Dva (možná tři) roky prázdnin

„Domov je místo, odkud se člověk vydává do světa,“ řekl prý nějaký T. S. Eliot a pro mě to teď platí na sto procent. Jaké je vrátit se skoro po roce domů? Co plánuju dál?

Choceň - domov, ze kterého se vydávám do světa

V srpnu jsem doletěla zpět po 10,5 měsících v Kanadě. Po nepovedeném letním dobrošství u pejsků na Yukonu, po týdnu poflakování se ve Vancouveru a nekonečném letu s nechtěným mezipřistáním na Islandu jsem konečně byla v Praze. Akorát jsem byla tak unavená, že mi to bylo stejně jedno. Když jsem letěla z Whitehorse a přistávala ve Vanu, málem jsem brečela dojetím, že teda jsem „doma“. Při příletu do Prahy jsem ale necítila nic. Těšila jsem se na bráchu a do postele. Doma v Chocni taky nic. Vybalila jsem si, vyprala, otevřela lahváč a přivítala se s rodinou. Na všecko v okolí jsem koukala jak tele na nový vrata a hledala, co se mezitím kde změnilo. Největší změnou pro mě bylo, že lidi kolem najednou mluví česky a víc se mračí. Doma se z mého pohledu nezměnilo skoro nic. Pár baráků ve městě má novou fasádu. Přibylo pár mimin, svateb a děti kamarádů povyrostly. Já za těch 10 měsíců zažila tolik nového (vztahy, kamarádi, kolegové, 4 různé práce, cestování, zařizování, stěhování,…), jako bych byla pryč minimálně 2 roky.

Kdo nezažil, nepochopí

Potkala jsem se se spoustou lidí, zajela do Brna na pár dní, navštívila příbuzné. Zkrátka všecko, co takoví navrátilci jako já obvykle dělávají. Pivo jsem pila a pochutnávala si na chlebu. Vyrazila jsem zas postavit kus zdi na Lukov čistě z nostalgie. Pohlídala jsem neteř. A najednou sedím doma ve svém dětském pokojíku a všichni kolem se ptají: „Co budeš teď dělat? Jakou práci? Jaké máš plány? Zase Brno?“ Odpovídám: „Já teď rok nebudu dělat.“ A celé mi to připomíná tenhletext, který téměř přesně vystihuje moje pocity po návratu. Ale vůbec mě to nepřekvapuje, protože podobně „zprvu nadšená a pak lehce frustrovaná“ jsem se cítila i po návratu z Erasmu a z pouti, jen v menším měřítku.

Se zvířátkem, co se už pěkně pronese

Já teď rok nebudu dělat

Pardon. Opravím se. Nebudu teď cíleně vydělávat peníze a shánět práci. Budu dobrovolničit, cestovat, plavit se, číst, učit se španělsky a celkově si dělat věci, co chci. Je docela zajímavé sledovat reakce okolí, protože tenhle koncept trávení času je pro spoustu lidí úplné tabu. Dělat si, co chcete, nemít práci. Co byste dělali vy? Představte si, že máte rok času, nějaký minimální rozpočet a svůj dětský pokojík jako domov, ze kterého vyrážíte do světa. Normální je makat, platit sociální a zdravotní, hypotéku a v létě vyjet na dovču a v zimě možná taky. Jenže já nic z toho teď nemusím, nejsu normální a užívám si to. Ani nespadám do žádné kolonky v dotaznících. Nejsem nezaměstnaná, nejsem na pracáku, nejsem studentka, ani na mateřské/rodičovské, nejsem už OSVČ. Co teda jsem? Na socsítích se vydávám za „cestovatelka, poutnice, dobrovolnice.“ Zní fajn, žejo. Mně se to líbí a doufám, že mi to ještě nějaký ten pátek vydrží.

Na Lukově už se staví zdi na tzv. dolním hradě"

Cestovatelka, poutnice, dobrovolnice

V kostce to vystihuje, co jsem dělala uplynulý rok a co plánuji dělat i rok následující. Lowcostové cestování tzv. na socku je jako droga. Levný letenky, příruční zavazadlo, lokální mhdčka, spaní na letištích, stopování, couchsurfing. Už je to rok od mojí první pouti a pořád je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem zatím udělala. Takže nepřekvapivě plánuji pouť číslo dvě. Vypadá to výhledově na květen a červen z jihu Portugalska podél Atlantiku na sever. Už se těším jak cyp. Pročítám starý deník a příspěvky v poutnickém fóru, pořídila jsem nové sandále a merino triko s mušlí,… Navzdory ne zrovna vyvedené dobrošské zkušenosti z Yukonu teď letím na měsíc do Bilbaa pomáhat s opravami španělské plachetnice Atyla. Po nablýskaných jachtách zase zpátky na dřevěné kocábky. Lodě mě pořád hodně baví. A pak jsou tu ještě a už zase nějaké plány s La Grace. A co budu dělat za rok? To se uvidí v březnu, jestli se mi konečně podaří vyklikat víza na Nový Zéland. Držte mi pěsti. Dík!

Štěňátka a blbec na Yukonu

Strávila jsem dva týdny kousek od Whitehorse v Yukonském teritoriu a starala jsem se o psy a štěňátka. V pondělí jsem ale odletěla zpět do Vanu, protože místo dobrovolničení jsem otročila, a navíc mě denně šikanoval manžel šéfky, svého času druhý boss v Muktuk Adventures. Ze dvou plánovaných měsíců byly nakonec jen dva týdny.  

Vezmu to pěkně popořádku. Strašně jsem se těšila. Informace na webu jen zářily pozitivní energií. Všichni mi „záviděli“ moji cestu a léto, které jsem tam měla strávit. Dobrovolničení jsem měla domluvené 8 měsíců dopředu, protože prý mají nával dobrošů. Po mojí zkušenosti tomu nevěřím ani zbla. Štěňátka jsou samozřejmě boží, bylo jich hodně, ale…

Co jsem očekávala od dobrovolnictví s pejskama?

Že jako dobroši budeme pracovat 5 dní v týdnu cca 6-8 hodin denně. Že budeme krmit, napájet, kartáčovat pejsky a brát je na vycházky. Že pokud budeme muset pomoct v kuchyni, servírovat hostům nebo mýt nádobí, tak to bude jen při výjimečných událostech. Že sice budeme bydlet ve srubu bez vody, elektřiny a netu, ale že v hlavní budově všechno je a my to můžeme využít prakticky kdykoliv. Že lidi budou fajn, že to bude sranda a že si to užijeme. Že jsou tu zvyklí na dobroše, co nemluví perfektně anglicky. Jo a taky že budeme muchlat štěňátka a pouštět k nim lidi.

Drsná realita

Pracovali jsme 5 dní v týdnu, normálně začínali v devět krmením a končili, když se zadařilo, v sedm umytím nádobí po večeři. Já ale musela už v osm ráno dát pejskům prášky a pak v sedm večer znova, takže jsem končila tak o půl osmé. Některé psy jsem pravidelně naháněla a hledala po všech čertech. Dvakrát se stalo, že jsme kvůli večeři hostů končili mytí nádobí o půl desáté večer. Což znamená, že průměrně jsem dělala 11,5 hodiny s půlhodinou na snídani, půlhodinou na oběd a půlhodinou na večeři, což je 9 hodin práce denně.

Krmili jsme, napájeli, kartáčovali, pleli, stavěli a natírali boudy, myli nádobí, servírovali jídlo, připravovali dezerty, uklízeli hovínka po pejscích, tahali těžké kbelíky s vodou a žrádlem. Pravidelně jsem některým pejskům dávala prášky, čekala, než dojedí. Přemisťovali jsme psy z řetězů do výběhů, přičemž na to existuje složitý systém, který pes s kterým může jít dokupy, jinak se nám servou a bude průšvih. To všechno jsme stíhali v jeden den. Byli jsme na to 4 dobroši. Jedna holčina odešla po týdnu kvůli tomu blbci a otrocké práci. Já to zabalila po druhém týdnu.

Žádný respekt a ocenění naší dobrovolnické práce

Práce s pejsky je těžká a zodpovědná a je jí hodně. To by se dalo zkousnout, i když jsem každý večer odpadla úplně mrtvá do postele a nezmohla se ani na přečtení pár stránek z knížky. Museli jsme myslet asi na milion a sto věcí naráz – tihle psi musí být zavření, když se děje to a to, a tihle nemusí, tyhle je třeba nakrmit dřív, těmhle vzít misky před krmením z výběhu, protože je rozkoušou, když tenhle nesní jídlo, musíme mu přimíchat nějakou mňamku, u tohohle psa počkat, než dojí, kontrolovat stav psů, jejich hovínka, jejich boudy, tuhle fenku přivázat, když přesouváme psy, tuhle strčit ke štěňátkům a pak ji zas vytáhnout. Postupně se učit rozpoznávat cca 150 psů, jejich jména a kolik má který dostat žrádla a do jaké psí skupiny patří. Strčíme psy do výběhu špatně a porvou se nám. Uteče nám pes a nemůžeme pokračovat s prací. Uteče pes rváč a okamžitě se pustí do dalšího psa. Nedovřeme dveře ke štěňátkům, přiběhne volný pes a zabije je.

Dostat rozdováděné psy na vodítko, když běhají, skáčou a mají sílu jak lokomotiva, je taky hodně náročné. Na začátku jsem myslela, že to nezvládnu, na konci už jsem zvládala i ty nejsilnější z nich, i když jsem za nima doslova vlála a bála se, že mi vyrazí zuby nebo zlomí prst zaseklý ve vodítku. Že na nás skákali, stehna mám doteď samou modřinu a břicho a záda poškrábaný, je jasná věc. Oblečení šlo samozřejmě rovnou do odpadků. A pořád by se tohle všecko dalo zkousnout, kdyby nám někdo za naši práci alespoň poděkoval a choval se k nám s jakýms takýms respektem, že to jakože děláme zadara, žejo. To se ale nedělo.

Život mimo stereotypy

Sprchu jsme měli 2krát týdně a byl na to rozpis. Vedro a špinaví jak čuňata. Bydlení v chajdě bez elektřiny, tekoucí vody, netu a záchodu. Každý svůj pokojíček, vodu jsme si nosili do barelu a na záchod chodili do kadiboudy. Do hlavní budovy jsme nesměli předním vchodem, ale vždycky zadním, nesměli jsme na terasu, nesměli jsme se poflakovat u jídelního stolu, pokud jsme zrovna nejedli, nesměli jsme do kuchyně, pokud jsme zrovna nemyli nádobí, nesměli jsme do obýváku, nesměli jsme mluvit nahlas, nesměli jsme mít ve společných prostorách žádné věci (nebo nabíjet mobily, pc), u snídaně jsme si nesměli brát šunku, sýr, borůvky, jahody a vejce, protože ty byly jen pro hosty.

Hádáte správně, že moc životního prostoru nám nezbývalo. U snídaně ve společných prostorách jsem nesměla mít vlastní jídlo, které jsem si koupila „na přilepšenou“, protože jíst každý den banán, musli a jogurt člověka brzo omrzelo. K obědu byla polívka a k večeři špagety nebo jiné těstoviny. Nebo taky pizza či hamburger. Salát ze zahrádky opět jen pro hosty, ne pro nás. Nicmoc, když na webu píšou „delicious home made food“. O psy je postaráno mnohem lépe než o lidi a taky všude mohli na rozdíl od nás.

Blbec na konec

A pak tu byl můj druhý šéf, manžel hlavní šéfky. K dobrošům se chová jako hovado. Mluví rychle anglicky, těžko mu rozumět. Vadí mu, když jsem se ho ptala a snažila se ujistit, co po mně/nás jako chce. Nikdy neřekne dobrou chuť, prosím, děkuji. Měli jsme ho za zadkem a všechno podle něj dělali blbě. Nedodržovali jsme jeho systémy, nevěšeli kbelíky na háky a taky nám nastavoval stále nová pravidla.

Jedna z dobrošek odešla po týdnu kvůli jeho chování. Já si řekla, že je to snad jen první týden, ale on buzeroval dál, a tak jsem to taky zabalila. Nedokázal si zapamatovat naše jména a nadával na všechny dobroše před náma. Zkrátka očividně nesnáší dobroše, ale musí s nima dělat a znova a znova je učit, co mají dělat, což ho nesmírně štve a taky nám to dával furt najevo. Podle něho jsme neschopní a stále jsme porušovali nějaká pravidla, o kterých jsme předtím ani nevěděli, že existují. Opakovaně nám dával přednášky o tom, jak balit prázdné pytle a kam dávat kbelíky, i když jsme to dělali správně. Když jsem ale něco fakt nevěděla a potřebovala poradit nebo pomoct, zrovna nikde kolem nebyl.

Je na čase říct štěňátkům pápá

Poté, co mě během mého day off dvakrát zbuzeroval, padlo jasné rozhodnutí odtama vypadnout. Dokončit 2týdenní práci s tzv. oldies pejsky a štěňátky, zamávat, šáteček a nazdar. Druhý týden přijely dvě holčiny z Německa dobrovolničit (13 a 15) a já jsem sledovala, jak funguje dvojí metr v praxi. Co by u nás tří „starých“ dobrošů byl průser, to holky můžou dělat doteď. No a hlavně jsme za ně museli převzít zodpovědnost, takže každá jejich chyba šla na náš účet (obvykle na můj). 

Všechno jsem nakonec přežila, v podstatě mě každý den seřval hned po ránu nebo večer za nějakou kravinu nebo za něco, co jsem neudělala. A protože jsem už věděla, že pokoušet se o nějakou diskuzi nemá fakt smysl (zkusila jsem a nepochodila), tak jsem holt držela pusu, myslela si svoje a tvářila se, že ty jeho proslovy jako teda poslouchám. A vyhýbala jsem se mu obloukem, co to šlo.

Zbytek lidí je tu fajn, kuchař, holčina a paní na recepci, hlavní šéfka taky celkem v poho. Je to škoda. Kámoška mi napsala, že si přece s takovým buranem poradím, ne. Ale víte co? Já nemusím. Nemám to zapotřebí. Tohle léto jsem si chtěla užít a taky si ho užiju:).

Hit the road! Road trip po národních parcích

Posledních pár dní ve Vanu bylo dost hektických. Řešila jsem stomilion věcí jako třeba sbalit se/odstěhovat se z pokoje, návštěvu zubařky, rozbitý mobil, poslední šichty v obou pracích, párty u Antonia na bytě, plánování cesty. Zkrátka toho bylo ažaž. Na blogování nebyl čas a na nostalgii a loučení se s Vancouverem též moc ne.

A tak jsem napekla perník, polila ho čokoládou a posypala kokosem, pobalila batoh, domluvila si od neděle přes FB travel buddy Brittu s autem, pomuchlala křečka a po nákupu ve Wallmartu a likáči jsme s Antoniem ve středu po obědě opustili Van a vydali se na cestu. Vyjeli jsme samozřejmě pozdě. Auto z rentálu nakonec stálo víc, než bylo v původní objednávce, ale náladu jsme si tím nemínili zkazit.

První zastávka byla ve Whistleru. Každý říká, že jako se to musí navštívit, tak jsme se tam prošli a hezké to je. Takové pěkné nablýskané turistické peklíčko. Muhehe. Pak jsme pokračovali na Joffre lakes, kde jsme si mysleli, že bychom přespali, ale komáři tam žrali neuvěřitelně. Nasbírali jsme dříví v lese a pokračovali. Někde před Lillooetem jsme se utábořili u řeky, udělali oheň, Antonio uvařil, pivo jsme dali, víno, jointa ubalili… Krásný večer s výhledem a hvězdama. Začalo nám to pěkně.

Ráno jsme skočili do ledové řeky a vyrazili dál. Čekala nás dlouhá štreka. V Lyttonu jsme se zastavili v kavárně a prošli si maloměstečko. Připojili se na net. Celá ta oblast jsou samé farmy. Suchá krajina, na což nejsme z Vanu zvyklí. Samí first nations (korektní výraz pro původní obyvatele – Indiány) a chudoba. Lidi bydlí v karavanech a domy jsou oprýskané.

Na cestě do Kelowny jsme občas zastavili na výhled a jeli dál. Ve West Kelowně jsme už zmírali hlady a dali si hromadu sushi. Pak jsme se vydali po Westside road podél Okanagan lake na sever. Vedro bylo příšerné. Zastavili jsme se na koupání. Pivo dali. Antonio řídil dobře a cesta utíkala. Unavení jsme byli z toho roadtripování ale řádně. Dojeli jsme někam mezi Revelstoke a Yoho NP. Najednou všude na odpočívadlech a piknik místech cedule, že jako žádné parkování přes noc. Achjo. Nakonec jsme našli místo u řeky, zaparkovali, postavili stan a udělali ohýnek. Antonio byl děsně unavený, že ani vařit se mu nechtělo:). Spal v autě, protože měl slabý spacák a byla mu ve stanu zima. Prospal asi 11 hodin, což je na něj výkon. Já ho nechala a nebudila. Ráno jsme zase skočili do ledové řeky.

V pátek jsme navštívili Lake Louise, dali u jezera oběd (chleba s humusem, sýrem a pivo), milion turistů a předražené kánoe na půjčení tam byly. Pak jsme jeli na Moraine lake, kde byl pěkný výhled nahoře z kopečka, kam se dá vylézt, jen sluníčko na fotku mi chybělo. Odpoledne nás čekalo to nejlepší – cesta směr Jasper – hory, vodopády, ledovec, jezera. Nejhezčí silnice fakt! Spali jsme v autě v piknik místě, kde to nebylo dovolené. Nálada nicmoc, celý den jsme o chlebu a oheň si udělat netroufneme. Všude je strašně moc komárů, co nás přivádějí k šílenství!

V sobotu si zvedneme náladu v Jasperu. Palačinková snídaně v americkém stylu s kafem nás nakopne. Projdeme městečko. Zrovna se slaví 150. výročí Kanady. My jedeme nahoru nad město na jezera a potkáme u silnice ohromného losa a pak ještě jednoho. Losovi jsme ukradení. Jezera jsou moc  pěkná, ale je zataženo a poprchává. Dole v Jasperu neprší a je zas hezky. Dáme ještě jezera kousek u Jasperu. Annette lake obejdeme asi za hodinu pěšky. Odpoledne se vydáváme zpátky po nej silnici do Banffu. Hned za Jasperem nám silnici zkříží medvěd černý. Náš první medvěd! Foťák nemám připravený, tak je z toho jen černá šmouha v lese. Občas někde zastavíme a fotíme, ale jinak se kocháme a pokračujeme. Z Lake Louise jedeme po staré silnici, vynecháme dálnici a kocháme se lesem. Antonio je nadšený jak malý. Kempy jsou pochopitelně zabrané a zas nevíme, kde budeme spát. Nějak to dopadne holt.

V Banffu si najdeme piknik místo a uvaříme si večeři, dáme pivka, víno, trávu. Pozorujeme ohňostroj k výročí Kanady, posloucháme muziku z nedalekého parku, bojujeme s komárama a nakonec postavíme stan hned vedle parkoviště (kde se taky nesmí stát přes noc) a spíme. Ráno mě budí zvuky technické uklízecí služby, ale nikdo nám nic neřekne. Asi že je ta oslava založení Kanady, tak jsou všichni milí a nevyhodí nás. Pakujeme se. Ve městě dáme kafe a muffin v kavárně. Antonio mě zaveze na nádraží, kde mám sraz s Brittou. Loučíme se. On jede vrátit auto do Calgary na letiště a vyzvednout svoji rodinu. Já pokračuji s Brittou, Paulem a Alexem. 

Dream job? Mytí lodí v přístavech

Už od příjezdu jsem okukovala přístavy v downtownu a slintala nad loděma (především plachetnicema), co v nich jsou ustájeny. Říkala jsem si, že bych v maríně byla ochotná dělat v podstatě cokoliv… Tak teď zvenčí myju lodě, občas i pomáhám voskovat nebo uklízet interiéry.

Enchantress myjeme každý týden. Byla to tzv. the oat boat.

Mýt luxusní jachtu je jako mýt luxusní bourák

Hlavně to nesmíte poškrábat a na každý povrch patří něco jiného. Chvilku mi trvalo, než jsem se naučila, co a jak a jak se čemu říká po anglicku, ale po měsíci a půl už zvládám bez problémů umýt sama komplet malou vcelku špinavou loď nebo větší, co zastak zadělaná není. Někdy je to fyzicky náročná práce, obzvlášť když jsem celý den na dešti promočená vč. bot a ponožek nebo naopak v plavkách na sluníčku. Ale řeknu vám, že takhle ve vedru si v maríně mýt loď v plavkách, zatímco normální smrtelníci sedí ve věžácích u kompů, není vůbec špatná věc a baví mě to. Jo a taky se nesmíte bát výšek. Často balancuju s kartáčem na hraně střechy bez jištění a na molo bych se teda rozplácnout nechtěla.

Enchantress už znám jako svoje boty.
Nejradši jsem na střeše a na přídi.

Jinak loď se obvykle myje odshora dolů a odpředu dozadu. Takže začínáme pěkně na střeše, kde jemnými kartáči drbeme radary od racčích hovínek, škeblí, krabích klepýtek a bordelu. Pak to všechno i se spešl „mýdlem na jachty“ spláchneme hadicí dolů na horní palubu a zase odpředu od tzv. brow a oken drbeme a kartáčkujeme (dost často detaily kartáčkem na zuby) dozadu, kde je obvykle umístěný člun, jehož textilový obal je též pokakaný od racků a havranů:). Postupně se dostaneme dopředu na tzv. bow a dodělávají se boky, okna, záď a část trupu zvenčí, která je u mola. Nejzábavnější je ale stejnak sprchování hadicí!

Malá loď, ale pěkně špinavá po zimě.
False Creek marína pod Granville mostem.

Lodě malé, velké, jachty, plachetnice

Každá loď je jiná, má jiné detaily, skryté úschovné prostory tzv. hatch. Některé mají originální podlahy z týkového dřeva, jiné napodobeniny. Liší se velikostí, prostorností, praktičností, designem. Bývají v rozličných stavech. Majitelé se o ně starají méně či více. Pár lodí umýváme pravidelně – jednou za měsíc, jednou za 2 týdny, každý týden. Umývali jsme i lodě „po zimě“ a to byl teda zelený humus. Fakt. Zas ale vidíte ten ohromný rozdíl, když práci dokončíte.

"Moje" první umytá loď 72 stop na délku v River Rock maríně.

Umýváme a voskujeme především jachty, protože majitelé jachet mívají víc prachů a míň času se o svoje miláčky starat než majitelé plachetnic. Plout výhradně na motor nebo občas ušetřit plachtěním je taky rozdíl. Kolem marín jsou mimo mola na kotvách z devadesáti procent uvázané plachetnice a v drahých marínách u mol si hoví motorové jachty a pár luxusních plachetniček. Pravidelně se ale staráme i o jeden tzv. sail boat (plachetnici). Já zatím tu čest umývat plachetnici neměla, ale už mám jednu konečně slíbenou na příští týden. Juch!

40 stop loďka. Majitel má prý 7 lodí různých velikostí
a tuto jsme myli před prodejem.

S kým dělám a pár praktických informací

Práci jsem našla na Craiglistu, poslala resumé s fotkou, jak kormidluji La Grace, a ozvala se mi Petra. Podle příjmení jsem si nebyla jistá, jestli je Češka, ale pak se ukázalo, že jo. Petra žije mimo ČR už 16 let a mluvíme spolu občas česky, ale na lodích a v marínách anglicky. Petra nás organizuje, posílá na lodě, domlouvá kšefty, myje s náma. My ostatní jsme jen ti „guys“, co dojdou a umyjí (navoskují) nasmlouvanou loď. Někdy pomáhám Petře, často makám s Antoniem (mladý Španěl, co sem přijel naučit se pořádně anglicky), s nímž tvoříme sehraný tým, Kanaďanem Davidem (co má farmu v Portugalsku a vždycky tam jezdí na zimu), Kanaďanem Evanem (devatenáctiletým mariňákem). Jednou týdně chodíme na velkou luxusní jachtu Hotei pomáhat stálé posádce umýt loď zvenčí a uklidit zevnitř. Ti jsou taky v pohodě. Kdo by taky nebyl, že?

Coal harbour marína. Z obou stran parádní plachetnice.
Dave čistí vapkou a nahoře Antonio drbe "arc".

Ta loď není moje, to jenom tak vypadá

Každý den je jiný. Různé lodě, maríny, i když většinou myjeme v Quayside maríně v Yaletownu. Kolem poledne vybaluju svačinu a sním si oběd někde na přídi nebo na molu. S Antoniem si dáváme po práci pivko u vody nebo přímo na lodi. Když pomáháme na Hotei, tak si můžeme vybrat z bohaté nabídky lodních lednic pivo nebo cider. Přála bych vám vidět ty lodní bary a nabídku whiskey, co tam mají (Soto by byl nadšený:). Posledně jsme si takhle pili pivo na Hotei a kolemjdoucí se nás ptali, jestli nám ta loď patří. Haha. Tak nestalo se mi to poprvé a asi ani naposledy, že si lidi myslí, že je loď moje, když ji umývám. Ale já bych samozřejmě brala „sail boat“ a ne jachtu.

Hotei je druhá největší loď v Quayside maríně.
Uvnitř to vypadá fakt luxusně.

Zlobivé mořské vydry a zaseklá plachetnice pod mostem

Můžete si mít prachů, kolik chcete, ale zabydlí-li se na vaší lodi mořská vydra a zadělá vám ji odshora dolů a zas a znova navzdory všem opatřením, která jí v tom mají zabránit, máte docela smůlu. Taková loď je potom mezi námi téměř prokletá a říkáme jí „the oat boat“. Držte nám pěsti, aby se vydra na jednu z našich lodí nevrátila, dík.

Když se zasekne loď pod Cambie mostem.

Jednou se kolem dělo i něco zajímavého. Z kotvy se utrhla plachetnice a zasekla se o stěžeň pod mostem kousek od maríny, kde jsme zrovna pracovali. Evan z toho měl ohromnou radost a s Davidem celou akci pozorovali. Loď byla asi hodinu zaseklá. Pak konečně na palubu dorazil majitel a snažil se loď odtáhnout člunem, což se mu děsně dlouho nedařilo. Pak se Evan smiloval a zavolal pobřežní stráž, která zoufalému majiteli pomohla loď odseknout a odtáhnout zpod mostu. Všechno skončilo šťastně. Jen nevíme, na kolik babek takový zásah majitele přišel, protože Vancouver není zrovna levný kraj.

Mývalové pod okny a veverky na balkoně aneb Život na maloměstě

Přestěhovala jsem se! No, dobře. Jako je to už nějaký ten pátek, ale stále nebyl čas se zmínit. Z East Vanu jsem tedy na konci ledna přesídlila do North Vanu. Jak se tu žije? Dávají tu veverky, mývalové a skunci dobrou noc?

Proč stěhování

Důvodů bylo více a postupně se hromadily. Štvalo mě už dojíždění nespolehlivýma busama do práce. Postupně se ukázalo, že spolubydla není tak cool, jak se na první pohled zdál, a měla jsem ho plné zuby. Sháněla jsem si druhý part-time job, protože mě nebavilo pracovat jen v kuchyni. Začala jsem zajíždět do každodennosti. Prostě to chtělo zase nějakou změnu. A díky nové práci na Cypress jsem se potřebovala dostat blíž ke středisku a Cypress busu, který nás vozil na kopec, protože trávit 2 hodiny v busech tam a pak ještě zpět byl mazec. Navíc z North Vanu to má člověk blízko k trailům na zdejší kopce a do přírody za městem.

Život na maloměstě

Slovo dalo slovo a našla jsem pokoj v bytě na čtvrté západní ulici hned vedle Lonsdale, což je tu něco jako hlavní ulice, která vede od vody nahoru do kopce a křižuje ji asi 35 ulic. Dole u vody pluje pravidelně Seabus (trajekt) do downtownu na Waterfront (hned vedle té kulaté vyhlídkové věže). Dvě ulice od Waterfrontu je Malone’s, kde pořád ještě dělám v kuchyni. Taky mi dole z Lonsdale jezdil Cypress bus, takže pěkně na pohodu si stačilo seběhnout a za 10 minut jsem měla obojí hned u nosu. Samozřejmě tu bydlení stojí pár babek navíc, ale prachy budou a my už nebudem.

North Van je spíš dražší čtvrť. Zástavba je nižší, jsou tu bytové domy o 3-4 patrech, domky a pár vysokých činžáků. Je tu klid. Potkáte tu míň Asiatů a skoro žádné bezdomovce. Žije tu spousta Čechů a Slováků. V Seabusu slyším pořád někoho mluvit česky nebo slovensky, na ulici nebo v obchodě s alkoholem potkávám Čechy pravidelně… Bydlím též na bytě s českým párem od Pardubic, i když jsem původně chtěla nemluvit česky a bydlet s cizinci, padlo to holt. Děcka jsou moc fajn a sportovně hyperaktivní, takže super spolubydliči.

Mývalové pod okny, veverky na balkoně a křeček v obýváku

Zvířátka tu mám všude okolo. V noci při návratu z práce jsem u baráku málem zakopla o mývala. Na plotě vedle oken mají dálnici veverky. Děcka chovají a rozmazlují křečici Ginger zvanou GinGin. Taky ji rozmazluju a dělím se s ní vždycky o zeleninu a jabko. Je tu takový klid, že první noc jsem oka nezamhouřila a poslouchala praskání topení a tikání hodin. S křižovatkou, po které jezdí ve dne v noci kamiony do přístavu, se to fakt nedá srovnat (moje předchozí bydlení). Kámoš tu potkal skunka a minulý rok tu před nákupákem běhala po parkovišti puma. Na okraji Northu, kde jsou rodinné domky se zahradami, se prý občas potulují medvědi z hor. Zatím jsem ale žádného méďu neviděla. Snad se brzy poštěstí. Vídám tu spoustu zvláštně zbarvených ptáků. Měla jsem tu čest spatřit kolibříka. A samozřejmě rackové. Ty mám ráda, protože mi připomínají, že tu máme Salish moře, přístavy, lodě, houseboaty a oceán schovaný hned za Vancouver Island. 

Lakomý Cypress 2.0 aneb Lepení lístků lidem na bundy

Středověk neskončiiil, středověk trváá… No, dobře. Trochu přeháním, ale něco na tom bude. Na Cypress už makám skoro dva měsíce, což si zaslouží vlastní textík. Moje pozice je ticket checker a dělám v oddělení zvaném Base Opperations, čemuž obvykle říkáme prostě jen „bejs op“.

Co dělají Base Opp a proč je to nejlepší oddělení na celém Cypress?

Pod Base Opp spadá starost o parkoviště a venek kolem hlavní budovy, takže kolegové navigují auta po parkovištích, pomáhají odtahovat a vyhrabávat auta, „šavelují“ (shovel = lopata), tzn. odhazují sníh z hydrantů, cest, vykopávají nádrže a únikové východy atd. A taky se staráme o odpadky, takže vynášíme koše, vyměňujeme pytle uvnitř i venku v budově, balíme ploty, uklízíme rámy na lyže a čekujeme lístky v bráně. Sbíráme pomocí dlouhých kleštiček odpadky všude kolem a nacházíme vskutku zajímavé předměty od prken, bot, rukavic, po peníze, cigarety,…

Base Opp je nej, protože máme nejlepší šéfy. Dělám jen noční směny (čtvrtek, pátek a neděli) a ty vždycky supervizuje Mike, který je nejvíc v pohodě týpek. Dobře se s ním kecá, práci uděláme, co máme, a přitom se to obejde bez předření a zbytečného buzerování. Za tu dobu už víme, co je všechno potřeba udělat do zavíračky, a děláme bez jeho přímých pokynů vpodstatě sami. Náš nejvyšší šéf je Lyon a ten je též hodně v poho a nic zbytečně nehrotí. Jeho žena s tříletou holčičkou chodí každý pátek jezdit, tak už se s malou kámošíme (utáhla jsem ji na pár sušenek a karamelek) a dáváme „háj fájv“. Navíc při velké zaměstnanecké party jsme byli jediné oddělení, kde nám Lyon platil všechno, co jsme vypili. Mazec. Ostatní zaměstnanci celého Cypress si museli svoje pivka zacálovat. My ne. Ani se neptejte, kolik tam Lyon nechal :).

Lakomý Cypress

Zbytek Cypress dle reakcí kamarádů a lidí z busu, se kterými jezdím a bavím se, je plný neschopných individuí v manažerských a supervizorských pozicích, co se neumí chovat ke svým podřízeným a jsou to s prominutím totální kokoti a kokotky. Zbytečná buzerace, jeden velký chaos na n-tou, neochota. Zatímco já na své šéfy nedám dopustit, ostatní pro ty svoje nemají jediného dobrého slova. U lifties (vlekaři) už dnes nepotkáte málem jediného člověka ze začátku sezony, protože všichni zdrhli do jiných oddělení, nebo dali výpověď úplně. I z ostatních oddělení mizí nenápadně lidi jeden po druhém… Jen od nás nikdo ještě sám od sebe neodešel.

Cypress šetří na lidech v nejnižších pozicích, na vybavení. Každou sezonu se tam samozřejmě protočí miliony, ale bundu vyfasujete děravou a promokavou. Než dostanete svoji „swipe card“ a začnete si regulérně projíždět elektronickou píchačku, tak se vsaďte, že vám na výplatnici bude pár hodin vždycky chybět. Příplatky za svátky vám budou proplácet až po X odpracovaných dnech. Za bus, nejedete-li na směnu, ale jen zalyžovat a využít svůj hlavní benefit, byste si měli platit (ale my na to kašleme). Než se vyřídí jakékoliv papírování, než získáte svůj skipass, swipe card, bus kartu a kdoví, kolik ještě karet, zešedivíte. Pracujete-li na part time jak já, pokaždé, když si budete chtít jít zajezdit, musíte dát předem vědět svému šéfovi, který vás napíše na jakýsi list, a pak si teprve můžete vyzvednout svůj denní ticket v okýnku. Nestačí, že máte u sebe 3 Cypress karty a všichni už vás tam beztak znají podle ksichtu. Že na zaměstnanecké party nebyl ani „welcome drink“, už vás pak ani nepřekvapí. Na Cypress neví levá noha, co dělá pravá ruka. Nikdo vám nic neřekne a ne vše, co se dozvíte, pak platí.

Čekování lístků

Protože tady v Kanadě neznají čipové pasy a lístky a turnikety (výjimka je Whistler, co jsem tak zaslechla), celý areál s vleky má 2 vstupní brány, kde lidi musí ukázat svůj lístek (samolepka na drátu) či skipass a pak už si jezdí jentak. Komu se podaří prolézt dovnitř nehlídanou bránou, lesem nebo obalamutit či ukecat ticket checkera, jezdí zadara nebo levněji. Uvnitř přímo u vleků už nikdo nikoho nekontroluje. Takže já stojím v bráně a lidi mi ukazují svoje lístky a skipassy. Tahají to zpod bundy, lístky mají urvané, blbě přilepené, skipassy mají v kapsách, dětičky pod bundami, sundávají se rukavice, padají hůlky, mrznou ruce… Jdete si na záchod do budovy, vyjedete z brány a nazpět zas ukazujete.

Ten „systém“ je pro mě (zvyklá na čipy pěkně v teple kapsy, kde jen hodím bokem a turniket mě vpustí) asi sto let za opicema. Lituju chudáky, co hrabou ty svoje skipassy z peněženek, drobné padají do sněhu. Rodiče, co sundávají rukavice a dětičkám rozepínají bundičky, aby mi mohli ukázat jejich pasy, co mají na krku. Lidi, co se jim lístek urval, protože někdy fakt nelepí, a zoufale se šacují a já je musím poslat na guest service, kde ztratí cenné minuty svého života, zatímco si mohli jezdit. Už jsem zažila asi sto milion různých situací, kdy se někdo pokusil prosmýknout bez lístku a hrál na mě, že ho ztratil, kdy někdo lístek fakt ztratil a málem se mi tam rozbrečel, kdy mě zkoušeli ukecat nebo byli jakože rozčílení. A někdy fakt nevíte, jestli to na vás hrajou nebocojako.

Všechno je to beztak o lidech zas a znova

Naštěstí v 90 % případů jsou tu lidi hrozně fajn. Já řeknu něco typu „můžu prosím vidět váš ticket“ a oni mi ho ukážou a ještě poděkují a já taky poděkuji, usměju se a popřeju jim hezký ježdění. Případně jim jejich ticket pomůžu přilepit a jsou též vděčni a milí na mě. V ČR by vás už dávno všichni poslali někam vč. mě, protože ukazovat furt dokola svůj pas nebo ticket je pěkně otravný.

Jinak mě to ale vcelku baví. Občas s lidma i pokecám. Pořád se mě na něco ptají (a já nevim, protože Cypress chaos). U začátečnické brány postrkuji mrňata do svahu k vleku, když vidím, že oni i jejich rodiče se tam plácají jak lachtani. Radím jim, jak udělat stromeček nebo držet hůlky, sbírám je ze sněhu. Hlavní bránou zase proudí mrtě kořenů zarostlých snowborďáků a lyžařů a s některýma děláme srandu, když jim čekuju ticket a oni se tam málem vysvlíkají. Pár lidí si už pamatuju podle ksichtu. Každý pátek mi chodí lyžovat 2 rodiny s česko-slovesko-kanadskýma holčičkama. Holky se se mnou vždycky chtějí bavit česky, zablokují bránu a zpovídají mě :).

Abych to nějak uzavřela, nebýt skvělých šéfů, fajn lidí a toho výhledu na oceán při lyžování, vykašlala bych se na to. Takhle pořád převažují pozitiva, i když na branách někdy mrznu jak cyp a říkám si "mám já tohle zapotřebí?", jenže pak mi přeběhne přes cestu veverka, vykoukne měsíc nad lesem, postrčím mrně do kopce, usměju se na nějakého borce a on na mě a je to cajk.

Návrat do lyžařského středověku

Při dishwashování málem na full-time jsem se začala nudit (a taky mě bolelo pravé zápěstí) už po 2 měsících a chtělo to zas nějakou změnu. Na začátku prosince jsem poslala resumé na Cypress, kde pracovala Katka, a za pár dní mi došla odpověď, jestli teda chci čekovat lístky. Tak jo,no.

Ski středisko Cypress mountain je tady v North Vancouveru největší (ještě tu je Grouse a Seymour), je ve výšce cca 1200 – 1400 m n. m. a víceméně tu jsou 2 kopce proti sobě, 6 sedaček (z toho 3 delší čtyřsedačky, 2 krátké dvojsedačky a jedna spešl sedačka pro začátečníky). Dolů vedou černé, modré a zelené sjezdovky, tak si každý vybere. Modré jsou jakože červené a zelené jsou jakože naše modré. Těch rozdílů s našimi evropskými standardy bude ještě víc.

Lyže nebo prkno?

Lyžuju odmala, v pubertě jsem měla období snowboardu, načež jsem se zase hezky vrátila ke svým starým oblíbeným fišerkám, které si hýčkám od osmé třídy, kdy mi je mamina za těžký prachy pořídila, protože jsem konečně přestala růst. Nelyžuju nějak extra, ale sjedu, co potřebuju, a padám výjimečně. Co by taky člověk chtěl, když mě učila mamina stylem „vytáhnu tě na kopec, tam se rozbrečíš a řeknu ti, že jinak než dolů to nepůjde“. Lyžovala jsem ve Francii, Itálii, Slovinsku, párkrát v Rakousku a samozřejmě mockrát v mých domovských horách – Orlické, Krkonoše a Jeseníky. Řekla bych, že nějakou představu o tom, jak má vypadat moderní ski středisko teda mám.

Lyže jsem si tu pořídila v thrift storu a měla jsem vyloženě štěstí, protože tyhle elánky jsou přesně jako moje fišerky, co mám doma – délka, vykrojení, dokonce i vázání mám doma stejné! Lyže v hodně dobrém stavu – tipuju jeté tak jednu sezonu – i s lyžákama a hůlkama mě přišly na směšných 50 doláčů vč. daně. Ať žijí thrift story!

Co mi chybí na Cypress z pohledu lyžařky?

Sedačky - na sedačkách si nemáte kam „odložit“ nohy. Chybí stupátka v bezpečnostním rámu, který si přes sebe přehazujete, takže vám nožky s lyžáky a lyžemi klinkají ve vzduchu. Hůř jsou na tom snowboarďáci, kterým tíha celého prkna visí na přední noze. Uff. Moje ubohé nožky. O nějaké plastové stříšce/krytu proti zlovolnému počasí (zažito v Rakousku) si nechejme zdát. U nástupu na sedačku nejsou 4 otevírající se packy, co vás v pravý čas pustí k sedačce. Na sedačky se někdy zkouší nacpat i 5 lidí zaráz. Opět o jezdících pásech tu snad nikdy neslyšeli.

Orientace - středisko je spíš malé, ale chcete-li najít sjezdovku, kterou jste si vyhlídli, budete asi trochu tápat, podjíždět, zajíždět si. Chybí mapy střediska na 2 vrcholcích, kde končí sedačky. Mapu nenajdete ani na parkovišti nebo u hlavní budovy, ale až za placeným vstupem. Přímo na sjezdovkách je značení docela slabé. Stane se vám, že omylem zajedete mezi stromky, protože je to vyježděné, ale sjezdovka tam není, nebo natrefíte nechtě na černou sjezdovku plnou boulí, přičemž jste mířili na modrou atp.

Jiné věci - šroubováky nejsou dole u vleků, ale jen na jednom místě před půjčovnou. Nejsou tu před hlavní budovou žádná křesílka ani sezení venku, což ve slunečném počasí zamrzí. Nenajdete infotabule – kolik je stupňů, hodin, nového sněhu, jaké vleky zrovna jezdí, zda je zavřená některá sjezdovka, předpověď počasí. Chybí dětský koutek uvnitř i dětské hřiště venku (klouzačka, houpačka, něco). Plastový povrch podlah uvnitř budovy v lyžácích celkem klouže.

Co je pro změnu fajn?

Nekouří se tu v celém areálu. Dokonce i na parkovišti bychom měli lidi buzerovat, ale spíš to neděláme (nebo jak kdo). Fontánka s vodou. Velký prostor jídelny uvnitř, kde si můžete zanést i svoji svačinu. V jednom baráku pod vleky najdete všechno, co potřebujete – obchod s lyžařskými potřebami, půjčovnu, ski školu, opravnu, restauraci, hospodu, kavárnu,… Z více míst Vancouveru jezdí pravidelně shuttle/bus, ale lidi si ho musí platit (my jako zaměstnanci nemusíme). Je tu extra část parkoviště vyhrazená pro rodiny s dětmi, každý pátek je Family Friday a před barákem je večer oheň a opíkají se špekáčky a maršmelou.

Všechny nevýhody a nepohodlnosti vyvažuje super výhled na celý Vancouver a na Vancouver island a moře.

No a pak je tu ještě čekování lístků u vstupních bran, což je moje práce. Lístků jako lístků, co si lepíte na bundy a připevňujete drátem! Kapitola sama pro sebe. Bude. Všechno bude.