2 měsíce ve Vancouveru aneb Zajíždění do každodenních kolejí

Po příletu to bylo takový divočejší a občas jsem si připadala jako tele, co kouká na nový vrata. Všechno je tu podobný, ale obvykle věci (banka, telefon, papírování, doprava, nakupování, bydlení, kino) fungujou „trochu“ jinak než u nás. Někdy líp, někdy hůř, někdy to máte jedno.

Veselá turistka ve velkoměstě

Začátky byly srandovní a dobrodružné. Zařizovala jsem, rozkoukávala se, zvykala si, že na mě lidi kolem mluví anglicky a jsou nějak moc podezřele slušní a ochotní. Naštěstí mi radil Honza, u kterého jsem strávila prvních pár dní ve věžáku v centru, a taky Katka, která přijela na WH víza o pár měsíců dřív. Slunko se opíralo do prosklených mrakodrapů v downtownu, já od pěti ráno díky jet lagu šmírovala protější byty, sjížděla Craiglist s nabídkama ubytování a horečně odepisovala a posílala životopis, kterému tu nikdo nikdy neřekne „sívíčko“, ale „resumé“. Celé dny jsem proflákala výletováním po parcích, focením zvířátek, moře a lodí, objevováním toho, co se dá v jakým obchodě koupit, procházením se podél vody. Po večerech jsme s Honzou vyráželi ven za jídlem, na pivo, do kina atp.

Bydlím a zjišťuju, co a jak

Podařilo se mi během pár dní a po třech prohlídkách najít si pokojík v domku, takže jsem si zařizovala různý nezbytnosti, zabydlovala se a zjišťovala, co kde můžu koupit v dochozí vzdálenosti od nového domova a jak/kam/čím a za jak dlouho se můžu někam dopravit. Poprvé jsem si musela vyprat oblečení ve „středověké pračce“ (jak zdejší přístroje nazývá Katka), použít naddimenzovaný sporák, naučit se zamykat, odemykat a vyrážet vstupní dveře, vystupovat z autobusu. Protože jsem zvyklá si vařit (i když jednoduše a rychle), hledala jsem v okolních supermarketech, kde co seženu a za kolik. Koukla jsem se do Ikei, Wallmartu a objevila kouzlo zdejších thrift storů (něco jako sekáče, ale maj tam všecko možný od oblečení, knih až po mísu na pečení nebo lyže). Zato dneska vím, kde sehnat českou kofolu, kremžskou hořčici, kypřicí prášek do perníku, levné ovoce a jak v  marketu funguje „odsypávací“ systém koření, oříšků, müsli a všeho, co potřebuju na vaření, pečení nebo mlsání.

Bring cash aneb Chtělo by to už práci = peníze

Po prvních dvou zařizovacích a výletovacích týdnech odletěl Honza a já začala shánět práci. Dost bylo utrácení, začala jsem pomalu cejtit výčitky svědomí. Chtělo by to nějaký prachy taky vydělat. Levno tu zrovna není. Zkratka BC neznamená British Columbia, ale „bring cash“! Vytiskla jsem „resumé“ a zanesla ho do centrály městské knihovny, stavila se do velkého knihkupectví, odpověděla na inzeráty do multikina, jiného velkého knihkupectví a říkala si, že tomu dám tejden. Začala jsem projíždět Craiglist, připojila se do skupiny Jobs in Vancouver, koukala se po knihovních a knihkupeckých jobech. Počasí už stálo za prd. Pršelo furt, takže se ani ven na výlet jít nedalo. Měla jsem našlápnuto na dobrou depku. Ok, musím přitvrdit. Začala jsem odepisovat na různé pozice typu landscaping (úprava trávníků, sázení stromků, hrabání listí atp.), busser (v hospodě/restauraci odnášení a přinášení jidla/pití), dishwasher nebo kitchen help. Vždyť je to jedno. Hlavně něco dělat a neválet se doma.

Rutina skoro jako v Brně

A protože všechna voda nakonec steče dolů, i já začala čtvrtej tejden pracovat v kuchyni v jednom tap housu v centru, což mě zatím baví a taky slušně uživí. Ale o práci bude zas jinej blogpost příště. Slibuju. Takže už víc jak měsíc makám cca 24-32 hodin týdně a můj život zajíždí do kolejí. Chodím si pěkně na jógu kousek od práce, zkouším různý sushi restaurace, obrážím multikina každý filmový úterý, čtu si v busu a občas ze mě při vystupování vypadne i obligátní „thank you!“ výkřik. Po městě se pohybuju s jistotou místňáka, kterého zastavují turisti s dotazama. Cesta lodí z downtownu do Northu už mě nerajcuje jak dřív, i když stále potěší. Stanley park jsem prochodila křížem krážem, mývaly i tuleně mám spočítané. Jo, a s těma hůlkama se docela najím a ani mi to moc nepadá, Honzo;). Prší skoro furt. Kdyby jen pršelo. Ono taky leje, fouká, mlha je, poprchává. Sníh je na kopcích okolo, ale nás tady dole čeká pár měsíců deště a nepříjemně vlezlý zimy. Nojo, tak do bazénu začnu chodit a do sauny se zahřát. Už jsem si jeden 50m vyzkoušela a dobrý, tak začnu zas pravidelně plavat. Zařídila jsem se tu skoro jak v Brně. 

Noční výšlap na Mount Seymour mlhou, deštěm a sněhem

V noci z neděle na pondělí jsem spolu se čtyřma dalšíma bláznama vyrazila za superměsícem. Francouzský týpek Nicolas dostal totiž nápad a nebál se o něm napsat do FB skupiny, kde se mu do akce přihlásilo spousta zájemců z řad mezinárodních cestovatelů tady ve Vanu, včetně mě.

Mount Seymour se tyčí severovýchodně od Vanu ve výšce 1449 m n. m. Pod ní leží stejnojmenné lyžařské středisko. Veřejná doprava tu nejezdí, takže sem musíte dojet autem, což zabere zhruba třičtvrtě hodiny někde z centra. Podle info zde je převýšení nějakých 450 metrů a cesta tam a zase zpátky by měla trvat asi 5 hodin. Tak určitě. No a chodit by se tam mělo někdy do konce října. My šli 13. listopadu.

V sobotu jsem se navečer vracela z práce a cestou z metra NEPRŠELO, měsíc svítil ostošest a do toho pár mráčků. Hezký. Kdyby tak bylo i v neděli. Uvidíme. V neděli večer jsem se vracela z práce a LILO JAK Z KONVE. To přestane. Uvidíme. Podle předpovědi, které si tu ale (ne)věřte, by měl déšť někdy mezi jedenáctou až jednou ustávat a během noci by se to mělo polepšit. Ještě si hodinku dáchnu, abych byla fit, večeře, aktualizování předpovědi každých 10 minut. Jedna holčina už píše, že to nedá a vzdává se. Jsem nalomená, ale nejsu přece žádný máslo! Nebudu se válet doma furt. Tak kdyžtak trochu zmoknu, no, tak zas uschnu, žejo.

Nicolas furt zdůrazňuje, ať si vezmeme nějakou voděodolnou bundu a boty a pořádnou čelovku. Ok. Mám šecko. Do batůžku přibírám švýcarák, čokoládu, banán, termosku s čajem, náhradní baterky do čelovky, extra mikinu, čepici a rukavice. Vyrážím na místo srazu a furt leje. Dojde Francouzka Margaux vybavená na první pohled spíš na výšlap do města než do divočiny, Francouz Sebastian v kožené bundičce, skejťáckých teniskách a čepici (Já: „V tomhle jdeš?“ On: „Nic lepšího nemám.“). Naštěstí Nicolas je zas převybavenej a má s sebou lano, pořádnej nůž, aluminiovou deku na přežití, bearspray atp. Poslední dorazí Ukrajinec Ilja. Ten zas táhne stativ a foťák. Snad to netáhne zbytečně. Prší furt. Jedem.

Pár kiláků před cílem je Mt. Seymour Road zatarasená. Nicolas to má ale vychytané. Byl tu už během dne a domluvil se s majitelem střediska, že nás hlídač pustí nahoru. Skrz mlhu nevidíme na pět metrů. Pár kiláků jedem krokem. Potkáme srnky. Středisko je částečně osvětlené a nikde nikdo. Děláme si srandu, že by se tu mohli vyloupnout zombíci. Jsem fakt ráda, že Nicolas nic nepodcenil a vyrazil nahoru už dopoledne, aby po trase rozmístil reflexní pásky, ale ty jsou nakonec stejnak k ničemu. Trasa je značená odrazkama. Jdem nahoru a po cestě teče voda. Trochu prší.

Teď to trochu zkrátím, i když to byla asi nejdelší část celé akce. Mlha, déšť, mrholení, voda zeshora i zdola, kaluže, potoky, kameny, po čtyřech nahoru, zleva sráz, vítr, zlézání velkých kamenů, příkře nahoru, trochu dolů, první vrchol, druhý, zbytky mokrého sněhu, zamrzlé kaluže, ledová voda, skok, držet balanc, kluzké kořeny stromů. Bude tenhle kámen klouzat? Jak je asi ta kaluž hluboká? Sjedu tu skálu po zadku?

Asi někdy po druhé vylezeme mokrý a zpocený na vrchol. Oblečeme mikiny, rukavice, čepice, dáme svačinu, čaj. Ilja fotí. Přes nás se valí mraky. Neprší. Brzy se objeví měsíc a pak se nám najednou otevře i výhled na zářící Vancouver, měsícem osvětlené mraky a mlhu převalující se pod náma. Paráda! Strávíme tam minimálně půl hodiny a pořádně vymrzneme. Stálo to zato!

Foto: Illia Tykhonov

Sestup dolů je nekonečnej, ale aspoň se zahřejeme. Jsem děsně utahaná. K autu dojdeme asi v pět ráno. V šest už si dávám horkou sprchu a jdu na 3 hodiny spát. Pak hurá do práce zas na pár hodin:).