Nedělat NIC je větší fuška než dělat

„A što ty děláješ?“ ptal se mě každý druhý obyvatel Zakarpatí, na kterého jsme narazily. „Ehm, já? No, jak bych to jenom, já teď mám něco jako kaníkuli,“ odpovídám neurčitě a rozhazuju rukama.

Od chvíle, kdy jsem oficiálně skončila v práci, jsem se nezastavila. Navštívila jsem neteř, poslechla si koncert Doctor Victor, strávila týden na Zakarpatí, poprvé v životě pořádně stopovala, vyrazila na výlet do Toulovcových maštalí. Takže sotva odněkud přijedu, vykulím batoh, vyperu, umeju se, nabiju mobil/foťák, tak už zas druhý den balím a valím někam dál. Další na řadě jsou Coloursy…

Neteř ráda kočičí granule

Poté, co jsem se úspěšně přestěhovala z Brna zpět k mamině a všecky věci jakžtakž vybalila, jsem vyrazila na 5 dní k „našim mladejm“ užít si neteře s cílem zachytit pár každodenních momentů, než nám mrně začne běhat. A tak jsem byla na mimískovském plavání, přebalovala jsem, oblékala vzpírající se batole, večer koupala a strojila do pyžamka, krmila, vozila a dávala pozor, aby malá:

•          nekrámovala batohy, peněženky, tašky, knihovnu, šuplíky atp.
•          nesápala se po počítači, nevolala z našich mobilů
•          nelezla do kamen a nejedla popel
•          nelezla sama do schodů a nepropadla mezi špruslema do obýváku
•          nebalancovala u dveří a nepokoušela se vypadnout ven na beton
•          nevytahovala boty z botníku
•          nevstávala v židličce a nelezla po stole
•          se nekutálela na zahradě ze svahu
•          nejedla kameny, klacíky, zateplení domu, kočičí granule atp.

Rodičovská „dovolená“ není fakt žádná dovolená, ale spíš 24hodinová pohotovost. Knížky, co jsem si vzala s sebou, jsem málem ani neotevřela a počítač jsem zapnula až, když malá večer usnula. Fandím švagrové, která chce jít od září na jeden den týdně do práce. Jen ať si brácha rodičovskou taky trochu užije aneb „A to jí nemůžete vysvětlit, že do těch kamen nemá lézt?“ nebo ještě lepší „Co jste tu celej den dělaly, že je tu takovej bordel?“ Su na něj zvědavá.

Jinak je ale naše modrooké zviřátko naprosto boží. Kuk :)

Stopem na Zakarpatí bez bot, stanu a mobilu

V neděli 3. července jsme s Niki vyrazily po „o“ na výpadovku z Olomouce směr Slovensko (potažmo Ukrajina). Celkem nás až do Užhorodu svezlo 9 aut a do cíle jsme se dostaly v pondělí dopoledne. Přespaly jsme v poli za benzinou v Košicích.

Potkaly jsme pohodáře, co si jel v neděli zahrát golf, sympoše, co dělá ve fabrice na výrobu výbušnin do airbagů. Z Horní Bečvy až do Košic nás vzal slovenský aktivista a umělec Luboš, který nás seznámil s tvorbou epesní skupiny Pentagrámčik (satanské písničky pro malé dětičky). Dál jsme jely s otcem a synem, pravoslavným knězem, co nám dal bonbony, důchodcem, který celý život makal v železárnách. Z 9 aut nám zastavila jen 1 mladá žena, slovenská kuchařka, co si jela nakoupit benzin a nějaké další věci za hranice do levné Ukrajiny.

Za týden jsme toho stihly opravdu hodně. Vykoupaly jsme se v přehradě v Horní Bečvě, v řece, potoce, v lomu v Užhorodě (díky Petrovi). Vypily pár piv, kvasů a také (už zase) větší než malé množství vodky, které mě nevimproč  přimělo lézt v sukni přes ploty. Ale já vyvázla jen s obouchaným kolenem a foťák i moje taška s doklady a penězi se nakonec našly (díky Niki). Niki po „té noci“ objevila v batůžku flák špeku, který jí darovala paní Ljuba z obchodu, a zjistila, že má utopený mobil. Dopřály jsme si dobré kafe s dortíky za poloviční cenu než v ČR. Pochutnaly si na místním chlebě, sušenkách na váhu a domácí zelenině z trhu.

Navštívily jsme naše kamarády a kamarádky značkaře z loňského tábora a jeden den značily turističné maršrůty s nimi, přičemž jsme do poslední nitky promokly. Byla sauna, kytara, zpěv, promítání Marijky nevěrnice. Užily jsme si cesty maršrůtkami, do kterých se namačká X lidí (X = počet lidí, které je třeba narvat do maršrůtky spolu s batohy, borůvkami, moukou atp.). Strávily jsme 2 dny na poloninách a vylezly na Ostrou horu a poloninu Runu v sandálech. Počasí nám vyšlo přesně takové, jaké jsme potřebovaly. Noc v Prilukách u ohniště byla téměř mrazivá, nebe plné hvězd a ráno všude rosa a slunce. Paráda. Protáhly jsme se a pozdravily slunce.

Potkaly jsme 2 hady a všude samé Čechy – v Prilukách na huculské farmě, ve Velkém Bereznyjm značkaře z Dobrouče od minula. Upletly jsme věnce z kvítí a nad pivem sledovaly, jak se krávy večer vrací z pastvy. Brodily jsme se blátem až po lýtka. Přespaly jsme v Lumšorách a já zase nedala ten čan, takže tam budu muset někdy znovu.

Už to zkrátím. Všechno na Zakarpatí bylo stejné jako minulý rok (jen bylo zas o trochu levněji) a my byly opět nadšené. Cesta zpět byla náročná – děkujeme skvělým borcům, co nás vezli přes hranice (kde jsme v sobotu v pařáku stáli 5 hodin a potkali všechny Čechy a kamarády) a co nám domluvili svezení u kněze exorcisty až do Popradu. Tam se nám už ráno se stopem nedařilo, tak jsme šly na vlak. Jenže protože nic není jednoduché, ještě na Slovensku jsme sejmuli člověka a nabrali 2 hodiny zpoždění. Přežily jsme vedro i kecy spolucestujících a šťastně dojely domů – já do Chocně až v devět večer – kde mě přivítala mamina: „Ty vypadáš jak cikáně a nohy černý jak asfalt, nelez mi s tím do obyváku a padej do vany.“

Návrat Klajbiče a maštale křížem krážem

Umyla jsem se, vydrhla po sobě zaneřáděnou vanu, vyspala se a ráno přijel vlakem Klajbič, který zrovna přiletěl z Nového Zélandu po 2 rocích tam. Místo, aby byl unavenej a chtěl dospat jet lag, byl akční, a tak jsme hned po „o“ sbalili pět švestek a jeli busem do Toulovcovejch maštalí. Bylo vedro, ale mezi skalama pohoda. Do toho ledové potůčky, studánky. Prošli jsme maštale křížem krážem. Na Verandě měli bohužel zavřeno, ale v Budislavi naštěstí otevřeno měli, a tak si Klajbič dal pivo a žlutou limču a podivoval se nad nízkýma cenama v ČR.

Taky se kochal pohledem na roubenky, českým venkovem a možností chodit jentak po lese nebo po krajnici. Dali jsme třešně u cesty, vykoupali se v přehrádce, co ji nemám na mapě, protože mám mapu z roku 96, a přespali pod převisem. Já si zase hrála s ohněm a prej dělala vatru. Blýskalo se, ale nakonec pršelo jen trochu, až nám bylo skoro líto, že nepřišel pořádnej slejvák. Furt jsme kecali – jaký to bylo na NZ a jaký to je na Zakarpatí. A já mám teď hroznou chuť vyrazit na NZ a Klajbič zas na Zakarpatí. 

Odcházení, zanechávání a těšení se

Je to boží pocit, když ze sebe postupně oklepáváte všechny činnosti a věci, který se taknějak během posledních pár let na vás nalepily, a vy jste je často ze setrvačnosti vláčeli s sebou dál. Takže to bude tentokrát o odcházení, zanechávání, opouštění, odhazování atp.

Poslat ságo dál po 14 letech

Po první plavbě, kdy jsem na brámovém koši pocítila něco jako záchvěv svobody a usadilo se ve mně přesvědčení, že nic není nemožné, jsem si začala intenzivně pohrávat s myšlenkou, že bych měla konečně někam vypadnout na delší čas. Naskytla se jedna z prvních šancí odhodit břímě, které už mě spíš tížilo, než aby mi přinášelo radost.

Do saxofonového kvarteta nám přišla nová holčina a já si řekla, že teď je fajn šance s tím seknout, aniž bych způsobila nějaké vážnější škody naší skvadře. Pochopte, že kvartet ve třech nemůže moc fungovat. V tu dobu už jsem hrála bez dostatečného a pravidelného cviku dost bídně, takže setrvání by stejně přineslo víc škody než užitku. Přestala jsem hrát na ságo po cca 14 letech a nedávno jsem svůj tenor s trochou nostalgie i prodala.

Poslat věci dál a nelpět na nich – obzvlášť když se na ně nahoře na skříni práší – to je, oč tu běží. Ságo musí být hrané, je to pro jeho dobro. Schovávat ho na půdě pro budoucí generace fakt nemá smysl, obzvlášť když je zrovna po generálce a k tomu si za utržené peníze můžete koupit letenku do Kanady.

Pryč s tím vším! Štěně minimalistkou

Na podzim jsem se definitivně rozhodla „musím do roka a do dne vypadnout“. Kam? Láká mě Kanada nebo Nový Zéland. Ok, nejsou to zrovna originální destinace, už to slyším, jak vám to šrotuje v hlavě, a je mi to upřímně fuk. Tak uvidíme, která víza klapnou. Zjistila jsem si, kolik víz je k mání a kdy se mají zhruba řešit. Před Vánoci jsem si vyplnila registraci do poolu do Kanady a čekala, jestli mě vylosují a pozvou.

Celé Vánoce jsem strávila vyklízením svého domácího pokoje – probrat knížky, oblečení, serepetičky, školní věci ze všech svých studií a všechno ostatní, co je zbytečné. Budu tu knížku ještě číst? Má pro mě nějakou hodnotu? Otevřu ještě ta skripta, učebnici, poznámky? Kdy jsem na sobě měla naposledy tohle tričko, mikinu, sukni? Vůbec to nepotřebuju! Spoustu let se mi tu válí kupa věcí. Pryč s tím vším!

Podobně následovalo i probrání mého brněnského bytu. Moje věci se budou muset vejít do domácího minipokojíčku a já vyrazím do světa s báglem. Osekávání, vyhazování, darování jsou mým denním chlebem. S každou věcí, kterou daruji, vyhodím, pošlu dál, se dostavuje radost a lehkost. K Vánocům si pořizuji nový bágl a foťák. Začínám se těšit.

Víza a bod zlomu, odkud už není návratu

V únoru mi přišla pozvánka z Kanady. Vylosovali mě už ve třetím kole, juch! Dokládám všechny potřebný lejstra, sjíždím FB skupiny s lidma, co jsou/byli/pojedou na Working Holiday víza do Kanady i na NZ. Obcházím cestovatelské přednášky, abych se trochu namlsala a zjistila, co a jak. Mezitím po oboustranné domluvě pouštím a předávám jednu ze svých prací, kterou jsem dělala skoro tři roky.

Zaplatím víza a vím, že do roka odjet musím, jinak mi propadnou. V druhé práci oznamuji, že na konci června končím. Majitelce bytu nahlašuji, že nájem končím k poslednímu červnu. Bod zlomu, ze kterého není návratu. Kupuju letenku do Vanu (Vancouveru jakože chápete, ne?), abych měla jasnej deadline. Navíc za 11 tisíc, no nekupte to, pani!:) Těším se. Chystám se na přechodnou fázi mezi běžným životem a dobrodružstvím v Kanadě – plánuji na léto pouť do Santiaga. Jasný, opět nic super originálního, ale pak si povíme, jo.

Nestíhám. Panikááá! 

Začínám obíhat doktory, protože chci do zahraničí vyjet v cajku. Zařizuji druhý cestovní pas, plnou moc mamině na všechno, kartičku na poštu, zavírám účet v mBance a ČS a otvírám nové účty v Equa, řeším svoje cestovní pojištění ke kartě, stavebko, daňové přiznání, mobil a tarif, mezinárodní řidičák. Verifikuju si konečně účet na Couchsurfingu. Čtu knížky v angličtině. Absolvuji 2 kurzy první pomoci u ČČK.

Zkrátka se nenudím a samozřejmě - do toho se furt zbavuju věcí. Člověk by ani neřekl, kolik se do minibytu o 24 metrech vejde krámů. Těším se, až si všechny věci, co do života potřebuji, nacpu do svýho zánovního báglu, který si hodím přes rameno, a vyrazím na cestu. Nejdřív to bude Ukrajina, pak 1000 km do Santiaga a nakonec výlet za velkou louži. Za chvíli už končím v Brně. Děsně to letí. Panikááá! Nemám ještě všecko zařízený, odstěhovaný...

PS: Přihazuji fotku pro pobavení, aby tu bylo víc obrázků.

A co ty? Co já? Razím pryč. A proooč?

Existuje celá řada důvodů, proč chci všeho nechat a zkusit žít rok dva trochu jinak (a možná i delší čas, kdo ví). Můj současný život je v pohodě, už je takový zařízený, svým způsobem pohodlný, známý a od dob státnic a (teď už staronové) práce v neziskovce v podstatě bez nějakých větších výzev. Uživím se, vydělám si víc, než utratím, mám super bydlení, kamarády, výlety, občas nějaké to cestování. Ale.

O tom, jak hniju ve vyjetých kolejích

Chci si od všeho dát pauzu. Jedu ve vyjetých kolejích, ze kterých se těžko vystupuje. Kdybych tu zůstala, tak by logicky měl následovat vážný vztah, svatba, děti, hypotéka, práce, víkendy, týden dovolené v létě a v zimě atd. A pak už jen kolem a dokola. A to mě docela děsí. Chápete mě, ne? Takovéto běžnodenní životní kolečko, na jehož konci si člověk s údivem řekne: „A to má bejt jako všechno a teď teda jako umřu, aniž bych obeplula svět, viděla Patagonii, potkala medvěda, ušla tisíc kilometrů,… doplňte si sami?“.

Chci zkusit něco nového, potkat lidi, naučit se „něco“ a je mi vlastně jedno co. Prostě mě to táhne pryč. Za dobrodružstvím. Někomu možná stačí si o tom číst, ale mně už ne. Určitě to taky znáte. Stres, zahlcenost prací a milionem drobných úkolů, ze kterých vám puká hlava, běžným životem okolo a ubíjející všednodenností. Hniju tady. Hrbím se celý den nad kompem, jsem věčně online nebo na mobilu. Už mě to nebaví a hodlám s tím něco dělat a nejenom si stěžovat u piva.

Každý týden strávím hodinu velkým nákupem potravin na celý týden a rok a půl chodím stejnou cestou do práce. Pořád dokola. Přecpaná silnice a auta, ve kterých sedí skoro vždycky jen jeden člověk. Přejít na zelenou. Stejný výhled z okna. Jednou týdně si jít zaplavat. Čím víc se ty věci opakují, tím víc mám chuť nedělat vůbec nic. Postrádám v tom nějakej cíl a smysl.

A co ty? Já? Já NIC

Láká mě představa, že budu moct začít znovu, jak chci a bez vlivu okolí a jeho očekávání, která na mě pořád valí. Aneb „Ty nejíš maso? A od kdy? A proč? Ale kousek si přece dáš, ne? Pro jednou tě to nezabije.“ Ne, díky, nedám si. Nebo dotazy typu „A co ty?“ doprovázený významným pohledem očekávajícím ohlášku svatby, těhotenství, kariérního postupu či pořízení nového auta, bytu, bla, bla, bla. A já furt NIC. „A co ty?“ Následuje otrávené „Já? Co by? Nic!“ Skoro jako bych byla účastnicí v nějaký soutěži, kde mám asi jako sbírat nějaký hypotetický společenský body a pak popolézt na vyšší level. Nový auto, byt na hypotéku, dítě, kariéra… A body naskakují a já su jako důležitější a dospělejší v očích ostatních. A taky čímdál víc zavázaná, závislá a nesvobodnější.

Volání Cesty a Moře

Kdy jindy, když ne teď?! Cestu nejde furt odkládat. Víza mají svoje pravidla a věčný odkládání snižuje šanci na realizaci plánu, kterej nosíte v hlavě možná už od puberty. Je třeba se rozhodnout a jednat. Říct si, že do roka a do dne odjedu, a začít podnikat první kroky. Tak. Život je moc krátkej na to, aby člověk dělal jen, co musí a co se od něj očekává, a neplnil si svoje sny nebo se o to alespoň nepokusil.

Teď už pro mě není cesty zpět. Stejně jako, když jsem si ze dne na den bookla plavbu na plachetnici a koupila letenky s tím, že „kdyžtak tam ten tejden přinejhorším celej probliju, ale zkusit to musím“. A nakonec to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, který jsem za posledních pár let udělala, protože moře a plachetnice jsou boží a jinak tomu nikdy ani nebylo.

Nějak bude, jde stejnak "vo hovno"

Žít v cizině rok, dva, tři je osobní výzva. Jasně, že se bojím, jestli to zvládnu, ale co se může stát? Přinejhorším provařím nějaký peníze, kouknu se do Kanady, nenajdu si práci a vrátím se zpátky. Jenže zkusit to musím, jinak nebudu mít klid. Vždyť jde stejně vlastně takříkajíc „vo hovno“. Ono to všechno nějak dopadne a bude to cajk prostě;).