Noční výšlap na Mount Seymour mlhou, deštěm a sněhem

V noci z neděle na pondělí jsem spolu se čtyřma dalšíma bláznama vyrazila za superměsícem. Francouzský týpek Nicolas dostal totiž nápad a nebál se o něm napsat do FB skupiny, kde se mu do akce přihlásilo spousta zájemců z řad mezinárodních cestovatelů tady ve Vanu, včetně mě.

Mount Seymour se tyčí severovýchodně od Vanu ve výšce 1449 m n. m. Pod ní leží stejnojmenné lyžařské středisko. Veřejná doprava tu nejezdí, takže sem musíte dojet autem, což zabere zhruba třičtvrtě hodiny někde z centra. Podle info zde je převýšení nějakých 450 metrů a cesta tam a zase zpátky by měla trvat asi 5 hodin. Tak určitě. No a chodit by se tam mělo někdy do konce října. My šli 13. listopadu.

V sobotu jsem se navečer vracela z práce a cestou z metra NEPRŠELO, měsíc svítil ostošest a do toho pár mráčků. Hezký. Kdyby tak bylo i v neděli. Uvidíme. V neděli večer jsem se vracela z práce a LILO JAK Z KONVE. To přestane. Uvidíme. Podle předpovědi, které si tu ale (ne)věřte, by měl déšť někdy mezi jedenáctou až jednou ustávat a během noci by se to mělo polepšit. Ještě si hodinku dáchnu, abych byla fit, večeře, aktualizování předpovědi každých 10 minut. Jedna holčina už píše, že to nedá a vzdává se. Jsem nalomená, ale nejsu přece žádný máslo! Nebudu se válet doma furt. Tak kdyžtak trochu zmoknu, no, tak zas uschnu, žejo.

Nicolas furt zdůrazňuje, ať si vezmeme nějakou voděodolnou bundu a boty a pořádnou čelovku. Ok. Mám šecko. Do batůžku přibírám švýcarák, čokoládu, banán, termosku s čajem, náhradní baterky do čelovky, extra mikinu, čepici a rukavice. Vyrážím na místo srazu a furt leje. Dojde Francouzka Margaux vybavená na první pohled spíš na výšlap do města než do divočiny, Francouz Sebastian v kožené bundičce, skejťáckých teniskách a čepici (Já: „V tomhle jdeš?“ On: „Nic lepšího nemám.“). Naštěstí Nicolas je zas převybavenej a má s sebou lano, pořádnej nůž, aluminiovou deku na přežití, bearspray atp. Poslední dorazí Ukrajinec Ilja. Ten zas táhne stativ a foťák. Snad to netáhne zbytečně. Prší furt. Jedem.

Pár kiláků před cílem je Mt. Seymour Road zatarasená. Nicolas to má ale vychytané. Byl tu už během dne a domluvil se s majitelem střediska, že nás hlídač pustí nahoru. Skrz mlhu nevidíme na pět metrů. Pár kiláků jedem krokem. Potkáme srnky. Středisko je částečně osvětlené a nikde nikdo. Děláme si srandu, že by se tu mohli vyloupnout zombíci. Jsem fakt ráda, že Nicolas nic nepodcenil a vyrazil nahoru už dopoledne, aby po trase rozmístil reflexní pásky, ale ty jsou nakonec stejnak k ničemu. Trasa je značená odrazkama. Jdem nahoru a po cestě teče voda. Trochu prší.

Teď to trochu zkrátím, i když to byla asi nejdelší část celé akce. Mlha, déšť, mrholení, voda zeshora i zdola, kaluže, potoky, kameny, po čtyřech nahoru, zleva sráz, vítr, zlézání velkých kamenů, příkře nahoru, trochu dolů, první vrchol, druhý, zbytky mokrého sněhu, zamrzlé kaluže, ledová voda, skok, držet balanc, kluzké kořeny stromů. Bude tenhle kámen klouzat? Jak je asi ta kaluž hluboká? Sjedu tu skálu po zadku?

Asi někdy po druhé vylezeme mokrý a zpocený na vrchol. Oblečeme mikiny, rukavice, čepice, dáme svačinu, čaj. Ilja fotí. Přes nás se valí mraky. Neprší. Brzy se objeví měsíc a pak se nám najednou otevře i výhled na zářící Vancouver, měsícem osvětlené mraky a mlhu převalující se pod náma. Paráda! Strávíme tam minimálně půl hodiny a pořádně vymrzneme. Stálo to zato!

Foto: Illia Tykhonov

Sestup dolů je nekonečnej, ale aspoň se zahřejeme. Jsem děsně utahaná. K autu dojdeme asi v pět ráno. V šest už si dávám horkou sprchu a jdu na 3 hodiny spát. Pak hurá do práce zas na pár hodin:).