Dva (možná tři) roky prázdnin

„Domov je místo, odkud se člověk vydává do světa,“ řekl prý nějaký T. S. Eliot a pro mě to teď platí na sto procent. Jaké je vrátit se skoro po roce domů? Co plánuju dál?

Choceň - domov, ze kterého se vydávám do světa

V srpnu jsem doletěla zpět po 10,5 měsících v Kanadě. Po nepovedeném letním dobrošství u pejsků na Yukonu, po týdnu poflakování se ve Vancouveru a nekonečném letu s nechtěným mezipřistáním na Islandu jsem konečně byla v Praze. Akorát jsem byla tak unavená, že mi to bylo stejně jedno. Když jsem letěla z Whitehorse a přistávala ve Vanu, málem jsem brečela dojetím, že teda jsem „doma“. Při příletu do Prahy jsem ale necítila nic. Těšila jsem se na bráchu a do postele. Doma v Chocni taky nic. Vybalila jsem si, vyprala, otevřela lahváč a přivítala se s rodinou. Na všecko v okolí jsem koukala jak tele na nový vrata a hledala, co se mezitím kde změnilo. Největší změnou pro mě bylo, že lidi kolem najednou mluví česky a víc se mračí. Doma se z mého pohledu nezměnilo skoro nic. Pár baráků ve městě má novou fasádu. Přibylo pár mimin, svateb a děti kamarádů povyrostly. Já za těch 10 měsíců zažila tolik nového (vztahy, kamarádi, kolegové, 4 různé práce, cestování, zařizování, stěhování,…), jako bych byla pryč minimálně 2 roky.

Kdo nezažil, nepochopí

Potkala jsem se se spoustou lidí, zajela do Brna na pár dní, navštívila příbuzné. Zkrátka všecko, co takoví navrátilci jako já obvykle dělávají. Pivo jsem pila a pochutnávala si na chlebu. Vyrazila jsem zas postavit kus zdi na Lukov čistě z nostalgie. Pohlídala jsem neteř. A najednou sedím doma ve svém dětském pokojíku a všichni kolem se ptají: „Co budeš teď dělat? Jakou práci? Jaké máš plány? Zase Brno?“ Odpovídám: „Já teď rok nebudu dělat.“ A celé mi to připomíná tenhletext, který téměř přesně vystihuje moje pocity po návratu. Ale vůbec mě to nepřekvapuje, protože podobně „zprvu nadšená a pak lehce frustrovaná“ jsem se cítila i po návratu z Erasmu a z pouti, jen v menším měřítku.

Se zvířátkem, co se už pěkně pronese

Já teď rok nebudu dělat

Pardon. Opravím se. Nebudu teď cíleně vydělávat peníze a shánět práci. Budu dobrovolničit, cestovat, plavit se, číst, učit se španělsky a celkově si dělat věci, co chci. Je docela zajímavé sledovat reakce okolí, protože tenhle koncept trávení času je pro spoustu lidí úplné tabu. Dělat si, co chcete, nemít práci. Co byste dělali vy? Představte si, že máte rok času, nějaký minimální rozpočet a svůj dětský pokojík jako domov, ze kterého vyrážíte do světa. Normální je makat, platit sociální a zdravotní, hypotéku a v létě vyjet na dovču a v zimě možná taky. Jenže já nic z toho teď nemusím, nejsu normální a užívám si to. Ani nespadám do žádné kolonky v dotaznících. Nejsem nezaměstnaná, nejsem na pracáku, nejsem studentka, ani na mateřské/rodičovské, nejsem už OSVČ. Co teda jsem? Na socsítích se vydávám za „cestovatelka, poutnice, dobrovolnice.“ Zní fajn, žejo. Mně se to líbí a doufám, že mi to ještě nějaký ten pátek vydrží.

Na Lukově už se staví zdi na tzv. dolním hradě"

Cestovatelka, poutnice, dobrovolnice

V kostce to vystihuje, co jsem dělala uplynulý rok a co plánuji dělat i rok následující. Lowcostové cestování tzv. na socku je jako droga. Levný letenky, příruční zavazadlo, lokální mhdčka, spaní na letištích, stopování, couchsurfing. Už je to rok od mojí první pouti a pořád je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem zatím udělala. Takže nepřekvapivě plánuji pouť číslo dvě. Vypadá to výhledově na květen a červen z jihu Portugalska podél Atlantiku na sever. Už se těším jak cyp. Pročítám starý deník a příspěvky v poutnickém fóru, pořídila jsem nové sandále a merino triko s mušlí,… Navzdory ne zrovna vyvedené dobrošské zkušenosti z Yukonu teď letím na měsíc do Bilbaa pomáhat s opravami španělské plachetnice Atyla. Po nablýskaných jachtách zase zpátky na dřevěné kocábky. Lodě mě pořád hodně baví. A pak jsou tu ještě a už zase nějaké plány s La Grace. A co budu dělat za rok? To se uvidí v březnu, jestli se mi konečně podaří vyklikat víza na Nový Zéland. Držte mi pěsti. Dík!

A co ty? Co já? Razím pryč. A proooč?

Existuje celá řada důvodů, proč chci všeho nechat a zkusit žít rok dva trochu jinak (a možná i delší čas, kdo ví). Můj současný život je v pohodě, už je takový zařízený, svým způsobem pohodlný, známý a od dob státnic a (teď už staronové) práce v neziskovce v podstatě bez nějakých větších výzev. Uživím se, vydělám si víc, než utratím, mám super bydlení, kamarády, výlety, občas nějaké to cestování. Ale.

O tom, jak hniju ve vyjetých kolejích

Chci si od všeho dát pauzu. Jedu ve vyjetých kolejích, ze kterých se těžko vystupuje. Kdybych tu zůstala, tak by logicky měl následovat vážný vztah, svatba, děti, hypotéka, práce, víkendy, týden dovolené v létě a v zimě atd. A pak už jen kolem a dokola. A to mě docela děsí. Chápete mě, ne? Takovéto běžnodenní životní kolečko, na jehož konci si člověk s údivem řekne: „A to má bejt jako všechno a teď teda jako umřu, aniž bych obeplula svět, viděla Patagonii, potkala medvěda, ušla tisíc kilometrů,… doplňte si sami?“.

Chci zkusit něco nového, potkat lidi, naučit se „něco“ a je mi vlastně jedno co. Prostě mě to táhne pryč. Za dobrodružstvím. Někomu možná stačí si o tom číst, ale mně už ne. Určitě to taky znáte. Stres, zahlcenost prací a milionem drobných úkolů, ze kterých vám puká hlava, běžným životem okolo a ubíjející všednodenností. Hniju tady. Hrbím se celý den nad kompem, jsem věčně online nebo na mobilu. Už mě to nebaví a hodlám s tím něco dělat a nejenom si stěžovat u piva.

Každý týden strávím hodinu velkým nákupem potravin na celý týden a rok a půl chodím stejnou cestou do práce. Pořád dokola. Přecpaná silnice a auta, ve kterých sedí skoro vždycky jen jeden člověk. Přejít na zelenou. Stejný výhled z okna. Jednou týdně si jít zaplavat. Čím víc se ty věci opakují, tím víc mám chuť nedělat vůbec nic. Postrádám v tom nějakej cíl a smysl.

A co ty? Já? Já NIC

Láká mě představa, že budu moct začít znovu, jak chci a bez vlivu okolí a jeho očekávání, která na mě pořád valí. Aneb „Ty nejíš maso? A od kdy? A proč? Ale kousek si přece dáš, ne? Pro jednou tě to nezabije.“ Ne, díky, nedám si. Nebo dotazy typu „A co ty?“ doprovázený významným pohledem očekávajícím ohlášku svatby, těhotenství, kariérního postupu či pořízení nového auta, bytu, bla, bla, bla. A já furt NIC. „A co ty?“ Následuje otrávené „Já? Co by? Nic!“ Skoro jako bych byla účastnicí v nějaký soutěži, kde mám asi jako sbírat nějaký hypotetický společenský body a pak popolézt na vyšší level. Nový auto, byt na hypotéku, dítě, kariéra… A body naskakují a já su jako důležitější a dospělejší v očích ostatních. A taky čímdál víc zavázaná, závislá a nesvobodnější.

Volání Cesty a Moře

Kdy jindy, když ne teď?! Cestu nejde furt odkládat. Víza mají svoje pravidla a věčný odkládání snižuje šanci na realizaci plánu, kterej nosíte v hlavě možná už od puberty. Je třeba se rozhodnout a jednat. Říct si, že do roka a do dne odjedu, a začít podnikat první kroky. Tak. Život je moc krátkej na to, aby člověk dělal jen, co musí a co se od něj očekává, a neplnil si svoje sny nebo se o to alespoň nepokusil.

Teď už pro mě není cesty zpět. Stejně jako, když jsem si ze dne na den bookla plavbu na plachetnici a koupila letenky s tím, že „kdyžtak tam ten tejden přinejhorším celej probliju, ale zkusit to musím“. A nakonec to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, který jsem za posledních pár let udělala, protože moře a plachetnice jsou boží a jinak tomu nikdy ani nebylo.

Nějak bude, jde stejnak "vo hovno"

Žít v cizině rok, dva, tři je osobní výzva. Jasně, že se bojím, jestli to zvládnu, ale co se může stát? Přinejhorším provařím nějaký peníze, kouknu se do Kanady, nenajdu si práci a vrátím se zpátky. Jenže zkusit to musím, jinak nebudu mít klid. Vždyť jde stejně vlastně takříkajíc „vo hovno“. Ono to všechno nějak dopadne a bude to cajk prostě;).