Camino de Santiago a Fisterra aneb 1000 kiláků pěšky – otázky a odpovědi

Už 10 dní jsem doma a pořád se nemůžu dokopat k napsání postu o Caminu. Přemýšlím, jak to uchopit, o čem vlastně psát, jestli spíš o praktických věcech, na což se lidi kolem i nejvíc ptají (a začíná to bejt už trošku jednotvárný a nudný), nebo spíš zkusit vyplodit nějaký metafyzický zamyšlení o Cestě na konec světa a hledání sama sebe. A tak to zkusím vzít postupně a začnu nejčastějšíma dotazama blízkého okolí. Jak se odvíjí běžná konverzace s kamarádama, příbuznýma, sousedama?

Tak kolik jsi teda ušla celkem kiláků? A jak dlouho jsi to celé šla?

Zapeklitá otázka. Každý průvodce, ukazatel, mapa tvrdily něco jiného. Navíc některé dny bylo více variant tras o různých délkách. Též jsem občas zabloudila a jindy si to zkrátila po silnici nebo po pláži. Nemluvě o tom, že Cesta ne vždy vedla přesně tak, jak tvrdily mapy či průvodci, a někdy se vynořil kopec tam, kde ho nečekáš. Tak teda z Irúnu do Ovieda po Norte Camino to podle střídmého zdroje má bejt nějakých 509 km – šla jsem to 20 dní. Z Ovieda do Santiaga po Primitivo Camino to má bejt 316 km, což zabralo dalších 12 dní. Zas ale jsme došli až 32. den naschvál, protože jsme nechtěli dojít v neděli večer, a zastavili se už na Monte de Gozo 5 kiláků před Santiagem. Ze Santiaga do Muxíi a Fisterry to je po Camino Fisterra údajně 113 km (ale na patníku v Santiagu bylo napsáno víc, tak si to přeber) a šla jsem to 4 dny. To vše dá dokupy 938 km za 36 dní. Ale si myslím, že to bylo víc. Když si k tomu neskromně přičtu 2 kilásky k majáku na konci světa a zpět a následné putování pěško-stopem-busem do Padrónu, při němž jsme zhruba těch 60 km ušli po svých (tahle odyssea trvala 3 dny). Tak hurá – je to fakt kolem jednoho tisíce kilometrů. Juch!

Kolik kiláků jsi tak průměrně ušla za den? Kolik nejvíc a kolik nejmíň?

Když si to vydělíš, dá to nějakých 25-26 km denně. Nejvíc jsem ušla asi 47-8 km z Ovieda před městečko Salas (hodila jsem stan do pole, takže přesnou kilometráž nevim). Nejmíň ráno z Monte de Gozo do Santiaga 5 km, takže jsme se mohli celý den flákat v Santiagu. Odpočinkové dny byly do 20 km a ty těžší obvykle nad 30 km. Taky záleželo na převýšení, počasí, povrchu, fyzické kondici atd. Znáš to.

A tos šla fakt jen pěšky a každej den?

Jo.

Vypadáš dobře. Kolik kilo jsi shodila?

Jo, dík. Pět. Taky bys shodil/a, kdybys ušel/šla tisíc kiláků. Pojď příště se mnou.

Jak těžkej si měla batoh?

Něco kolem 14 kilo. Záleželo, kolik jsem zrovna táhla jídla a vody s sebou.

Tos ale měla docela těžký, ne? To bych neutáh/la.

Ale utáh/la, kdybys musel/a. Si zvykneš. Hele, já táhla s sebou stan 1,7 kilo a foťák kilovej, tak to jsem měla v podstatě navíc. Jinak jsem měla fakt jen pár nezbytností.

Si šla v pohorkách?

Blázníš? Nejsu sebevrah. Měla jsem tenisky na běhání a prošlápnutý sandále. Asi dvě třetiny Cesty jsem šla v sandálech a v nich trekový ponožky.

Bylo vedro ve Španělsku, co?

Tak možná ve vnitrozemí. Já šla podél Biskajského zálivu, pak se stočila do Ovieda a přes hory do Santiaga. Vedro bylo tak maximálně během siesty. V Baskicku víc pršelo než nepršelo a vypadalo to tam jak ve Skotsku. 

Jaký tam jdou lidi? Věřící a mladý? Nějaký holky samotný?

Tak i tak. A taky starý. Spousta bezvěrců. Sportovců. Pár turigrinos, co si nechávaj vozit batohy „mochilla expresem“ a chodí nalehko. Hodně učitelů, co mají v létě volno. Hodně Němců, Italů, Španělů, nějaký Asiati (Korejci, Číňani, Japonci), Poláci. Potkala jsem důchodce z Novýho Zélandu, holky z USA, Austrálie, holčinu z Peru. Někdo jde s děckama, kterým je třeba 10 let a nesou si batohy. Nebo i pár s 10měsíčním mrňousem. Každý podle svých možností a schopností. Celé Camino je hodně multikulti a lidi jsou prostě různý – všechny velikosti, barvy pleti, pohlaví, stáří. Nejčastěji chodí lidi sami, ale pak reálně „sami“ nejdou, protože někoho potkají po Cestě. Docela dost jich to jde podruhé, potřetí, počtvrté, takže se asi jedná o návykovou věc.

Domluvila ses anglicky?

Víceméně. Mezi poutníkama to byl základ. Jinak rukama nohama a uměla jsem pár španělských frází a slovíček – hlavně týkající se jídla. Většinou jsem kolem sebe měla někoho, kdo uměl španělsky líp jak já a překládal, pomáhal.

Kde a jak jsi spala?

Různě. Nejvíc v poutnických ubytovnách tzv. albergue. Ty se dost liší dle regionu i město od města či vesnice. Jsou městský, církevní, jsou privátní, jsou s danou cenou od 6 eur výš, jsou tzv. donativo (dej do krabičky, kolik uznáš za vhodné), někdy se snídaní i večeří, někdy s vybavenou kuchyní, někdy jen s mikrovlnkou, jindy s pračkou za prachy, výjimečně zadara nebo úplně bez pračky (ale vždycky s „mycákem“ venku na dvorku), některé jsou zbrusu nové, jiné zablešené, se zahradou, se zaplivanou terasou, s přívětivým hospitaliero (který dělá, co vám na očích vidí), jindy s nevrlou bábou, co neumí slovo anglicky, některé otevírají v jednu, jiné ve čtyři, na vesnici jsou třeba i odemčené non-stop a funguje systém „zaber si postel a já přijdu večer vybrat prachy a dát razítka“, městské se vždy zamykají v deset večer,… Pro všechny albergy platí pravidlo, že v daném místě nesmíš strávit víc jak jednu noc! Pochopitelně, jinak bys byl/a prd poutník/ice. A jinak jsem spala 10 nocí pod stanem na útesech, u silnice, na louce, na hřebeni hor. Zkrátka, kde nebyl elektrický ohradník s krávama a kde jsem nebyla moc na očích. Obvykle sama, párkrát s někým, kdo měl též stan. Na Fisterře jsme s Albertem strávili dvě noci na hřbitově v luxusním betonovém boxíku pro rakve s výhledem na zátoku, ale žádné rakve ani mrtví nikde nebyli, a pak další dvě noci pod širákem. V Portu jsem strávila 4 noci v hostelu.

Měla jsi nějakou krizi? Bolely tě nohy?

Tak jasný. Kdo by neměl. Na bolesti je krásný, že mozek dokáže vnímat jen jednu zaráz. Když tě bolí levej kotník a do toho si oboucháš koleno, tak cítíš jen tu akutnější a větší bolest – koleno. Furt mě něco bolelo – křeče v kotnících střídavě, to koleno, sedřená ruka, pravá kyčel, ramena, ztuhlý kotníky každý ráno (ale to dycky do hodinky rozchodíš), puchýře na ploskách a prstech, sedřená pata. Nejhorší, když se zastavíš a do chodidel začne proudit krev nebo po ubytování v albergue vždycky začneš po hodině chodit jak postiženej (nejhůř do schodů nebo si zkus vylézt na patrovou postel). Krizi jsem měla 16.-17. den, kdy jsem kvůli písku v puchýři nemohla došlápnout na nohu a pajdala, načež jsem ustřihla kůži, bordel vymyla, vydezinfikovala a pak musela mazat, zalepovat a převazovat. Všichni kolem mi ale poskytli zdravotnický materiál i psychickou podporu. Zdárně jsem následující den pokračovala.

Cos tam jedla?

Co jsem koupila v supermarketu nebo smíšenkách po Cestě. Bagety a chleby, co nejsou chleby, sýry, hodně ovoce (jabka, nektarinky, banány), zeleninu (rajčata, salát, mrkve), jogurty, tortilly (brambora, vejce, cibule… strčíš do mikrovlnky nebo sníš jentak studený), sušenky kulatý polomáčený, čokoládu, kafe, pivo v plechovce, pivo nealko, radlery. Někdy jsme společně vařili – vedla rajčatová omáčka se špagetami a sýrem jako univerzální jednoduché, levné a na přípravu snadné jídlo. Když jsme si chtěli pošmáknout, strčili jsme do toho nějaký opravdický rajče, česnek, olivy, nebo si udělali salát a koupili víno za tři éčka. Párkrát jsme šli na jídlo do hospody (což bylo trochu složitý, když nejim maso). Párkrát jsme dostali večeři v donativo alberzích. Několikrát mi/nám byly darovány zbytky od večeře od dalších poutníků.

Na kolik tě celá ta sranda přišla?

Ve Španělsku a v Portu jsem včetně přesunů z a do Prahy a s přestupem v Paříži strávila 48 dní. Započítám-li úplně všechno – bus a vlak do výchozího bodu, letenku z Porta, 5 dní (4 noci v hostelu) v Portu, dopravu Blablacar do Porta, pozdější přesuny busem, přívozy, jídla, potraviny, piva, vína, albergy… Podle mých propočtů to celkem dává 26 tisíc korun českých. A to jsem zastak moc nesockovala! V supermarketech jsem si vždycky koupila, na co jsem měla zrovna chuť. Piv a kafí jsem po cestě vypila v hospodách mnoho. V Brně bych za stejnou dobu utratila víc.

A toho Boha nebo sama sebe si teda našla?

Boha? WTF? Co je to za blbou otázku. Sebe sama? To bude na dlouhý povídání. Dáme pivo nebo víno?

Příklady dotazů, které nikdo nepoložil a na které mi přijde zajímavější odpovídat:

• Co je to ta tvoje „Camino family“?
• Jaké albergy byly nejlepší a proč? Čím se lišily od ostatních?
• Plánovalas trasu několik dní předem?
• Jaký lidi tě tam štvali a proč?
• Kudy vedla nejhezčí Cesta a kde to bylo zas nejhorší?
• Jak vypadal tvůj běžný den?
• Kde je nejlepší koupání, pláže, vlny pro surfování a je voda v oceánu fakt ledová?
• Jaké je Španělsko a jak se lišily regiony, kterýma jsi prošla?
• Jak ses cejtila, když jsi došla do Santiaga před katedrálu a na „konec světa“?
• Jaké má Camino gamifikační prvky?
• Kterýma velkýma městama jsi prošla a jak se ti líbily? Jaký byly vesničky?
• Jaký všechny zvířata si na Cestě potkala?
• Jak je to s tou kadidelnicí, co s ní houpají, v katedrále v Santiagu?
• Spala jsi v klášteře? Jaký to bylo?
• Jaká šťastná shledání jsi zažila?
• Jak se chodí Camino potmě a jaký jsou rána a svítání?
• Kde jsi brala vodu a kdes sháněla razítka do kredenciálu?
• Nudila ses někdy?
• Kalili jste tam?
• Půjdeš znovu?