Měsíc práce a zábavy na plachetnici Atyla ve Španělsku

Když jsem před rokem procházela Bilbao v rámci camina, neměla jsem čas navštívit Guggenheimovo muzeum a pořádně si prohlédnout město. Takže jsem ani chvilku neváhala využít příležitosti strávit v Bilbau měsíc na lodi a pomoct s opravami. Navíc jsem byla zvědavá, jak to chodí na jiné lodi krom La Grace.

Dobrovolnictví na Atyle jsem si zařizovala ještě z Kanady a těšila se, že si na severu Španělska trochu procvičím španělštinu a prodloužím léto. A taky žejo! Celé dny v kraťasech a tričku, a dokonce jsem se (poprvé tenhle rok) vykoupala i v moři. Přiletěla jsem 19. září v noci těsně poté, co Atyla skončila nabitou sezónu (pluli na východ Kanady a zpět), a opustila jsem ji opět 19. října, když začalo fučet a pršet.

Náplň práce dobroše na lodi

S lodí jsme stáli před námořním muzeem v centru. Do muzea jsme měli vstup zadarmo a chodili využívat zaměstnanecké sprchy, než jsme plně zprovoznili hadici a přístup k vodě přímo na lodi. Ze začátku jsme dělali inventury jídla, triček, uklízeli po poslední plavbě sezóny, prali, sušili a zkrátka dělali pořádek. O víkendu jsme se ještě odmotorovali kousek po řece do přístavního městečka Zierbena na místní lodní festival a sloužili jako atrakce pro rodiny s dětma. Potom jsme už ale začali naplno makat.

Sjelo se víc dobrošů a vyklízeli jsme komplet loď. Tahali lana, barvy, vesty a neskutečné množství věcí zpod podlah a úložných prostor. Zazimovávali jsme všechno do kontejneru. Demontovali plachty, zaznamenali jejich poškození a úhledně je zabalili do pytlů a uložili. Vyklidili jsme dílnu a zorganizovali nástroje v ní. Vrtali jsme, natírali, šmirglovali, třídili, šili, nosili, omývali, přeměřovali. Můj poslední týden jsme strávili stavbou „důmyslné konstrukce“ z umělohmotných trubek, která měla v budoucnu nést igelitový plášť, a ochránit tak celou palubu před deštěm a zimním baskickým počasím.

Běžný pracovní den

Vstávali jsme kolem deváté. Do desíti byla snídaně. Do dvou jsme pracovali. Oběd a krátká siesta a ještě práce tak do šesti sedmi. Záleželo, kolik bylo zrovna práce a co bylo potřeba dodělat. Pak většinou následovala sprcha, nákup piva a vína, popíjení zaslouženého pivka po práci na palubě, kecání a večeře v devět. Nebo jsem vypadla do města fotit či chytit wi-fi do muzea. Víkendy nám vycházely volné a já je využívala k výletům po okolí, focení, procházkám a návštěvám muzeí.

Top zážitky

Podpluli jsme „ten známý“ UNESCO most v Portugalete. Opět by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem ho přecházela s báglem na zádech, že ho budu za rok podplouvat na plachetnici! Navštívila jsem Dragonstone – viz můj předchozí blogpost. Prošla jsem se po útesech a fotila tam paraglidisty. Strávila 3 hodiny v Guggenheimově muzeu s foťákem. Viděla světelnou show promítanou na budovu Guggenheimova muzea z vody (vzali jsme si člun, pivo a psa, ale pak jsme nemohli nastartovat motor a odtáhla nás říční stráž, byli fakt milí). Otestovala jsem 14 druhů piv z místního supermarketu a objevila nejlepší kombinaci „cena vs. chuť“. Dvakrát jsem zakončila výlet pivem a výtečnou zmrzkou na pláži v Bermeu a u toho pozorovala surfaře. 

Pohoda na Atyle

Atyla je loď plná mlaďáků ze všech koutů Evropy. Kapitán Rodri razí heslo „mi casa es tu casa“ a chová se podle toho. Oficiální jazyk na palubě je angličtina, ač je tam stejnak vždycky nejvíc Španělů. Mezi kluky a děvčaty se nedělá žádný rozdíl a úkolují se stejně a dle schopností. Někdy jsme si fyzicky fakt mákli a jindy se práce zastak nehrotila. Občas jsme si večer pustili film nebo Futuramu. Jídlo bylo skvělé, vždycky vege a maso verze. S vegetariánstvím neměl nikdo problém – asi polovina posádky byla vege. Celkově musím říct, že hodnoty, kterými se Atyla na webu ohání, jako sociální a gender rovnost, otevřenost, respekt a přátelství, nejsou jen plané fráze. Jo a pes na palubě taky dělá fajn atmosféru, hlavně když při každém jídle obchází lidi a dělá na ně psí oči. Navíc je Olivia děsně muchlavá a hravá.

Průšvih nakonec

Hodnoty dostaly i zabrat, když došlo ke konci mého pobytu na nepříjemnou událost, kdy se v noci ztratily dva zánovní nástroje. Kapitán byl naštvaný a nejprve to přičítal na vrub nám dobrošům, že jsme je nechali na palubě přes noc. My jsme zase tvrdili, že jsme je nechali v dílně, která je na palubě, ale nezamčená. Navíc se začaly postrádat a hledat až pár dní poté. Byla to blbá situace pro všechny a v sázce byla důvěra v práci dobrovolníků. Nakonec jsem vyvolala debatu na tohle téma, v klidu jsme si o tom všichni promluvili a řekli svoje názory a pak i nápady, jak takovým situacím předcházet. Všichni byli rádi, že jsme to probrali a nezametli pod koberec. I pro mě to bylo důležité, protože na výsledku záviselo, jestli se na loď budu chtít zase vrátit. 

Teď jsem tedy ve fázi, kdy plánuji Atylu navštívit v dubnu ke konci jejich oprav (pravděpodobně suchý dok v Santanderu) před mým druhým caminem. Držte mi pěsti, ať to vyjde.   

Camino de Santiago a Fisterra aneb 1000 kiláků pěšky – otázky a odpovědi

Už 10 dní jsem doma a pořád se nemůžu dokopat k napsání postu o Caminu. Přemýšlím, jak to uchopit, o čem vlastně psát, jestli spíš o praktických věcech, na což se lidi kolem i nejvíc ptají (a začíná to bejt už trošku jednotvárný a nudný), nebo spíš zkusit vyplodit nějaký metafyzický zamyšlení o Cestě na konec světa a hledání sama sebe. A tak to zkusím vzít postupně a začnu nejčastějšíma dotazama blízkého okolí. Jak se odvíjí běžná konverzace s kamarádama, příbuznýma, sousedama?

Tak kolik jsi teda ušla celkem kiláků? A jak dlouho jsi to celé šla?

Zapeklitá otázka. Každý průvodce, ukazatel, mapa tvrdily něco jiného. Navíc některé dny bylo více variant tras o různých délkách. Též jsem občas zabloudila a jindy si to zkrátila po silnici nebo po pláži. Nemluvě o tom, že Cesta ne vždy vedla přesně tak, jak tvrdily mapy či průvodci, a někdy se vynořil kopec tam, kde ho nečekáš. Tak teda z Irúnu do Ovieda po Norte Camino to podle střídmého zdroje má bejt nějakých 509 km – šla jsem to 20 dní. Z Ovieda do Santiaga po Primitivo Camino to má bejt 316 km, což zabralo dalších 12 dní. Zas ale jsme došli až 32. den naschvál, protože jsme nechtěli dojít v neděli večer, a zastavili se už na Monte de Gozo 5 kiláků před Santiagem. Ze Santiaga do Muxíi a Fisterry to je po Camino Fisterra údajně 113 km (ale na patníku v Santiagu bylo napsáno víc, tak si to přeber) a šla jsem to 4 dny. To vše dá dokupy 938 km za 36 dní. Ale si myslím, že to bylo víc. Když si k tomu neskromně přičtu 2 kilásky k majáku na konci světa a zpět a následné putování pěško-stopem-busem do Padrónu, při němž jsme zhruba těch 60 km ušli po svých (tahle odyssea trvala 3 dny). Tak hurá – je to fakt kolem jednoho tisíce kilometrů. Juch!

Kolik kiláků jsi tak průměrně ušla za den? Kolik nejvíc a kolik nejmíň?

Když si to vydělíš, dá to nějakých 25-26 km denně. Nejvíc jsem ušla asi 47-8 km z Ovieda před městečko Salas (hodila jsem stan do pole, takže přesnou kilometráž nevim). Nejmíň ráno z Monte de Gozo do Santiaga 5 km, takže jsme se mohli celý den flákat v Santiagu. Odpočinkové dny byly do 20 km a ty těžší obvykle nad 30 km. Taky záleželo na převýšení, počasí, povrchu, fyzické kondici atd. Znáš to.

A tos šla fakt jen pěšky a každej den?

Jo.

Vypadáš dobře. Kolik kilo jsi shodila?

Jo, dík. Pět. Taky bys shodil/a, kdybys ušel/šla tisíc kiláků. Pojď příště se mnou.

Jak těžkej si měla batoh?

Něco kolem 14 kilo. Záleželo, kolik jsem zrovna táhla jídla a vody s sebou.

Tos ale měla docela těžký, ne? To bych neutáh/la.

Ale utáh/la, kdybys musel/a. Si zvykneš. Hele, já táhla s sebou stan 1,7 kilo a foťák kilovej, tak to jsem měla v podstatě navíc. Jinak jsem měla fakt jen pár nezbytností.

Si šla v pohorkách?

Blázníš? Nejsu sebevrah. Měla jsem tenisky na běhání a prošlápnutý sandále. Asi dvě třetiny Cesty jsem šla v sandálech a v nich trekový ponožky.

Bylo vedro ve Španělsku, co?

Tak možná ve vnitrozemí. Já šla podél Biskajského zálivu, pak se stočila do Ovieda a přes hory do Santiaga. Vedro bylo tak maximálně během siesty. V Baskicku víc pršelo než nepršelo a vypadalo to tam jak ve Skotsku. 

Jaký tam jdou lidi? Věřící a mladý? Nějaký holky samotný?

Tak i tak. A taky starý. Spousta bezvěrců. Sportovců. Pár turigrinos, co si nechávaj vozit batohy „mochilla expresem“ a chodí nalehko. Hodně učitelů, co mají v létě volno. Hodně Němců, Italů, Španělů, nějaký Asiati (Korejci, Číňani, Japonci), Poláci. Potkala jsem důchodce z Novýho Zélandu, holky z USA, Austrálie, holčinu z Peru. Někdo jde s děckama, kterým je třeba 10 let a nesou si batohy. Nebo i pár s 10měsíčním mrňousem. Každý podle svých možností a schopností. Celé Camino je hodně multikulti a lidi jsou prostě různý – všechny velikosti, barvy pleti, pohlaví, stáří. Nejčastěji chodí lidi sami, ale pak reálně „sami“ nejdou, protože někoho potkají po Cestě. Docela dost jich to jde podruhé, potřetí, počtvrté, takže se asi jedná o návykovou věc.

Domluvila ses anglicky?

Víceméně. Mezi poutníkama to byl základ. Jinak rukama nohama a uměla jsem pár španělských frází a slovíček – hlavně týkající se jídla. Většinou jsem kolem sebe měla někoho, kdo uměl španělsky líp jak já a překládal, pomáhal.

Kde a jak jsi spala?

Různě. Nejvíc v poutnických ubytovnách tzv. albergue. Ty se dost liší dle regionu i město od města či vesnice. Jsou městský, církevní, jsou privátní, jsou s danou cenou od 6 eur výš, jsou tzv. donativo (dej do krabičky, kolik uznáš za vhodné), někdy se snídaní i večeří, někdy s vybavenou kuchyní, někdy jen s mikrovlnkou, jindy s pračkou za prachy, výjimečně zadara nebo úplně bez pračky (ale vždycky s „mycákem“ venku na dvorku), některé jsou zbrusu nové, jiné zablešené, se zahradou, se zaplivanou terasou, s přívětivým hospitaliero (který dělá, co vám na očích vidí), jindy s nevrlou bábou, co neumí slovo anglicky, některé otevírají v jednu, jiné ve čtyři, na vesnici jsou třeba i odemčené non-stop a funguje systém „zaber si postel a já přijdu večer vybrat prachy a dát razítka“, městské se vždy zamykají v deset večer,… Pro všechny albergy platí pravidlo, že v daném místě nesmíš strávit víc jak jednu noc! Pochopitelně, jinak bys byl/a prd poutník/ice. A jinak jsem spala 10 nocí pod stanem na útesech, u silnice, na louce, na hřebeni hor. Zkrátka, kde nebyl elektrický ohradník s krávama a kde jsem nebyla moc na očích. Obvykle sama, párkrát s někým, kdo měl též stan. Na Fisterře jsme s Albertem strávili dvě noci na hřbitově v luxusním betonovém boxíku pro rakve s výhledem na zátoku, ale žádné rakve ani mrtví nikde nebyli, a pak další dvě noci pod širákem. V Portu jsem strávila 4 noci v hostelu.

Měla jsi nějakou krizi? Bolely tě nohy?

Tak jasný. Kdo by neměl. Na bolesti je krásný, že mozek dokáže vnímat jen jednu zaráz. Když tě bolí levej kotník a do toho si oboucháš koleno, tak cítíš jen tu akutnější a větší bolest – koleno. Furt mě něco bolelo – křeče v kotnících střídavě, to koleno, sedřená ruka, pravá kyčel, ramena, ztuhlý kotníky každý ráno (ale to dycky do hodinky rozchodíš), puchýře na ploskách a prstech, sedřená pata. Nejhorší, když se zastavíš a do chodidel začne proudit krev nebo po ubytování v albergue vždycky začneš po hodině chodit jak postiženej (nejhůř do schodů nebo si zkus vylézt na patrovou postel). Krizi jsem měla 16.-17. den, kdy jsem kvůli písku v puchýři nemohla došlápnout na nohu a pajdala, načež jsem ustřihla kůži, bordel vymyla, vydezinfikovala a pak musela mazat, zalepovat a převazovat. Všichni kolem mi ale poskytli zdravotnický materiál i psychickou podporu. Zdárně jsem následující den pokračovala.

Cos tam jedla?

Co jsem koupila v supermarketu nebo smíšenkách po Cestě. Bagety a chleby, co nejsou chleby, sýry, hodně ovoce (jabka, nektarinky, banány), zeleninu (rajčata, salát, mrkve), jogurty, tortilly (brambora, vejce, cibule… strčíš do mikrovlnky nebo sníš jentak studený), sušenky kulatý polomáčený, čokoládu, kafe, pivo v plechovce, pivo nealko, radlery. Někdy jsme společně vařili – vedla rajčatová omáčka se špagetami a sýrem jako univerzální jednoduché, levné a na přípravu snadné jídlo. Když jsme si chtěli pošmáknout, strčili jsme do toho nějaký opravdický rajče, česnek, olivy, nebo si udělali salát a koupili víno za tři éčka. Párkrát jsme šli na jídlo do hospody (což bylo trochu složitý, když nejim maso). Párkrát jsme dostali večeři v donativo alberzích. Několikrát mi/nám byly darovány zbytky od večeře od dalších poutníků.

Na kolik tě celá ta sranda přišla?

Ve Španělsku a v Portu jsem včetně přesunů z a do Prahy a s přestupem v Paříži strávila 48 dní. Započítám-li úplně všechno – bus a vlak do výchozího bodu, letenku z Porta, 5 dní (4 noci v hostelu) v Portu, dopravu Blablacar do Porta, pozdější přesuny busem, přívozy, jídla, potraviny, piva, vína, albergy… Podle mých propočtů to celkem dává 26 tisíc korun českých. A to jsem zastak moc nesockovala! V supermarketech jsem si vždycky koupila, na co jsem měla zrovna chuť. Piv a kafí jsem po cestě vypila v hospodách mnoho. V Brně bych za stejnou dobu utratila víc.

A toho Boha nebo sama sebe si teda našla?

Boha? WTF? Co je to za blbou otázku. Sebe sama? To bude na dlouhý povídání. Dáme pivo nebo víno?

Příklady dotazů, které nikdo nepoložil a na které mi přijde zajímavější odpovídat:

• Co je to ta tvoje „Camino family“?
• Jaké albergy byly nejlepší a proč? Čím se lišily od ostatních?
• Plánovalas trasu několik dní předem?
• Jaký lidi tě tam štvali a proč?
• Kudy vedla nejhezčí Cesta a kde to bylo zas nejhorší?
• Jak vypadal tvůj běžný den?
• Kde je nejlepší koupání, pláže, vlny pro surfování a je voda v oceánu fakt ledová?
• Jaké je Španělsko a jak se lišily regiony, kterýma jsi prošla?
• Jak ses cejtila, když jsi došla do Santiaga před katedrálu a na „konec světa“?
• Jaké má Camino gamifikační prvky?
• Kterýma velkýma městama jsi prošla a jak se ti líbily? Jaký byly vesničky?
• Jaký všechny zvířata si na Cestě potkala?
• Jak je to s tou kadidelnicí, co s ní houpají, v katedrále v Santiagu?
• Spala jsi v klášteře? Jaký to bylo?
• Jaká šťastná shledání jsi zažila?
• Jak se chodí Camino potmě a jaký jsou rána a svítání?
• Kde jsi brala vodu a kdes sháněla razítka do kredenciálu?
• Nudila ses někdy?
• Kalili jste tam?
• Půjdeš znovu?