2 měsíce ve Vancouveru aneb Zajíždění do každodenních kolejí

Po příletu to bylo takový divočejší a občas jsem si připadala jako tele, co kouká na nový vrata. Všechno je tu podobný, ale obvykle věci (banka, telefon, papírování, doprava, nakupování, bydlení, kino) fungujou „trochu“ jinak než u nás. Někdy líp, někdy hůř, někdy to máte jedno.

Veselá turistka ve velkoměstě

Začátky byly srandovní a dobrodružné. Zařizovala jsem, rozkoukávala se, zvykala si, že na mě lidi kolem mluví anglicky a jsou nějak moc podezřele slušní a ochotní. Naštěstí mi radil Honza, u kterého jsem strávila prvních pár dní ve věžáku v centru, a taky Katka, která přijela na WH víza o pár měsíců dřív. Slunko se opíralo do prosklených mrakodrapů v downtownu, já od pěti ráno díky jet lagu šmírovala protější byty, sjížděla Craiglist s nabídkama ubytování a horečně odepisovala a posílala životopis, kterému tu nikdo nikdy neřekne „sívíčko“, ale „resumé“. Celé dny jsem proflákala výletováním po parcích, focením zvířátek, moře a lodí, objevováním toho, co se dá v jakým obchodě koupit, procházením se podél vody. Po večerech jsme s Honzou vyráželi ven za jídlem, na pivo, do kina atp.

Bydlím a zjišťuju, co a jak

Podařilo se mi během pár dní a po třech prohlídkách najít si pokojík v domku, takže jsem si zařizovala různý nezbytnosti, zabydlovala se a zjišťovala, co kde můžu koupit v dochozí vzdálenosti od nového domova a jak/kam/čím a za jak dlouho se můžu někam dopravit. Poprvé jsem si musela vyprat oblečení ve „středověké pračce“ (jak zdejší přístroje nazývá Katka), použít naddimenzovaný sporák, naučit se zamykat, odemykat a vyrážet vstupní dveře, vystupovat z autobusu. Protože jsem zvyklá si vařit (i když jednoduše a rychle), hledala jsem v okolních supermarketech, kde co seženu a za kolik. Koukla jsem se do Ikei, Wallmartu a objevila kouzlo zdejších thrift storů (něco jako sekáče, ale maj tam všecko možný od oblečení, knih až po mísu na pečení nebo lyže). Zato dneska vím, kde sehnat českou kofolu, kremžskou hořčici, kypřicí prášek do perníku, levné ovoce a jak v  marketu funguje „odsypávací“ systém koření, oříšků, müsli a všeho, co potřebuju na vaření, pečení nebo mlsání.

Bring cash aneb Chtělo by to už práci = peníze

Po prvních dvou zařizovacích a výletovacích týdnech odletěl Honza a já začala shánět práci. Dost bylo utrácení, začala jsem pomalu cejtit výčitky svědomí. Chtělo by to nějaký prachy taky vydělat. Levno tu zrovna není. Zkratka BC neznamená British Columbia, ale „bring cash“! Vytiskla jsem „resumé“ a zanesla ho do centrály městské knihovny, stavila se do velkého knihkupectví, odpověděla na inzeráty do multikina, jiného velkého knihkupectví a říkala si, že tomu dám tejden. Začala jsem projíždět Craiglist, připojila se do skupiny Jobs in Vancouver, koukala se po knihovních a knihkupeckých jobech. Počasí už stálo za prd. Pršelo furt, takže se ani ven na výlet jít nedalo. Měla jsem našlápnuto na dobrou depku. Ok, musím přitvrdit. Začala jsem odepisovat na různé pozice typu landscaping (úprava trávníků, sázení stromků, hrabání listí atp.), busser (v hospodě/restauraci odnášení a přinášení jidla/pití), dishwasher nebo kitchen help. Vždyť je to jedno. Hlavně něco dělat a neválet se doma.

Rutina skoro jako v Brně

A protože všechna voda nakonec steče dolů, i já začala čtvrtej tejden pracovat v kuchyni v jednom tap housu v centru, což mě zatím baví a taky slušně uživí. Ale o práci bude zas jinej blogpost příště. Slibuju. Takže už víc jak měsíc makám cca 24-32 hodin týdně a můj život zajíždí do kolejí. Chodím si pěkně na jógu kousek od práce, zkouším různý sushi restaurace, obrážím multikina každý filmový úterý, čtu si v busu a občas ze mě při vystupování vypadne i obligátní „thank you!“ výkřik. Po městě se pohybuju s jistotou místňáka, kterého zastavují turisti s dotazama. Cesta lodí z downtownu do Northu už mě nerajcuje jak dřív, i když stále potěší. Stanley park jsem prochodila křížem krážem, mývaly i tuleně mám spočítané. Jo, a s těma hůlkama se docela najím a ani mi to moc nepadá, Honzo;). Prší skoro furt. Kdyby jen pršelo. Ono taky leje, fouká, mlha je, poprchává. Sníh je na kopcích okolo, ale nás tady dole čeká pár měsíců deště a nepříjemně vlezlý zimy. Nojo, tak do bazénu začnu chodit a do sauny se zahřát. Už jsem si jeden 50m vyzkoušela a dobrý, tak začnu zas pravidelně plavat. Zařídila jsem se tu skoro jak v Brně. 

A co ty? Co já? Razím pryč. A proooč?

Existuje celá řada důvodů, proč chci všeho nechat a zkusit žít rok dva trochu jinak (a možná i delší čas, kdo ví). Můj současný život je v pohodě, už je takový zařízený, svým způsobem pohodlný, známý a od dob státnic a (teď už staronové) práce v neziskovce v podstatě bez nějakých větších výzev. Uživím se, vydělám si víc, než utratím, mám super bydlení, kamarády, výlety, občas nějaké to cestování. Ale.

O tom, jak hniju ve vyjetých kolejích

Chci si od všeho dát pauzu. Jedu ve vyjetých kolejích, ze kterých se těžko vystupuje. Kdybych tu zůstala, tak by logicky měl následovat vážný vztah, svatba, děti, hypotéka, práce, víkendy, týden dovolené v létě a v zimě atd. A pak už jen kolem a dokola. A to mě docela děsí. Chápete mě, ne? Takovéto běžnodenní životní kolečko, na jehož konci si člověk s údivem řekne: „A to má bejt jako všechno a teď teda jako umřu, aniž bych obeplula svět, viděla Patagonii, potkala medvěda, ušla tisíc kilometrů,… doplňte si sami?“.

Chci zkusit něco nového, potkat lidi, naučit se „něco“ a je mi vlastně jedno co. Prostě mě to táhne pryč. Za dobrodružstvím. Někomu možná stačí si o tom číst, ale mně už ne. Určitě to taky znáte. Stres, zahlcenost prací a milionem drobných úkolů, ze kterých vám puká hlava, běžným životem okolo a ubíjející všednodenností. Hniju tady. Hrbím se celý den nad kompem, jsem věčně online nebo na mobilu. Už mě to nebaví a hodlám s tím něco dělat a nejenom si stěžovat u piva.

Každý týden strávím hodinu velkým nákupem potravin na celý týden a rok a půl chodím stejnou cestou do práce. Pořád dokola. Přecpaná silnice a auta, ve kterých sedí skoro vždycky jen jeden člověk. Přejít na zelenou. Stejný výhled z okna. Jednou týdně si jít zaplavat. Čím víc se ty věci opakují, tím víc mám chuť nedělat vůbec nic. Postrádám v tom nějakej cíl a smysl.

A co ty? Já? Já NIC

Láká mě představa, že budu moct začít znovu, jak chci a bez vlivu okolí a jeho očekávání, která na mě pořád valí. Aneb „Ty nejíš maso? A od kdy? A proč? Ale kousek si přece dáš, ne? Pro jednou tě to nezabije.“ Ne, díky, nedám si. Nebo dotazy typu „A co ty?“ doprovázený významným pohledem očekávajícím ohlášku svatby, těhotenství, kariérního postupu či pořízení nového auta, bytu, bla, bla, bla. A já furt NIC. „A co ty?“ Následuje otrávené „Já? Co by? Nic!“ Skoro jako bych byla účastnicí v nějaký soutěži, kde mám asi jako sbírat nějaký hypotetický společenský body a pak popolézt na vyšší level. Nový auto, byt na hypotéku, dítě, kariéra… A body naskakují a já su jako důležitější a dospělejší v očích ostatních. A taky čímdál víc zavázaná, závislá a nesvobodnější.

Volání Cesty a Moře

Kdy jindy, když ne teď?! Cestu nejde furt odkládat. Víza mají svoje pravidla a věčný odkládání snižuje šanci na realizaci plánu, kterej nosíte v hlavě možná už od puberty. Je třeba se rozhodnout a jednat. Říct si, že do roka a do dne odjedu, a začít podnikat první kroky. Tak. Život je moc krátkej na to, aby člověk dělal jen, co musí a co se od něj očekává, a neplnil si svoje sny nebo se o to alespoň nepokusil.

Teď už pro mě není cesty zpět. Stejně jako, když jsem si ze dne na den bookla plavbu na plachetnici a koupila letenky s tím, že „kdyžtak tam ten tejden přinejhorším celej probliju, ale zkusit to musím“. A nakonec to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, který jsem za posledních pár let udělala, protože moře a plachetnice jsou boží a jinak tomu nikdy ani nebylo.

Nějak bude, jde stejnak "vo hovno"

Žít v cizině rok, dva, tři je osobní výzva. Jasně, že se bojím, jestli to zvládnu, ale co se může stát? Přinejhorším provařím nějaký peníze, kouknu se do Kanady, nenajdu si práci a vrátím se zpátky. Jenže zkusit to musím, jinak nebudu mít klid. Vždyť jde stejně vlastně takříkajíc „vo hovno“. Ono to všechno nějak dopadne a bude to cajk prostě;).