Apokalypsa! Sníh a zima v Kanadě!

5-10 cm sněhu stačí k tomu, aby se Vancouver složil na lopatky. Pondělní kolaps ukazuje, že i takový jihomoravský štatl na priglu se s trochou zimní nadílky dokáže porvat stokrát lépe než kanadské velkoměsto. Překvapeni? Já též. Nemile.

Nejdřív něco málo k faktům. Vancouver je dle wiki na 49°15‘ s. š. a Brno na 49°12‘ s. š. Chápu-li to správně, Van tedy leží někde mezi Brnem a Adamovem, co se zeměpisné šířky týče. Taky je u oceánu, ale krytej ostrovem. Takže si prosimvás nepředstavujte, že tu žijeme jak Eskymáci v padesátistupňovým mrazu. Právě naopak je tu v zimě teplota lehce nad nulou či taknějak okolo. Záleží, jestli jste na kopci, v downtownu, u vody, nebo někde nahoře v Northu. Když si třeba vyjedete na večerní lyžování na Cypress mountain nad městem (ski středisko ve výšce cca 1400 m n. m.), tak tam můžete zažít -20° C.

Silničáře sníh letos zase překvapil? Wait! Jací silničáři?        

Poprvé tu nasněžilo asi před 3 týdny. Jen pár cenťáků čistě pro formu a pro radost. Auta stály v kolonách a popojížděly v rozježděné břečce, ducaly do sebe, troubily, kamiony se nekontrolovatelně sunuly dolů do přístavu, busy občas jely ve skupinách 2-7 kusů hned za sebou, zastávky plné čekajících lidí. Řekla jsem si: „Cajk, silničáři první nadílku nezvládli, klasika.“ Něco málo během dne odtálo, zbytek sněhu se rozjezdil, rozšlapal. Spolubydla Steve začal řešit, že si musí na obě auta pořídit zímní pneu. Nasněžilo zas, teploty se držely lehce pod nulou, takže v některých ulicích sníh zůstal ležet permanentně ve formě ledu a vypadalo to, že k mému údivu taky ležet zůstane. Vysvitlo slunko a já vyrážela ven na klouzanou.

Pár srandovních postřehů

- Nejenom, že se tu neprohrnují obytné zóny (ulice s alejema a domečkama), ale ony se tu neprohrnují ani šestiproudové silnice mezi blokama, které jsou hlavními dopravními tepnami města!
- Za poslední 3 týdny jsem viděla jeden jediný sněžný pluh a to v downtownu. Fakt, že je nevidím, neznamená, že by pracovaly a prohrnovaly v noci. Ony totiž až na pár výjimek neexistují! Bazinga.
- Obyvatelé a obyvatelky Vanu si myslí, že pořízení zimních pneumatik na jejich miláčky vyřeší všechny problémy světa. A pak se diví, jaktože ztvrdli 2 hodiny v koloně, a nadávají na vládu.
- Chodníky před svými domy tu lidi prohrnují občas někde možná.

NEFUNGUJE TO, protože…

Teplota se týden držela lehce pod nulou, a proto nám zamrzla pračka. Jo, čtete dobře. Pračku máme v baráku v takovém přístěnku pod schody a prostě zamrzla voda. Tak nemůžem prát. Ptala jsem se Steve, jestli se to děje každej rok, tvrdil, že prej se to stalo prvně.

V hospodě, kde pracuju, je v kuchyni zima. Poslední měsíc, kdy začalo bejt kolem nuly, jsem si najednou taknějak všimla, že je mi zima. Oblíkla jsem dlouhej rukáv a ptala se, co se děje. Odpověď: „Víš, Jana, tohle je stará budova, tak asi nefunguje topení.“ WTF?! „Bude s tím někdo něco dělat?“ „Maybe“. Takže se do výčepu daly přímotopy, aby zákazníkům zima nebyla, a my v kuchyni dál chodíme ve svetrech a musíme hodně vařit a mejt nádobí, abychom se zahřáli. Problem solved.

V kuchyni neteče horká voda, jen taková vlažná. Už dva dny = dvě šichty se potýkám s tím, že při mytí nádobí mám k dispozici jen vlažnou vodu (a to i v myčce). Ví to moji šéfové, ví to údržbář. Když jsem se včera ptala, jestli v tom mám nádobí mejt, nebo ne, nebojakoco: „Zkus chvíli počkat.“ „Jak dlouho mám čekat? Do konce šichty? Do jara?“ Do půlnoci teplá voda téct samozřejmě nezačala. Slíbili mi, že během dneška to opraví, tak su zvědavá.

Cesta na první lyžovačku sezóny. Dojedu? Sláva lodím!

Z neděle na pondělí hlásili sněžení a v pondělí, že prej bude polojasno. Měla jsem šichtu až večer, tak jsem se rozhodla vyrazit využít svoje zaměstnanecký benefity na Cypress. Ojoj. Ráno z okna totální kalamita. Na křižovatce před barákem vidím, jak náklaďáky dolů do přístavu stojí a silnice komplet zacpaná. Křižující silnice na tom není o moc líp a lidi stojí na zastávkách busů v hojném počtu, takže je mi jasný, že už dlouho nic nejelo, kdoví, jestli něco někdy pojede a jestli bych akorát neztvrdla 2 hodiny v zácpě. Tak valím na Skytrain, což je jako metro, ale většinou jezdí nad zemí. To bude jistota. Houby s voctem.

Po půl hodině brodění se mokrým sněhem (chodníky nikdo neprohrnuje) a klouzání se po ledu dorazím na stanici, kde čeká asi milion lidí v obou směrech. Zrovna hlásí, že zavřeli jednu stanici, co je hned za náma a že zavírají jednu kolej neboco. Z downtownu na naši kolej dojíždí souprava, co ji vracejí zpátky do downtownu. Narvu se do ní a spolu s lidma, co jeli původně opačným směrem, se vydáváme pro ně zpět a pro mě tam, kam chcu. Lidi zmateně volají do svých prací, že nedorazí. Já jsem ráda, že lyžařské vybavení už mám pěkně nahoře na kopci v lyžárně a nemusím ho tahat s sebou v tomhle blázinci. Usmívám se. Přijde mi to hodně srandovní. Tak su v Kanadě nebo kde jako? OMG. Lidi, co tady blbnete?

Jop a normálně metro jezdí bez řidičů automaticky, ale tentokrát jsme měli vpředu borce s vysílačkou, co to řídil. Další stanice přervané zoufalýma a naštvanýma lidma. Dokonce i vždycky tak slušní Kanaďani se snažili vecpat dovnitř, aniž by nejdřív nechali lidi prvně vystoupit. A to už je teda alarmující. Dojela jsem na konečnou Waterfront. Stihla akorát Seabus (loď městské hromadky, co pluje do Northu) a shuttle na Cypress. Seabus je po téhle zkušenosti jedinou dopravní jistotou v celém Vanu, protože pluje a pluje vždycky přesně podle řádu načas. Sláva lodím! Ať žije lodní doprava!

Sníh, les, veverky a slunce aneb Moje slavné výšlapy na Grouse Mountain

Grouse Mountain je známej kopec nad North Vancouverem. Děsně oblíbenej mezi turistama. Slabší povahy to dávají lanovkou a ti, co si chtějí „něco“ dokázat, valí nahoru po schodech. Ve zkratce jde o 2,9 kiláků strmé cesty hore lesem, povětšinou po něčem, co připomíná schody, a s převýšením 853 metrů. Zatím jsem tam vyšlápla dvakrát. Poprvé s Honzou a Katkou na začátku října týden po mém příjezdu. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jako jdu v těch keckách. No a teď znova v prosinci…

Výšlap no. 1 – Do lesa po setmění bez baterky

Se uskutečnil v neděli 9. října v odpoledních hodinách za přítomnosti Katky, Honzy, našich foťáků, srnek a nespočtu turistů a sporťáků valících na vrchol. Vyrazili jsme po schodech po Grouse Grind jako mrtě dalších lidí. Provoz jak na Václaváku. Honza zmizel hore po prvních sto metrech. Já někde uprostřed a Katka kousek za mnou. Předbíhají mě staříci a sporťáci, co si to očividně dávaj snad každej den. Já zas předbíhám asijský turisty, rodinky s dětma a tak. Po hodině a třičtvrtě utrpení zpocená až na zadku dosáhnu chaty. Honza se na mě směje a dává mi kafe. Po chvíli dojde i Katka. Omrknem to tam. Mlha kolem. V ohradě s medvědama žádnej není. Honza to chce sjet dolů za 10 doláčů, my bychom to radši sešly. Buržoust a socky na výletě.

Fotíme výhledy vystupující z mlhy ze sjezdovky, a když na Google maps objevíme, že odspodu lanovky by měla vést cesta, tak se ji vydáme dolů hledat. Mezitím zapadá slunko a my začínáme bejt krapet nervózní. Napotřetí natrefíme na tu správnou cestu, a je dokonce i značená! Sice teda vede kus potokem, ale vede dolů, tak fajn. Valíme. Katka stresuje. Smráká se a začíná bejt šero. Zrychlujem. Občas uklouzneme po mokrým kamení. Ale cesta je furt značená a zdá se, že tu snad ani nejde zabloudit. Rozhlížíme se po medvědech a řešíme různý scénáře přežití. Mobily už máme skoro vybité. Světlo samozřejmě nemáme, tak mžouráme a snažíme se rozpoznat, kudy tudy. Já promočené kecky, žejo. Modlím se, aby si jeden z nás třeba nevymknul kotník. Honzu bychom teda fakt neodnesly. Po nekonečným sestupu už za tmy narážíme na asfaltku a jsme zachráněni. Přibývají domečky. Míjí nás bus. A my si to štrádujem lodí do hospody, kde se docela slušně zlískáme. Přece nebudu platit za lanovku, když to můžu propít, a navíc to bylo i dobrodrůžo.

Výšlap no. 2 – Zimní pohádka

7. prosince ve středu se udělalo hezky, předpověď azuro a protější kopce vypadaly z okna lákavě, tak jsem si řekla, že přece nebudu sedět furt doma a provětrám se. Protože mi pod sněhem a ledem Grouse Grind přišel vo hubu, tak jsem se rozhodla jít vedlejší trasou tzv. BCMC trailem. Navíc někdo na FB skupině tvrdil, že je to otevřené na rozdíl od Grindu. Dorazila jsem na parkoviště pod horou a samozřejmě brána na Grouse Grind zavřená a kolem plot. Sakrapráce. To tu maj pro čínský turisty, aby jim tam nelezli. Musím to obejít ještě jiným trailem, abych se na BCMC napojila. Zdržím se. Ale přece to nevzdám. Zkusím zajít na konec parkoviště a helemese! Šlápoty vedou nahoru do lesa. Nutno podotknout, že sněhu je po lýtka. Určitě to vyšlapali místňáci, co chodí pravidelně a z nějaké zamčené brány a plotu si nic nedělají. Jdu po stopách do lesa a po deseti minutách jsem na nějakém trailu. Zorientuju se pomocí Google maps, kousek si sejdu a BCMC odbočka je na světě.

Zasněžený les. Prosvítající slunce. Prudké stoupání, ale ne schody jak na Grindu. Pískající a honící se veverky. Nikde nikdo. Za celou cestu nahoru potkám všehovšudy 3 lidi. Cestička je prošlapaná tak akorát. Sníh se sype ze stromů, snáší se dolů a třpytí se ve slunečním světle. Nikam nespěchám. Zastavuju se a fotím. Snažím se ulovit snímek nějaké veverky, ale mrchy se furt hejbou. Kochám se krásou lesa. Paráda. Ticho. Klid. Jen ty veverky občas zapískají. Asi se jim nelíbím.

Nahoře fotím výhledy z terasy horské chaty. Jako správná Češka vybalím svačinu a termosku s čajem a přes zákaz na cedulích se vydám po kraji sjezdovky dolů. Vím z minula, že je tam pěkný výhled na město, a chci zkusit sejít zas tou stejnou trasou. Snad bude prošláplá a najdu ji. Podmínky pro lyžování ideální. Sjezdovky poloprázdné a upravené. Počasí jak z cestovních katalogů. Mám hroznou chuť si zajezdit. Cestu dolů od vleku se mi podaří najít celkem snadno. Tentokrát jsem pro všechny případy vybavená nabitým telefonem, čelovkou, svačinou a taky mám pohorky a nejsem oblečená jak na motejly. Tvrdit ale, že je cesta prošláplá, by bylo silné slovo. Někdo tu někdy šel. Tipuju 3 lidi tak den dva zpátky. Šlápoty jsou zasněžené, ale vedou dolů a já jsem si jistá, že jdu dobře. No, jdu, spíš se kloužu sněhem a párkrát si sednu na zadek. Cajk všechno. Mokrá skoro komplet, ale v pohybu, tak mi je teplo. Slunko ještě vysoko a já musím valit na bus a do práce od pěti. Trefím a do práce dorazím ještě o půl hodiny dřív, tak mám ještě dost času se přestrojit do suchého, dát čaj a dojíst zbytek svačiny. 

Hajzly nakonec nemyju, jenom nádobí

Před odjezdem jste se mě furt ptali: „A co tam jako budeš dělat? Máš něco domluveného předem?“ A já odpovídala: „Je mi to jedno, klidně budu mejt hajzly. Hlavně, když nebudu sedět u počítače.“ Tak hajzly nakonec nemeju, ale myju nádobí v kuchyni v jednom tap housu v centru. Zděsili jste se, co? Úplně vidím ty obličeje. Říkáte si: „Holka, máš tohle zapotřebí s červeným diplomem?“ nebo „Hahá, nojo, absolventka fildy, kde jinde taky mohla skončit, že.“

Chihuahua - mexická část pubu

Shánění práce aneb Levná pracovní síla

Hledání „dobré“ práce tu není jentak. Přijde mi, že snad každý, koho jsem potkala (včetně Kanaďanů), někdy myl nádobí. Denně jsem projížděla a stále projíždím Craiglist a koukám po různých pracích a na celou řadu inzerátů jsem i odpověděla. Pokud se ale nechci vydat na pracovní dráhu servírky nebo uklízečky (případně dělníka na stavbě, což platí spíše pro borce), tak mi tolik možností nezbývá.

Můj mycí kamrlík v ideálním čistostavu

Na každou prkotinu, jako je třeba venčení pejsků nebo roznášení novin, tu člověk potřebuje auto a místní řidičák. 99 % „použitelných“ inzerátů vyžaduje nějaký kanadský certifikát, roky praxe, časovou flexibilitu (což znamená víkendy a noci), reference od předchozích kanadských zaměstnavatelů a samozřejmě výborné komunikační schopnosti v angličtině. Tož to já jim docela rozumím, s mluvením už je to krapet horší. Však to znáte. Zkrátka jsem tu imigrantka = levná pracovní síla. Trochu něco jak Ukrajinci u nás. Pouze s tím rozdílem, že já jsem tu dobrovolně na prázdninách, neživím doma celou rodinu, kdykoliv se můžu vrátit a v mojí zemi se neválčí. Jo a taky se tu ke mně nikdo nechová nijak povýšeně (levná pracovní síla z východu). Lidi jsou dost přívětiví a nápomocní…

Kolega line kuchař Don pózuje "v akci"

Co je to ten Dishwashing/Prep?

Tak teda myju nádobí. Sprchuju nádobí, strkám ho do myčky, rozmisťuju po kuchyni čisté tam, kam co patří (zpočátku největší oříšek). Ale taky pomáhám s tzv. preparations, což znamená, že třeba krájím zeleninu/maso, rozvažuju sýr a různý další věci do pytlíků/porcí, rozmražuju, peču, kuchtím, míchám, strkám do krabiček, popisuju, vracím do chlaďáku či mražáku. Prostě všechno, co je zrovna potřeba. A když jsme večer hodně „busy“, tak pomáhám kuchařům připravovat pizzy, nachos a saláty. Nebo když nejsme „busy“ vůbec, tak taky dělám pizzy, nachos, saláty… Oxiduju u objednávek a učím se od „line“ kuchařů už samotnou závěrečnou úpravu jídla, abych se nenudila.

Don pózuje u chlaďáku s přísadama na pizzu a saláty

Výhody a nevýhody práce v kuchyni

Velkou výhodou práce v kuchyni je, že mám za směnu jídlo gratis. Můžu si říct víceméně o cokoliv, ale protože nejím maso, tak se mi ten výběr krapet zužuje. Nevadí. Vymýšlím si svoje druhy vege pizz a míchám si saláty z toho, na co mám zrovna chuť, nebo si usmažím vegeburgr a přihodím k němu houby. Dokonce ani nepracuju za minimálku, a když si ke své hodinovce přičtu i podíl na dýškách, tak mi to na hodinu vychází celkem fajn. Pracuju týdně v rozmezí 24-30 hodin, přičemž o půlnoci jsem už doma v pelechu a práci vypouštím z hlavy ve chvíli, kdy si pípnu odchod. Žádné online psycho non-stop nasazení 24/7, jako jsem zažívala v Brně, mi tu nehrozí. Taky pochybuju, že bych při obdobné práci na ¾ úvazek u nás v ČR po zaplacení nájmu, dopravy, jídla… byla schopná ušetřit skoro třetinu výplaty. Jsem holt skromná, protože upřímně – vždyť já skoro nic nepotřebuju a vy taky ne.

V kuchyni jsem sama holka mezi samýma borcema různýho věku, rasy (Asiati, first nations = tak se tu říká Indiánům a původním obyvatelům), národností (Ukrajinec, Vietnamci, Kanaďani) i sexuální orientace (tady ve Vanu je spousta gayů). Někteří jsou víc v poho, někteří tak normálně v poho a jeden Vietnamec mně občas leze trochu na nervy svojí neposedností. Do toho vůbec nepočítám všechny ty holky a kluky, co servírují, dělají na baru, na recepci hostelu a v mexické části pubu. S nima bohužel nemívám moc času se vybavovat.

Vánočně nazdobený bar

Tím se dostávám k první nevýhodě dw/prep, tedy k jazyku. Nepokecám si v angličtině tolik, kolik bych chtěla a potřebovala. Obvykle není moc čas se vybavovat a poflakovat okolo. Kuchyň je též docela rizikový pracoviště – všechny ty nebezpečný trouby, vařiče, rozpálený plotny, pánvičky, hrnce, velký ostrý nože, chemikálie a čisticí prostředky, rozbité sklo, vařící olej, rohy stolů, úzké průchody, kluzká podlaha,… Zatím jsem se dvakrát trochu spálila, jednou mi málem na oko spadla plastová krabice (monokla naštěstí nemám), spadl mi na hlavu plastový rám do myčky a asi desetkrát jsem užuž myslela, že mi ujedou kecky. Je to občas „vo hubu“ a musím být hodně opatrná. Bolí mě pravé zápěstí z mačkání sprchy (něco jak náběh na karpální tunel z myši, co jsem měla při práci u kompu). Na místní poměry si „moc“ nevydělám. Dishwashuju už 2 měsíce a pomalu se začínám nudit, ale to snad nebude mít dlouhého trvání. O tom ale zas někdy příště.

Zvykám si, že mě někdo za práci chválí, děkuje

Normálně mi na konci šichty kolega prep kuchař řekne, že jsem dneska udělala dobrou práci a že děkuje za pomoc! Taky se mě pravidelně ptá, jestli mě práce baví a jestli jsem v ní spokojená. Po zvládnutí předem nahlášené mega párty nám line kuchař všem poděkoval za dobře odvedenou práci. Dvakrát se mi stalo, že došla servírka s dotazem: „Kdo dělal ty pizzy/saláty?“ Já instinktivně ztuhla, že jsem něco pokazila, ale ona vzkázala, že zákazníci byli hrozně spokojeni, chutnalo jim a že mi to má vyřídit. Uff, díky. Žádání a následné děkování je tu na denním pořádku: „Jana, máš minutku? Můžeš prosím udělat full ceasar a meat pie pizzu?“ Já:„Ok, no problem.“ Po cca 8 minutách hlásím a podávám hotovou pizzu a salát a kuchař mi poděkuje. Tady normálka. V Čechách se co do slušnosti a dávání okamžité zpětné vazby (hlavně té pozitivní) máme podle mě ještě hodně co učit.   

PS: Jo a málem bych zapomněla. Máme tu takové malé roztomilé myšičky. Během večerní směny vždycky přebíhají sem a tam. Taky u jedné zdi bydlí rodinka švábů. Tady normálka.