Měsíc práce a zábavy na plachetnici Atyla ve Španělsku

Když jsem před rokem procházela Bilbao v rámci camina, neměla jsem čas navštívit Guggenheimovo muzeum a pořádně si prohlédnout město. Takže jsem ani chvilku neváhala využít příležitosti strávit v Bilbau měsíc na lodi a pomoct s opravami. Navíc jsem byla zvědavá, jak to chodí na jiné lodi krom La Grace.

Dobrovolnictví na Atyle jsem si zařizovala ještě z Kanady a těšila se, že si na severu Španělska trochu procvičím španělštinu a prodloužím léto. A taky žejo! Celé dny v kraťasech a tričku, a dokonce jsem se (poprvé tenhle rok) vykoupala i v moři. Přiletěla jsem 19. září v noci těsně poté, co Atyla skončila nabitou sezónu (pluli na východ Kanady a zpět), a opustila jsem ji opět 19. října, když začalo fučet a pršet.

Náplň práce dobroše na lodi

S lodí jsme stáli před námořním muzeem v centru. Do muzea jsme měli vstup zadarmo a chodili využívat zaměstnanecké sprchy, než jsme plně zprovoznili hadici a přístup k vodě přímo na lodi. Ze začátku jsme dělali inventury jídla, triček, uklízeli po poslední plavbě sezóny, prali, sušili a zkrátka dělali pořádek. O víkendu jsme se ještě odmotorovali kousek po řece do přístavního městečka Zierbena na místní lodní festival a sloužili jako atrakce pro rodiny s dětma. Potom jsme už ale začali naplno makat.

Sjelo se víc dobrošů a vyklízeli jsme komplet loď. Tahali lana, barvy, vesty a neskutečné množství věcí zpod podlah a úložných prostor. Zazimovávali jsme všechno do kontejneru. Demontovali plachty, zaznamenali jejich poškození a úhledně je zabalili do pytlů a uložili. Vyklidili jsme dílnu a zorganizovali nástroje v ní. Vrtali jsme, natírali, šmirglovali, třídili, šili, nosili, omývali, přeměřovali. Můj poslední týden jsme strávili stavbou „důmyslné konstrukce“ z umělohmotných trubek, která měla v budoucnu nést igelitový plášť, a ochránit tak celou palubu před deštěm a zimním baskickým počasím.

Běžný pracovní den

Vstávali jsme kolem deváté. Do desíti byla snídaně. Do dvou jsme pracovali. Oběd a krátká siesta a ještě práce tak do šesti sedmi. Záleželo, kolik bylo zrovna práce a co bylo potřeba dodělat. Pak většinou následovala sprcha, nákup piva a vína, popíjení zaslouženého pivka po práci na palubě, kecání a večeře v devět. Nebo jsem vypadla do města fotit či chytit wi-fi do muzea. Víkendy nám vycházely volné a já je využívala k výletům po okolí, focení, procházkám a návštěvám muzeí.

Top zážitky

Podpluli jsme „ten známý“ UNESCO most v Portugalete. Opět by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem ho přecházela s báglem na zádech, že ho budu za rok podplouvat na plachetnici! Navštívila jsem Dragonstone – viz můj předchozí blogpost. Prošla jsem se po útesech a fotila tam paraglidisty. Strávila 3 hodiny v Guggenheimově muzeu s foťákem. Viděla světelnou show promítanou na budovu Guggenheimova muzea z vody (vzali jsme si člun, pivo a psa, ale pak jsme nemohli nastartovat motor a odtáhla nás říční stráž, byli fakt milí). Otestovala jsem 14 druhů piv z místního supermarketu a objevila nejlepší kombinaci „cena vs. chuť“. Dvakrát jsem zakončila výlet pivem a výtečnou zmrzkou na pláži v Bermeu a u toho pozorovala surfaře. 

Pohoda na Atyle

Atyla je loď plná mlaďáků ze všech koutů Evropy. Kapitán Rodri razí heslo „mi casa es tu casa“ a chová se podle toho. Oficiální jazyk na palubě je angličtina, ač je tam stejnak vždycky nejvíc Španělů. Mezi kluky a děvčaty se nedělá žádný rozdíl a úkolují se stejně a dle schopností. Někdy jsme si fyzicky fakt mákli a jindy se práce zastak nehrotila. Občas jsme si večer pustili film nebo Futuramu. Jídlo bylo skvělé, vždycky vege a maso verze. S vegetariánstvím neměl nikdo problém – asi polovina posádky byla vege. Celkově musím říct, že hodnoty, kterými se Atyla na webu ohání, jako sociální a gender rovnost, otevřenost, respekt a přátelství, nejsou jen plané fráze. Jo a pes na palubě taky dělá fajn atmosféru, hlavně když při každém jídle obchází lidi a dělá na ně psí oči. Navíc je Olivia děsně muchlavá a hravá.

Průšvih nakonec

Hodnoty dostaly i zabrat, když došlo ke konci mého pobytu na nepříjemnou událost, kdy se v noci ztratily dva zánovní nástroje. Kapitán byl naštvaný a nejprve to přičítal na vrub nám dobrošům, že jsme je nechali na palubě přes noc. My jsme zase tvrdili, že jsme je nechali v dílně, která je na palubě, ale nezamčená. Navíc se začaly postrádat a hledat až pár dní poté. Byla to blbá situace pro všechny a v sázce byla důvěra v práci dobrovolníků. Nakonec jsem vyvolala debatu na tohle téma, v klidu jsme si o tom všichni promluvili a řekli svoje názory a pak i nápady, jak takovým situacím předcházet. Všichni byli rádi, že jsme to probrali a nezametli pod koberec. I pro mě to bylo důležité, protože na výsledku záviselo, jestli se na loď budu chtít zase vrátit. 

Teď jsem tedy ve fázi, kdy plánuji Atylu navštívit v dubnu ke konci jejich oprav (pravděpodobně suchý dok v Santanderu) před mým druhým caminem. Držte mi pěsti, ať to vyjde.   

Pěšky na Dragonstone

Fanoušci a fanynky Game of Thrones zpozorněte. Kousek od Bilbaa je jedna z lokací, která slouží oblíbenému seriálu jako tzv. Dragonstone. V reálu se to jmenuje San Juan de Gaztelugatxe a není to hrad na útesu, nýbrž se jedná o kostel. Ale ty příkrý schody, po kterých chodí John Snow a Daenerys, jsou pravý.

Takže náhodou se teď měsíc nacházím v Bilbau a náhodou jeden italský kluk, co jsem ho potkala na caminu minulý rok, postnul fotky z Dragonstone a že je to jako blízko Bilbao. Takže bylo jasný, že se tam musím vydat. Stačilo trochu starýho dobrýho googlení a plán výletu byl na světě.

Jednoho krásného pozdně zářijového dne jsem si oblíkla kraťasy, tílko, sandále, hodila na záda pytel s vodou, svačinou a foťákem, přeskočila z lodi na souš a vydala se na bus. K výletové destinaci se přiblížíte busem A3527 (Bermeo – Lamera) nebo A3518 (Bakio - Bentalde) z Plaza Moyúa (zastávka před  Barclays bankou) za pouhých 2,5 Eur. Busy jezdí na střídačku co půl hodiny od rána do večera. Já jela 40 minut do Bermea skrz hory a doly, které jsou pro Baskicko typické. Bus mě vyhodil na poslední zastávce Lamera v přístavním městečku Bermeo.

Tam jsem se prošla po vlnolamu, pokochala se přístavem, velrybářskou dřevěnou lodí a barevnými domečky, nabrala vodu, vyšlápla schody, nakoukla do kostela, dala si svačinu na hřbitově a pomocí Google maps našla silničku podél moře, po které jsem se pěšky vydala směr San Juan. Míjely mě auta a nebylo to úplně příjemné, ale pak jsem potkala dalšího pěšce a ten mi lámanou angličtinou vysvětlil, že za chvíli narazíme na místo, kde se bude silnice dělit na starou a novou. Přičemž stará je pro auta uzavřená a zčásti pokrytá sesuvem půdy, ale že je pro chodce úplně supr. Dál jsem pokračovala s Anjelem a pomocí mých 10 španělských slovíček a jeho 10 anglických jsme dávali dokupy konverzaci o všem možném.

Pak už jsem měla výhled na San Juan a fotila. Anjelo mi představil kámošku, co pracuje v info centru San Juan, a trval na tom, že si s nima musím dát siestové pivo. Vedro jak v létě a já s nima na terase popíjela první a pak druhé pivko a vyhlížela San Juan. Nakonec jsme se rozloučili a já se lehce vrávoravě vydala z kopce dolů a pak zas nahoru po schodech. Zrovna byla sobota, takže turistů a rodinek všude kolem mrtě. Vyškrábala jsem se nahoru, fotila, kochala se, 3krát zazvonila na zvonec a přála si přání a svačinu též snědla.

Zhruba hodinová cesta ze San Juan do Bakia byla taky víc než fajn. Úzká silnička lesem nahoru dolů a pak mezi pastvinama s výhledem na městečko Bakio. Pozn. kdybyste jeli druhým busem do Bakia, můžete výlet provést opačným směrem. Část Bakia, kterou jsem navštívila, sice nebyla tak malebná jako Bermeo, ale všechno nahradila krásná písečná pláž s velkýma vlnama, které mě několikrát slušně semlely, až jsem netušila, kde je nahoře a kde dole.

Výlet jsem zakončila nejdřív pivkem a pak lahodnou zmrzkou na pláži. Busem zas za 2,5 Eur jsem se vrátila zpátky do Bilbaa, došla na loď a v lednici vylovila další plechovku piva. Just a perfekt day. Jo a celkem to dalo cca 20 km.

Dva (možná tři) roky prázdnin

„Domov je místo, odkud se člověk vydává do světa,“ řekl prý nějaký T. S. Eliot a pro mě to teď platí na sto procent. Jaké je vrátit se skoro po roce domů? Co plánuju dál?

Choceň - domov, ze kterého se vydávám do světa

V srpnu jsem doletěla zpět po 10,5 měsících v Kanadě. Po nepovedeném letním dobrošství u pejsků na Yukonu, po týdnu poflakování se ve Vancouveru a nekonečném letu s nechtěným mezipřistáním na Islandu jsem konečně byla v Praze. Akorát jsem byla tak unavená, že mi to bylo stejně jedno. Když jsem letěla z Whitehorse a přistávala ve Vanu, málem jsem brečela dojetím, že teda jsem „doma“. Při příletu do Prahy jsem ale necítila nic. Těšila jsem se na bráchu a do postele. Doma v Chocni taky nic. Vybalila jsem si, vyprala, otevřela lahváč a přivítala se s rodinou. Na všecko v okolí jsem koukala jak tele na nový vrata a hledala, co se mezitím kde změnilo. Největší změnou pro mě bylo, že lidi kolem najednou mluví česky a víc se mračí. Doma se z mého pohledu nezměnilo skoro nic. Pár baráků ve městě má novou fasádu. Přibylo pár mimin, svateb a děti kamarádů povyrostly. Já za těch 10 měsíců zažila tolik nového (vztahy, kamarádi, kolegové, 4 různé práce, cestování, zařizování, stěhování,…), jako bych byla pryč minimálně 2 roky.

Kdo nezažil, nepochopí

Potkala jsem se se spoustou lidí, zajela do Brna na pár dní, navštívila příbuzné. Zkrátka všecko, co takoví navrátilci jako já obvykle dělávají. Pivo jsem pila a pochutnávala si na chlebu. Vyrazila jsem zas postavit kus zdi na Lukov čistě z nostalgie. Pohlídala jsem neteř. A najednou sedím doma ve svém dětském pokojíku a všichni kolem se ptají: „Co budeš teď dělat? Jakou práci? Jaké máš plány? Zase Brno?“ Odpovídám: „Já teď rok nebudu dělat.“ A celé mi to připomíná tenhletext, který téměř přesně vystihuje moje pocity po návratu. Ale vůbec mě to nepřekvapuje, protože podobně „zprvu nadšená a pak lehce frustrovaná“ jsem se cítila i po návratu z Erasmu a z pouti, jen v menším měřítku.

Se zvířátkem, co se už pěkně pronese

Já teď rok nebudu dělat

Pardon. Opravím se. Nebudu teď cíleně vydělávat peníze a shánět práci. Budu dobrovolničit, cestovat, plavit se, číst, učit se španělsky a celkově si dělat věci, co chci. Je docela zajímavé sledovat reakce okolí, protože tenhle koncept trávení času je pro spoustu lidí úplné tabu. Dělat si, co chcete, nemít práci. Co byste dělali vy? Představte si, že máte rok času, nějaký minimální rozpočet a svůj dětský pokojík jako domov, ze kterého vyrážíte do světa. Normální je makat, platit sociální a zdravotní, hypotéku a v létě vyjet na dovču a v zimě možná taky. Jenže já nic z toho teď nemusím, nejsu normální a užívám si to. Ani nespadám do žádné kolonky v dotaznících. Nejsem nezaměstnaná, nejsem na pracáku, nejsem studentka, ani na mateřské/rodičovské, nejsem už OSVČ. Co teda jsem? Na socsítích se vydávám za „cestovatelka, poutnice, dobrovolnice.“ Zní fajn, žejo. Mně se to líbí a doufám, že mi to ještě nějaký ten pátek vydrží.

Na Lukově už se staví zdi na tzv. dolním hradě"

Cestovatelka, poutnice, dobrovolnice

V kostce to vystihuje, co jsem dělala uplynulý rok a co plánuji dělat i rok následující. Lowcostové cestování tzv. na socku je jako droga. Levný letenky, příruční zavazadlo, lokální mhdčka, spaní na letištích, stopování, couchsurfing. Už je to rok od mojí první pouti a pořád je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem zatím udělala. Takže nepřekvapivě plánuji pouť číslo dvě. Vypadá to výhledově na květen a červen z jihu Portugalska podél Atlantiku na sever. Už se těším jak cyp. Pročítám starý deník a příspěvky v poutnickém fóru, pořídila jsem nové sandále a merino triko s mušlí,… Navzdory ne zrovna vyvedené dobrošské zkušenosti z Yukonu teď letím na měsíc do Bilbaa pomáhat s opravami španělské plachetnice Atyla. Po nablýskaných jachtách zase zpátky na dřevěné kocábky. Lodě mě pořád hodně baví. A pak jsou tu ještě a už zase nějaké plány s La Grace. A co budu dělat za rok? To se uvidí v březnu, jestli se mi konečně podaří vyklikat víza na Nový Zéland. Držte mi pěsti. Dík!

Štěňátka a blbec na Yukonu

Strávila jsem dva týdny kousek od Whitehorse v Yukonském teritoriu a starala jsem se o psy a štěňátka. V pondělí jsem ale odletěla zpět do Vanu, protože místo dobrovolničení jsem otročila, a navíc mě denně šikanoval manžel šéfky, svého času druhý boss v Muktuk Adventures. Ze dvou plánovaných měsíců byly nakonec jen dva týdny.  

Vezmu to pěkně popořádku. Strašně jsem se těšila. Informace na webu jen zářily pozitivní energií. Všichni mi „záviděli“ moji cestu a léto, které jsem tam měla strávit. Dobrovolničení jsem měla domluvené 8 měsíců dopředu, protože prý mají nával dobrošů. Po mojí zkušenosti tomu nevěřím ani zbla. Štěňátka jsou samozřejmě boží, bylo jich hodně, ale…

Co jsem očekávala od dobrovolnictví s pejskama?

Že jako dobroši budeme pracovat 5 dní v týdnu cca 6-8 hodin denně. Že budeme krmit, napájet, kartáčovat pejsky a brát je na vycházky. Že pokud budeme muset pomoct v kuchyni, servírovat hostům nebo mýt nádobí, tak to bude jen při výjimečných událostech. Že sice budeme bydlet ve srubu bez vody, elektřiny a netu, ale že v hlavní budově všechno je a my to můžeme využít prakticky kdykoliv. Že lidi budou fajn, že to bude sranda a že si to užijeme. Že jsou tu zvyklí na dobroše, co nemluví perfektně anglicky. Jo a taky že budeme muchlat štěňátka a pouštět k nim lidi.

Drsná realita

Pracovali jsme 5 dní v týdnu, normálně začínali v devět krmením a končili, když se zadařilo, v sedm umytím nádobí po večeři. Já ale musela už v osm ráno dát pejskům prášky a pak v sedm večer znova, takže jsem končila tak o půl osmé. Některé psy jsem pravidelně naháněla a hledala po všech čertech. Dvakrát se stalo, že jsme kvůli večeři hostů končili mytí nádobí o půl desáté večer. Což znamená, že průměrně jsem dělala 11,5 hodiny s půlhodinou na snídani, půlhodinou na oběd a půlhodinou na večeři, což je 9 hodin práce denně.

Krmili jsme, napájeli, kartáčovali, pleli, stavěli a natírali boudy, myli nádobí, servírovali jídlo, připravovali dezerty, uklízeli hovínka po pejscích, tahali těžké kbelíky s vodou a žrádlem. Pravidelně jsem některým pejskům dávala prášky, čekala, než dojedí. Přemisťovali jsme psy z řetězů do výběhů, přičemž na to existuje složitý systém, který pes s kterým může jít dokupy, jinak se nám servou a bude průšvih. To všechno jsme stíhali v jeden den. Byli jsme na to 4 dobroši. Jedna holčina odešla po týdnu kvůli tomu blbci a otrocké práci. Já to zabalila po druhém týdnu.

Žádný respekt a ocenění naší dobrovolnické práce

Práce s pejsky je těžká a zodpovědná a je jí hodně. To by se dalo zkousnout, i když jsem každý večer odpadla úplně mrtvá do postele a nezmohla se ani na přečtení pár stránek z knížky. Museli jsme myslet asi na milion a sto věcí naráz – tihle psi musí být zavření, když se děje to a to, a tihle nemusí, tyhle je třeba nakrmit dřív, těmhle vzít misky před krmením z výběhu, protože je rozkoušou, když tenhle nesní jídlo, musíme mu přimíchat nějakou mňamku, u tohohle psa počkat, než dojí, kontrolovat stav psů, jejich hovínka, jejich boudy, tuhle fenku přivázat, když přesouváme psy, tuhle strčit ke štěňátkům a pak ji zas vytáhnout. Postupně se učit rozpoznávat cca 150 psů, jejich jména a kolik má který dostat žrádla a do jaké psí skupiny patří. Strčíme psy do výběhu špatně a porvou se nám. Uteče nám pes a nemůžeme pokračovat s prací. Uteče pes rváč a okamžitě se pustí do dalšího psa. Nedovřeme dveře ke štěňátkům, přiběhne volný pes a zabije je.

Dostat rozdováděné psy na vodítko, když běhají, skáčou a mají sílu jak lokomotiva, je taky hodně náročné. Na začátku jsem myslela, že to nezvládnu, na konci už jsem zvládala i ty nejsilnější z nich, i když jsem za nima doslova vlála a bála se, že mi vyrazí zuby nebo zlomí prst zaseklý ve vodítku. Že na nás skákali, stehna mám doteď samou modřinu a břicho a záda poškrábaný, je jasná věc. Oblečení šlo samozřejmě rovnou do odpadků. A pořád by se tohle všecko dalo zkousnout, kdyby nám někdo za naši práci alespoň poděkoval a choval se k nám s jakýms takýms respektem, že to jakože děláme zadara, žejo. To se ale nedělo.

Život mimo stereotypy

Sprchu jsme měli 2krát týdně a byl na to rozpis. Vedro a špinaví jak čuňata. Bydlení v chajdě bez elektřiny, tekoucí vody, netu a záchodu. Každý svůj pokojíček, vodu jsme si nosili do barelu a na záchod chodili do kadiboudy. Do hlavní budovy jsme nesměli předním vchodem, ale vždycky zadním, nesměli jsme na terasu, nesměli jsme se poflakovat u jídelního stolu, pokud jsme zrovna nejedli, nesměli jsme do kuchyně, pokud jsme zrovna nemyli nádobí, nesměli jsme do obýváku, nesměli jsme mluvit nahlas, nesměli jsme mít ve společných prostorách žádné věci (nebo nabíjet mobily, pc), u snídaně jsme si nesměli brát šunku, sýr, borůvky, jahody a vejce, protože ty byly jen pro hosty.

Hádáte správně, že moc životního prostoru nám nezbývalo. U snídaně ve společných prostorách jsem nesměla mít vlastní jídlo, které jsem si koupila „na přilepšenou“, protože jíst každý den banán, musli a jogurt člověka brzo omrzelo. K obědu byla polívka a k večeři špagety nebo jiné těstoviny. Nebo taky pizza či hamburger. Salát ze zahrádky opět jen pro hosty, ne pro nás. Nicmoc, když na webu píšou „delicious home made food“. O psy je postaráno mnohem lépe než o lidi a taky všude mohli na rozdíl od nás.

Blbec na konec

A pak tu byl můj druhý šéf, manžel hlavní šéfky. K dobrošům se chová jako hovado. Mluví rychle anglicky, těžko mu rozumět. Vadí mu, když jsem se ho ptala a snažila se ujistit, co po mně/nás jako chce. Nikdy neřekne dobrou chuť, prosím, děkuji. Měli jsme ho za zadkem a všechno podle něj dělali blbě. Nedodržovali jsme jeho systémy, nevěšeli kbelíky na háky a taky nám nastavoval stále nová pravidla.

Jedna z dobrošek odešla po týdnu kvůli jeho chování. Já si řekla, že je to snad jen první týden, ale on buzeroval dál, a tak jsem to taky zabalila. Nedokázal si zapamatovat naše jména a nadával na všechny dobroše před náma. Zkrátka očividně nesnáší dobroše, ale musí s nima dělat a znova a znova je učit, co mají dělat, což ho nesmírně štve a taky nám to dával furt najevo. Podle něho jsme neschopní a stále jsme porušovali nějaká pravidla, o kterých jsme předtím ani nevěděli, že existují. Opakovaně nám dával přednášky o tom, jak balit prázdné pytle a kam dávat kbelíky, i když jsme to dělali správně. Když jsem ale něco fakt nevěděla a potřebovala poradit nebo pomoct, zrovna nikde kolem nebyl.

Je na čase říct štěňátkům pápá

Poté, co mě během mého day off dvakrát zbuzeroval, padlo jasné rozhodnutí odtama vypadnout. Dokončit 2týdenní práci s tzv. oldies pejsky a štěňátky, zamávat, šáteček a nazdar. Druhý týden přijely dvě holčiny z Německa dobrovolničit (13 a 15) a já jsem sledovala, jak funguje dvojí metr v praxi. Co by u nás tří „starých“ dobrošů byl průser, to holky můžou dělat doteď. No a hlavně jsme za ně museli převzít zodpovědnost, takže každá jejich chyba šla na náš účet (obvykle na můj). 

Všechno jsem nakonec přežila, v podstatě mě každý den seřval hned po ránu nebo večer za nějakou kravinu nebo za něco, co jsem neudělala. A protože jsem už věděla, že pokoušet se o nějakou diskuzi nemá fakt smysl (zkusila jsem a nepochodila), tak jsem holt držela pusu, myslela si svoje a tvářila se, že ty jeho proslovy jako teda poslouchám. A vyhýbala jsem se mu obloukem, co to šlo.

Zbytek lidí je tu fajn, kuchař, holčina a paní na recepci, hlavní šéfka taky celkem v poho. Je to škoda. Kámoška mi napsala, že si přece s takovým buranem poradím, ne. Ale víte co? Já nemusím. Nemám to zapotřebí. Tohle léto jsem si chtěla užít a taky si ho užiju:).

Hit the road! Road trip po národních parcích

Posledních pár dní ve Vanu bylo dost hektických. Řešila jsem stomilion věcí jako třeba sbalit se/odstěhovat se z pokoje, návštěvu zubařky, rozbitý mobil, poslední šichty v obou pracích, párty u Antonia na bytě, plánování cesty. Zkrátka toho bylo ažaž. Na blogování nebyl čas a na nostalgii a loučení se s Vancouverem též moc ne.

A tak jsem napekla perník, polila ho čokoládou a posypala kokosem, pobalila batoh, domluvila si od neděle přes FB travel buddy Brittu s autem, pomuchlala křečka a po nákupu ve Wallmartu a likáči jsme s Antoniem ve středu po obědě opustili Van a vydali se na cestu. Vyjeli jsme samozřejmě pozdě. Auto z rentálu nakonec stálo víc, než bylo v původní objednávce, ale náladu jsme si tím nemínili zkazit.

První zastávka byla ve Whistleru. Každý říká, že jako se to musí navštívit, tak jsme se tam prošli a hezké to je. Takové pěkné nablýskané turistické peklíčko. Muhehe. Pak jsme pokračovali na Joffre lakes, kde jsme si mysleli, že bychom přespali, ale komáři tam žrali neuvěřitelně. Nasbírali jsme dříví v lese a pokračovali. Někde před Lillooetem jsme se utábořili u řeky, udělali oheň, Antonio uvařil, pivo jsme dali, víno, jointa ubalili… Krásný večer s výhledem a hvězdama. Začalo nám to pěkně.

Ráno jsme skočili do ledové řeky a vyrazili dál. Čekala nás dlouhá štreka. V Lyttonu jsme se zastavili v kavárně a prošli si maloměstečko. Připojili se na net. Celá ta oblast jsou samé farmy. Suchá krajina, na což nejsme z Vanu zvyklí. Samí first nations (korektní výraz pro původní obyvatele – Indiány) a chudoba. Lidi bydlí v karavanech a domy jsou oprýskané.

Na cestě do Kelowny jsme občas zastavili na výhled a jeli dál. Ve West Kelowně jsme už zmírali hlady a dali si hromadu sushi. Pak jsme se vydali po Westside road podél Okanagan lake na sever. Vedro bylo příšerné. Zastavili jsme se na koupání. Pivo dali. Antonio řídil dobře a cesta utíkala. Unavení jsme byli z toho roadtripování ale řádně. Dojeli jsme někam mezi Revelstoke a Yoho NP. Najednou všude na odpočívadlech a piknik místech cedule, že jako žádné parkování přes noc. Achjo. Nakonec jsme našli místo u řeky, zaparkovali, postavili stan a udělali ohýnek. Antonio byl děsně unavený, že ani vařit se mu nechtělo:). Spal v autě, protože měl slabý spacák a byla mu ve stanu zima. Prospal asi 11 hodin, což je na něj výkon. Já ho nechala a nebudila. Ráno jsme zase skočili do ledové řeky.

V pátek jsme navštívili Lake Louise, dali u jezera oběd (chleba s humusem, sýrem a pivo), milion turistů a předražené kánoe na půjčení tam byly. Pak jsme jeli na Moraine lake, kde byl pěkný výhled nahoře z kopečka, kam se dá vylézt, jen sluníčko na fotku mi chybělo. Odpoledne nás čekalo to nejlepší – cesta směr Jasper – hory, vodopády, ledovec, jezera. Nejhezčí silnice fakt! Spali jsme v autě v piknik místě, kde to nebylo dovolené. Nálada nicmoc, celý den jsme o chlebu a oheň si udělat netroufneme. Všude je strašně moc komárů, co nás přivádějí k šílenství!

V sobotu si zvedneme náladu v Jasperu. Palačinková snídaně v americkém stylu s kafem nás nakopne. Projdeme městečko. Zrovna se slaví 150. výročí Kanady. My jedeme nahoru nad město na jezera a potkáme u silnice ohromného losa a pak ještě jednoho. Losovi jsme ukradení. Jezera jsou moc  pěkná, ale je zataženo a poprchává. Dole v Jasperu neprší a je zas hezky. Dáme ještě jezera kousek u Jasperu. Annette lake obejdeme asi za hodinu pěšky. Odpoledne se vydáváme zpátky po nej silnici do Banffu. Hned za Jasperem nám silnici zkříží medvěd černý. Náš první medvěd! Foťák nemám připravený, tak je z toho jen černá šmouha v lese. Občas někde zastavíme a fotíme, ale jinak se kocháme a pokračujeme. Z Lake Louise jedeme po staré silnici, vynecháme dálnici a kocháme se lesem. Antonio je nadšený jak malý. Kempy jsou pochopitelně zabrané a zas nevíme, kde budeme spát. Nějak to dopadne holt.

V Banffu si najdeme piknik místo a uvaříme si večeři, dáme pivka, víno, trávu. Pozorujeme ohňostroj k výročí Kanady, posloucháme muziku z nedalekého parku, bojujeme s komárama a nakonec postavíme stan hned vedle parkoviště (kde se taky nesmí stát přes noc) a spíme. Ráno mě budí zvuky technické uklízecí služby, ale nikdo nám nic neřekne. Asi že je ta oslava založení Kanady, tak jsou všichni milí a nevyhodí nás. Pakujeme se. Ve městě dáme kafe a muffin v kavárně. Antonio mě zaveze na nádraží, kde mám sraz s Brittou. Loučíme se. On jede vrátit auto do Calgary na letiště a vyzvednout svoji rodinu. Já pokračuji s Brittou, Paulem a Alexem. 

Dream job? Mytí lodí v přístavech

Už od příjezdu jsem okukovala přístavy v downtownu a slintala nad loděma (především plachetnicema), co v nich jsou ustájeny. Říkala jsem si, že bych v maríně byla ochotná dělat v podstatě cokoliv… Tak teď zvenčí myju lodě, občas i pomáhám voskovat nebo uklízet interiéry.

Enchantress myjeme každý týden. Byla to tzv. the oat boat.

Mýt luxusní jachtu je jako mýt luxusní bourák

Hlavně to nesmíte poškrábat a na každý povrch patří něco jiného. Chvilku mi trvalo, než jsem se naučila, co a jak a jak se čemu říká po anglicku, ale po měsíci a půl už zvládám bez problémů umýt sama komplet malou vcelku špinavou loď nebo větší, co zastak zadělaná není. Někdy je to fyzicky náročná práce, obzvlášť když jsem celý den na dešti promočená vč. bot a ponožek nebo naopak v plavkách na sluníčku. Ale řeknu vám, že takhle ve vedru si v maríně mýt loď v plavkách, zatímco normální smrtelníci sedí ve věžácích u kompů, není vůbec špatná věc a baví mě to. Jo a taky se nesmíte bát výšek. Často balancuju s kartáčem na hraně střechy bez jištění a na molo bych se teda rozplácnout nechtěla.

Enchantress už znám jako svoje boty.
Nejradši jsem na střeše a na přídi.

Jinak loď se obvykle myje odshora dolů a odpředu dozadu. Takže začínáme pěkně na střeše, kde jemnými kartáči drbeme radary od racčích hovínek, škeblí, krabích klepýtek a bordelu. Pak to všechno i se spešl „mýdlem na jachty“ spláchneme hadicí dolů na horní palubu a zase odpředu od tzv. brow a oken drbeme a kartáčkujeme (dost často detaily kartáčkem na zuby) dozadu, kde je obvykle umístěný člun, jehož textilový obal je též pokakaný od racků a havranů:). Postupně se dostaneme dopředu na tzv. bow a dodělávají se boky, okna, záď a část trupu zvenčí, která je u mola. Nejzábavnější je ale stejnak sprchování hadicí!

Malá loď, ale pěkně špinavá po zimě.
False Creek marína pod Granville mostem.

Lodě malé, velké, jachty, plachetnice

Každá loď je jiná, má jiné detaily, skryté úschovné prostory tzv. hatch. Některé mají originální podlahy z týkového dřeva, jiné napodobeniny. Liší se velikostí, prostorností, praktičností, designem. Bývají v rozličných stavech. Majitelé se o ně starají méně či více. Pár lodí umýváme pravidelně – jednou za měsíc, jednou za 2 týdny, každý týden. Umývali jsme i lodě „po zimě“ a to byl teda zelený humus. Fakt. Zas ale vidíte ten ohromný rozdíl, když práci dokončíte.

"Moje" první umytá loď 72 stop na délku v River Rock maríně.

Umýváme a voskujeme především jachty, protože majitelé jachet mívají víc prachů a míň času se o svoje miláčky starat než majitelé plachetnic. Plout výhradně na motor nebo občas ušetřit plachtěním je taky rozdíl. Kolem marín jsou mimo mola na kotvách z devadesáti procent uvázané plachetnice a v drahých marínách u mol si hoví motorové jachty a pár luxusních plachetniček. Pravidelně se ale staráme i o jeden tzv. sail boat (plachetnici). Já zatím tu čest umývat plachetnici neměla, ale už mám jednu konečně slíbenou na příští týden. Juch!

40 stop loďka. Majitel má prý 7 lodí různých velikostí
a tuto jsme myli před prodejem.

S kým dělám a pár praktických informací

Práci jsem našla na Craiglistu, poslala resumé s fotkou, jak kormidluji La Grace, a ozvala se mi Petra. Podle příjmení jsem si nebyla jistá, jestli je Češka, ale pak se ukázalo, že jo. Petra žije mimo ČR už 16 let a mluvíme spolu občas česky, ale na lodích a v marínách anglicky. Petra nás organizuje, posílá na lodě, domlouvá kšefty, myje s náma. My ostatní jsme jen ti „guys“, co dojdou a umyjí (navoskují) nasmlouvanou loď. Někdy pomáhám Petře, často makám s Antoniem (mladý Španěl, co sem přijel naučit se pořádně anglicky), s nímž tvoříme sehraný tým, Kanaďanem Davidem (co má farmu v Portugalsku a vždycky tam jezdí na zimu), Kanaďanem Evanem (devatenáctiletým mariňákem). Jednou týdně chodíme na velkou luxusní jachtu Hotei pomáhat stálé posádce umýt loď zvenčí a uklidit zevnitř. Ti jsou taky v pohodě. Kdo by taky nebyl, že?

Coal harbour marína. Z obou stran parádní plachetnice.
Dave čistí vapkou a nahoře Antonio drbe "arc".

Ta loď není moje, to jenom tak vypadá

Každý den je jiný. Různé lodě, maríny, i když většinou myjeme v Quayside maríně v Yaletownu. Kolem poledne vybaluju svačinu a sním si oběd někde na přídi nebo na molu. S Antoniem si dáváme po práci pivko u vody nebo přímo na lodi. Když pomáháme na Hotei, tak si můžeme vybrat z bohaté nabídky lodních lednic pivo nebo cider. Přála bych vám vidět ty lodní bary a nabídku whiskey, co tam mají (Soto by byl nadšený:). Posledně jsme si takhle pili pivo na Hotei a kolemjdoucí se nás ptali, jestli nám ta loď patří. Haha. Tak nestalo se mi to poprvé a asi ani naposledy, že si lidi myslí, že je loď moje, když ji umývám. Ale já bych samozřejmě brala „sail boat“ a ne jachtu.

Hotei je druhá největší loď v Quayside maríně.
Uvnitř to vypadá fakt luxusně.

Zlobivé mořské vydry a zaseklá plachetnice pod mostem

Můžete si mít prachů, kolik chcete, ale zabydlí-li se na vaší lodi mořská vydra a zadělá vám ji odshora dolů a zas a znova navzdory všem opatřením, která jí v tom mají zabránit, máte docela smůlu. Taková loď je potom mezi námi téměř prokletá a říkáme jí „the oat boat“. Držte nám pěsti, aby se vydra na jednu z našich lodí nevrátila, dík.

Když se zasekne loď pod Cambie mostem.

Jednou se kolem dělo i něco zajímavého. Z kotvy se utrhla plachetnice a zasekla se o stěžeň pod mostem kousek od maríny, kde jsme zrovna pracovali. Evan z toho měl ohromnou radost a s Davidem celou akci pozorovali. Loď byla asi hodinu zaseklá. Pak konečně na palubu dorazil majitel a snažil se loď odtáhnout člunem, což se mu děsně dlouho nedařilo. Pak se Evan smiloval a zavolal pobřežní stráž, která zoufalému majiteli pomohla loď odseknout a odtáhnout zpod mostu. Všechno skončilo šťastně. Jen nevíme, na kolik babek takový zásah majitele přišel, protože Vancouver není zrovna levný kraj.

Mývalové pod okny a veverky na balkoně aneb Život na maloměstě

Přestěhovala jsem se! No, dobře. Jako je to už nějaký ten pátek, ale stále nebyl čas se zmínit. Z East Vanu jsem tedy na konci ledna přesídlila do North Vanu. Jak se tu žije? Dávají tu veverky, mývalové a skunci dobrou noc?

Proč stěhování

Důvodů bylo více a postupně se hromadily. Štvalo mě už dojíždění nespolehlivýma busama do práce. Postupně se ukázalo, že spolubydla není tak cool, jak se na první pohled zdál, a měla jsem ho plné zuby. Sháněla jsem si druhý part-time job, protože mě nebavilo pracovat jen v kuchyni. Začala jsem zajíždět do každodennosti. Prostě to chtělo zase nějakou změnu. A díky nové práci na Cypress jsem se potřebovala dostat blíž ke středisku a Cypress busu, který nás vozil na kopec, protože trávit 2 hodiny v busech tam a pak ještě zpět byl mazec. Navíc z North Vanu to má člověk blízko k trailům na zdejší kopce a do přírody za městem.

Život na maloměstě

Slovo dalo slovo a našla jsem pokoj v bytě na čtvrté západní ulici hned vedle Lonsdale, což je tu něco jako hlavní ulice, která vede od vody nahoru do kopce a křižuje ji asi 35 ulic. Dole u vody pluje pravidelně Seabus (trajekt) do downtownu na Waterfront (hned vedle té kulaté vyhlídkové věže). Dvě ulice od Waterfrontu je Malone’s, kde pořád ještě dělám v kuchyni. Taky mi dole z Lonsdale jezdil Cypress bus, takže pěkně na pohodu si stačilo seběhnout a za 10 minut jsem měla obojí hned u nosu. Samozřejmě tu bydlení stojí pár babek navíc, ale prachy budou a my už nebudem.

North Van je spíš dražší čtvrť. Zástavba je nižší, jsou tu bytové domy o 3-4 patrech, domky a pár vysokých činžáků. Je tu klid. Potkáte tu míň Asiatů a skoro žádné bezdomovce. Žije tu spousta Čechů a Slováků. V Seabusu slyším pořád někoho mluvit česky nebo slovensky, na ulici nebo v obchodě s alkoholem potkávám Čechy pravidelně… Bydlím též na bytě s českým párem od Pardubic, i když jsem původně chtěla nemluvit česky a bydlet s cizinci, padlo to holt. Děcka jsou moc fajn a sportovně hyperaktivní, takže super spolubydliči.

Mývalové pod okny, veverky na balkoně a křeček v obýváku

Zvířátka tu mám všude okolo. V noci při návratu z práce jsem u baráku málem zakopla o mývala. Na plotě vedle oken mají dálnici veverky. Děcka chovají a rozmazlují křečici Ginger zvanou GinGin. Taky ji rozmazluju a dělím se s ní vždycky o zeleninu a jabko. Je tu takový klid, že první noc jsem oka nezamhouřila a poslouchala praskání topení a tikání hodin. S křižovatkou, po které jezdí ve dne v noci kamiony do přístavu, se to fakt nedá srovnat (moje předchozí bydlení). Kámoš tu potkal skunka a minulý rok tu před nákupákem běhala po parkovišti puma. Na okraji Northu, kde jsou rodinné domky se zahradami, se prý občas potulují medvědi z hor. Zatím jsem ale žádného méďu neviděla. Snad se brzy poštěstí. Vídám tu spoustu zvláštně zbarvených ptáků. Měla jsem tu čest spatřit kolibříka. A samozřejmě rackové. Ty mám ráda, protože mi připomínají, že tu máme Salish moře, přístavy, lodě, houseboaty a oceán schovaný hned za Vancouver Island.