ty se dost liší dle regionu i město od města či vesnice. Jsou městský, církevní, jsou privátní, jsou s danou cenou od 6 eur výš, jsou tzv. donativo (dej do krabičky, kolik uznáš za vhodné), někdy se snídaní i večeří, někdy s vybavenou kuchyní, někdy jen s mikrovlnkou, jindy s pračkou za prachy, výjimečně zadara nebo úplně bez pračky (ale vždycky s „mycákem“ venku na dvorku), některé jsou zbrusu nové, jiné zablešené, se zahradou, se zaplivanou terasou, s přívětivým hospitaliero (který dělá, co vám na očích vidí), jindy s nevrlou bábou, co neumí slovo anglicky, některé otevírají v jednu, jiné ve čtyři, na vesnici jsou třeba i odemčené non-stop a funguje systém „zaber si postel a já přijdu večer vybrat prachy a dát razítka“, městské se vždy zamykají v deset večer,… Pro všechny albergy platí pravidlo, že v daném místě nesmíš strávit víc jak jednu noc! Pochopitelně, jinak bys byl/a prd poutník/ice. A jinak jsem spala 10 nocí pod stanem na útesech, u silnice, na louce, na hřebeni hor. Zkrátka, kde nebyl elektrický ohradník s krávama a kde jsem nebyla moc na očích. Obvykle sama, párkrát s někým, kdo měl též stan. Na Fisterře jsme s Albertem strávili dvě noci na hřbitově v luxusním betonovém boxíku pro rakve s výhledem na zátoku, ale žádné rakve ani mrtví nikde nebyli, a pak další dvě noci pod širákem. V Portu jsem strávila 4 noci v hostelu.

Měla jsi nějakou krizi? Bolely tě nohy?

Tak jasný. Kdo by neměl. Na bolesti je krásný, že mozek dokáže vnímat jen jednu zaráz. Když tě bolí levej kotník a do toho si oboucháš koleno, tak cítíš jen tu akutnější a větší bolest – koleno. Furt mě něco bolelo – křeče v kotnících střídavě, to koleno, sedřená ruka, pravá kyčel, ramena, ztuhlý kotníky každý ráno (ale to dycky do hodinky rozchodíš), puchýře na ploskách a prstech, sedřená pata. Nejhorší, když se zastavíš a do chodidel začne proudit krev nebo po ubytování v albergue vždycky začneš po hodině chodit jak postiženej (nejhůř do schodů nebo si zkus vylézt na patrovou postel). Krizi jsem měla 16.-17. den, kdy jsem kvůli písku v puchýři nemohla došlápnout na nohu a pajdala, načež jsem ustřihla kůži, bordel vymyla, vydezinfikovala a pak musela mazat, zalepovat a převazovat. Všichni kolem mi ale poskytli zdravotnický materiál i psychickou podporu. Zdárně jsem následující den pokračovala.

Cos tam jedla?

Co jsem koupila v supermarketu nebo smíšenkách po Cestě. Bagety a chleby, co nejsou chleby, sýry, hodně ovoce (jabka, nektarinky, banány), zeleninu (rajčata, salát, mrkve), jogurty, tortilly (brambora, vejce, cibule… strčíš do mikrovlnky nebo sníš jentak studený), sušenky kulatý polomáčený, čokoládu, kafe, pivo v plechovce, pivo nealko, radlery. Někdy jsme společně vařili – vedla rajčatová omáčka se špagetami a sýrem jako univerzální jednoduché, levné a na přípravu snadné jídlo. Když jsme si chtěli pošmáknout, strčili jsme do toho nějaký opravdický rajče, česnek, olivy, nebo si udělali salát a koupili víno za tři éčka. Párkrát jsme šli na jídlo do hospody (což bylo trochu složitý, když nejim maso). Párkrát jsme dostali večeři v donativo alberzích. Několikrát mi/nám byly darovány zbytky od večeře od dalších poutníků.

Na kolik tě celá ta sranda přišla?

Ve Španělsku a v Portu jsem včetně přesunů z a do Prahy a s přestupem v Paříži strávila 48 dní. Započítám-li úplně všechno – bus a vlak do výchozího bodu, letenku z Porta, 5 dní (4 noci v hostelu) v Portu, dopravu Blablacar do Porta, pozdější přesuny busem, přívozy, jídla, potraviny, piva, vína, albergy… Podle mých propočtů to celkem dává 26 tisíc korun českých. A to jsem zastak moc nesockovala! V supermarketech jsem si vždycky koupila, na co jsem měla zrovna chuť. Piv a kafí jsem po cestě vypila v hospodách mnoho. V Brně bych za stejnou dobu utratila víc.

A toho Boha nebo sama sebe si teda našla?

Boha? WTF? Co je to za blbou otázku. Sebe sama? To bude na dlouhý povídání. Dáme pivo nebo víno?

Příklady dotazů, které nikdo nepoložil a na které mi přijde zajímavější odpovídat:

• Co je to ta tvoje „Camino family“?
• Jaké albergy byly nejlepší a proč? Čím se lišily od ostatních?
• Plánovalas trasu několik dní předem?
• Jaký lidi tě tam štvali a proč?
• Kudy vedla nejhezčí Cesta a kde to bylo zas nejhorší?
• Jak vypadal tvůj běžný den?
• Kde je nejlepší koupání, pláže, vlny pro surfování a je voda v oceánu fakt ledová?
• Jaké je Španělsko a jak se lišily regiony, kterýma jsi prošla?
• Jak ses cejtila, když jsi došla do Santiaga před katedrálu a na „konec světa“?
• Jaké má Camino gamifikační prvky?
• Kterýma velkýma městama jsi prošla a jak se ti líbily? Jaký byly vesničky?
• Jaký všechny zvířata si na Cestě potkala?
• Jak je to s tou kadidelnicí, co s ní houpají, v katedrále v Santiagu?
• Spala jsi v klášteře? Jaký to bylo?
• Jaká šťastná shledání jsi zažila?
• Jak se chodí Camino potmě a jaký jsou rána a svítání?
• Kde jsi brala vodu a kdes sháněla razítka do kredenciálu?
• Nudila ses někdy?
• Kalili jste tam?
• Půjdeš znovu?