Bali – ostrov kontrastů, chrámů, skútrů a odpadků

Kamarádka Luca za mnou chtěla do Austrálie. Podařilo se mi jí to rozmluvit a nakonec jsme se sešly trochu blíž - na Bali. A z původních 2 jsme se rozrostly na skupinku 4 mladých žen. Tedy ideální počet pro hledání ubytování a pronájem auta. V Asii jsem nikdy předtím nebyla a moje očekávání bylo dost neurčité. Představovala jsem si moře, pláže, teplo, déšť, turisty, rýžová pole, sopky, výlety, chrámy a místní kulturu. Chtěla jsem si odpočinout od Austrálie a trablů s prací. 

Rušná Kuta

Přiletěla jsem z Brisbane do Denpasaru o den dřív než holky, takže jsem si zabookovala hostel kousek od letiště v Kutě. Dopředu jsem věděla, že jako turistku se mě Balijci budou pokoušet oškubat, nabízet předražené taxi atp. Už jen dostat se po svých z letiště byla výzva. Na prvních pár metrech jsem dostala asi sto nabídek na odvoz. Ne, díky, mám jen příruční bágl a nohy. Hostel jsem našla bez problémů a po cestě ještě koupila u jedné paní SIM kartu s daty a voláním za poloviční cenu, než nabízeli na letišti.

Vyrazila jsem na pláž s knihou a foťákem a byla dost otrávená z toho, jak mi všichni na ulici pořád nabízeli odvoz nebo cokoliv. Sedla jsem si na písek mezi odpadky a opět mě neustále někdo chodil nabízet lehátka, klobouky, brýle, surfy, nápoje, nanuky, náramky, náhrdelníky. Ok, beru, že turisti jsou jejich příjem. Ale když sedíte a čtete si a nevšímáte si jich a jasně dáváte vrtěním hlavy a „no, no, no“ najevo, že nemáte zájem, a oni furt na vás „miss, miss, čip, čip, lůk“… Uff, leze to prostě na nervy a s tím jejich věčným „čip,čip“ jsem si brzo připadala jako kuře. Kdyby si tu raději uklidili…

Procházení se po Kutě je tedy pro silnější povahy a lidi, co se nebojí přebíhat mezi skútry, přeskakovat mrtvé krysy, brodit se po kotníky ve vodě, když zaprší, a odmítat neustálé nabídky. Klidný azyl bez otravování jsem našla v mekáči, nákupáku západního typu nebo na hostelu u bazénu.

Žrací orgie v Ubudu

Holky doletěly a přesunuly jsme se do ubytka v Ubudu. Tam nám chyběl jen bazén nebo moře. Jinak paráda. Výborné snídaně, pěkný výhled, dobrá lokace, relativně čisté město bez odpadků. Hodně jsme jedly a pily pivo Bintang v místních warunzích, spaly a procházely se. Celý pobyt jsme se stravovaly vegetariánsky. Dvě z nás jsme vege a zbytek nechtěl maso riskovat.

Oblíbila jsem si vege nudle a rýži a pořád to střídala. Některé místní jídlo nám vehnalo slzy do očí, ale vždycky nám chutnalo. Kari, tempeh, tofu, ovocné smoothies. Mňam. Výborné bylo tekuté „dragon fruit“ či avokádo nebo „lemon grass“ zmrzka. Horší to bylo se zápaďáckými pokusy „pizza, burger, těstoviny“. To moc nedoporučuji, neumí to a je to předražené. Cenově se dalo najíst za našich 50 korun, ale člověk musel jít do vedlejších uliček. Pivo stojí trochu víc než u nás a vychlazené se dá i pít:).

Prošly jsme se kolem rýžových polí, navštívily tradiční divadelní představení v chrámu „monkey dance“ a vyrazily na celodenní výlet. Auto jsme si pronajaly i s vtipným řidičem, který nás všechny balil a postupně nám odvyprávěl celou svoji sexuální historii. Program jsme si vymyslely den předem. Terasovitá rýžová pole Tegallalang byla úžasná a chce to na ně tak 2 hodiny. U parkoviště vybírají vstupné 16 korun, ale pak už lístek nikde nekontrolují a vstupů na pole je spousta. Vstupné bylo pravděpodobně typický podvod na turisty. V chrámu Pura Tirta Empul se zázračnou vodou platí turisté dvojnásobné vstupné než místní. Přesto na mě „ze srandy“ zkusili, jestli chci na stotisícovou bankovku vrátit, když vstup stojí padesát tisíc. Vskutku vtipné. Místo dalšího chrámu (přišlo nám, že všechny vypadají stejně) jsme si daly levný a dobrý oběd v jednom warungu. Výlet jsme zakončily u vodopádu Tibumana koupačkou. Zase jsme u cesty platily vstupné. Tipuju na další podvůdek. Přesto jsme s výletem byly celkově spokojené.

Hodně mě bavil trh a smlouvání. Brzy ráno, když ještě holky spaly, jsem vyrazila do města a zjistila, že hlavní ulice je proměněná na trh s potravinami. Aha, takže tady lidi shánějí jídlo! Po osmé to sbalili a stánky s ovocem, rýží, vejci a napíchnutými kuřaty na špejli vystřídaly suvenýry. Pořídily jsme tu různé kusy oblečení, lapače snů, nechutné sušenky, „stoprocentní luwak“ cibetkovou kávu, náušnice a další blbosti. S Julií jsme vyzkoušely tradiční balijskou masáž v jednom minisalónku. „Moje“ paní mi dala během hodiny dost zabrat, ale bylo to skvělé. „Julčina“ paní prý byla o dost měkčí. Za cenu cca 130 korun cajk.

Padangbai u moře

Druhou část pobytu jsme strávily v přímořském městečku. Oproti Ubudu je Padangbai díra. Odplouvají odsud trajekty na Nusa Penida a fast boats na ostrovy Gili, takže turisti tudy vždy jen přeběhnou mezi transity a trajekty. Hodně tu frčí potápění a našly jsme i potápěčskou školu vlastněnou a provozovanou Čechy. Jinak tu fakt nic není, pár restaurací, hodně zanedbaných toulavých psů, skládky mezi domy, dva chrámy, několik obchůdků se suvenýry, pošta, jeden hostel a tři pláže. Celý dojem umocnil fakt, že jsme tam byly ještě před sezónou.

Z pláží je docela použitelná Blue Lagoon, ale vadilo nám, že je bohužel plná odpadků a majitelé dvou místních warungů (jedna rodina) na to kašlou a jen se snaží rejžovat na lehátkách, aniž by se pokusili tam trochu uklidit. Podařilo se nám objevit Whitesand Beach a tam jsme se vracely. Typická bílá pláž s warungy, kde se místní snaží alespoň odklízet naplavené odpadky. Sice je v lepším případě pálí, nebo v horším kupí v lese za warungy, ale pořád lepší jak drátem do oka. Taky jsme se tu skamarádily s dvěma balijskými „beach boys“, kteří tu provozují bar.

Částečně po svých jsme odsud došly na černou pláž Kusamba, kde místní vyrábějí sůl vysušováním mořské vody. Součástí výletu bylo i stopování modrých transitků na hlavním tahu (samozřejmě jsme platili a zase nás místní natáhli). Poslední výlet na jezero a sopku Batur jsme hodnotily spíš záporně. Bohužel nás majitel ubytka zatahal za nos. Domluvily jsme si s ním dopravu, protože uměl dobře anglicky a spoléhaly na to, že cíl výletu zná. Nakonec nás ale posadil do auta s člověkem, co neuměl slovo anglicky a u Baturu snad nikdy předtím nebyl. Podařilo se nám trochu se projít po silničce kolem jezera na jedné straně a pod sopkou na druhé. Nahoru jsme lézt nechtěly, protože jsme neměly patřičné vybavení. Na zpáteční cestě jsme se chtěly zastavit u vodopádu, ale sešlo z toho. Rozpršelo se a silnice se proměnila skoro v řeku.  

Na závěr

Dobrý dojem z Bali nám kazily všudypřítomné odpadky a snaha vytlouct z turistů co nejvíc peněz za mizerné (či žádné) služby. Také neustálé otravování s různými nabídkami na ulici. Jinak je Bali krásný ostrov. Najdete tam džungle s opicemi, aktivní sopku, krásná rýžová pole, pláže, chrámy, dobré jídlo. Na jedné straně stojí luxusní resorty a restaurace, na druhé zase zablešení psi a chudoba. Na ulicích je rušno, za zdmi zahrad oázy klidu s rybníčky a oranžovými kapry.  

Vánočně-novoroční plavba v tropickém ráji

Odpoledne jsme připluli do zátoky u ostrova Border, na první pokus jsme hákem ulovili lano mooringu a uvázali jsme se. Slunce pálilo a Brian s Rivkou se rozhodli vydat na průzkum ostrova, který je součástí národního parku. Vzali člun a šnorchlovací výbavu a odbublali s motůrkem, co má rychlost želvička až zajíc, k pláži. Já zůstala na palubě, četla si „Sailing for dummies“, připravila nám ovocný salát, otevřela si vychlazené pivko a měla pohodu. V zátoce jsme byli sami. Večer jsme pozorovali západ slunce, uvařila jsem těstoviny se zeleninou a otevřeli jsme láhev vína. Spát jsme šli asi o půl desáté. O půlnoci mě vzbudil Brian, když šel zkontrolovat lano našeho mooringu. Nikde žádný ohňostroj, ticho, hvězdná obloha. Nepozorovaně jsme se přehoupli do roku 2019. Po zbytek noci nám bóje, na které jsme byli uvázáni, vlivem proudů a větru obouchávala trup lodi. Moc jsme se nevyspali.

Jak se dostat na plavbu

Že asi vyrazím na nějakou plavbu tady v Austrálii, mi bylo jasný už od chvíle, co jsem získala víza. Otázkou jen bylo, kam to bude, s kým a kdy. Usadila jsem se na Gold Coast a sehnala práci. Šéf nám řekl, že si přes Vánoce stejnak bere volno, takže bude ideální, když si volno dáme i my. Začala jsem hledat inzeráty na deck-hand a různé nabídky plavby výměnou za pomoc na lodi tady v okolí Brisbane. Jedna plavba z Brisbane do Airlie Beach na sever mi nevyšla. Půlhodinový hovor se skipperem, co tam doručuje loď, vypadal dost nadějně. Ale nakonec pro něj byl problém, že jsem holka a nejím maso. Nevzdala jsem to a hledala na crewbay.com dál. A našla jsem ideální inzerát. Brian hledal 1-2 holčiny na palubu 10metrové starší plachetnice. Začátek a konec 2týdenní plavby po Whitsunday Islands byl v Airlie Beach, kam se dá v pohodě doletět nízkonákladovou z Brisbane. Stálo mě to jen letenky. Jídlo a výdaje spojené s lodí hradil Brian.

Před vyplutím jsme se ještě stihli potkat tady v GC a během hodinového pokecu zjistit, že jsme oba relativně normální lidi. To uklidnilo mého šéfa, který se o mě bál a myslel si, že se vrhám do spárů nějakého úchyla. Pár dní před odletem se k nám ještě přidala Rivka, holčina z Nizozemí, co je tu taky na Working Holiday. Později jsem se Briana zeptala, proč chtěl na loď holky. Odpověděl, že mladí kluci chtějí chlastat a starší týpci by mu kecali do řízení lodi.

Vzhůru na palubu

Většinu soboty jsem strávila cestou na letiště, letem a cestou z letiště do Airlie Beach. Naloďovali jsme se až v pět. Předtím jsem stihla projít městečko a dát si u vody v parku pizzu a pivo. Začaly mi prázdniny. Přebírání lodi je ale otrava. Všechno se musí zkontrolovat, zjistit, co je na lodi, jak co funguje, a hlavně se musí dojít na nákup. Předem jsem připravila seznam potravin. V obchodě jsme strávili asi dvě hodiny a taxíkem si na loď odvezli 2 plné nákupní koše. Brian razil přístup „raději víc, než míň“ a Rivka musela myslet na svoje potravinové alergie. Upřímně jsem nechápala, co vlastně bude jíst, když nesmí lepek, mléko, fazole, mrkev, vejce, kiwi,… Uff, zkrátka společné jídlo bylo po celou dobu docela výzva. Nakonec jsem hodně vařila svoje zeleninové mišmaše s bezlepkovými těstovinami nebo rýží a připravovala ovocné a zeleninové saláty. Během pár dní jsem automaticky převzala roli provianťáka a hlídala, co se kazí a je třeba sníst, co nám došlo a kde jsou jaké potraviny uskladněné.

Katoura

10metrová laminátová plachetnice Katoura už má nejlepší léta za sebou. Tuším, že jí je asi lehce přes 30 let. Ale disponuje zbrusu novým motorem a celkově je ve slušném plavbyschopném stavu. Brian se o ní vyjádřil v porovnání s ostatními loděmi jako o „autobusu“. Předem nás varoval, že to není žádná luxusní loď a že tam není klimatizace. Jak jsem psala v předchozím blogpostu, klimoška je pro Aussies důležitá součást každodenního života. Další drobnosti jsme vychytávali během plavby – navíjecí bubínek přední plachty, který se nahoře u stěžně zasekával, okýnka, do kterých zatékalo, těsnění „winchů“, které bylo potrhané a vypadávalo, motůrek ke člunu, který při vyšších otáčkách stávkoval, atd.

Loď má 2 kajuty, velkou na zádi si pochopitelně vzal Brian, já vyfasovala příďovku (částečně sloužila i jako skladovací prostor pro lana, polštáře a deky, šnorchlovací a rybářskou výbavu a pádla ke člunu) a Rivka měla gauč v obývací části uprostřed. Na lodi je i záchod se sprchou (splachuje se rovnou do moře a v marině ho nesmíte použít), který je důmyslně schovaný za dvířkami v chodbě vedoucí do zadní kajuty. Když jsme šli na záchod, tak jsme dvířka otevřeli, zajistili je po obou stranách, a tím zatarasili chodbičku. Sprchovali jsme se ale stejně v plavkách na palubě druhou sprchou. Vodou jsme šetřili co nejvíc, 2 tanky nám vydržely týden. S elektřinou v přístavech nebyl problém, ale my většinu času byli mimo. Mobily jsme dobíjeli (stejně jsme byli bez signálu) z lodních baterií, které se zase dobíjí, když běží motor.

Plavíme se, kotvíme a mooringujeme

Whitsunday Islands jsou podle místních tropickým a turistickým rájem. Ze 74 ostrovů je většina neobydlených. Občas potkáte nějaký ten turistický resort (často nefunkční díky cyklónu před 2 lety). Národní park, džungle na pevnině, korálové útesy, písečné pláže. Co víc si přát. Ačkoliv Vánoce nejsou hlavní turistickou sezónou, protože je zrovna období cyklónů, v nejoblíbenějších zátokách jsme potkávali desítky lodí a občas se s nima „přetahovali o mooringy“.

Plavba na malé plachetnici je úplně jiná, než na velké La Grace. Hodně věcí jsem se učila od píky. Navíc si k tomu připočtěte australštinu (ne, lidi tu fakt nemluví anglicky, jen si to myslí). Ovládání plachet jiný, různý chytrý vychytávky ohledně brždění lan jsou jinačí a kormidlování o dost náročnější. První týden jsme měli trošku divočejší počasí. Vítr v nárazech až 35 uzlů, vlny 2-2,5 metru a přeháňky. Když to šlo, plachtili jsme. Jinak jsme si vypomáhali motorem. Schovávali jsme se v závětrných zátokách ostrovů na kotvě či moorinzích a přejížděli mezi nimi podle větru a přílivů/odlivů.

Vyráželi jsme na krátké výlety po ostrovech. Obvykle to vypadalo tak, že jsme v zátoce nasedli na člun, vytáhli a uvázali ho na pláži, kde bylo kempovací místo pro stany se suchým záchodem, a následovali vyznačenou turistickou stezku někam na nejvyšší kopec, ze kterého jsme se pokochali výhledem. Trasy jsou tu relativně krátké (každý výlet na 2-4 hodiny) a dobře značené. Nejvyšší kopce jsou vysoké asi 400 metrů. Mimo vysekané stezky se divočinou chodit nedá a vodu si člověk musí vzít s sebou. Navštívili jsme malý vodopád, jeskyni s pradávnými malůvkami původních obyvatel, vyhlídku na slavnou Whitehaven Beach, „bílou pláž“ samotnou a další místa.

Teď to vypadá, že jsme si jen užívali a flákali se, ale na lodi je vždycky co dělat. Vstávali jsme brzy ráno, abychom vypluli s přílivem/odlivem, vařili jsme, uklízeli loď, při plavbě jsme se střídali u kormidla, tahali za lana a museli být stále ve střehu, s Rivkou jsme chytaly mooringy a kotvily, každý výsadek člunem na pevninu vyžadoval spoustu příprav. Brian sbíral a zpracovával informace o počasí z rádia a přemýšlel nad mapami, kam se vydáme a můžeme vydat (vítr, příliv/odliv, závětrné zálivy). Nenudili jsme se. Když jsme měli volno, četli jsme si, šnorchlovali a Rivka rybařila. 

Nebezpečná zvířátka a korálové útesy

Koupání v oceánu je super, pokud tam není silný proud, žraloci a jellyfish/stingers (žahavé medúzy). Kvůli žralokům jsme se nesměli koupat po páté večer až do rána. V Cid Harbor žádné koupání, protože tam asi měsíc před naším pobytem žralok tygří zabil člověka. Žraloky jsem viděla v Nara Inlet - veliké žluté stíny pod vodou. Prvně jsem myslela, že to jsou kameny, protože byl odliv a voda nízko. Den předtím jsem si šla zaplavat ke břehu a zpět, další den jsem si už ale netroufla. Pokaždé jsme do vody museli nosit „stinger suit“, celotělový tenký obleček chránící před žahavými potvorami, které mají sezónu od listopadu do dubna. Při výsadku na břeh jsme někdy museli mít boty, kdybychom si šlápli na „stone fish“. Opět nějaká jedovatá potvora, co se zahrabává do písku. Stejně tak i malí rejnoci, na které si taky nechcete šlápnout. Na lodi nás v zátokách otravovaly hovada, ale to bylo nic proti pevnině. Při výsadku na pevnině jsme už na pláži měli každý na sobě alespoň 20-30 kusů navzdory repelentu. Australská zvířátka mají tu tendenci, že pokud vás rovnou nesežerou, tak vás alespoň otráví, nebo vysajou krev. Jenom koaly furt žerou eukalyptus a chrní.

Na druhou stranu jsme potkali několik mořských želv, obřího varana, který vás může maximálně poškrábat (a pak z toho máte ošklivou infekci), a Brian viděl jednoho zeleného hada, co se odplazil pryč dřív, než jsem ho stihla zahlédnout. Hadů jsem se bála nejvíc a nakonec žádného neviděla (což ale neznamená, že tam ty potvory nejsou). Na Hamilton Islandu jsem navštívila minizoo, kde jsem si nafotila koaly, pohladila klokánka wallaby a hady, škrtiče, měla jenom za sklem. Nejvíc jsme si s Rivkou užily šnorchlování na Haslewood Island Reef. Loď jsme měli zaparkovanou 3 noci na mooringu jen 10 metrů od korálového útesu. Z toho se nám jeden den povedla viditelnost do hlouby asi 5 metrů. Kochali jsme se barevnými rybkami a životem na útesech alespoň dvě hodiny. Paráda. 

Resort, turismus a Whitehaven Beach

V polovině plavby jsme potřebovali doplnit vodu a čerstvé potraviny. Proto jsme strávili dvě noci v marině na Hamilton Islandu. Ostrov je docela malý a pěšky ho přejdete za 1,5 hodiny, ale stejnak tu mají letiště, kde přistávají klasické boeingy. Takže turisti buď přiletí, nebo připlují trajektem, ale auta si s sebou vzít nesmí. Na celém ostrově (až na pár výjimek v podobě zásobovacích aut) jezdí jenom golfová autíčka, tzv. buggies. Ty jsou naprosto boží a roztomilá, ale prý se v nich pár turistů každý rok zabije! Jezdí docela rychle, a když se borci opijou a sjedou z útesu… Je tu odhadem několik stovek domů, domků, chat a bungalovů a jeden veliký hotel ze 70. let. Zkrátka turistické středisko zabírající polovinu ostrova. Zajímavostí je, že tu můžete bydlet i natrvalo. Součástí resortu je i školka, škola, hasičárna, supermarket (vč. nezbytného liquer store), pekárna, lékárna, restaurace, banka, doktor, posilka, laser game,… Takový malý svět sám pro sebe. A ceny pochopitelně o třetinu až polovinu vyšší než kdekoliv na pevnině. My jsme nejvíc ocenili volný vstup do místních bazénů pro kohokoliv na ostrově.

Sice nebyla hlavní turistická sezóna, ale lidí v resortu a na pláži Whitehaven bylo ažaž. Prý jedna z nejznámějších pláží na světě. Dlouhá s bílým pískem, až vás bolí oči. Za pláží džungle. Koupání však jenom v oblečku. Nenechte se zmást fotečkami na Instagramu a FB. Turisti se vyfotí v plavkách klečící/ležící po kolena ve vodě či na hranici písek/voda, aby schytali co nejvíc lajků, ale do vody v plavkách si netroufnou. Mně stačila Lookout Beach, a na samotnou Whitehaven už mě nedostali. Být tam v poledne je spíš utrpení. A lidí mraky. Přiváží je čluny z Hamilton Island, přilétají letadýlkama, co přistávají na vodě, nebo vrtulníkama. Na můj vkus už krapet přeturistováno.

Ponorka    

Když vyrazíte na loď s cizíma/známýma lidma, za chvíli vás začne štvát, jak si čistí zuby. Na tom je dost pravdy. Loď je vždycky malá, furt o sebe zakopáváte, nikam se neschováte a nemůžete z ní jentak odejít (pokud nejste v přístavu u mola). Mně lezlo na nervy, jak Brian nebyl schopný vrátit věci v kuchyni na stejné místo, odkud je vzal, a jak nám (hlavně mně) furt dokola opakoval poučky týkající se bezpečnosti na lodi. Jeho „watch your fingers“, kdykoliv jsem šáhla na lano nebo řetěz kotvy, mě vysíralo asi nejvíc. Jasně, že si musíte dávat bacha, abyste o prsty nepřišli, ale když vám to někdo opakuje furt dokola, tak už si připadáte jak totální idiot. Přitom zrovna já jsem opatrnej člověk a mám se ráda, takže na sebe dávám pozor. Podle mě byl spíš problém v australštině, kdy se radši ještě jednou zeptám, zda instrukcím fakt rozumím správně, abych neudělala něco špatně. Jenže pak to vypadá, že ničemu nerozumím. Prostě australština, no. To je na samostatnej text, na kterej taky časem dojde. U Rivky mě občas vytáčel její bezmezný a neustálý optimismus. Jinak byla v pohodě.

Ponorku jsem řešila tak, že jsem si četla, šla jsem se projít sama na Hamilton Islandu nebo jsem někdy vynechala výlet/výsadek na ostrov a zůstala na lodi. Velkou výhodou bylo, že jsme byli tři. Zpětně si neumím představit, jak bychom celou loď zvládli jen ve dvou.

Příště zas?

Celkově se výlet moc vydařil. Loď to přežila a my taky. Viděli jsme krásná místa. Vylezli na pár kopců. Šnorchlovali, slunili se, plachtili. Naučila jsem se spoustu nových věcí. Viděla zajímavá zvířátka. Až na trochu té ponorky jsme spolu vycházeli velmi dobře a na plánu jsme se vždycky shodli. Přesto mě tahle zkušenost nutí přemýšlet nad tím, zda bych opravdu zvládla plout někam dál a být delší dobu zavřená na malém prostoru s několika lidma. Najednou člověk chápe ty věčné námořnické lamenty. S lidma blbý, bez lidí ještě horší. Taky mi přišlo, že tropické ráje jsou u nás v Evropě dost přeceňované. Vedro, zabijácké slunce, zabijácká zvířátka, písek všude pod oblečením, věčně vás něco žere (doslova) a ani do té krásně azurové vody si nemůžete skočit jentak v plavkách. Takže nevěřte fotkám z FB a propagačním materiálům cestovek z písečných pláží. Pláže jsou peklo. Radši se mnou vyražte v létě na hory na Korsiku :).