Už zas na La Grace aneb Krmení přístavních štěňátek

Moře a lodí nemám nikdy dost, a protože je pořád potřeba je opravovat, tak jsem v únoru strávila 3 týdny na La Grace opravami v tuniském Monastiru a plavbou na Sardinii. Navíc jsem byla zvědavá, jak budou opravy probíhat na české pirátské plachetnici v porovnání se španělskou Atylou.

Všude strašnej bordel

S kapitánem Pepou jsem se domluvila během listopadové přeplavby, nahlásila jsem se do opravářského listu zájemců, shodli jsme se na přibližném termínu a už mi jen stačilo koupit si letenky. Po obvyklém číhání na nejlevnější kombinaci letů s příručním zavazadlem jsem pořídila let do Tunisu (hlavní město Tuniska) z Prahy přes Paříž a pak ze sardinského Cagliari do Prahy přes Miláno dohromady za pár šušňů (rozuměj 5 táců za 4 letenky, skoro zadara, žejo).

Z večerního příletu do Tunisu jsem byla trochu nesvá (hlavně díky mojí poplašené mamině: „Arabové, muslimové, znásilní tě, a to tam jako přiletíš za tmy?“), ale všechno dopadlo dobře. Jak jinak taky. Vyškrábla jsem ze sebe pár středoškolských francouzských slovíček, zamíchala to s angličtinou v kombinaci s rukama nohama a nakonec se dopravila taxíky a místními „luážemi“ až do monastirského přístavu před jedenáctou v noci přímo pod loď. Taxikáři se mě tradičně pokoušeli oškubat, ale ceny jsem měla zjištěné předem, tak jsem se moc nenechala. Vylezla jsem po šestimetrovém žebříku na palubu, kde mě přivítal bocman Robin v tričku a slipech, ukázal mi, kde je volná postel, vyčistila jsem si zuby a šla na kutě.

Ráno po probuzení jsem prolezla loď a zděsila se, jakej je tam všude strašnej pracovní bordel. Od kuchyně, přes kajuty po motor a palubu bylo všechno „rozdělané“. V salónu kluci řezali dřevo hned vedle pomerančů k jídlu, v kuchyni chaos a kajuty i chodby plné různorodých věcí, že se sotva dalo projít. Za dva dny už mi to ale ani nepřišlo.

Pracovní pomůcky patří na „svoje místo“

Pustila jsem se do práce a to jakože fest. Z následujících 15 dnů jsem měla dohromady jen jeden den volno. Vstávali jsme před osmou, pak snídali a od devíti dělali. Kolem oběda jsme si něco uklohnili (pak naštěstí přijel Ivoš a kuchyň převzal), a končili jsme kolem šesté. Večer jsme pili pivo, víno či fíkovnici.

Hodně jsem brousila dřevo, odšroubovávala, přišroubovávala, přemisťovala věci, uklízela, voskovala, natírala, plnila tanky pitnou vodou, dávala věci na „svoje místo“, sháněla pracovní nástroje, které nebyly „na svém místě“. Občas jsem třídila, vyhazovala, tmelila, vypomáhala v kuchyni. No, a hlavně jsem krmila přístavní štěňátka zbytkama z kuchyně:).

Lidi přijížděli a odjížděli, takže nás na palubě bylo mezi 5-12 najednou. Ke konci se tradičně nestíhalo, lidi brkali jeden přes druhého, hledali místečko, kde by si mohli dodělat rozdělanou práci, ale všechno nakonec dobře dopadlo…

Typický rybářský přístav

Znáte takovéty komerční maríny, jak tam u čisťounkých mol stojí uvázané běloskvoucí jachty a plachetnice? A na molo se dostanete jen přes kamerou střežené dveře pomocí čipu, karty či kódu? Tak v takové maríně jsme my nebyli!

La Grace si hověla na podpěrách v typickém rybářském přístavu, kde se voda z kuchyně (a kdovíodkudještě) jednoduše chrstla přes bort, kde měli smečky toulavých psů svoje ohraničená teritoria a prali se o každý pytel s odpadkama, kde jste na trh lezli dírou v plotě, kde s každým přílivem do přístavu připlouvalo množství odpadků, kde se pod loděma válely prázdné plechovky od barev, kusy dříví, trupů lodí, sítí… Zkrátka pro našince nepořádek. Ale oproti přístavu v Kelibii cajk prej, říkali kluci.          

Jinak tam ženskou nepotkáte ani náhodou. Pokud tam zrovna nemá vytaženou loď z vody německý či americký pár, tak v rybářském přístavu jsou k vidění jen samí chlapi a pak my holky z La Grace. Když jsme ráno šly pro bagety ke snídani, tak nás všichni zdravili, otáčeli se a zírali, co tam jako děláme. Navíc jsme byly špinavé a v pracovních oděvech! Pokud jsme zrovna něco dělaly na palubě (brousily, natíraly, visely na žebříku či na lešení), Tunisané z toho byli úplně paf. Ti „naši“, co dělali na La Grace, si na nás ale brzo zvykli, zdravili a smáli se na nás.

Ženu bruskou neurazíš

Největší radost jsme s kolegyní Domčou měly z nové excentrické brusky, kterou nám Pepa donesl z nákupu a my se na ni vrhly a hned ji šly zapojit do elektriky a vyzkoušet. Naše radostné vyvýsknutí museli slyšet i psi na druhém konci přístavu. Mělo se to takhle. Se dvěma staršíma bruskama jsme zmákly jednu kajutu (Domča), strop záchodu (Domča) a bedničku nad vchodem (já). Pak jsme se plny elánu vrhly na salon a menší bruska únavou vypověděla službu. Nezbylo nám, než se střídat a k tomu brousit ručně. S takovou bychom ale nikdy nedokončily světlíky a stropy a brousily bychom tam ještě dnes. Pokud zkrátka váháte, čím udělat ženě či dívce radost, vykašlete se na kytky a kupte jí excentrickou brusku a sadu brusných papírů na suchý zip. 

Vzhůru na vodu

Loď je potřeba jednou za rok vytáhnout jeřábem z vody ven, oťukat trup, označit špatná prkna, vytrhat, naměřit, vyměnit, utěsnit konopím (nebo bavlnou), zatmelit, natřít podkladovkou a pak ještě dvěma vrstvami antifoulingu. Tohle naštěstí dělali tuniští dělníci, kteří to na rozdíl od nás umí.

Takže Tunisané bouchali prkna a natírali zvenčí trup a my mravenečci pěkně na palubě a v podpalubí dělali všechno ostatní. Problém akorát byl, že Tunisani slibují a skutek utek (zato nám ale připravili naprosto luxusní rozlučkový kotel kuskusu, který jsem dojídala ještě 3 následující dny). Takže se návrat lodi na vodu neobešel bez nervů. Měli jsme ale „jen“ 5 dní zpoždění oproti původnímu plánu, který se fikaně plánoval už s časovou rezervou. V pátek !večer! šla La Grace na jeřáb a do vody. Ano, Pepa vskutku dokázal přimět Tunisany, aby v pátek ještě po západu slunce spustili loď do vody. Kdyby se to nestihlo, tak by to šlo až v pondělí a oba antifoulingové nátěry by šly do hajzlu (loď musí po druhém nátěru zpátky do vody mezi 2-24 hod).    

Starý dobrý mořský krysy

Byli jsme zpátky na vodě. Zase se z nás staly starý dobrý mořský krysy. Mezi tankováním nafty jsme si s Radkou odskočily na místní trh, kde seženete úplně, ale úplně všecko. Z kupy sekáčových šátků jsem si vyhrabala zbrusu novou arafatku jako suvenýr (navíc ta moje stará 16 let už je celá orvaná a děravá). Chtěla jsem smlouvat, ale při ceně 2 dinárů (cca 16 Kč) mi to bylo trapný. Koupili jsme banány a datle, já si nafotila místní ruch a vyrazily jsme zpět na loď. Přes cestu nám přeběhl pes a držel něco v tlamě. Po bližším prozkoumání to byla fenka, co přenášela jedno ze svých maličkých štěňátek, pryč z přístavu do jiného úkrytu v rozbořeném domě. Psi v přístavu by jí je určitě roztrhali…

A tak jsme teda konečně vypluli (i s nedodělaným světlíkem) směr Kelibie a pak na Sardinii. To už ale vlastně není zastak zajímavý. Tahají se plachty, kormidluje se, bleje se, blbě vám je, zima vám je, dodržujete služby, houpete se, bijete na zvon, otáčíte přesýpací hodiny. Z plavby samotné mi v paměti nejvíc utkvěly následující 3 klíčové momenty:

• V noci mě budí na vachtu, obleču se a štrachám se z kajuty, přičemž se mi podaří si do dveří přivřít palec. Zavyju, palec strčím do pusy a utřu si slzičku. Po zbytek plavby se palce skoro nemůžu dotknout, natožpak, abych uvázala nějaký uzel. Je mi zima, ale palec pálí. Dodneška mi ta borůvka odrůstá.
• Kormidluju a Karel volá: „Na pravoboku je nějaká mrtvola, je to želva, je to mrtvá želva, a teď zvedla hlavu, tak mrtvá není.“ Poprvé tedy vidím na mořské hladině plavat želvu. Delfíni si zaskákali před přídí pár minut poté, ale ty mě už tolik nerajcujou.
• Noční vachta, hezky si kormidlujeme a nad námi hvězdy a měsíc, pak se to nějak zatáhne a vplouváme do brutální černoty. V dálce na pravoboku blesky osvětlují moře.