Když jsem před rokem procházela Bilbao v rámci camina,
neměla jsem čas navštívit Guggenheimovo muzeum a pořádně si prohlédnout město.
Takže jsem ani chvilku neváhala využít příležitosti strávit v Bilbau měsíc
na lodi a pomoct s opravami. Navíc jsem byla zvědavá, jak to chodí na jiné
lodi krom La Grace.
Dobrovolnictví na Atyle jsem si zařizovala ještě
z Kanady a těšila se, že si na severu Španělska trochu procvičím
španělštinu a prodloužím léto. A taky žejo! Celé dny v kraťasech a tričku,
a dokonce jsem se (poprvé tenhle rok) vykoupala i v moři. Přiletěla jsem
19. září v noci těsně poté, co Atyla skončila nabitou sezónu (pluli na východ
Kanady a zpět), a opustila jsem ji opět 19. října, když začalo fučet a pršet.
Náplň práce dobroše na lodi
S lodí jsme stáli před námořním muzeem v centru.
Do muzea jsme měli vstup zadarmo a chodili využívat zaměstnanecké sprchy, než
jsme plně zprovoznili hadici a přístup k vodě přímo na lodi. Ze začátku
jsme dělali inventury jídla, triček, uklízeli po poslední plavbě sezóny, prali,
sušili a zkrátka dělali pořádek. O víkendu jsme se ještě odmotorovali kousek po
řece do přístavního městečka Zierbena na místní lodní festival a sloužili jako
atrakce pro rodiny s dětma. Potom jsme už ale začali naplno makat.
Sjelo se víc dobrošů a vyklízeli jsme komplet loď. Tahali
lana, barvy, vesty a neskutečné množství věcí zpod podlah a úložných prostor.
Zazimovávali jsme všechno do kontejneru. Demontovali plachty, zaznamenali
jejich poškození a úhledně je zabalili do pytlů a uložili. Vyklidili jsme dílnu
a zorganizovali nástroje v ní. Vrtali jsme, natírali, šmirglovali,
třídili, šili, nosili, omývali, přeměřovali. Můj poslední týden jsme strávili
stavbou „důmyslné konstrukce“ z umělohmotných trubek, která měla
v budoucnu nést igelitový plášť, a ochránit tak celou palubu před deštěm a
zimním baskickým počasím.
Běžný pracovní den
Vstávali jsme kolem deváté. Do desíti byla snídaně. Do dvou
jsme pracovali. Oběd a krátká siesta a ještě práce tak do šesti sedmi.
Záleželo, kolik bylo zrovna práce a co bylo potřeba dodělat. Pak většinou
následovala sprcha, nákup piva a vína, popíjení zaslouženého pivka po práci na
palubě, kecání a večeře v devět. Nebo jsem vypadla do města fotit či
chytit wi-fi do muzea. Víkendy nám vycházely volné a já je využívala
k výletům po okolí, focení, procházkám a návštěvám muzeí.
Top zážitky
Podpluli jsme „ten známý“ UNESCO most v Portugalete.
Opět by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem ho přecházela s báglem na
zádech, že ho budu za rok podplouvat na plachetnici! Navštívila jsem
Dragonstone – viz můj předchozí blogpost. Prošla jsem se po útesech a fotila
tam paraglidisty. Strávila 3 hodiny v Guggenheimově muzeu s foťákem.
Viděla světelnou show promítanou na budovu Guggenheimova muzea z vody
(vzali jsme si člun, pivo a psa, ale pak jsme nemohli nastartovat motor a
odtáhla nás říční stráž, byli fakt milí). Otestovala jsem 14 druhů piv
z místního supermarketu a objevila nejlepší kombinaci „cena vs. chuť“.
Dvakrát jsem zakončila výlet pivem a výtečnou zmrzkou na pláži v Bermeu a
u toho pozorovala surfaře.
Pohoda na Atyle
Atyla je loď plná mlaďáků ze všech koutů Evropy. Kapitán
Rodri razí heslo „mi casa es tu casa“ a chová se podle toho. Oficiální jazyk na
palubě je angličtina, ač je tam stejnak vždycky nejvíc Španělů. Mezi kluky a
děvčaty se nedělá žádný rozdíl a úkolují se stejně a dle schopností. Někdy jsme
si fyzicky fakt mákli a jindy se práce zastak nehrotila. Občas jsme si večer
pustili film nebo Futuramu. Jídlo bylo skvělé, vždycky vege a maso verze. S vegetariánstvím
neměl nikdo problém – asi polovina posádky byla vege. Celkově musím říct, že
hodnoty, kterými se Atyla na webu ohání, jako sociální a gender rovnost,
otevřenost, respekt a přátelství, nejsou jen plané fráze. Jo a pes na palubě
taky dělá fajn atmosféru, hlavně když při každém jídle obchází lidi a dělá na
ně psí oči. Navíc je Olivia děsně muchlavá a hravá.
Průšvih nakonec
Hodnoty dostaly i zabrat, když došlo ke konci mého pobytu na
nepříjemnou událost, kdy se v noci ztratily dva zánovní nástroje. Kapitán
byl naštvaný a nejprve to přičítal na vrub nám dobrošům, že jsme je nechali na
palubě přes noc. My jsme zase tvrdili, že jsme je nechali v dílně, která
je na palubě, ale nezamčená. Navíc se začaly postrádat a hledat až pár dní
poté. Byla to blbá situace pro všechny a v sázce byla důvěra v práci
dobrovolníků. Nakonec jsem vyvolala debatu na tohle téma, v klidu jsme si
o tom všichni promluvili a řekli svoje názory a pak i nápady, jak takovým
situacím předcházet. Všichni byli rádi, že jsme to probrali a nezametli pod
koberec. I pro mě to bylo důležité, protože na výsledku záviselo, jestli se na
loď budu chtít zase vrátit.
Teď jsem tedy ve fázi, kdy plánuji Atylu navštívit
v dubnu ke konci jejich oprav (pravděpodobně suchý dok v Santanderu)
před mým druhým caminem. Držte mi pěsti, ať to vyjde.
