Návrat do lyžařského středověku

Při dishwashování málem na full-time jsem se začala nudit (a taky mě bolelo pravé zápěstí) už po 2 měsících a chtělo to zas nějakou změnu. Na začátku prosince jsem poslala resumé na Cypress, kde pracovala Katka, a za pár dní mi došla odpověď, jestli teda chci čekovat lístky. Tak jo,no.

Ski středisko Cypress mountain je tady v North Vancouveru největší (ještě tu je Grouse a Seymour), je ve výšce cca 1200 – 1400 m n. m. a víceméně tu jsou 2 kopce proti sobě, 6 sedaček (z toho 3 delší čtyřsedačky, 2 krátké dvojsedačky a jedna spešl sedačka pro začátečníky). Dolů vedou černé, modré a zelené sjezdovky, tak si každý vybere. Modré jsou jakože červené a zelené jsou jakože naše modré. Těch rozdílů s našimi evropskými standardy bude ještě víc.

Lyže nebo prkno?

Lyžuju odmala, v pubertě jsem měla období snowboardu, načež jsem se zase hezky vrátila ke svým starým oblíbeným fišerkám, které si hýčkám od osmé třídy, kdy mi je mamina za těžký prachy pořídila, protože jsem konečně přestala růst. Nelyžuju nějak extra, ale sjedu, co potřebuju, a padám výjimečně. Co by taky člověk chtěl, když mě učila mamina stylem „vytáhnu tě na kopec, tam se rozbrečíš a řeknu ti, že jinak než dolů to nepůjde“. Lyžovala jsem ve Francii, Itálii, Slovinsku, párkrát v Rakousku a samozřejmě mockrát v mých domovských horách – Orlické, Krkonoše a Jeseníky. Řekla bych, že nějakou představu o tom, jak má vypadat moderní ski středisko teda mám.

Lyže jsem si tu pořídila v thrift storu a měla jsem vyloženě štěstí, protože tyhle elánky jsou přesně jako moje fišerky, co mám doma – délka, vykrojení, dokonce i vázání mám doma stejné! Lyže v hodně dobrém stavu – tipuju jeté tak jednu sezonu – i s lyžákama a hůlkama mě přišly na směšných 50 doláčů vč. daně. Ať žijí thrift story!

Co mi chybí na Cypress z pohledu lyžařky?

Sedačky - na sedačkách si nemáte kam „odložit“ nohy. Chybí stupátka v bezpečnostním rámu, který si přes sebe přehazujete, takže vám nožky s lyžáky a lyžemi klinkají ve vzduchu. Hůř jsou na tom snowboarďáci, kterým tíha celého prkna visí na přední noze. Uff. Moje ubohé nožky. O nějaké plastové stříšce/krytu proti zlovolnému počasí (zažito v Rakousku) si nechejme zdát. U nástupu na sedačku nejsou 4 otevírající se packy, co vás v pravý čas pustí k sedačce. Na sedačky se někdy zkouší nacpat i 5 lidí zaráz. Opět o jezdících pásech tu snad nikdy neslyšeli.

Orientace - středisko je spíš malé, ale chcete-li najít sjezdovku, kterou jste si vyhlídli, budete asi trochu tápat, podjíždět, zajíždět si. Chybí mapy střediska na 2 vrcholcích, kde končí sedačky. Mapu nenajdete ani na parkovišti nebo u hlavní budovy, ale až za placeným vstupem. Přímo na sjezdovkách je značení docela slabé. Stane se vám, že omylem zajedete mezi stromky, protože je to vyježděné, ale sjezdovka tam není, nebo natrefíte nechtě na černou sjezdovku plnou boulí, přičemž jste mířili na modrou atp.

Jiné věci - šroubováky nejsou dole u vleků, ale jen na jednom místě před půjčovnou. Nejsou tu před hlavní budovou žádná křesílka ani sezení venku, což ve slunečném počasí zamrzí. Nenajdete infotabule – kolik je stupňů, hodin, nového sněhu, jaké vleky zrovna jezdí, zda je zavřená některá sjezdovka, předpověď počasí. Chybí dětský koutek uvnitř i dětské hřiště venku (klouzačka, houpačka, něco). Plastový povrch podlah uvnitř budovy v lyžácích celkem klouže.

Co je pro změnu fajn?

Nekouří se tu v celém areálu. Dokonce i na parkovišti bychom měli lidi buzerovat, ale spíš to neděláme (nebo jak kdo). Fontánka s vodou. Velký prostor jídelny uvnitř, kde si můžete zanést i svoji svačinu. V jednom baráku pod vleky najdete všechno, co potřebujete – obchod s lyžařskými potřebami, půjčovnu, ski školu, opravnu, restauraci, hospodu, kavárnu,… Z více míst Vancouveru jezdí pravidelně shuttle/bus, ale lidi si ho musí platit (my jako zaměstnanci nemusíme). Je tu extra část parkoviště vyhrazená pro rodiny s dětmi, každý pátek je Family Friday a před barákem je večer oheň a opíkají se špekáčky a maršmelou.

Všechny nevýhody a nepohodlnosti vyvažuje super výhled na celý Vancouver a na Vancouver island a moře.

No a pak je tu ještě čekování lístků u vstupních bran, což je moje práce. Lístků jako lístků, co si lepíte na bundy a připevňujete drátem! Kapitola sama pro sebe. Bude. Všechno bude.

Apokalypsa! Sníh a zima v Kanadě!

5-10 cm sněhu stačí k tomu, aby se Vancouver složil na lopatky. Pondělní kolaps ukazuje, že i takový jihomoravský štatl na priglu se s trochou zimní nadílky dokáže porvat stokrát lépe než kanadské velkoměsto. Překvapeni? Já též. Nemile.

Nejdřív něco málo k faktům. Vancouver je dle wiki na 49°15‘ s. š. a Brno na 49°12‘ s. š. Chápu-li to správně, Van tedy leží někde mezi Brnem a Adamovem, co se zeměpisné šířky týče. Taky je u oceánu, ale krytej ostrovem. Takže si prosimvás nepředstavujte, že tu žijeme jak Eskymáci v padesátistupňovým mrazu. Právě naopak je tu v zimě teplota lehce nad nulou či taknějak okolo. Záleží, jestli jste na kopci, v downtownu, u vody, nebo někde nahoře v Northu. Když si třeba vyjedete na večerní lyžování na Cypress mountain nad městem (ski středisko ve výšce cca 1400 m n. m.), tak tam můžete zažít -20° C.

Silničáře sníh letos zase překvapil? Wait! Jací silničáři?        

Poprvé tu nasněžilo asi před 3 týdny. Jen pár cenťáků čistě pro formu a pro radost. Auta stály v kolonách a popojížděly v rozježděné břečce, ducaly do sebe, troubily, kamiony se nekontrolovatelně sunuly dolů do přístavu, busy občas jely ve skupinách 2-7 kusů hned za sebou, zastávky plné čekajících lidí. Řekla jsem si: „Cajk, silničáři první nadílku nezvládli, klasika.“ Něco málo během dne odtálo, zbytek sněhu se rozjezdil, rozšlapal. Spolubydla Steve začal řešit, že si musí na obě auta pořídit zímní pneu. Nasněžilo zas, teploty se držely lehce pod nulou, takže v některých ulicích sníh zůstal ležet permanentně ve formě ledu a vypadalo to, že k mému údivu taky ležet zůstane. Vysvitlo slunko a já vyrážela ven na klouzanou.

Pár srandovních postřehů

- Nejenom, že se tu neprohrnují obytné zóny (ulice s alejema a domečkama), ale ony se tu neprohrnují ani šestiproudové silnice mezi blokama, které jsou hlavními dopravními tepnami města!
- Za poslední 3 týdny jsem viděla jeden jediný sněžný pluh a to v downtownu. Fakt, že je nevidím, neznamená, že by pracovaly a prohrnovaly v noci. Ony totiž až na pár výjimek neexistují! Bazinga.
- Obyvatelé a obyvatelky Vanu si myslí, že pořízení zimních pneumatik na jejich miláčky vyřeší všechny problémy světa. A pak se diví, jaktože ztvrdli 2 hodiny v koloně, a nadávají na vládu.
- Chodníky před svými domy tu lidi prohrnují občas někde možná.

NEFUNGUJE TO, protože…

Teplota se týden držela lehce pod nulou, a proto nám zamrzla pračka. Jo, čtete dobře. Pračku máme v baráku v takovém přístěnku pod schody a prostě zamrzla voda. Tak nemůžem prát. Ptala jsem se Steve, jestli se to děje každej rok, tvrdil, že prej se to stalo prvně.

V hospodě, kde pracuju, je v kuchyni zima. Poslední měsíc, kdy začalo bejt kolem nuly, jsem si najednou taknějak všimla, že je mi zima. Oblíkla jsem dlouhej rukáv a ptala se, co se děje. Odpověď: „Víš, Jana, tohle je stará budova, tak asi nefunguje topení.“ WTF?! „Bude s tím někdo něco dělat?“ „Maybe“. Takže se do výčepu daly přímotopy, aby zákazníkům zima nebyla, a my v kuchyni dál chodíme ve svetrech a musíme hodně vařit a mejt nádobí, abychom se zahřáli. Problem solved.

V kuchyni neteče horká voda, jen taková vlažná. Už dva dny = dvě šichty se potýkám s tím, že při mytí nádobí mám k dispozici jen vlažnou vodu (a to i v myčce). Ví to moji šéfové, ví to údržbář. Když jsem se včera ptala, jestli v tom mám nádobí mejt, nebo ne, nebojakoco: „Zkus chvíli počkat.“ „Jak dlouho mám čekat? Do konce šichty? Do jara?“ Do půlnoci teplá voda téct samozřejmě nezačala. Slíbili mi, že během dneška to opraví, tak su zvědavá.

Cesta na první lyžovačku sezóny. Dojedu? Sláva lodím!

Z neděle na pondělí hlásili sněžení a v pondělí, že prej bude polojasno. Měla jsem šichtu až večer, tak jsem se rozhodla vyrazit využít svoje zaměstnanecký benefity na Cypress. Ojoj. Ráno z okna totální kalamita. Na křižovatce před barákem vidím, jak náklaďáky dolů do přístavu stojí a silnice komplet zacpaná. Křižující silnice na tom není o moc líp a lidi stojí na zastávkách busů v hojném počtu, takže je mi jasný, že už dlouho nic nejelo, kdoví, jestli něco někdy pojede a jestli bych akorát neztvrdla 2 hodiny v zácpě. Tak valím na Skytrain, což je jako metro, ale většinou jezdí nad zemí. To bude jistota. Houby s voctem.

Po půl hodině brodění se mokrým sněhem (chodníky nikdo neprohrnuje) a klouzání se po ledu dorazím na stanici, kde čeká asi milion lidí v obou směrech. Zrovna hlásí, že zavřeli jednu stanici, co je hned za náma a že zavírají jednu kolej neboco. Z downtownu na naši kolej dojíždí souprava, co ji vracejí zpátky do downtownu. Narvu se do ní a spolu s lidma, co jeli původně opačným směrem, se vydáváme pro ně zpět a pro mě tam, kam chcu. Lidi zmateně volají do svých prací, že nedorazí. Já jsem ráda, že lyžařské vybavení už mám pěkně nahoře na kopci v lyžárně a nemusím ho tahat s sebou v tomhle blázinci. Usmívám se. Přijde mi to hodně srandovní. Tak su v Kanadě nebo kde jako? OMG. Lidi, co tady blbnete?

Jop a normálně metro jezdí bez řidičů automaticky, ale tentokrát jsme měli vpředu borce s vysílačkou, co to řídil. Další stanice přervané zoufalýma a naštvanýma lidma. Dokonce i vždycky tak slušní Kanaďani se snažili vecpat dovnitř, aniž by nejdřív nechali lidi prvně vystoupit. A to už je teda alarmující. Dojela jsem na konečnou Waterfront. Stihla akorát Seabus (loď městské hromadky, co pluje do Northu) a shuttle na Cypress. Seabus je po téhle zkušenosti jedinou dopravní jistotou v celém Vanu, protože pluje a pluje vždycky přesně podle řádu načas. Sláva lodím! Ať žije lodní doprava!

Sníh, les, veverky a slunce aneb Moje slavné výšlapy na Grouse Mountain

Grouse Mountain je známej kopec nad North Vancouverem. Děsně oblíbenej mezi turistama. Slabší povahy to dávají lanovkou a ti, co si chtějí „něco“ dokázat, valí nahoru po schodech. Ve zkratce jde o 2,9 kiláků strmé cesty hore lesem, povětšinou po něčem, co připomíná schody, a s převýšením 853 metrů. Zatím jsem tam vyšlápla dvakrát. Poprvé s Honzou a Katkou na začátku října týden po mém příjezdu. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jako jdu v těch keckách. No a teď znova v prosinci…

Výšlap no. 1 – Do lesa po setmění bez baterky

Se uskutečnil v neděli 9. října v odpoledních hodinách za přítomnosti Katky, Honzy, našich foťáků, srnek a nespočtu turistů a sporťáků valících na vrchol. Vyrazili jsme po schodech po Grouse Grind jako mrtě dalších lidí. Provoz jak na Václaváku. Honza zmizel hore po prvních sto metrech. Já někde uprostřed a Katka kousek za mnou. Předbíhají mě staříci a sporťáci, co si to očividně dávaj snad každej den. Já zas předbíhám asijský turisty, rodinky s dětma a tak. Po hodině a třičtvrtě utrpení zpocená až na zadku dosáhnu chaty. Honza se na mě směje a dává mi kafe. Po chvíli dojde i Katka. Omrknem to tam. Mlha kolem. V ohradě s medvědama žádnej není. Honza to chce sjet dolů za 10 doláčů, my bychom to radši sešly. Buržoust a socky na výletě.

Fotíme výhledy vystupující z mlhy ze sjezdovky, a když na Google maps objevíme, že odspodu lanovky by měla vést cesta, tak se ji vydáme dolů hledat. Mezitím zapadá slunko a my začínáme bejt krapet nervózní. Napotřetí natrefíme na tu správnou cestu, a je dokonce i značená! Sice teda vede kus potokem, ale vede dolů, tak fajn. Valíme. Katka stresuje. Smráká se a začíná bejt šero. Zrychlujem. Občas uklouzneme po mokrým kamení. Ale cesta je furt značená a zdá se, že tu snad ani nejde zabloudit. Rozhlížíme se po medvědech a řešíme různý scénáře přežití. Mobily už máme skoro vybité. Světlo samozřejmě nemáme, tak mžouráme a snažíme se rozpoznat, kudy tudy. Já promočené kecky, žejo. Modlím se, aby si jeden z nás třeba nevymknul kotník. Honzu bychom teda fakt neodnesly. Po nekonečným sestupu už za tmy narážíme na asfaltku a jsme zachráněni. Přibývají domečky. Míjí nás bus. A my si to štrádujem lodí do hospody, kde se docela slušně zlískáme. Přece nebudu platit za lanovku, když to můžu propít, a navíc to bylo i dobrodrůžo.

Výšlap no. 2 – Zimní pohádka

7. prosince ve středu se udělalo hezky, předpověď azuro a protější kopce vypadaly z okna lákavě, tak jsem si řekla, že přece nebudu sedět furt doma a provětrám se. Protože mi pod sněhem a ledem Grouse Grind přišel vo hubu, tak jsem se rozhodla jít vedlejší trasou tzv. BCMC trailem. Navíc někdo na FB skupině tvrdil, že je to otevřené na rozdíl od Grindu. Dorazila jsem na parkoviště pod horou a samozřejmě brána na Grouse Grind zavřená a kolem plot. Sakrapráce. To tu maj pro čínský turisty, aby jim tam nelezli. Musím to obejít ještě jiným trailem, abych se na BCMC napojila. Zdržím se. Ale přece to nevzdám. Zkusím zajít na konec parkoviště a helemese! Šlápoty vedou nahoru do lesa. Nutno podotknout, že sněhu je po lýtka. Určitě to vyšlapali místňáci, co chodí pravidelně a z nějaké zamčené brány a plotu si nic nedělají. Jdu po stopách do lesa a po deseti minutách jsem na nějakém trailu. Zorientuju se pomocí Google maps, kousek si sejdu a BCMC odbočka je na světě.

Zasněžený les. Prosvítající slunce. Prudké stoupání, ale ne schody jak na Grindu. Pískající a honící se veverky. Nikde nikdo. Za celou cestu nahoru potkám všehovšudy 3 lidi. Cestička je prošlapaná tak akorát. Sníh se sype ze stromů, snáší se dolů a třpytí se ve slunečním světle. Nikam nespěchám. Zastavuju se a fotím. Snažím se ulovit snímek nějaké veverky, ale mrchy se furt hejbou. Kochám se krásou lesa. Paráda. Ticho. Klid. Jen ty veverky občas zapískají. Asi se jim nelíbím.

Nahoře fotím výhledy z terasy horské chaty. Jako správná Češka vybalím svačinu a termosku s čajem a přes zákaz na cedulích se vydám po kraji sjezdovky dolů. Vím z minula, že je tam pěkný výhled na město, a chci zkusit sejít zas tou stejnou trasou. Snad bude prošláplá a najdu ji. Podmínky pro lyžování ideální. Sjezdovky poloprázdné a upravené. Počasí jak z cestovních katalogů. Mám hroznou chuť si zajezdit. Cestu dolů od vleku se mi podaří najít celkem snadno. Tentokrát jsem pro všechny případy vybavená nabitým telefonem, čelovkou, svačinou a taky mám pohorky a nejsem oblečená jak na motejly. Tvrdit ale, že je cesta prošláplá, by bylo silné slovo. Někdo tu někdy šel. Tipuju 3 lidi tak den dva zpátky. Šlápoty jsou zasněžené, ale vedou dolů a já jsem si jistá, že jdu dobře. No, jdu, spíš se kloužu sněhem a párkrát si sednu na zadek. Cajk všechno. Mokrá skoro komplet, ale v pohybu, tak mi je teplo. Slunko ještě vysoko a já musím valit na bus a do práce od pěti. Trefím a do práce dorazím ještě o půl hodiny dřív, tak mám ještě dost času se přestrojit do suchého, dát čaj a dojíst zbytek svačiny. 

Hajzly nakonec nemyju, jenom nádobí

Před odjezdem jste se mě furt ptali: „A co tam jako budeš dělat? Máš něco domluveného předem?“ A já odpovídala: „Je mi to jedno, klidně budu mejt hajzly. Hlavně, když nebudu sedět u počítače.“ Tak hajzly nakonec nemeju, ale myju nádobí v kuchyni v jednom tap housu v centru. Zděsili jste se, co? Úplně vidím ty obličeje. Říkáte si: „Holka, máš tohle zapotřebí s červeným diplomem?“ nebo „Hahá, nojo, absolventka fildy, kde jinde taky mohla skončit, že.“

Chihuahua - mexická část pubu

Shánění práce aneb Levná pracovní síla

Hledání „dobré“ práce tu není jentak. Přijde mi, že snad každý, koho jsem potkala (včetně Kanaďanů), někdy myl nádobí. Denně jsem projížděla a stále projíždím Craiglist a koukám po různých pracích a na celou řadu inzerátů jsem i odpověděla. Pokud se ale nechci vydat na pracovní dráhu servírky nebo uklízečky (případně dělníka na stavbě, což platí spíše pro borce), tak mi tolik možností nezbývá.

Můj mycí kamrlík v ideálním čistostavu

Na každou prkotinu, jako je třeba venčení pejsků nebo roznášení novin, tu člověk potřebuje auto a místní řidičák. 99 % „použitelných“ inzerátů vyžaduje nějaký kanadský certifikát, roky praxe, časovou flexibilitu (což znamená víkendy a noci), reference od předchozích kanadských zaměstnavatelů a samozřejmě výborné komunikační schopnosti v angličtině. Tož to já jim docela rozumím, s mluvením už je to krapet horší. Však to znáte. Zkrátka jsem tu imigrantka = levná pracovní síla. Trochu něco jak Ukrajinci u nás. Pouze s tím rozdílem, že já jsem tu dobrovolně na prázdninách, neživím doma celou rodinu, kdykoliv se můžu vrátit a v mojí zemi se neválčí. Jo a taky se tu ke mně nikdo nechová nijak povýšeně (levná pracovní síla z východu). Lidi jsou dost přívětiví a nápomocní…

Kolega line kuchař Don pózuje "v akci"

Co je to ten Dishwashing/Prep?

Tak teda myju nádobí. Sprchuju nádobí, strkám ho do myčky, rozmisťuju po kuchyni čisté tam, kam co patří (zpočátku největší oříšek). Ale taky pomáhám s tzv. preparations, což znamená, že třeba krájím zeleninu/maso, rozvažuju sýr a různý další věci do pytlíků/porcí, rozmražuju, peču, kuchtím, míchám, strkám do krabiček, popisuju, vracím do chlaďáku či mražáku. Prostě všechno, co je zrovna potřeba. A když jsme večer hodně „busy“, tak pomáhám kuchařům připravovat pizzy, nachos a saláty. Nebo když nejsme „busy“ vůbec, tak taky dělám pizzy, nachos, saláty… Oxiduju u objednávek a učím se od „line“ kuchařů už samotnou závěrečnou úpravu jídla, abych se nenudila.

Don pózuje u chlaďáku s přísadama na pizzu a saláty

Výhody a nevýhody práce v kuchyni

Velkou výhodou práce v kuchyni je, že mám za směnu jídlo gratis. Můžu si říct víceméně o cokoliv, ale protože nejím maso, tak se mi ten výběr krapet zužuje. Nevadí. Vymýšlím si svoje druhy vege pizz a míchám si saláty z toho, na co mám zrovna chuť, nebo si usmažím vegeburgr a přihodím k němu houby. Dokonce ani nepracuju za minimálku, a když si ke své hodinovce přičtu i podíl na dýškách, tak mi to na hodinu vychází celkem fajn. Pracuju týdně v rozmezí 24-30 hodin, přičemž o půlnoci jsem už doma v pelechu a práci vypouštím z hlavy ve chvíli, kdy si pípnu odchod. Žádné online psycho non-stop nasazení 24/7, jako jsem zažívala v Brně, mi tu nehrozí. Taky pochybuju, že bych při obdobné práci na ¾ úvazek u nás v ČR po zaplacení nájmu, dopravy, jídla… byla schopná ušetřit skoro třetinu výplaty. Jsem holt skromná, protože upřímně – vždyť já skoro nic nepotřebuju a vy taky ne.

V kuchyni jsem sama holka mezi samýma borcema různýho věku, rasy (Asiati, first nations = tak se tu říká Indiánům a původním obyvatelům), národností (Ukrajinec, Vietnamci, Kanaďani) i sexuální orientace (tady ve Vanu je spousta gayů). Někteří jsou víc v poho, někteří tak normálně v poho a jeden Vietnamec mně občas leze trochu na nervy svojí neposedností. Do toho vůbec nepočítám všechny ty holky a kluky, co servírují, dělají na baru, na recepci hostelu a v mexické části pubu. S nima bohužel nemívám moc času se vybavovat.

Vánočně nazdobený bar

Tím se dostávám k první nevýhodě dw/prep, tedy k jazyku. Nepokecám si v angličtině tolik, kolik bych chtěla a potřebovala. Obvykle není moc čas se vybavovat a poflakovat okolo. Kuchyň je též docela rizikový pracoviště – všechny ty nebezpečný trouby, vařiče, rozpálený plotny, pánvičky, hrnce, velký ostrý nože, chemikálie a čisticí prostředky, rozbité sklo, vařící olej, rohy stolů, úzké průchody, kluzká podlaha,… Zatím jsem se dvakrát trochu spálila, jednou mi málem na oko spadla plastová krabice (monokla naštěstí nemám), spadl mi na hlavu plastový rám do myčky a asi desetkrát jsem užuž myslela, že mi ujedou kecky. Je to občas „vo hubu“ a musím být hodně opatrná. Bolí mě pravé zápěstí z mačkání sprchy (něco jak náběh na karpální tunel z myši, co jsem měla při práci u kompu). Na místní poměry si „moc“ nevydělám. Dishwashuju už 2 měsíce a pomalu se začínám nudit, ale to snad nebude mít dlouhého trvání. O tom ale zas někdy příště.

Zvykám si, že mě někdo za práci chválí, děkuje

Normálně mi na konci šichty kolega prep kuchař řekne, že jsem dneska udělala dobrou práci a že děkuje za pomoc! Taky se mě pravidelně ptá, jestli mě práce baví a jestli jsem v ní spokojená. Po zvládnutí předem nahlášené mega párty nám line kuchař všem poděkoval za dobře odvedenou práci. Dvakrát se mi stalo, že došla servírka s dotazem: „Kdo dělal ty pizzy/saláty?“ Já instinktivně ztuhla, že jsem něco pokazila, ale ona vzkázala, že zákazníci byli hrozně spokojeni, chutnalo jim a že mi to má vyřídit. Uff, díky. Žádání a následné děkování je tu na denním pořádku: „Jana, máš minutku? Můžeš prosím udělat full ceasar a meat pie pizzu?“ Já:„Ok, no problem.“ Po cca 8 minutách hlásím a podávám hotovou pizzu a salát a kuchař mi poděkuje. Tady normálka. V Čechách se co do slušnosti a dávání okamžité zpětné vazby (hlavně té pozitivní) máme podle mě ještě hodně co učit.   

PS: Jo a málem bych zapomněla. Máme tu takové malé roztomilé myšičky. Během večerní směny vždycky přebíhají sem a tam. Taky u jedné zdi bydlí rodinka švábů. Tady normálka.

2 měsíce ve Vancouveru aneb Zajíždění do každodenních kolejí

Po příletu to bylo takový divočejší a občas jsem si připadala jako tele, co kouká na nový vrata. Všechno je tu podobný, ale obvykle věci (banka, telefon, papírování, doprava, nakupování, bydlení, kino) fungujou „trochu“ jinak než u nás. Někdy líp, někdy hůř, někdy to máte jedno.

Veselá turistka ve velkoměstě

Začátky byly srandovní a dobrodružné. Zařizovala jsem, rozkoukávala se, zvykala si, že na mě lidi kolem mluví anglicky a jsou nějak moc podezřele slušní a ochotní. Naštěstí mi radil Honza, u kterého jsem strávila prvních pár dní ve věžáku v centru, a taky Katka, která přijela na WH víza o pár měsíců dřív. Slunko se opíralo do prosklených mrakodrapů v downtownu, já od pěti ráno díky jet lagu šmírovala protější byty, sjížděla Craiglist s nabídkama ubytování a horečně odepisovala a posílala životopis, kterému tu nikdo nikdy neřekne „sívíčko“, ale „resumé“. Celé dny jsem proflákala výletováním po parcích, focením zvířátek, moře a lodí, objevováním toho, co se dá v jakým obchodě koupit, procházením se podél vody. Po večerech jsme s Honzou vyráželi ven za jídlem, na pivo, do kina atp.

Bydlím a zjišťuju, co a jak

Podařilo se mi během pár dní a po třech prohlídkách najít si pokojík v domku, takže jsem si zařizovala různý nezbytnosti, zabydlovala se a zjišťovala, co kde můžu koupit v dochozí vzdálenosti od nového domova a jak/kam/čím a za jak dlouho se můžu někam dopravit. Poprvé jsem si musela vyprat oblečení ve „středověké pračce“ (jak zdejší přístroje nazývá Katka), použít naddimenzovaný sporák, naučit se zamykat, odemykat a vyrážet vstupní dveře, vystupovat z autobusu. Protože jsem zvyklá si vařit (i když jednoduše a rychle), hledala jsem v okolních supermarketech, kde co seženu a za kolik. Koukla jsem se do Ikei, Wallmartu a objevila kouzlo zdejších thrift storů (něco jako sekáče, ale maj tam všecko možný od oblečení, knih až po mísu na pečení nebo lyže). Zato dneska vím, kde sehnat českou kofolu, kremžskou hořčici, kypřicí prášek do perníku, levné ovoce a jak v  marketu funguje „odsypávací“ systém koření, oříšků, müsli a všeho, co potřebuju na vaření, pečení nebo mlsání.

Bring cash aneb Chtělo by to už práci = peníze

Po prvních dvou zařizovacích a výletovacích týdnech odletěl Honza a já začala shánět práci. Dost bylo utrácení, začala jsem pomalu cejtit výčitky svědomí. Chtělo by to nějaký prachy taky vydělat. Levno tu zrovna není. Zkratka BC neznamená British Columbia, ale „bring cash“! Vytiskla jsem „resumé“ a zanesla ho do centrály městské knihovny, stavila se do velkého knihkupectví, odpověděla na inzeráty do multikina, jiného velkého knihkupectví a říkala si, že tomu dám tejden. Začala jsem projíždět Craiglist, připojila se do skupiny Jobs in Vancouver, koukala se po knihovních a knihkupeckých jobech. Počasí už stálo za prd. Pršelo furt, takže se ani ven na výlet jít nedalo. Měla jsem našlápnuto na dobrou depku. Ok, musím přitvrdit. Začala jsem odepisovat na různé pozice typu landscaping (úprava trávníků, sázení stromků, hrabání listí atp.), busser (v hospodě/restauraci odnášení a přinášení jidla/pití), dishwasher nebo kitchen help. Vždyť je to jedno. Hlavně něco dělat a neválet se doma.

Rutina skoro jako v Brně

A protože všechna voda nakonec steče dolů, i já začala čtvrtej tejden pracovat v kuchyni v jednom tap housu v centru, což mě zatím baví a taky slušně uživí. Ale o práci bude zas jinej blogpost příště. Slibuju. Takže už víc jak měsíc makám cca 24-32 hodin týdně a můj život zajíždí do kolejí. Chodím si pěkně na jógu kousek od práce, zkouším různý sushi restaurace, obrážím multikina každý filmový úterý, čtu si v busu a občas ze mě při vystupování vypadne i obligátní „thank you!“ výkřik. Po městě se pohybuju s jistotou místňáka, kterého zastavují turisti s dotazama. Cesta lodí z downtownu do Northu už mě nerajcuje jak dřív, i když stále potěší. Stanley park jsem prochodila křížem krážem, mývaly i tuleně mám spočítané. Jo, a s těma hůlkama se docela najím a ani mi to moc nepadá, Honzo;). Prší skoro furt. Kdyby jen pršelo. Ono taky leje, fouká, mlha je, poprchává. Sníh je na kopcích okolo, ale nás tady dole čeká pár měsíců deště a nepříjemně vlezlý zimy. Nojo, tak do bazénu začnu chodit a do sauny se zahřát. Už jsem si jeden 50m vyzkoušela a dobrý, tak začnu zas pravidelně plavat. Zařídila jsem se tu skoro jak v Brně. 

Noční výšlap na Mount Seymour mlhou, deštěm a sněhem

V noci z neděle na pondělí jsem spolu se čtyřma dalšíma bláznama vyrazila za superměsícem. Francouzský týpek Nicolas dostal totiž nápad a nebál se o něm napsat do FB skupiny, kde se mu do akce přihlásilo spousta zájemců z řad mezinárodních cestovatelů tady ve Vanu, včetně mě.

Mount Seymour se tyčí severovýchodně od Vanu ve výšce 1449 m n. m. Pod ní leží stejnojmenné lyžařské středisko. Veřejná doprava tu nejezdí, takže sem musíte dojet autem, což zabere zhruba třičtvrtě hodiny někde z centra. Podle info zde je převýšení nějakých 450 metrů a cesta tam a zase zpátky by měla trvat asi 5 hodin. Tak určitě. No a chodit by se tam mělo někdy do konce října. My šli 13. listopadu.

V sobotu jsem se navečer vracela z práce a cestou z metra NEPRŠELO, měsíc svítil ostošest a do toho pár mráčků. Hezký. Kdyby tak bylo i v neděli. Uvidíme. V neděli večer jsem se vracela z práce a LILO JAK Z KONVE. To přestane. Uvidíme. Podle předpovědi, které si tu ale (ne)věřte, by měl déšť někdy mezi jedenáctou až jednou ustávat a během noci by se to mělo polepšit. Ještě si hodinku dáchnu, abych byla fit, večeře, aktualizování předpovědi každých 10 minut. Jedna holčina už píše, že to nedá a vzdává se. Jsem nalomená, ale nejsu přece žádný máslo! Nebudu se válet doma furt. Tak kdyžtak trochu zmoknu, no, tak zas uschnu, žejo.

Nicolas furt zdůrazňuje, ať si vezmeme nějakou voděodolnou bundu a boty a pořádnou čelovku. Ok. Mám šecko. Do batůžku přibírám švýcarák, čokoládu, banán, termosku s čajem, náhradní baterky do čelovky, extra mikinu, čepici a rukavice. Vyrážím na místo srazu a furt leje. Dojde Francouzka Margaux vybavená na první pohled spíš na výšlap do města než do divočiny, Francouz Sebastian v kožené bundičce, skejťáckých teniskách a čepici (Já: „V tomhle jdeš?“ On: „Nic lepšího nemám.“). Naštěstí Nicolas je zas převybavenej a má s sebou lano, pořádnej nůž, aluminiovou deku na přežití, bearspray atp. Poslední dorazí Ukrajinec Ilja. Ten zas táhne stativ a foťák. Snad to netáhne zbytečně. Prší furt. Jedem.

Pár kiláků před cílem je Mt. Seymour Road zatarasená. Nicolas to má ale vychytané. Byl tu už během dne a domluvil se s majitelem střediska, že nás hlídač pustí nahoru. Skrz mlhu nevidíme na pět metrů. Pár kiláků jedem krokem. Potkáme srnky. Středisko je částečně osvětlené a nikde nikdo. Děláme si srandu, že by se tu mohli vyloupnout zombíci. Jsem fakt ráda, že Nicolas nic nepodcenil a vyrazil nahoru už dopoledne, aby po trase rozmístil reflexní pásky, ale ty jsou nakonec stejnak k ničemu. Trasa je značená odrazkama. Jdem nahoru a po cestě teče voda. Trochu prší.

Teď to trochu zkrátím, i když to byla asi nejdelší část celé akce. Mlha, déšť, mrholení, voda zeshora i zdola, kaluže, potoky, kameny, po čtyřech nahoru, zleva sráz, vítr, zlézání velkých kamenů, příkře nahoru, trochu dolů, první vrchol, druhý, zbytky mokrého sněhu, zamrzlé kaluže, ledová voda, skok, držet balanc, kluzké kořeny stromů. Bude tenhle kámen klouzat? Jak je asi ta kaluž hluboká? Sjedu tu skálu po zadku?

Asi někdy po druhé vylezeme mokrý a zpocený na vrchol. Oblečeme mikiny, rukavice, čepice, dáme svačinu, čaj. Ilja fotí. Přes nás se valí mraky. Neprší. Brzy se objeví měsíc a pak se nám najednou otevře i výhled na zářící Vancouver, měsícem osvětlené mraky a mlhu převalující se pod náma. Paráda! Strávíme tam minimálně půl hodiny a pořádně vymrzneme. Stálo to zato!

Foto: Illia Tykhonov

Sestup dolů je nekonečnej, ale aspoň se zahřejeme. Jsem děsně utahaná. K autu dojdeme asi v pět ráno. V šest už si dávám horkou sprchu a jdu na 3 hodiny spát. Pak hurá do práce zas na pár hodin:).

Camino de Santiago a Fisterra aneb 1000 kiláků pěšky – otázky a odpovědi

Už 10 dní jsem doma a pořád se nemůžu dokopat k napsání postu o Caminu. Přemýšlím, jak to uchopit, o čem vlastně psát, jestli spíš o praktických věcech, na což se lidi kolem i nejvíc ptají (a začíná to bejt už trošku jednotvárný a nudný), nebo spíš zkusit vyplodit nějaký metafyzický zamyšlení o Cestě na konec světa a hledání sama sebe. A tak to zkusím vzít postupně a začnu nejčastějšíma dotazama blízkého okolí. Jak se odvíjí běžná konverzace s kamarádama, příbuznýma, sousedama?

Tak kolik jsi teda ušla celkem kiláků? A jak dlouho jsi to celé šla?

Zapeklitá otázka. Každý průvodce, ukazatel, mapa tvrdily něco jiného. Navíc některé dny bylo více variant tras o různých délkách. Též jsem občas zabloudila a jindy si to zkrátila po silnici nebo po pláži. Nemluvě o tom, že Cesta ne vždy vedla přesně tak, jak tvrdily mapy či průvodci, a někdy se vynořil kopec tam, kde ho nečekáš. Tak teda z Irúnu do Ovieda po Norte Camino to podle střídmého zdroje má bejt nějakých 509 km – šla jsem to 20 dní. Z Ovieda do Santiaga po Primitivo Camino to má bejt 316 km, což zabralo dalších 12 dní. Zas ale jsme došli až 32. den naschvál, protože jsme nechtěli dojít v neděli večer, a zastavili se už na Monte de Gozo 5 kiláků před Santiagem. Ze Santiaga do Muxíi a Fisterry to je po Camino Fisterra údajně 113 km (ale na patníku v Santiagu bylo napsáno víc, tak si to přeber) a šla jsem to 4 dny. To vše dá dokupy 938 km za 36 dní. Ale si myslím, že to bylo víc. Když si k tomu neskromně přičtu 2 kilásky k majáku na konci světa a zpět a následné putování pěško-stopem-busem do Padrónu, při němž jsme zhruba těch 60 km ušli po svých (tahle odyssea trvala 3 dny). Tak hurá – je to fakt kolem jednoho tisíce kilometrů. Juch!

Kolik kiláků jsi tak průměrně ušla za den? Kolik nejvíc a kolik nejmíň?

Když si to vydělíš, dá to nějakých 25-26 km denně. Nejvíc jsem ušla asi 47-8 km z Ovieda před městečko Salas (hodila jsem stan do pole, takže přesnou kilometráž nevim). Nejmíň ráno z Monte de Gozo do Santiaga 5 km, takže jsme se mohli celý den flákat v Santiagu. Odpočinkové dny byly do 20 km a ty těžší obvykle nad 30 km. Taky záleželo na převýšení, počasí, povrchu, fyzické kondici atd. Znáš to.

A tos šla fakt jen pěšky a každej den?

Jo.

Vypadáš dobře. Kolik kilo jsi shodila?

Jo, dík. Pět. Taky bys shodil/a, kdybys ušel/šla tisíc kiláků. Pojď příště se mnou.

Jak těžkej si měla batoh?

Něco kolem 14 kilo. Záleželo, kolik jsem zrovna táhla jídla a vody s sebou.

Tos ale měla docela těžký, ne? To bych neutáh/la.

Ale utáh/la, kdybys musel/a. Si zvykneš. Hele, já táhla s sebou stan 1,7 kilo a foťák kilovej, tak to jsem měla v podstatě navíc. Jinak jsem měla fakt jen pár nezbytností.

Si šla v pohorkách?

Blázníš? Nejsu sebevrah. Měla jsem tenisky na běhání a prošlápnutý sandále. Asi dvě třetiny Cesty jsem šla v sandálech a v nich trekový ponožky.

Bylo vedro ve Španělsku, co?

Tak možná ve vnitrozemí. Já šla podél Biskajského zálivu, pak se stočila do Ovieda a přes hory do Santiaga. Vedro bylo tak maximálně během siesty. V Baskicku víc pršelo než nepršelo a vypadalo to tam jak ve Skotsku. 

Jaký tam jdou lidi? Věřící a mladý? Nějaký holky samotný?

Tak i tak. A taky starý. Spousta bezvěrců. Sportovců. Pár turigrinos, co si nechávaj vozit batohy „mochilla expresem“ a chodí nalehko. Hodně učitelů, co mají v létě volno. Hodně Němců, Italů, Španělů, nějaký Asiati (Korejci, Číňani, Japonci), Poláci. Potkala jsem důchodce z Novýho Zélandu, holky z USA, Austrálie, holčinu z Peru. Někdo jde s děckama, kterým je třeba 10 let a nesou si batohy. Nebo i pár s 10měsíčním mrňousem. Každý podle svých možností a schopností. Celé Camino je hodně multikulti a lidi jsou prostě různý – všechny velikosti, barvy pleti, pohlaví, stáří. Nejčastěji chodí lidi sami, ale pak reálně „sami“ nejdou, protože někoho potkají po Cestě. Docela dost jich to jde podruhé, potřetí, počtvrté, takže se asi jedná o návykovou věc.

Domluvila ses anglicky?

Víceméně. Mezi poutníkama to byl základ. Jinak rukama nohama a uměla jsem pár španělských frází a slovíček – hlavně týkající se jídla. Většinou jsem kolem sebe měla někoho, kdo uměl španělsky líp jak já a překládal, pomáhal.

Kde a jak jsi spala?

Různě. Nejvíc v poutnických ubytovnách tzv. albergue. Ty se dost liší dle regionu i město od města či vesnice. Jsou městský, církevní, jsou privátní, jsou s danou cenou od 6 eur výš, jsou tzv. donativo (dej do krabičky, kolik uznáš za vhodné), někdy se snídaní i večeří, někdy s vybavenou kuchyní, někdy jen s mikrovlnkou, jindy s pračkou za prachy, výjimečně zadara nebo úplně bez pračky (ale vždycky s „mycákem“ venku na dvorku), některé jsou zbrusu nové, jiné zablešené, se zahradou, se zaplivanou terasou, s přívětivým hospitaliero (který dělá, co vám na očích vidí), jindy s nevrlou bábou, co neumí slovo anglicky, některé otevírají v jednu, jiné ve čtyři, na vesnici jsou třeba i odemčené non-stop a funguje systém „zaber si postel a já přijdu večer vybrat prachy a dát razítka“, městské se vždy zamykají v deset večer,… Pro všechny albergy platí pravidlo, že v daném místě nesmíš strávit víc jak jednu noc! Pochopitelně, jinak bys byl/a prd poutník/ice. A jinak jsem spala 10 nocí pod stanem na útesech, u silnice, na louce, na hřebeni hor. Zkrátka, kde nebyl elektrický ohradník s krávama a kde jsem nebyla moc na očích. Obvykle sama, párkrát s někým, kdo měl též stan. Na Fisterře jsme s Albertem strávili dvě noci na hřbitově v luxusním betonovém boxíku pro rakve s výhledem na zátoku, ale žádné rakve ani mrtví nikde nebyli, a pak další dvě noci pod širákem. V Portu jsem strávila 4 noci v hostelu.

Měla jsi nějakou krizi? Bolely tě nohy?

Tak jasný. Kdo by neměl. Na bolesti je krásný, že mozek dokáže vnímat jen jednu zaráz. Když tě bolí levej kotník a do toho si oboucháš koleno, tak cítíš jen tu akutnější a větší bolest – koleno. Furt mě něco bolelo – křeče v kotnících střídavě, to koleno, sedřená ruka, pravá kyčel, ramena, ztuhlý kotníky každý ráno (ale to dycky do hodinky rozchodíš), puchýře na ploskách a prstech, sedřená pata. Nejhorší, když se zastavíš a do chodidel začne proudit krev nebo po ubytování v albergue vždycky začneš po hodině chodit jak postiženej (nejhůř do schodů nebo si zkus vylézt na patrovou postel). Krizi jsem měla 16.-17. den, kdy jsem kvůli písku v puchýři nemohla došlápnout na nohu a pajdala, načež jsem ustřihla kůži, bordel vymyla, vydezinfikovala a pak musela mazat, zalepovat a převazovat. Všichni kolem mi ale poskytli zdravotnický materiál i psychickou podporu. Zdárně jsem následující den pokračovala.

Cos tam jedla?

Co jsem koupila v supermarketu nebo smíšenkách po Cestě. Bagety a chleby, co nejsou chleby, sýry, hodně ovoce (jabka, nektarinky, banány), zeleninu (rajčata, salát, mrkve), jogurty, tortilly (brambora, vejce, cibule… strčíš do mikrovlnky nebo sníš jentak studený), sušenky kulatý polomáčený, čokoládu, kafe, pivo v plechovce, pivo nealko, radlery. Někdy jsme společně vařili – vedla rajčatová omáčka se špagetami a sýrem jako univerzální jednoduché, levné a na přípravu snadné jídlo. Když jsme si chtěli pošmáknout, strčili jsme do toho nějaký opravdický rajče, česnek, olivy, nebo si udělali salát a koupili víno za tři éčka. Párkrát jsme šli na jídlo do hospody (což bylo trochu složitý, když nejim maso). Párkrát jsme dostali večeři v donativo alberzích. Několikrát mi/nám byly darovány zbytky od večeře od dalších poutníků.

Na kolik tě celá ta sranda přišla?

Ve Španělsku a v Portu jsem včetně přesunů z a do Prahy a s přestupem v Paříži strávila 48 dní. Započítám-li úplně všechno – bus a vlak do výchozího bodu, letenku z Porta, 5 dní (4 noci v hostelu) v Portu, dopravu Blablacar do Porta, pozdější přesuny busem, přívozy, jídla, potraviny, piva, vína, albergy… Podle mých propočtů to celkem dává 26 tisíc korun českých. A to jsem zastak moc nesockovala! V supermarketech jsem si vždycky koupila, na co jsem měla zrovna chuť. Piv a kafí jsem po cestě vypila v hospodách mnoho. V Brně bych za stejnou dobu utratila víc.

A toho Boha nebo sama sebe si teda našla?

Boha? WTF? Co je to za blbou otázku. Sebe sama? To bude na dlouhý povídání. Dáme pivo nebo víno?

Příklady dotazů, které nikdo nepoložil a na které mi přijde zajímavější odpovídat:

• Co je to ta tvoje „Camino family“?
• Jaké albergy byly nejlepší a proč? Čím se lišily od ostatních?
• Plánovalas trasu několik dní předem?
• Jaký lidi tě tam štvali a proč?
• Kudy vedla nejhezčí Cesta a kde to bylo zas nejhorší?
• Jak vypadal tvůj běžný den?
• Kde je nejlepší koupání, pláže, vlny pro surfování a je voda v oceánu fakt ledová?
• Jaké je Španělsko a jak se lišily regiony, kterýma jsi prošla?
• Jak ses cejtila, když jsi došla do Santiaga před katedrálu a na „konec světa“?
• Jaké má Camino gamifikační prvky?
• Kterýma velkýma městama jsi prošla a jak se ti líbily? Jaký byly vesničky?
• Jaký všechny zvířata si na Cestě potkala?
• Jak je to s tou kadidelnicí, co s ní houpají, v katedrále v Santiagu?
• Spala jsi v klášteře? Jaký to bylo?
• Jaká šťastná shledání jsi zažila?
• Jak se chodí Camino potmě a jaký jsou rána a svítání?
• Kde jsi brala vodu a kdes sháněla razítka do kredenciálu?
• Nudila ses někdy?
• Kalili jste tam?
• Půjdeš znovu?