Lakomý Cypress 2.0 aneb Lepení lístků lidem na bundy

Středověk neskončiiil, středověk trváá… No, dobře. Trochu přeháním, ale něco na tom bude. Na Cypress už makám skoro dva měsíce, což si zaslouží vlastní textík. Moje pozice je ticket checker a dělám v oddělení zvaném Base Opperations, čemuž obvykle říkáme prostě jen „bejs op“.

Co dělají Base Opp a proč je to nejlepší oddělení na celém Cypress?

Pod Base Opp spadá starost o parkoviště a venek kolem hlavní budovy, takže kolegové navigují auta po parkovištích, pomáhají odtahovat a vyhrabávat auta, „šavelují“ (shovel = lopata), tzn. odhazují sníh z hydrantů, cest, vykopávají nádrže a únikové východy atd. A taky se staráme o odpadky, takže vynášíme koše, vyměňujeme pytle uvnitř i venku v budově, balíme ploty, uklízíme rámy na lyže a čekujeme lístky v bráně. Sbíráme pomocí dlouhých kleštiček odpadky všude kolem a nacházíme vskutku zajímavé předměty od prken, bot, rukavic, po peníze, cigarety,…

Base Opp je nej, protože máme nejlepší šéfy. Dělám jen noční směny (čtvrtek, pátek a neděli) a ty vždycky supervizuje Mike, který je nejvíc v pohodě týpek. Dobře se s ním kecá, práci uděláme, co máme, a přitom se to obejde bez předření a zbytečného buzerování. Za tu dobu už víme, co je všechno potřeba udělat do zavíračky, a děláme bez jeho přímých pokynů vpodstatě sami. Náš nejvyšší šéf je Lyon a ten je též hodně v poho a nic zbytečně nehrotí. Jeho žena s tříletou holčičkou chodí každý pátek jezdit, tak už se s malou kámošíme (utáhla jsem ji na pár sušenek a karamelek) a dáváme „háj fájv“. Navíc při velké zaměstnanecké party jsme byli jediné oddělení, kde nám Lyon platil všechno, co jsme vypili. Mazec. Ostatní zaměstnanci celého Cypress si museli svoje pivka zacálovat. My ne. Ani se neptejte, kolik tam Lyon nechal :).

Lakomý Cypress

Zbytek Cypress dle reakcí kamarádů a lidí z busu, se kterými jezdím a bavím se, je plný neschopných individuí v manažerských a supervizorských pozicích, co se neumí chovat ke svým podřízeným a jsou to s prominutím totální kokoti a kokotky. Zbytečná buzerace, jeden velký chaos na n-tou, neochota. Zatímco já na své šéfy nedám dopustit, ostatní pro ty svoje nemají jediného dobrého slova. U lifties (vlekaři) už dnes nepotkáte málem jediného člověka ze začátku sezony, protože všichni zdrhli do jiných oddělení, nebo dali výpověď úplně. I z ostatních oddělení mizí nenápadně lidi jeden po druhém… Jen od nás nikdo ještě sám od sebe neodešel.

Cypress šetří na lidech v nejnižších pozicích, na vybavení. Každou sezonu se tam samozřejmě protočí miliony, ale bundu vyfasujete děravou a promokavou. Než dostanete svoji „swipe card“ a začnete si regulérně projíždět elektronickou píchačku, tak se vsaďte, že vám na výplatnici bude pár hodin vždycky chybět. Příplatky za svátky vám budou proplácet až po X odpracovaných dnech. Za bus, nejedete-li na směnu, ale jen zalyžovat a využít svůj hlavní benefit, byste si měli platit (ale my na to kašleme). Než se vyřídí jakékoliv papírování, než získáte svůj skipass, swipe card, bus kartu a kdoví, kolik ještě karet, zešedivíte. Pracujete-li na part time jak já, pokaždé, když si budete chtít jít zajezdit, musíte dát předem vědět svému šéfovi, který vás napíše na jakýsi list, a pak si teprve můžete vyzvednout svůj denní ticket v okýnku. Nestačí, že máte u sebe 3 Cypress karty a všichni už vás tam beztak znají podle ksichtu. Že na zaměstnanecké party nebyl ani „welcome drink“, už vás pak ani nepřekvapí. Na Cypress neví levá noha, co dělá pravá ruka. Nikdo vám nic neřekne a ne vše, co se dozvíte, pak platí.

Čekování lístků

Protože tady v Kanadě neznají čipové pasy a lístky a turnikety (výjimka je Whistler, co jsem tak zaslechla), celý areál s vleky má 2 vstupní brány, kde lidi musí ukázat svůj lístek (samolepka na drátu) či skipass a pak už si jezdí jentak. Komu se podaří prolézt dovnitř nehlídanou bránou, lesem nebo obalamutit či ukecat ticket checkera, jezdí zadara nebo levněji. Uvnitř přímo u vleků už nikdo nikoho nekontroluje. Takže já stojím v bráně a lidi mi ukazují svoje lístky a skipassy. Tahají to zpod bundy, lístky mají urvané, blbě přilepené, skipassy mají v kapsách, dětičky pod bundami, sundávají se rukavice, padají hůlky, mrznou ruce… Jdete si na záchod do budovy, vyjedete z brány a nazpět zas ukazujete.

Ten „systém“ je pro mě (zvyklá na čipy pěkně v teple kapsy, kde jen hodím bokem a turniket mě vpustí) asi sto let za opicema. Lituju chudáky, co hrabou ty svoje skipassy z peněženek, drobné padají do sněhu. Rodiče, co sundávají rukavice a dětičkám rozepínají bundičky, aby mi mohli ukázat jejich pasy, co mají na krku. Lidi, co se jim lístek urval, protože někdy fakt nelepí, a zoufale se šacují a já je musím poslat na guest service, kde ztratí cenné minuty svého života, zatímco si mohli jezdit. Už jsem zažila asi sto milion různých situací, kdy se někdo pokusil prosmýknout bez lístku a hrál na mě, že ho ztratil, kdy někdo lístek fakt ztratil a málem se mi tam rozbrečel, kdy mě zkoušeli ukecat nebo byli jakože rozčílení. A někdy fakt nevíte, jestli to na vás hrajou nebocojako.

Všechno je to beztak o lidech zas a znova

Naštěstí v 90 % případů jsou tu lidi hrozně fajn. Já řeknu něco typu „můžu prosím vidět váš ticket“ a oni mi ho ukážou a ještě poděkují a já taky poděkuji, usměju se a popřeju jim hezký ježdění. Případně jim jejich ticket pomůžu přilepit a jsou též vděčni a milí na mě. V ČR by vás už dávno všichni poslali někam vč. mě, protože ukazovat furt dokola svůj pas nebo ticket je pěkně otravný.

Jinak mě to ale vcelku baví. Občas s lidma i pokecám. Pořád se mě na něco ptají (a já nevim, protože Cypress chaos). U začátečnické brány postrkuji mrňata do svahu k vleku, když vidím, že oni i jejich rodiče se tam plácají jak lachtani. Radím jim, jak udělat stromeček nebo držet hůlky, sbírám je ze sněhu. Hlavní bránou zase proudí mrtě kořenů zarostlých snowborďáků a lyžařů a s některýma děláme srandu, když jim čekuju ticket a oni se tam málem vysvlíkají. Pár lidí si už pamatuju podle ksichtu. Každý pátek mi chodí lyžovat 2 rodiny s česko-slovesko-kanadskýma holčičkama. Holky se se mnou vždycky chtějí bavit česky, zablokují bránu a zpovídají mě :).

Abych to nějak uzavřela, nebýt skvělých šéfů, fajn lidí a toho výhledu na oceán při lyžování, vykašlala bych se na to. Takhle pořád převažují pozitiva, i když na branách někdy mrznu jak cyp a říkám si "mám já tohle zapotřebí?", jenže pak mi přeběhne přes cestu veverka, vykoukne měsíc nad lesem, postrčím mrně do kopce, usměju se na nějakého borce a on na mě a je to cajk.

Návrat do lyžařského středověku

Při dishwashování málem na full-time jsem se začala nudit (a taky mě bolelo pravé zápěstí) už po 2 měsících a chtělo to zas nějakou změnu. Na začátku prosince jsem poslala resumé na Cypress, kde pracovala Katka, a za pár dní mi došla odpověď, jestli teda chci čekovat lístky. Tak jo,no.

Ski středisko Cypress mountain je tady v North Vancouveru největší (ještě tu je Grouse a Seymour), je ve výšce cca 1200 – 1400 m n. m. a víceméně tu jsou 2 kopce proti sobě, 6 sedaček (z toho 3 delší čtyřsedačky, 2 krátké dvojsedačky a jedna spešl sedačka pro začátečníky). Dolů vedou černé, modré a zelené sjezdovky, tak si každý vybere. Modré jsou jakože červené a zelené jsou jakože naše modré. Těch rozdílů s našimi evropskými standardy bude ještě víc.

Lyže nebo prkno?

Lyžuju odmala, v pubertě jsem měla období snowboardu, načež jsem se zase hezky vrátila ke svým starým oblíbeným fišerkám, které si hýčkám od osmé třídy, kdy mi je mamina za těžký prachy pořídila, protože jsem konečně přestala růst. Nelyžuju nějak extra, ale sjedu, co potřebuju, a padám výjimečně. Co by taky člověk chtěl, když mě učila mamina stylem „vytáhnu tě na kopec, tam se rozbrečíš a řeknu ti, že jinak než dolů to nepůjde“. Lyžovala jsem ve Francii, Itálii, Slovinsku, párkrát v Rakousku a samozřejmě mockrát v mých domovských horách – Orlické, Krkonoše a Jeseníky. Řekla bych, že nějakou představu o tom, jak má vypadat moderní ski středisko teda mám.

Lyže jsem si tu pořídila v thrift storu a měla jsem vyloženě štěstí, protože tyhle elánky jsou přesně jako moje fišerky, co mám doma – délka, vykrojení, dokonce i vázání mám doma stejné! Lyže v hodně dobrém stavu – tipuju jeté tak jednu sezonu – i s lyžákama a hůlkama mě přišly na směšných 50 doláčů vč. daně. Ať žijí thrift story!

Co mi chybí na Cypress z pohledu lyžařky?

Sedačky - na sedačkách si nemáte kam „odložit“ nohy. Chybí stupátka v bezpečnostním rámu, který si přes sebe přehazujete, takže vám nožky s lyžáky a lyžemi klinkají ve vzduchu. Hůř jsou na tom snowboarďáci, kterým tíha celého prkna visí na přední noze. Uff. Moje ubohé nožky. O nějaké plastové stříšce/krytu proti zlovolnému počasí (zažito v Rakousku) si nechejme zdát. U nástupu na sedačku nejsou 4 otevírající se packy, co vás v pravý čas pustí k sedačce. Na sedačky se někdy zkouší nacpat i 5 lidí zaráz. Opět o jezdících pásech tu snad nikdy neslyšeli.

Orientace - středisko je spíš malé, ale chcete-li najít sjezdovku, kterou jste si vyhlídli, budete asi trochu tápat, podjíždět, zajíždět si. Chybí mapy střediska na 2 vrcholcích, kde končí sedačky. Mapu nenajdete ani na parkovišti nebo u hlavní budovy, ale až za placeným vstupem. Přímo na sjezdovkách je značení docela slabé. Stane se vám, že omylem zajedete mezi stromky, protože je to vyježděné, ale sjezdovka tam není, nebo natrefíte nechtě na černou sjezdovku plnou boulí, přičemž jste mířili na modrou atp.

Jiné věci - šroubováky nejsou dole u vleků, ale jen na jednom místě před půjčovnou. Nejsou tu před hlavní budovou žádná křesílka ani sezení venku, což ve slunečném počasí zamrzí. Nenajdete infotabule – kolik je stupňů, hodin, nového sněhu, jaké vleky zrovna jezdí, zda je zavřená některá sjezdovka, předpověď počasí. Chybí dětský koutek uvnitř i dětské hřiště venku (klouzačka, houpačka, něco). Plastový povrch podlah uvnitř budovy v lyžácích celkem klouže.

Co je pro změnu fajn?

Nekouří se tu v celém areálu. Dokonce i na parkovišti bychom měli lidi buzerovat, ale spíš to neděláme (nebo jak kdo). Fontánka s vodou. Velký prostor jídelny uvnitř, kde si můžete zanést i svoji svačinu. V jednom baráku pod vleky najdete všechno, co potřebujete – obchod s lyžařskými potřebami, půjčovnu, ski školu, opravnu, restauraci, hospodu, kavárnu,… Z více míst Vancouveru jezdí pravidelně shuttle/bus, ale lidi si ho musí platit (my jako zaměstnanci nemusíme). Je tu extra část parkoviště vyhrazená pro rodiny s dětmi, každý pátek je Family Friday a před barákem je večer oheň a opíkají se špekáčky a maršmelou.

Všechny nevýhody a nepohodlnosti vyvažuje super výhled na celý Vancouver a na Vancouver island a moře.

No a pak je tu ještě čekování lístků u vstupních bran, což je moje práce. Lístků jako lístků, co si lepíte na bundy a připevňujete drátem! Kapitola sama pro sebe. Bude. Všechno bude.

Apokalypsa! Sníh a zima v Kanadě!

5-10 cm sněhu stačí k tomu, aby se Vancouver složil na lopatky. Pondělní kolaps ukazuje, že i takový jihomoravský štatl na priglu se s trochou zimní nadílky dokáže porvat stokrát lépe než kanadské velkoměsto. Překvapeni? Já též. Nemile.

Nejdřív něco málo k faktům. Vancouver je dle wiki na 49°15‘ s. š. a Brno na 49°12‘ s. š. Chápu-li to správně, Van tedy leží někde mezi Brnem a Adamovem, co se zeměpisné šířky týče. Taky je u oceánu, ale krytej ostrovem. Takže si prosimvás nepředstavujte, že tu žijeme jak Eskymáci v padesátistupňovým mrazu. Právě naopak je tu v zimě teplota lehce nad nulou či taknějak okolo. Záleží, jestli jste na kopci, v downtownu, u vody, nebo někde nahoře v Northu. Když si třeba vyjedete na večerní lyžování na Cypress mountain nad městem (ski středisko ve výšce cca 1400 m n. m.), tak tam můžete zažít -20° C.

Silničáře sníh letos zase překvapil? Wait! Jací silničáři?        

Poprvé tu nasněžilo asi před 3 týdny. Jen pár cenťáků čistě pro formu a pro radost. Auta stály v kolonách a popojížděly v rozježděné břečce, ducaly do sebe, troubily, kamiony se nekontrolovatelně sunuly dolů do přístavu, busy občas jely ve skupinách 2-7 kusů hned za sebou, zastávky plné čekajících lidí. Řekla jsem si: „Cajk, silničáři první nadílku nezvládli, klasika.“ Něco málo během dne odtálo, zbytek sněhu se rozjezdil, rozšlapal. Spolubydla Steve začal řešit, že si musí na obě auta pořídit zímní pneu. Nasněžilo zas, teploty se držely lehce pod nulou, takže v některých ulicích sníh zůstal ležet permanentně ve formě ledu a vypadalo to, že k mému údivu taky ležet zůstane. Vysvitlo slunko a já vyrážela ven na klouzanou.

Pár srandovních postřehů

- Nejenom, že se tu neprohrnují obytné zóny (ulice s alejema a domečkama), ale ony se tu neprohrnují ani šestiproudové silnice mezi blokama, které jsou hlavními dopravními tepnami města!
- Za poslední 3 týdny jsem viděla jeden jediný sněžný pluh a to v downtownu. Fakt, že je nevidím, neznamená, že by pracovaly a prohrnovaly v noci. Ony totiž až na pár výjimek neexistují! Bazinga.
- Obyvatelé a obyvatelky Vanu si myslí, že pořízení zimních pneumatik na jejich miláčky vyřeší všechny problémy světa. A pak se diví, jaktože ztvrdli 2 hodiny v koloně, a nadávají na vládu.
- Chodníky před svými domy tu lidi prohrnují občas někde možná.

NEFUNGUJE TO, protože…

Teplota se týden držela lehce pod nulou, a proto nám zamrzla pračka. Jo, čtete dobře. Pračku máme v baráku v takovém přístěnku pod schody a prostě zamrzla voda. Tak nemůžem prát. Ptala jsem se Steve, jestli se to děje každej rok, tvrdil, že prej se to stalo prvně.

V hospodě, kde pracuju, je v kuchyni zima. Poslední měsíc, kdy začalo bejt kolem nuly, jsem si najednou taknějak všimla, že je mi zima. Oblíkla jsem dlouhej rukáv a ptala se, co se děje. Odpověď: „Víš, Jana, tohle je stará budova, tak asi nefunguje topení.“ WTF?! „Bude s tím někdo něco dělat?“ „Maybe“. Takže se do výčepu daly přímotopy, aby zákazníkům zima nebyla, a my v kuchyni dál chodíme ve svetrech a musíme hodně vařit a mejt nádobí, abychom se zahřáli. Problem solved.

V kuchyni neteče horká voda, jen taková vlažná. Už dva dny = dvě šichty se potýkám s tím, že při mytí nádobí mám k dispozici jen vlažnou vodu (a to i v myčce). Ví to moji šéfové, ví to údržbář. Když jsem se včera ptala, jestli v tom mám nádobí mejt, nebo ne, nebojakoco: „Zkus chvíli počkat.“ „Jak dlouho mám čekat? Do konce šichty? Do jara?“ Do půlnoci teplá voda téct samozřejmě nezačala. Slíbili mi, že během dneška to opraví, tak su zvědavá.

Cesta na první lyžovačku sezóny. Dojedu? Sláva lodím!

Z neděle na pondělí hlásili sněžení a v pondělí, že prej bude polojasno. Měla jsem šichtu až večer, tak jsem se rozhodla vyrazit využít svoje zaměstnanecký benefity na Cypress. Ojoj. Ráno z okna totální kalamita. Na křižovatce před barákem vidím, jak náklaďáky dolů do přístavu stojí a silnice komplet zacpaná. Křižující silnice na tom není o moc líp a lidi stojí na zastávkách busů v hojném počtu, takže je mi jasný, že už dlouho nic nejelo, kdoví, jestli něco někdy pojede a jestli bych akorát neztvrdla 2 hodiny v zácpě. Tak valím na Skytrain, což je jako metro, ale většinou jezdí nad zemí. To bude jistota. Houby s voctem.

Po půl hodině brodění se mokrým sněhem (chodníky nikdo neprohrnuje) a klouzání se po ledu dorazím na stanici, kde čeká asi milion lidí v obou směrech. Zrovna hlásí, že zavřeli jednu stanici, co je hned za náma a že zavírají jednu kolej neboco. Z downtownu na naši kolej dojíždí souprava, co ji vracejí zpátky do downtownu. Narvu se do ní a spolu s lidma, co jeli původně opačným směrem, se vydáváme pro ně zpět a pro mě tam, kam chcu. Lidi zmateně volají do svých prací, že nedorazí. Já jsem ráda, že lyžařské vybavení už mám pěkně nahoře na kopci v lyžárně a nemusím ho tahat s sebou v tomhle blázinci. Usmívám se. Přijde mi to hodně srandovní. Tak su v Kanadě nebo kde jako? OMG. Lidi, co tady blbnete?

Jop a normálně metro jezdí bez řidičů automaticky, ale tentokrát jsme měli vpředu borce s vysílačkou, co to řídil. Další stanice přervané zoufalýma a naštvanýma lidma. Dokonce i vždycky tak slušní Kanaďani se snažili vecpat dovnitř, aniž by nejdřív nechali lidi prvně vystoupit. A to už je teda alarmující. Dojela jsem na konečnou Waterfront. Stihla akorát Seabus (loď městské hromadky, co pluje do Northu) a shuttle na Cypress. Seabus je po téhle zkušenosti jedinou dopravní jistotou v celém Vanu, protože pluje a pluje vždycky přesně podle řádu načas. Sláva lodím! Ať žije lodní doprava!

Sníh, les, veverky a slunce aneb Moje slavné výšlapy na Grouse Mountain

Grouse Mountain je známej kopec nad North Vancouverem. Děsně oblíbenej mezi turistama. Slabší povahy to dávají lanovkou a ti, co si chtějí „něco“ dokázat, valí nahoru po schodech. Ve zkratce jde o 2,9 kiláků strmé cesty hore lesem, povětšinou po něčem, co připomíná schody, a s převýšením 853 metrů. Zatím jsem tam vyšlápla dvakrát. Poprvé s Honzou a Katkou na začátku října týden po mém příjezdu. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jako jdu v těch keckách. No a teď znova v prosinci…

Výšlap no. 1 – Do lesa po setmění bez baterky

Se uskutečnil v neděli 9. října v odpoledních hodinách za přítomnosti Katky, Honzy, našich foťáků, srnek a nespočtu turistů a sporťáků valících na vrchol. Vyrazili jsme po schodech po Grouse Grind jako mrtě dalších lidí. Provoz jak na Václaváku. Honza zmizel hore po prvních sto metrech. Já někde uprostřed a Katka kousek za mnou. Předbíhají mě staříci a sporťáci, co si to očividně dávaj snad každej den. Já zas předbíhám asijský turisty, rodinky s dětma a tak. Po hodině a třičtvrtě utrpení zpocená až na zadku dosáhnu chaty. Honza se na mě směje a dává mi kafe. Po chvíli dojde i Katka. Omrknem to tam. Mlha kolem. V ohradě s medvědama žádnej není. Honza to chce sjet dolů za 10 doláčů, my bychom to radši sešly. Buržoust a socky na výletě.

Fotíme výhledy vystupující z mlhy ze sjezdovky, a když na Google maps objevíme, že odspodu lanovky by měla vést cesta, tak se ji vydáme dolů hledat. Mezitím zapadá slunko a my začínáme bejt krapet nervózní. Napotřetí natrefíme na tu správnou cestu, a je dokonce i značená! Sice teda vede kus potokem, ale vede dolů, tak fajn. Valíme. Katka stresuje. Smráká se a začíná bejt šero. Zrychlujem. Občas uklouzneme po mokrým kamení. Ale cesta je furt značená a zdá se, že tu snad ani nejde zabloudit. Rozhlížíme se po medvědech a řešíme různý scénáře přežití. Mobily už máme skoro vybité. Světlo samozřejmě nemáme, tak mžouráme a snažíme se rozpoznat, kudy tudy. Já promočené kecky, žejo. Modlím se, aby si jeden z nás třeba nevymknul kotník. Honzu bychom teda fakt neodnesly. Po nekonečným sestupu už za tmy narážíme na asfaltku a jsme zachráněni. Přibývají domečky. Míjí nás bus. A my si to štrádujem lodí do hospody, kde se docela slušně zlískáme. Přece nebudu platit za lanovku, když to můžu propít, a navíc to bylo i dobrodrůžo.

Výšlap no. 2 – Zimní pohádka

7. prosince ve středu se udělalo hezky, předpověď azuro a protější kopce vypadaly z okna lákavě, tak jsem si řekla, že přece nebudu sedět furt doma a provětrám se. Protože mi pod sněhem a ledem Grouse Grind přišel vo hubu, tak jsem se rozhodla jít vedlejší trasou tzv. BCMC trailem. Navíc někdo na FB skupině tvrdil, že je to otevřené na rozdíl od Grindu. Dorazila jsem na parkoviště pod horou a samozřejmě brána na Grouse Grind zavřená a kolem plot. Sakrapráce. To tu maj pro čínský turisty, aby jim tam nelezli. Musím to obejít ještě jiným trailem, abych se na BCMC napojila. Zdržím se. Ale přece to nevzdám. Zkusím zajít na konec parkoviště a helemese! Šlápoty vedou nahoru do lesa. Nutno podotknout, že sněhu je po lýtka. Určitě to vyšlapali místňáci, co chodí pravidelně a z nějaké zamčené brány a plotu si nic nedělají. Jdu po stopách do lesa a po deseti minutách jsem na nějakém trailu. Zorientuju se pomocí Google maps, kousek si sejdu a BCMC odbočka je na světě.

Zasněžený les. Prosvítající slunce. Prudké stoupání, ale ne schody jak na Grindu. Pískající a honící se veverky. Nikde nikdo. Za celou cestu nahoru potkám všehovšudy 3 lidi. Cestička je prošlapaná tak akorát. Sníh se sype ze stromů, snáší se dolů a třpytí se ve slunečním světle. Nikam nespěchám. Zastavuju se a fotím. Snažím se ulovit snímek nějaké veverky, ale mrchy se furt hejbou. Kochám se krásou lesa. Paráda. Ticho. Klid. Jen ty veverky občas zapískají. Asi se jim nelíbím.

Nahoře fotím výhledy z terasy horské chaty. Jako správná Češka vybalím svačinu a termosku s čajem a přes zákaz na cedulích se vydám po kraji sjezdovky dolů. Vím z minula, že je tam pěkný výhled na město, a chci zkusit sejít zas tou stejnou trasou. Snad bude prošláplá a najdu ji. Podmínky pro lyžování ideální. Sjezdovky poloprázdné a upravené. Počasí jak z cestovních katalogů. Mám hroznou chuť si zajezdit. Cestu dolů od vleku se mi podaří najít celkem snadno. Tentokrát jsem pro všechny případy vybavená nabitým telefonem, čelovkou, svačinou a taky mám pohorky a nejsem oblečená jak na motejly. Tvrdit ale, že je cesta prošláplá, by bylo silné slovo. Někdo tu někdy šel. Tipuju 3 lidi tak den dva zpátky. Šlápoty jsou zasněžené, ale vedou dolů a já jsem si jistá, že jdu dobře. No, jdu, spíš se kloužu sněhem a párkrát si sednu na zadek. Cajk všechno. Mokrá skoro komplet, ale v pohybu, tak mi je teplo. Slunko ještě vysoko a já musím valit na bus a do práce od pěti. Trefím a do práce dorazím ještě o půl hodiny dřív, tak mám ještě dost času se přestrojit do suchého, dát čaj a dojíst zbytek svačiny. 

Hajzly nakonec nemyju, jenom nádobí

Před odjezdem jste se mě furt ptali: „A co tam jako budeš dělat? Máš něco domluveného předem?“ A já odpovídala: „Je mi to jedno, klidně budu mejt hajzly. Hlavně, když nebudu sedět u počítače.“ Tak hajzly nakonec nemeju, ale myju nádobí v kuchyni v jednom tap housu v centru. Zděsili jste se, co? Úplně vidím ty obličeje. Říkáte si: „Holka, máš tohle zapotřebí s červeným diplomem?“ nebo „Hahá, nojo, absolventka fildy, kde jinde taky mohla skončit, že.“

Chihuahua - mexická část pubu

Shánění práce aneb Levná pracovní síla

Hledání „dobré“ práce tu není jentak. Přijde mi, že snad každý, koho jsem potkala (včetně Kanaďanů), někdy myl nádobí. Denně jsem projížděla a stále projíždím Craiglist a koukám po různých pracích a na celou řadu inzerátů jsem i odpověděla. Pokud se ale nechci vydat na pracovní dráhu servírky nebo uklízečky (případně dělníka na stavbě, což platí spíše pro borce), tak mi tolik možností nezbývá.

Můj mycí kamrlík v ideálním čistostavu

Na každou prkotinu, jako je třeba venčení pejsků nebo roznášení novin, tu člověk potřebuje auto a místní řidičák. 99 % „použitelných“ inzerátů vyžaduje nějaký kanadský certifikát, roky praxe, časovou flexibilitu (což znamená víkendy a noci), reference od předchozích kanadských zaměstnavatelů a samozřejmě výborné komunikační schopnosti v angličtině. Tož to já jim docela rozumím, s mluvením už je to krapet horší. Však to znáte. Zkrátka jsem tu imigrantka = levná pracovní síla. Trochu něco jak Ukrajinci u nás. Pouze s tím rozdílem, že já jsem tu dobrovolně na prázdninách, neživím doma celou rodinu, kdykoliv se můžu vrátit a v mojí zemi se neválčí. Jo a taky se tu ke mně nikdo nechová nijak povýšeně (levná pracovní síla z východu). Lidi jsou dost přívětiví a nápomocní…

Kolega line kuchař Don pózuje "v akci"

Co je to ten Dishwashing/Prep?

Tak teda myju nádobí. Sprchuju nádobí, strkám ho do myčky, rozmisťuju po kuchyni čisté tam, kam co patří (zpočátku největší oříšek). Ale taky pomáhám s tzv. preparations, což znamená, že třeba krájím zeleninu/maso, rozvažuju sýr a různý další věci do pytlíků/porcí, rozmražuju, peču, kuchtím, míchám, strkám do krabiček, popisuju, vracím do chlaďáku či mražáku. Prostě všechno, co je zrovna potřeba. A když jsme večer hodně „busy“, tak pomáhám kuchařům připravovat pizzy, nachos a saláty. Nebo když nejsme „busy“ vůbec, tak taky dělám pizzy, nachos, saláty… Oxiduju u objednávek a učím se od „line“ kuchařů už samotnou závěrečnou úpravu jídla, abych se nenudila.

Don pózuje u chlaďáku s přísadama na pizzu a saláty

Výhody a nevýhody práce v kuchyni

Velkou výhodou práce v kuchyni je, že mám za směnu jídlo gratis. Můžu si říct víceméně o cokoliv, ale protože nejím maso, tak se mi ten výběr krapet zužuje. Nevadí. Vymýšlím si svoje druhy vege pizz a míchám si saláty z toho, na co mám zrovna chuť, nebo si usmažím vegeburgr a přihodím k němu houby. Dokonce ani nepracuju za minimálku, a když si ke své hodinovce přičtu i podíl na dýškách, tak mi to na hodinu vychází celkem fajn. Pracuju týdně v rozmezí 24-30 hodin, přičemž o půlnoci jsem už doma v pelechu a práci vypouštím z hlavy ve chvíli, kdy si pípnu odchod. Žádné online psycho non-stop nasazení 24/7, jako jsem zažívala v Brně, mi tu nehrozí. Taky pochybuju, že bych při obdobné práci na ¾ úvazek u nás v ČR po zaplacení nájmu, dopravy, jídla… byla schopná ušetřit skoro třetinu výplaty. Jsem holt skromná, protože upřímně – vždyť já skoro nic nepotřebuju a vy taky ne.

V kuchyni jsem sama holka mezi samýma borcema různýho věku, rasy (Asiati, first nations = tak se tu říká Indiánům a původním obyvatelům), národností (Ukrajinec, Vietnamci, Kanaďani) i sexuální orientace (tady ve Vanu je spousta gayů). Někteří jsou víc v poho, někteří tak normálně v poho a jeden Vietnamec mně občas leze trochu na nervy svojí neposedností. Do toho vůbec nepočítám všechny ty holky a kluky, co servírují, dělají na baru, na recepci hostelu a v mexické části pubu. S nima bohužel nemívám moc času se vybavovat.

Vánočně nazdobený bar

Tím se dostávám k první nevýhodě dw/prep, tedy k jazyku. Nepokecám si v angličtině tolik, kolik bych chtěla a potřebovala. Obvykle není moc čas se vybavovat a poflakovat okolo. Kuchyň je též docela rizikový pracoviště – všechny ty nebezpečný trouby, vařiče, rozpálený plotny, pánvičky, hrnce, velký ostrý nože, chemikálie a čisticí prostředky, rozbité sklo, vařící olej, rohy stolů, úzké průchody, kluzká podlaha,… Zatím jsem se dvakrát trochu spálila, jednou mi málem na oko spadla plastová krabice (monokla naštěstí nemám), spadl mi na hlavu plastový rám do myčky a asi desetkrát jsem užuž myslela, že mi ujedou kecky. Je to občas „vo hubu“ a musím být hodně opatrná. Bolí mě pravé zápěstí z mačkání sprchy (něco jak náběh na karpální tunel z myši, co jsem měla při práci u kompu). Na místní poměry si „moc“ nevydělám. Dishwashuju už 2 měsíce a pomalu se začínám nudit, ale to snad nebude mít dlouhého trvání. O tom ale zas někdy příště.

Zvykám si, že mě někdo za práci chválí, děkuje

Normálně mi na konci šichty kolega prep kuchař řekne, že jsem dneska udělala dobrou práci a že děkuje za pomoc! Taky se mě pravidelně ptá, jestli mě práce baví a jestli jsem v ní spokojená. Po zvládnutí předem nahlášené mega párty nám line kuchař všem poděkoval za dobře odvedenou práci. Dvakrát se mi stalo, že došla servírka s dotazem: „Kdo dělal ty pizzy/saláty?“ Já instinktivně ztuhla, že jsem něco pokazila, ale ona vzkázala, že zákazníci byli hrozně spokojeni, chutnalo jim a že mi to má vyřídit. Uff, díky. Žádání a následné děkování je tu na denním pořádku: „Jana, máš minutku? Můžeš prosím udělat full ceasar a meat pie pizzu?“ Já:„Ok, no problem.“ Po cca 8 minutách hlásím a podávám hotovou pizzu a salát a kuchař mi poděkuje. Tady normálka. V Čechách se co do slušnosti a dávání okamžité zpětné vazby (hlavně té pozitivní) máme podle mě ještě hodně co učit.   

PS: Jo a málem bych zapomněla. Máme tu takové malé roztomilé myšičky. Během večerní směny vždycky přebíhají sem a tam. Taky u jedné zdi bydlí rodinka švábů. Tady normálka.

2 měsíce ve Vancouveru aneb Zajíždění do každodenních kolejí

Po příletu to bylo takový divočejší a občas jsem si připadala jako tele, co kouká na nový vrata. Všechno je tu podobný, ale obvykle věci (banka, telefon, papírování, doprava, nakupování, bydlení, kino) fungujou „trochu“ jinak než u nás. Někdy líp, někdy hůř, někdy to máte jedno.

Veselá turistka ve velkoměstě

Začátky byly srandovní a dobrodružné. Zařizovala jsem, rozkoukávala se, zvykala si, že na mě lidi kolem mluví anglicky a jsou nějak moc podezřele slušní a ochotní. Naštěstí mi radil Honza, u kterého jsem strávila prvních pár dní ve věžáku v centru, a taky Katka, která přijela na WH víza o pár měsíců dřív. Slunko se opíralo do prosklených mrakodrapů v downtownu, já od pěti ráno díky jet lagu šmírovala protější byty, sjížděla Craiglist s nabídkama ubytování a horečně odepisovala a posílala životopis, kterému tu nikdo nikdy neřekne „sívíčko“, ale „resumé“. Celé dny jsem proflákala výletováním po parcích, focením zvířátek, moře a lodí, objevováním toho, co se dá v jakým obchodě koupit, procházením se podél vody. Po večerech jsme s Honzou vyráželi ven za jídlem, na pivo, do kina atp.

Bydlím a zjišťuju, co a jak

Podařilo se mi během pár dní a po třech prohlídkách najít si pokojík v domku, takže jsem si zařizovala různý nezbytnosti, zabydlovala se a zjišťovala, co kde můžu koupit v dochozí vzdálenosti od nového domova a jak/kam/čím a za jak dlouho se můžu někam dopravit. Poprvé jsem si musela vyprat oblečení ve „středověké pračce“ (jak zdejší přístroje nazývá Katka), použít naddimenzovaný sporák, naučit se zamykat, odemykat a vyrážet vstupní dveře, vystupovat z autobusu. Protože jsem zvyklá si vařit (i když jednoduše a rychle), hledala jsem v okolních supermarketech, kde co seženu a za kolik. Koukla jsem se do Ikei, Wallmartu a objevila kouzlo zdejších thrift storů (něco jako sekáče, ale maj tam všecko možný od oblečení, knih až po mísu na pečení nebo lyže). Zato dneska vím, kde sehnat českou kofolu, kremžskou hořčici, kypřicí prášek do perníku, levné ovoce a jak v  marketu funguje „odsypávací“ systém koření, oříšků, müsli a všeho, co potřebuju na vaření, pečení nebo mlsání.

Bring cash aneb Chtělo by to už práci = peníze

Po prvních dvou zařizovacích a výletovacích týdnech odletěl Honza a já začala shánět práci. Dost bylo utrácení, začala jsem pomalu cejtit výčitky svědomí. Chtělo by to nějaký prachy taky vydělat. Levno tu zrovna není. Zkratka BC neznamená British Columbia, ale „bring cash“! Vytiskla jsem „resumé“ a zanesla ho do centrály městské knihovny, stavila se do velkého knihkupectví, odpověděla na inzeráty do multikina, jiného velkého knihkupectví a říkala si, že tomu dám tejden. Začala jsem projíždět Craiglist, připojila se do skupiny Jobs in Vancouver, koukala se po knihovních a knihkupeckých jobech. Počasí už stálo za prd. Pršelo furt, takže se ani ven na výlet jít nedalo. Měla jsem našlápnuto na dobrou depku. Ok, musím přitvrdit. Začala jsem odepisovat na různé pozice typu landscaping (úprava trávníků, sázení stromků, hrabání listí atp.), busser (v hospodě/restauraci odnášení a přinášení jidla/pití), dishwasher nebo kitchen help. Vždyť je to jedno. Hlavně něco dělat a neválet se doma.

Rutina skoro jako v Brně

A protože všechna voda nakonec steče dolů, i já začala čtvrtej tejden pracovat v kuchyni v jednom tap housu v centru, což mě zatím baví a taky slušně uživí. Ale o práci bude zas jinej blogpost příště. Slibuju. Takže už víc jak měsíc makám cca 24-32 hodin týdně a můj život zajíždí do kolejí. Chodím si pěkně na jógu kousek od práce, zkouším různý sushi restaurace, obrážím multikina každý filmový úterý, čtu si v busu a občas ze mě při vystupování vypadne i obligátní „thank you!“ výkřik. Po městě se pohybuju s jistotou místňáka, kterého zastavují turisti s dotazama. Cesta lodí z downtownu do Northu už mě nerajcuje jak dřív, i když stále potěší. Stanley park jsem prochodila křížem krážem, mývaly i tuleně mám spočítané. Jo, a s těma hůlkama se docela najím a ani mi to moc nepadá, Honzo;). Prší skoro furt. Kdyby jen pršelo. Ono taky leje, fouká, mlha je, poprchává. Sníh je na kopcích okolo, ale nás tady dole čeká pár měsíců deště a nepříjemně vlezlý zimy. Nojo, tak do bazénu začnu chodit a do sauny se zahřát. Už jsem si jeden 50m vyzkoušela a dobrý, tak začnu zas pravidelně plavat. Zařídila jsem se tu skoro jak v Brně. 

Noční výšlap na Mount Seymour mlhou, deštěm a sněhem

V noci z neděle na pondělí jsem spolu se čtyřma dalšíma bláznama vyrazila za superměsícem. Francouzský týpek Nicolas dostal totiž nápad a nebál se o něm napsat do FB skupiny, kde se mu do akce přihlásilo spousta zájemců z řad mezinárodních cestovatelů tady ve Vanu, včetně mě.

Mount Seymour se tyčí severovýchodně od Vanu ve výšce 1449 m n. m. Pod ní leží stejnojmenné lyžařské středisko. Veřejná doprava tu nejezdí, takže sem musíte dojet autem, což zabere zhruba třičtvrtě hodiny někde z centra. Podle info zde je převýšení nějakých 450 metrů a cesta tam a zase zpátky by měla trvat asi 5 hodin. Tak určitě. No a chodit by se tam mělo někdy do konce října. My šli 13. listopadu.

V sobotu jsem se navečer vracela z práce a cestou z metra NEPRŠELO, měsíc svítil ostošest a do toho pár mráčků. Hezký. Kdyby tak bylo i v neděli. Uvidíme. V neděli večer jsem se vracela z práce a LILO JAK Z KONVE. To přestane. Uvidíme. Podle předpovědi, které si tu ale (ne)věřte, by měl déšť někdy mezi jedenáctou až jednou ustávat a během noci by se to mělo polepšit. Ještě si hodinku dáchnu, abych byla fit, večeře, aktualizování předpovědi každých 10 minut. Jedna holčina už píše, že to nedá a vzdává se. Jsem nalomená, ale nejsu přece žádný máslo! Nebudu se válet doma furt. Tak kdyžtak trochu zmoknu, no, tak zas uschnu, žejo.

Nicolas furt zdůrazňuje, ať si vezmeme nějakou voděodolnou bundu a boty a pořádnou čelovku. Ok. Mám šecko. Do batůžku přibírám švýcarák, čokoládu, banán, termosku s čajem, náhradní baterky do čelovky, extra mikinu, čepici a rukavice. Vyrážím na místo srazu a furt leje. Dojde Francouzka Margaux vybavená na první pohled spíš na výšlap do města než do divočiny, Francouz Sebastian v kožené bundičce, skejťáckých teniskách a čepici (Já: „V tomhle jdeš?“ On: „Nic lepšího nemám.“). Naštěstí Nicolas je zas převybavenej a má s sebou lano, pořádnej nůž, aluminiovou deku na přežití, bearspray atp. Poslední dorazí Ukrajinec Ilja. Ten zas táhne stativ a foťák. Snad to netáhne zbytečně. Prší furt. Jedem.

Pár kiláků před cílem je Mt. Seymour Road zatarasená. Nicolas to má ale vychytané. Byl tu už během dne a domluvil se s majitelem střediska, že nás hlídač pustí nahoru. Skrz mlhu nevidíme na pět metrů. Pár kiláků jedem krokem. Potkáme srnky. Středisko je částečně osvětlené a nikde nikdo. Děláme si srandu, že by se tu mohli vyloupnout zombíci. Jsem fakt ráda, že Nicolas nic nepodcenil a vyrazil nahoru už dopoledne, aby po trase rozmístil reflexní pásky, ale ty jsou nakonec stejnak k ničemu. Trasa je značená odrazkama. Jdem nahoru a po cestě teče voda. Trochu prší.

Teď to trochu zkrátím, i když to byla asi nejdelší část celé akce. Mlha, déšť, mrholení, voda zeshora i zdola, kaluže, potoky, kameny, po čtyřech nahoru, zleva sráz, vítr, zlézání velkých kamenů, příkře nahoru, trochu dolů, první vrchol, druhý, zbytky mokrého sněhu, zamrzlé kaluže, ledová voda, skok, držet balanc, kluzké kořeny stromů. Bude tenhle kámen klouzat? Jak je asi ta kaluž hluboká? Sjedu tu skálu po zadku?

Asi někdy po druhé vylezeme mokrý a zpocený na vrchol. Oblečeme mikiny, rukavice, čepice, dáme svačinu, čaj. Ilja fotí. Přes nás se valí mraky. Neprší. Brzy se objeví měsíc a pak se nám najednou otevře i výhled na zářící Vancouver, měsícem osvětlené mraky a mlhu převalující se pod náma. Paráda! Strávíme tam minimálně půl hodiny a pořádně vymrzneme. Stálo to zato!

Foto: Illia Tykhonov

Sestup dolů je nekonečnej, ale aspoň se zahřejeme. Jsem děsně utahaná. K autu dojdeme asi v pět ráno. V šest už si dávám horkou sprchu a jdu na 3 hodiny spát. Pak hurá do práce zas na pár hodin:).