Měsíc práce a zábavy na plachetnici Atyla ve Španělsku

Když jsem před rokem procházela Bilbao v rámci camina, neměla jsem čas navštívit Guggenheimovo muzeum a pořádně si prohlédnout město. Takže jsem ani chvilku neváhala využít příležitosti strávit v Bilbau měsíc na lodi a pomoct s opravami. Navíc jsem byla zvědavá, jak to chodí na jiné lodi krom La Grace.

Dobrovolnictví na Atyle jsem si zařizovala ještě z Kanady a těšila se, že si na severu Španělska trochu procvičím španělštinu a prodloužím léto. A taky žejo! Celé dny v kraťasech a tričku, a dokonce jsem se (poprvé tenhle rok) vykoupala i v moři. Přiletěla jsem 19. září v noci těsně poté, co Atyla skončila nabitou sezónu (pluli na východ Kanady a zpět), a opustila jsem ji opět 19. října, když začalo fučet a pršet.

Náplň práce dobroše na lodi

S lodí jsme stáli před námořním muzeem v centru. Do muzea jsme měli vstup zadarmo a chodili využívat zaměstnanecké sprchy, než jsme plně zprovoznili hadici a přístup k vodě přímo na lodi. Ze začátku jsme dělali inventury jídla, triček, uklízeli po poslední plavbě sezóny, prali, sušili a zkrátka dělali pořádek. O víkendu jsme se ještě odmotorovali kousek po řece do přístavního městečka Zierbena na místní lodní festival a sloužili jako atrakce pro rodiny s dětma. Potom jsme už ale začali naplno makat.

Sjelo se víc dobrošů a vyklízeli jsme komplet loď. Tahali lana, barvy, vesty a neskutečné množství věcí zpod podlah a úložných prostor. Zazimovávali jsme všechno do kontejneru. Demontovali plachty, zaznamenali jejich poškození a úhledně je zabalili do pytlů a uložili. Vyklidili jsme dílnu a zorganizovali nástroje v ní. Vrtali jsme, natírali, šmirglovali, třídili, šili, nosili, omývali, přeměřovali. Můj poslední týden jsme strávili stavbou „důmyslné konstrukce“ z umělohmotných trubek, která měla v budoucnu nést igelitový plášť, a ochránit tak celou palubu před deštěm a zimním baskickým počasím.

Běžný pracovní den

Vstávali jsme kolem deváté. Do desíti byla snídaně. Do dvou jsme pracovali. Oběd a krátká siesta a ještě práce tak do šesti sedmi. Záleželo, kolik bylo zrovna práce a co bylo potřeba dodělat. Pak většinou následovala sprcha, nákup piva a vína, popíjení zaslouženého pivka po práci na palubě, kecání a večeře v devět. Nebo jsem vypadla do města fotit či chytit wi-fi do muzea. Víkendy nám vycházely volné a já je využívala k výletům po okolí, focení, procházkám a návštěvám muzeí.

Top zážitky

Podpluli jsme „ten známý“ UNESCO most v Portugalete. Opět by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem ho přecházela s báglem na zádech, že ho budu za rok podplouvat na plachetnici! Navštívila jsem Dragonstone – viz můj předchozí blogpost. Prošla jsem se po útesech a fotila tam paraglidisty. Strávila 3 hodiny v Guggenheimově muzeu s foťákem. Viděla světelnou show promítanou na budovu Guggenheimova muzea z vody (vzali jsme si člun, pivo a psa, ale pak jsme nemohli nastartovat motor a odtáhla nás říční stráž, byli fakt milí). Otestovala jsem 14 druhů piv z místního supermarketu a objevila nejlepší kombinaci „cena vs. chuť“. Dvakrát jsem zakončila výlet pivem a výtečnou zmrzkou na pláži v Bermeu a u toho pozorovala surfaře. 

Pohoda na Atyle

Atyla je loď plná mlaďáků ze všech koutů Evropy. Kapitán Rodri razí heslo „mi casa es tu casa“ a chová se podle toho. Oficiální jazyk na palubě je angličtina, ač je tam stejnak vždycky nejvíc Španělů. Mezi kluky a děvčaty se nedělá žádný rozdíl a úkolují se stejně a dle schopností. Někdy jsme si fyzicky fakt mákli a jindy se práce zastak nehrotila. Občas jsme si večer pustili film nebo Futuramu. Jídlo bylo skvělé, vždycky vege a maso verze. S vegetariánstvím neměl nikdo problém – asi polovina posádky byla vege. Celkově musím říct, že hodnoty, kterými se Atyla na webu ohání, jako sociální a gender rovnost, otevřenost, respekt a přátelství, nejsou jen plané fráze. Jo a pes na palubě taky dělá fajn atmosféru, hlavně když při každém jídle obchází lidi a dělá na ně psí oči. Navíc je Olivia děsně muchlavá a hravá.

Průšvih nakonec

Hodnoty dostaly i zabrat, když došlo ke konci mého pobytu na nepříjemnou událost, kdy se v noci ztratily dva zánovní nástroje. Kapitán byl naštvaný a nejprve to přičítal na vrub nám dobrošům, že jsme je nechali na palubě přes noc. My jsme zase tvrdili, že jsme je nechali v dílně, která je na palubě, ale nezamčená. Navíc se začaly postrádat a hledat až pár dní poté. Byla to blbá situace pro všechny a v sázce byla důvěra v práci dobrovolníků. Nakonec jsem vyvolala debatu na tohle téma, v klidu jsme si o tom všichni promluvili a řekli svoje názory a pak i nápady, jak takovým situacím předcházet. Všichni byli rádi, že jsme to probrali a nezametli pod koberec. I pro mě to bylo důležité, protože na výsledku záviselo, jestli se na loď budu chtít zase vrátit. 

Teď jsem tedy ve fázi, kdy plánuji Atylu navštívit v dubnu ke konci jejich oprav (pravděpodobně suchý dok v Santanderu) před mým druhým caminem. Držte mi pěsti, ať to vyjde.   

Štěňátka a blbec na Yukonu

Strávila jsem dva týdny kousek od Whitehorse v Yukonském teritoriu a starala jsem se o psy a štěňátka. V pondělí jsem ale odletěla zpět do Vanu, protože místo dobrovolničení jsem otročila, a navíc mě denně šikanoval manžel šéfky, svého času druhý boss v Muktuk Adventures. Ze dvou plánovaných měsíců byly nakonec jen dva týdny.  

Vezmu to pěkně popořádku. Strašně jsem se těšila. Informace na webu jen zářily pozitivní energií. Všichni mi „záviděli“ moji cestu a léto, které jsem tam měla strávit. Dobrovolničení jsem měla domluvené 8 měsíců dopředu, protože prý mají nával dobrošů. Po mojí zkušenosti tomu nevěřím ani zbla. Štěňátka jsou samozřejmě boží, bylo jich hodně, ale…

Co jsem očekávala od dobrovolnictví s pejskama?

Že jako dobroši budeme pracovat 5 dní v týdnu cca 6-8 hodin denně. Že budeme krmit, napájet, kartáčovat pejsky a brát je na vycházky. Že pokud budeme muset pomoct v kuchyni, servírovat hostům nebo mýt nádobí, tak to bude jen při výjimečných událostech. Že sice budeme bydlet ve srubu bez vody, elektřiny a netu, ale že v hlavní budově všechno je a my to můžeme využít prakticky kdykoliv. Že lidi budou fajn, že to bude sranda a že si to užijeme. Že jsou tu zvyklí na dobroše, co nemluví perfektně anglicky. Jo a taky že budeme muchlat štěňátka a pouštět k nim lidi.

Drsná realita

Pracovali jsme 5 dní v týdnu, normálně začínali v devět krmením a končili, když se zadařilo, v sedm umytím nádobí po večeři. Já ale musela už v osm ráno dát pejskům prášky a pak v sedm večer znova, takže jsem končila tak o půl osmé. Některé psy jsem pravidelně naháněla a hledala po všech čertech. Dvakrát se stalo, že jsme kvůli večeři hostů končili mytí nádobí o půl desáté večer. Což znamená, že průměrně jsem dělala 11,5 hodiny s půlhodinou na snídani, půlhodinou na oběd a půlhodinou na večeři, což je 9 hodin práce denně.

Krmili jsme, napájeli, kartáčovali, pleli, stavěli a natírali boudy, myli nádobí, servírovali jídlo, připravovali dezerty, uklízeli hovínka po pejscích, tahali těžké kbelíky s vodou a žrádlem. Pravidelně jsem některým pejskům dávala prášky, čekala, než dojedí. Přemisťovali jsme psy z řetězů do výběhů, přičemž na to existuje složitý systém, který pes s kterým může jít dokupy, jinak se nám servou a bude průšvih. To všechno jsme stíhali v jeden den. Byli jsme na to 4 dobroši. Jedna holčina odešla po týdnu kvůli tomu blbci a otrocké práci. Já to zabalila po druhém týdnu.

Žádný respekt a ocenění naší dobrovolnické práce

Práce s pejsky je těžká a zodpovědná a je jí hodně. To by se dalo zkousnout, i když jsem každý večer odpadla úplně mrtvá do postele a nezmohla se ani na přečtení pár stránek z knížky. Museli jsme myslet asi na milion a sto věcí naráz – tihle psi musí být zavření, když se děje to a to, a tihle nemusí, tyhle je třeba nakrmit dřív, těmhle vzít misky před krmením z výběhu, protože je rozkoušou, když tenhle nesní jídlo, musíme mu přimíchat nějakou mňamku, u tohohle psa počkat, než dojí, kontrolovat stav psů, jejich hovínka, jejich boudy, tuhle fenku přivázat, když přesouváme psy, tuhle strčit ke štěňátkům a pak ji zas vytáhnout. Postupně se učit rozpoznávat cca 150 psů, jejich jména a kolik má který dostat žrádla a do jaké psí skupiny patří. Strčíme psy do výběhu špatně a porvou se nám. Uteče nám pes a nemůžeme pokračovat s prací. Uteče pes rváč a okamžitě se pustí do dalšího psa. Nedovřeme dveře ke štěňátkům, přiběhne volný pes a zabije je.

Dostat rozdováděné psy na vodítko, když běhají, skáčou a mají sílu jak lokomotiva, je taky hodně náročné. Na začátku jsem myslela, že to nezvládnu, na konci už jsem zvládala i ty nejsilnější z nich, i když jsem za nima doslova vlála a bála se, že mi vyrazí zuby nebo zlomí prst zaseklý ve vodítku. Že na nás skákali, stehna mám doteď samou modřinu a břicho a záda poškrábaný, je jasná věc. Oblečení šlo samozřejmě rovnou do odpadků. A pořád by se tohle všecko dalo zkousnout, kdyby nám někdo za naši práci alespoň poděkoval a choval se k nám s jakýms takýms respektem, že to jakože děláme zadara, žejo. To se ale nedělo.

Život mimo stereotypy

Sprchu jsme měli 2krát týdně a byl na to rozpis. Vedro a špinaví jak čuňata. Bydlení v chajdě bez elektřiny, tekoucí vody, netu a záchodu. Každý svůj pokojíček, vodu jsme si nosili do barelu a na záchod chodili do kadiboudy. Do hlavní budovy jsme nesměli předním vchodem, ale vždycky zadním, nesměli jsme na terasu, nesměli jsme se poflakovat u jídelního stolu, pokud jsme zrovna nejedli, nesměli jsme do kuchyně, pokud jsme zrovna nemyli nádobí, nesměli jsme do obýváku, nesměli jsme mluvit nahlas, nesměli jsme mít ve společných prostorách žádné věci (nebo nabíjet mobily, pc), u snídaně jsme si nesměli brát šunku, sýr, borůvky, jahody a vejce, protože ty byly jen pro hosty.

Hádáte správně, že moc životního prostoru nám nezbývalo. U snídaně ve společných prostorách jsem nesměla mít vlastní jídlo, které jsem si koupila „na přilepšenou“, protože jíst každý den banán, musli a jogurt člověka brzo omrzelo. K obědu byla polívka a k večeři špagety nebo jiné těstoviny. Nebo taky pizza či hamburger. Salát ze zahrádky opět jen pro hosty, ne pro nás. Nicmoc, když na webu píšou „delicious home made food“. O psy je postaráno mnohem lépe než o lidi a taky všude mohli na rozdíl od nás.

Blbec na konec

A pak tu byl můj druhý šéf, manžel hlavní šéfky. K dobrošům se chová jako hovado. Mluví rychle anglicky, těžko mu rozumět. Vadí mu, když jsem se ho ptala a snažila se ujistit, co po mně/nás jako chce. Nikdy neřekne dobrou chuť, prosím, děkuji. Měli jsme ho za zadkem a všechno podle něj dělali blbě. Nedodržovali jsme jeho systémy, nevěšeli kbelíky na háky a taky nám nastavoval stále nová pravidla.

Jedna z dobrošek odešla po týdnu kvůli jeho chování. Já si řekla, že je to snad jen první týden, ale on buzeroval dál, a tak jsem to taky zabalila. Nedokázal si zapamatovat naše jména a nadával na všechny dobroše před náma. Zkrátka očividně nesnáší dobroše, ale musí s nima dělat a znova a znova je učit, co mají dělat, což ho nesmírně štve a taky nám to dával furt najevo. Podle něho jsme neschopní a stále jsme porušovali nějaká pravidla, o kterých jsme předtím ani nevěděli, že existují. Opakovaně nám dával přednášky o tom, jak balit prázdné pytle a kam dávat kbelíky, i když jsme to dělali správně. Když jsem ale něco fakt nevěděla a potřebovala poradit nebo pomoct, zrovna nikde kolem nebyl.

Je na čase říct štěňátkům pápá

Poté, co mě během mého day off dvakrát zbuzeroval, padlo jasné rozhodnutí odtama vypadnout. Dokončit 2týdenní práci s tzv. oldies pejsky a štěňátky, zamávat, šáteček a nazdar. Druhý týden přijely dvě holčiny z Německa dobrovolničit (13 a 15) a já jsem sledovala, jak funguje dvojí metr v praxi. Co by u nás tří „starých“ dobrošů byl průser, to holky můžou dělat doteď. No a hlavně jsme za ně museli převzít zodpovědnost, takže každá jejich chyba šla na náš účet (obvykle na můj). 

Všechno jsem nakonec přežila, v podstatě mě každý den seřval hned po ránu nebo večer za nějakou kravinu nebo za něco, co jsem neudělala. A protože jsem už věděla, že pokoušet se o nějakou diskuzi nemá fakt smysl (zkusila jsem a nepochodila), tak jsem holt držela pusu, myslela si svoje a tvářila se, že ty jeho proslovy jako teda poslouchám. A vyhýbala jsem se mu obloukem, co to šlo.

Zbytek lidí je tu fajn, kuchař, holčina a paní na recepci, hlavní šéfka taky celkem v poho. Je to škoda. Kámoška mi napsala, že si přece s takovým buranem poradím, ne. Ale víte co? Já nemusím. Nemám to zapotřebí. Tohle léto jsem si chtěla užít a taky si ho užiju:).