Strávila jsem dva týdny kousek od Whitehorse
v Yukonském teritoriu a starala jsem se o psy a štěňátka. V pondělí jsem
ale odletěla zpět do Vanu, protože místo dobrovolničení jsem otročila, a navíc
mě denně šikanoval manžel šéfky, svého času druhý boss v Muktuk Adventures. Ze dvou plánovaných měsíců byly nakonec jen dva týdny.
Vezmu to pěkně popořádku. Strašně jsem se těšila. Informace na webu jen zářily pozitivní energií. Všichni mi „záviděli“ moji cestu a léto,
které jsem tam měla strávit. Dobrovolničení jsem měla domluvené 8 měsíců
dopředu, protože prý mají nával dobrošů. Po mojí zkušenosti tomu nevěřím ani
zbla. Štěňátka jsou samozřejmě boží, bylo jich hodně, ale…
Co jsem očekávala od dobrovolnictví s pejskama?
Že jako dobroši budeme pracovat 5 dní v týdnu cca 6-8
hodin denně. Že budeme krmit, napájet, kartáčovat pejsky a brát je na vycházky.
Že pokud budeme muset pomoct v kuchyni, servírovat hostům nebo mýt nádobí,
tak to bude jen při výjimečných událostech. Že sice budeme bydlet ve srubu bez
vody, elektřiny a netu, ale že v hlavní budově všechno je a my to můžeme
využít prakticky kdykoliv. Že lidi budou fajn, že to bude sranda a že si to
užijeme. Že jsou tu zvyklí na dobroše, co nemluví perfektně anglicky. Jo a taky
že budeme muchlat štěňátka a pouštět k nim lidi.
Drsná realita
Pracovali jsme 5 dní v týdnu, normálně začínali
v devět krmením a končili, když se zadařilo, v sedm umytím nádobí po
večeři. Já ale musela už v osm ráno dát pejskům prášky a pak v sedm
večer znova, takže jsem končila tak o půl osmé. Některé psy jsem pravidelně
naháněla a hledala po všech čertech. Dvakrát se stalo, že jsme kvůli večeři
hostů končili mytí nádobí o půl desáté večer. Což znamená, že průměrně jsem
dělala 11,5 hodiny s půlhodinou na snídani, půlhodinou na oběd a
půlhodinou na večeři, což je 9 hodin práce denně.
Krmili jsme, napájeli, kartáčovali, pleli, stavěli a natírali
boudy, myli nádobí, servírovali jídlo, připravovali dezerty, uklízeli hovínka po
pejscích, tahali těžké kbelíky s vodou a žrádlem. Pravidelně jsem některým
pejskům dávala prášky, čekala, než dojedí. Přemisťovali jsme psy z řetězů
do výběhů, přičemž na to existuje složitý systém, který pes s kterým může
jít dokupy, jinak se nám servou a bude průšvih. To všechno jsme stíhali v jeden
den. Byli jsme na to 4 dobroši. Jedna holčina odešla po týdnu kvůli tomu blbci
a otrocké práci. Já to zabalila po druhém týdnu.
Žádný respekt a ocenění naší dobrovolnické práce
Práce s pejsky je těžká a zodpovědná a je jí hodně. To
by se dalo zkousnout, i když jsem každý večer odpadla úplně mrtvá do
postele a nezmohla se ani na přečtení pár stránek z knížky. Museli jsme
myslet asi na milion a sto věcí naráz – tihle psi musí být zavření, když se
děje to a to, a tihle nemusí, tyhle je třeba nakrmit dřív, těmhle vzít misky
před krmením z výběhu, protože je rozkoušou, když tenhle nesní jídlo,
musíme mu přimíchat nějakou mňamku, u tohohle psa počkat, než dojí, kontrolovat
stav psů, jejich hovínka, jejich boudy, tuhle fenku přivázat, když přesouváme
psy, tuhle strčit ke štěňátkům a pak ji zas vytáhnout. Postupně se učit
rozpoznávat cca 150 psů, jejich jména a kolik má který dostat žrádla a do jaké
psí skupiny patří. Strčíme psy do výběhu špatně a porvou se nám. Uteče nám pes
a nemůžeme pokračovat s prací. Uteče pes rváč a okamžitě se pustí do
dalšího psa. Nedovřeme dveře ke štěňátkům, přiběhne volný pes a zabije je.
Dostat rozdováděné psy na vodítko, když běhají, skáčou a
mají sílu jak lokomotiva, je taky hodně náročné. Na začátku jsem myslela, že to
nezvládnu, na konci už jsem zvládala i ty nejsilnější z nich, i když jsem za
nima doslova vlála a bála se, že mi vyrazí zuby nebo zlomí prst zaseklý ve
vodítku. Že na nás skákali, stehna mám doteď samou modřinu a břicho a záda
poškrábaný, je jasná věc. Oblečení šlo samozřejmě rovnou do odpadků. A pořád by
se tohle všecko dalo zkousnout, kdyby nám někdo za naši práci alespoň poděkoval
a choval se k nám s jakýms takýms respektem, že to jakože děláme
zadara, žejo. To se ale nedělo.
Život mimo stereotypy
Sprchu jsme měli 2krát týdně a byl na to rozpis. Vedro a
špinaví jak čuňata. Bydlení v chajdě bez elektřiny, tekoucí vody, netu a
záchodu. Každý svůj pokojíček, vodu jsme si nosili do barelu a na záchod chodili
do kadiboudy. Do hlavní budovy jsme nesměli předním vchodem, ale vždycky
zadním, nesměli jsme na terasu, nesměli jsme se poflakovat u jídelního stolu,
pokud jsme zrovna nejedli, nesměli jsme do kuchyně, pokud jsme zrovna nemyli
nádobí, nesměli jsme do obýváku, nesměli jsme mluvit nahlas, nesměli jsme mít
ve společných prostorách žádné věci (nebo nabíjet mobily, pc), u snídaně jsme
si nesměli brát šunku, sýr, borůvky, jahody a vejce, protože ty byly jen pro
hosty.
Hádáte správně, že moc životního prostoru nám nezbývalo. U
snídaně ve společných prostorách jsem nesměla mít vlastní jídlo, které jsem si
koupila „na přilepšenou“, protože jíst každý den banán, musli a jogurt člověka
brzo omrzelo. K obědu byla polívka a k večeři špagety nebo jiné
těstoviny. Nebo taky pizza či hamburger. Salát ze zahrádky opět jen pro hosty,
ne pro nás. Nicmoc, když na webu píšou „delicious home made food“. O psy je postaráno
mnohem lépe než o lidi a taky všude mohli na rozdíl od nás.
Blbec na konec
A pak tu byl můj druhý šéf, manžel hlavní šéfky. K dobrošům se chová jako
hovado. Mluví rychle anglicky, těžko mu rozumět. Vadí mu, když jsem se ho ptala
a snažila se ujistit, co po mně/nás jako chce. Nikdy neřekne dobrou chuť,
prosím, děkuji. Měli jsme ho za zadkem a všechno podle něj dělali blbě. Nedodržovali
jsme jeho systémy, nevěšeli kbelíky na háky a taky nám nastavoval stále nová
pravidla.
Jedna z dobrošek odešla po týdnu kvůli jeho chování. Já
si řekla, že je to snad jen první týden, ale on buzeroval dál, a tak jsem to
taky zabalila. Nedokázal si zapamatovat naše jména a nadával na všechny dobroše
před náma. Zkrátka očividně nesnáší dobroše, ale musí s nima dělat a znova
a znova je učit, co mají dělat, což ho nesmírně štve a taky nám to dával furt najevo.
Podle něho jsme neschopní a stále jsme porušovali nějaká pravidla, o kterých jsme
předtím ani nevěděli, že existují. Opakovaně nám dával přednášky o tom, jak
balit prázdné pytle a kam dávat kbelíky, i když jsme to dělali správně. Když jsem
ale něco fakt nevěděla a potřebovala poradit nebo pomoct, zrovna nikde kolem
nebyl.
Je na čase říct štěňátkům pápá
Poté, co mě během mého day off dvakrát zbuzeroval, padlo
jasné rozhodnutí odtama vypadnout. Dokončit 2týdenní práci s tzv. oldies
pejsky a štěňátky, zamávat, šáteček a nazdar. Druhý týden přijely dvě holčiny
z Německa dobrovolničit (13 a 15) a já jsem sledovala, jak funguje dvojí
metr v praxi. Co by u nás tří „starých“ dobrošů byl průser, to holky můžou
dělat doteď. No a hlavně jsme za ně museli převzít zodpovědnost, takže každá
jejich chyba šla na náš účet (obvykle na můj).
Všechno jsem nakonec přežila,
v podstatě mě každý den seřval hned po ránu nebo večer za nějakou kravinu
nebo za něco, co jsem neudělala. A protože jsem už věděla, že pokoušet se o
nějakou diskuzi nemá fakt smysl (zkusila jsem a nepochodila), tak jsem holt
držela pusu, myslela si svoje a tvářila se, že ty jeho proslovy jako teda
poslouchám. A vyhýbala jsem se mu obloukem, co to šlo.
Zbytek lidí je tu fajn, kuchař, holčina a paní na recepci,
hlavní šéfka taky celkem v poho. Je to škoda. Kámoška mi napsala, že si přece
s takovým buranem poradím, ne. Ale víte co? Já nemusím. Nemám to
zapotřebí. Tohle léto jsem si chtěla užít a taky si ho užiju:).
