Středověk neskončiiil, středověk trváá… No, dobře. Trochu přeháním,
ale něco na tom bude. Na Cypress už makám skoro dva měsíce, což si zaslouží
vlastní textík. Moje pozice je ticket checker a dělám v oddělení zvaném
Base Opperations, čemuž obvykle říkáme prostě jen „bejs op“.
Co dělají Base Opp a
proč je to nejlepší oddělení na celém Cypress?
Pod Base Opp spadá starost o parkoviště a venek kolem hlavní
budovy, takže kolegové navigují auta po parkovištích, pomáhají odtahovat a
vyhrabávat auta, „šavelují“ (shovel = lopata), tzn. odhazují sníh z hydrantů,
cest, vykopávají nádrže a únikové východy atd. A taky se staráme o odpadky,
takže vynášíme koše, vyměňujeme pytle uvnitř i venku v budově, balíme
ploty, uklízíme rámy na lyže a čekujeme lístky v bráně. Sbíráme pomocí dlouhých
kleštiček odpadky všude kolem a nacházíme vskutku zajímavé předměty od prken,
bot, rukavic, po peníze, cigarety,…
Base Opp je nej, protože máme nejlepší šéfy. Dělám jen noční
směny (čtvrtek, pátek a neděli) a ty vždycky supervizuje Mike, který je nejvíc
v pohodě týpek. Dobře se s ním kecá, práci uděláme, co máme, a přitom
se to obejde bez předření a zbytečného buzerování. Za tu dobu už víme, co je všechno
potřeba udělat do zavíračky, a děláme bez jeho přímých pokynů vpodstatě sami. Náš
nejvyšší šéf je Lyon a ten je též hodně v poho a nic zbytečně nehrotí. Jeho
žena s tříletou holčičkou chodí každý pátek jezdit, tak už se s malou
kámošíme (utáhla jsem ji na pár sušenek a karamelek) a dáváme „háj fájv“. Navíc
při velké zaměstnanecké party jsme byli jediné oddělení, kde nám Lyon platil
všechno, co jsme vypili. Mazec. Ostatní zaměstnanci celého Cypress si museli
svoje pivka zacálovat. My ne. Ani se neptejte, kolik tam Lyon nechal :).
Lakomý Cypress
Zbytek Cypress dle reakcí kamarádů a lidí z busu, se kterými
jezdím a bavím se, je plný neschopných individuí v manažerských a
supervizorských pozicích, co se neumí chovat ke svým podřízeným a jsou to s prominutím
totální kokoti a kokotky. Zbytečná buzerace, jeden velký chaos na n-tou,
neochota. Zatímco já na své šéfy nedám dopustit, ostatní pro ty svoje nemají
jediného dobrého slova. U lifties (vlekaři) už dnes nepotkáte málem jediného
člověka ze začátku sezony, protože všichni zdrhli do jiných oddělení, nebo dali
výpověď úplně. I z ostatních oddělení mizí nenápadně lidi jeden po druhém…
Jen od nás nikdo ještě sám od sebe neodešel.
Cypress šetří na lidech v nejnižších pozicích, na
vybavení. Každou sezonu se tam samozřejmě protočí miliony, ale bundu vyfasujete
děravou a promokavou. Než dostanete svoji „swipe card“ a začnete si regulérně
projíždět elektronickou píchačku, tak se vsaďte, že vám na výplatnici bude pár
hodin vždycky chybět. Příplatky za svátky vám budou proplácet až po X
odpracovaných dnech. Za bus, nejedete-li na směnu, ale jen zalyžovat a využít
svůj hlavní benefit, byste si měli platit (ale my na to kašleme). Než se vyřídí
jakékoliv papírování, než získáte svůj skipass, swipe card, bus kartu a kdoví,
kolik ještě karet, zešedivíte. Pracujete-li na part time jak já, pokaždé, když
si budete chtít jít zajezdit, musíte dát předem vědět svému šéfovi, který vás
napíše na jakýsi list, a pak si teprve můžete vyzvednout svůj denní ticket v okýnku.
Nestačí, že máte u sebe 3 Cypress karty a všichni už vás tam beztak znají podle
ksichtu. Že na zaměstnanecké party nebyl ani „welcome drink“, už vás pak ani
nepřekvapí. Na Cypress neví levá noha, co dělá pravá ruka. Nikdo vám nic
neřekne a ne vše, co se dozvíte, pak platí.
Čekování lístků
Protože tady v Kanadě neznají čipové pasy a lístky a
turnikety (výjimka je Whistler, co jsem tak zaslechla), celý areál s vleky
má 2 vstupní brány, kde lidi musí ukázat svůj lístek (samolepka na drátu) či skipass a pak už si
jezdí jentak. Komu se podaří prolézt dovnitř nehlídanou bránou, lesem nebo
obalamutit či ukecat ticket checkera, jezdí zadara nebo levněji. Uvnitř přímo u
vleků už nikdo nikoho nekontroluje. Takže já stojím v bráně a lidi mi
ukazují svoje lístky a skipassy. Tahají to zpod bundy, lístky mají urvané, blbě
přilepené, skipassy mají v kapsách, dětičky pod bundami, sundávají se
rukavice, padají hůlky, mrznou ruce… Jdete si na záchod do budovy, vyjedete z brány
a nazpět zas ukazujete.
Ten „systém“ je pro mě (zvyklá na čipy pěkně v teple kapsy,
kde jen hodím bokem a turniket mě vpustí) asi sto let za opicema. Lituju
chudáky, co hrabou ty svoje skipassy z peněženek, drobné padají do sněhu. Rodiče,
co sundávají rukavice a dětičkám rozepínají bundičky, aby mi mohli ukázat
jejich pasy, co mají na krku. Lidi, co se jim lístek urval, protože někdy fakt
nelepí, a zoufale se šacují a já je musím poslat na guest service, kde ztratí
cenné minuty svého života, zatímco si mohli jezdit. Už jsem zažila asi sto
milion různých situací, kdy se někdo pokusil prosmýknout bez lístku a hrál na
mě, že ho ztratil, kdy někdo lístek fakt ztratil a málem se mi tam rozbrečel,
kdy mě zkoušeli ukecat nebo byli jakože rozčílení. A někdy fakt nevíte, jestli
to na vás hrajou nebocojako.
Všechno je to beztak o lidech zas a znova
Naštěstí v 90 % případů jsou tu lidi hrozně fajn. Já
řeknu něco typu „můžu prosím vidět váš ticket“ a oni mi ho ukážou a ještě
poděkují a já taky poděkuji, usměju se a popřeju jim hezký ježdění. Případně
jim jejich ticket pomůžu přilepit a jsou též vděčni a milí na mě. V ČR by
vás už dávno všichni poslali někam vč. mě, protože ukazovat furt dokola svůj
pas nebo ticket je pěkně otravný.
Abych to nějak uzavřela, nebýt skvělých šéfů, fajn lidí a
toho výhledu na oceán při lyžování, vykašlala bych se na to. Takhle pořád převažují
pozitiva, i když na branách někdy mrznu jak cyp a říkám si "mám já tohle zapotřebí?", jenže pak mi přeběhne přes cestu veverka, vykoukne měsíc nad lesem, postrčím mrně do kopce, usměju se na nějakého borce a on na mě a je to cajk.
