Apokalypsa! Sníh a zima v Kanadě!

5-10 cm sněhu stačí k tomu, aby se Vancouver složil na lopatky. Pondělní kolaps ukazuje, že i takový jihomoravský štatl na priglu se s trochou zimní nadílky dokáže porvat stokrát lépe než kanadské velkoměsto. Překvapeni? Já též. Nemile.

Nejdřív něco málo k faktům. Vancouver je dle wiki na 49°15‘ s. š. a Brno na 49°12‘ s. š. Chápu-li to správně, Van tedy leží někde mezi Brnem a Adamovem, co se zeměpisné šířky týče. Taky je u oceánu, ale krytej ostrovem. Takže si prosimvás nepředstavujte, že tu žijeme jak Eskymáci v padesátistupňovým mrazu. Právě naopak je tu v zimě teplota lehce nad nulou či taknějak okolo. Záleží, jestli jste na kopci, v downtownu, u vody, nebo někde nahoře v Northu. Když si třeba vyjedete na večerní lyžování na Cypress mountain nad městem (ski středisko ve výšce cca 1400 m n. m.), tak tam můžete zažít -20° C.

Silničáře sníh letos zase překvapil? Wait! Jací silničáři?        

Poprvé tu nasněžilo asi před 3 týdny. Jen pár cenťáků čistě pro formu a pro radost. Auta stály v kolonách a popojížděly v rozježděné břečce, ducaly do sebe, troubily, kamiony se nekontrolovatelně sunuly dolů do přístavu, busy občas jely ve skupinách 2-7 kusů hned za sebou, zastávky plné čekajících lidí. Řekla jsem si: „Cajk, silničáři první nadílku nezvládli, klasika.“ Něco málo během dne odtálo, zbytek sněhu se rozjezdil, rozšlapal. Spolubydla Steve začal řešit, že si musí na obě auta pořídit zímní pneu. Nasněžilo zas, teploty se držely lehce pod nulou, takže v některých ulicích sníh zůstal ležet permanentně ve formě ledu a vypadalo to, že k mému údivu taky ležet zůstane. Vysvitlo slunko a já vyrážela ven na klouzanou.

Pár srandovních postřehů

- Nejenom, že se tu neprohrnují obytné zóny (ulice s alejema a domečkama), ale ony se tu neprohrnují ani šestiproudové silnice mezi blokama, které jsou hlavními dopravními tepnami města!
- Za poslední 3 týdny jsem viděla jeden jediný sněžný pluh a to v downtownu. Fakt, že je nevidím, neznamená, že by pracovaly a prohrnovaly v noci. Ony totiž až na pár výjimek neexistují! Bazinga.
- Obyvatelé a obyvatelky Vanu si myslí, že pořízení zimních pneumatik na jejich miláčky vyřeší všechny problémy světa. A pak se diví, jaktože ztvrdli 2 hodiny v koloně, a nadávají na vládu.
- Chodníky před svými domy tu lidi prohrnují občas někde možná.

NEFUNGUJE TO, protože…

Teplota se týden držela lehce pod nulou, a proto nám zamrzla pračka. Jo, čtete dobře. Pračku máme v baráku v takovém přístěnku pod schody a prostě zamrzla voda. Tak nemůžem prát. Ptala jsem se Steve, jestli se to děje každej rok, tvrdil, že prej se to stalo prvně.

V hospodě, kde pracuju, je v kuchyni zima. Poslední měsíc, kdy začalo bejt kolem nuly, jsem si najednou taknějak všimla, že je mi zima. Oblíkla jsem dlouhej rukáv a ptala se, co se děje. Odpověď: „Víš, Jana, tohle je stará budova, tak asi nefunguje topení.“ WTF?! „Bude s tím někdo něco dělat?“ „Maybe“. Takže se do výčepu daly přímotopy, aby zákazníkům zima nebyla, a my v kuchyni dál chodíme ve svetrech a musíme hodně vařit a mejt nádobí, abychom se zahřáli. Problem solved.

V kuchyni neteče horká voda, jen taková vlažná. Už dva dny = dvě šichty se potýkám s tím, že při mytí nádobí mám k dispozici jen vlažnou vodu (a to i v myčce). Ví to moji šéfové, ví to údržbář. Když jsem se včera ptala, jestli v tom mám nádobí mejt, nebo ne, nebojakoco: „Zkus chvíli počkat.“ „Jak dlouho mám čekat? Do konce šichty? Do jara?“ Do půlnoci teplá voda téct samozřejmě nezačala. Slíbili mi, že během dneška to opraví, tak su zvědavá.

Cesta na první lyžovačku sezóny. Dojedu? Sláva lodím!

Z neděle na pondělí hlásili sněžení a v pondělí, že prej bude polojasno. Měla jsem šichtu až večer, tak jsem se rozhodla vyrazit využít svoje zaměstnanecký benefity na Cypress. Ojoj. Ráno z okna totální kalamita. Na křižovatce před barákem vidím, jak náklaďáky dolů do přístavu stojí a silnice komplet zacpaná. Křižující silnice na tom není o moc líp a lidi stojí na zastávkách busů v hojném počtu, takže je mi jasný, že už dlouho nic nejelo, kdoví, jestli něco někdy pojede a jestli bych akorát neztvrdla 2 hodiny v zácpě. Tak valím na Skytrain, což je jako metro, ale většinou jezdí nad zemí. To bude jistota. Houby s voctem.

Po půl hodině brodění se mokrým sněhem (chodníky nikdo neprohrnuje) a klouzání se po ledu dorazím na stanici, kde čeká asi milion lidí v obou směrech. Zrovna hlásí, že zavřeli jednu stanici, co je hned za náma a že zavírají jednu kolej neboco. Z downtownu na naši kolej dojíždí souprava, co ji vracejí zpátky do downtownu. Narvu se do ní a spolu s lidma, co jeli původně opačným směrem, se vydáváme pro ně zpět a pro mě tam, kam chcu. Lidi zmateně volají do svých prací, že nedorazí. Já jsem ráda, že lyžařské vybavení už mám pěkně nahoře na kopci v lyžárně a nemusím ho tahat s sebou v tomhle blázinci. Usmívám se. Přijde mi to hodně srandovní. Tak su v Kanadě nebo kde jako? OMG. Lidi, co tady blbnete?

Jop a normálně metro jezdí bez řidičů automaticky, ale tentokrát jsme měli vpředu borce s vysílačkou, co to řídil. Další stanice přervané zoufalýma a naštvanýma lidma. Dokonce i vždycky tak slušní Kanaďani se snažili vecpat dovnitř, aniž by nejdřív nechali lidi prvně vystoupit. A to už je teda alarmující. Dojela jsem na konečnou Waterfront. Stihla akorát Seabus (loď městské hromadky, co pluje do Northu) a shuttle na Cypress. Seabus je po téhle zkušenosti jedinou dopravní jistotou v celém Vanu, protože pluje a pluje vždycky přesně podle řádu načas. Sláva lodím! Ať žije lodní doprava!

Sníh, les, veverky a slunce aneb Moje slavné výšlapy na Grouse Mountain

Grouse Mountain je známej kopec nad North Vancouverem. Děsně oblíbenej mezi turistama. Slabší povahy to dávají lanovkou a ti, co si chtějí „něco“ dokázat, valí nahoru po schodech. Ve zkratce jde o 2,9 kiláků strmé cesty hore lesem, povětšinou po něčem, co připomíná schody, a s převýšením 853 metrů. Zatím jsem tam vyšlápla dvakrát. Poprvé s Honzou a Katkou na začátku října týden po mém příjezdu. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jako jdu v těch keckách. No a teď znova v prosinci…

Výšlap no. 1 – Do lesa po setmění bez baterky

Se uskutečnil v neděli 9. října v odpoledních hodinách za přítomnosti Katky, Honzy, našich foťáků, srnek a nespočtu turistů a sporťáků valících na vrchol. Vyrazili jsme po schodech po Grouse Grind jako mrtě dalších lidí. Provoz jak na Václaváku. Honza zmizel hore po prvních sto metrech. Já někde uprostřed a Katka kousek za mnou. Předbíhají mě staříci a sporťáci, co si to očividně dávaj snad každej den. Já zas předbíhám asijský turisty, rodinky s dětma a tak. Po hodině a třičtvrtě utrpení zpocená až na zadku dosáhnu chaty. Honza se na mě směje a dává mi kafe. Po chvíli dojde i Katka. Omrknem to tam. Mlha kolem. V ohradě s medvědama žádnej není. Honza to chce sjet dolů za 10 doláčů, my bychom to radši sešly. Buržoust a socky na výletě.

Fotíme výhledy vystupující z mlhy ze sjezdovky, a když na Google maps objevíme, že odspodu lanovky by měla vést cesta, tak se ji vydáme dolů hledat. Mezitím zapadá slunko a my začínáme bejt krapet nervózní. Napotřetí natrefíme na tu správnou cestu, a je dokonce i značená! Sice teda vede kus potokem, ale vede dolů, tak fajn. Valíme. Katka stresuje. Smráká se a začíná bejt šero. Zrychlujem. Občas uklouzneme po mokrým kamení. Ale cesta je furt značená a zdá se, že tu snad ani nejde zabloudit. Rozhlížíme se po medvědech a řešíme různý scénáře přežití. Mobily už máme skoro vybité. Světlo samozřejmě nemáme, tak mžouráme a snažíme se rozpoznat, kudy tudy. Já promočené kecky, žejo. Modlím se, aby si jeden z nás třeba nevymknul kotník. Honzu bychom teda fakt neodnesly. Po nekonečným sestupu už za tmy narážíme na asfaltku a jsme zachráněni. Přibývají domečky. Míjí nás bus. A my si to štrádujem lodí do hospody, kde se docela slušně zlískáme. Přece nebudu platit za lanovku, když to můžu propít, a navíc to bylo i dobrodrůžo.

Výšlap no. 2 – Zimní pohádka

7. prosince ve středu se udělalo hezky, předpověď azuro a protější kopce vypadaly z okna lákavě, tak jsem si řekla, že přece nebudu sedět furt doma a provětrám se. Protože mi pod sněhem a ledem Grouse Grind přišel vo hubu, tak jsem se rozhodla jít vedlejší trasou tzv. BCMC trailem. Navíc někdo na FB skupině tvrdil, že je to otevřené na rozdíl od Grindu. Dorazila jsem na parkoviště pod horou a samozřejmě brána na Grouse Grind zavřená a kolem plot. Sakrapráce. To tu maj pro čínský turisty, aby jim tam nelezli. Musím to obejít ještě jiným trailem, abych se na BCMC napojila. Zdržím se. Ale přece to nevzdám. Zkusím zajít na konec parkoviště a helemese! Šlápoty vedou nahoru do lesa. Nutno podotknout, že sněhu je po lýtka. Určitě to vyšlapali místňáci, co chodí pravidelně a z nějaké zamčené brány a plotu si nic nedělají. Jdu po stopách do lesa a po deseti minutách jsem na nějakém trailu. Zorientuju se pomocí Google maps, kousek si sejdu a BCMC odbočka je na světě.

Zasněžený les. Prosvítající slunce. Prudké stoupání, ale ne schody jak na Grindu. Pískající a honící se veverky. Nikde nikdo. Za celou cestu nahoru potkám všehovšudy 3 lidi. Cestička je prošlapaná tak akorát. Sníh se sype ze stromů, snáší se dolů a třpytí se ve slunečním světle. Nikam nespěchám. Zastavuju se a fotím. Snažím se ulovit snímek nějaké veverky, ale mrchy se furt hejbou. Kochám se krásou lesa. Paráda. Ticho. Klid. Jen ty veverky občas zapískají. Asi se jim nelíbím.

Nahoře fotím výhledy z terasy horské chaty. Jako správná Češka vybalím svačinu a termosku s čajem a přes zákaz na cedulích se vydám po kraji sjezdovky dolů. Vím z minula, že je tam pěkný výhled na město, a chci zkusit sejít zas tou stejnou trasou. Snad bude prošláplá a najdu ji. Podmínky pro lyžování ideální. Sjezdovky poloprázdné a upravené. Počasí jak z cestovních katalogů. Mám hroznou chuť si zajezdit. Cestu dolů od vleku se mi podaří najít celkem snadno. Tentokrát jsem pro všechny případy vybavená nabitým telefonem, čelovkou, svačinou a taky mám pohorky a nejsem oblečená jak na motejly. Tvrdit ale, že je cesta prošláplá, by bylo silné slovo. Někdo tu někdy šel. Tipuju 3 lidi tak den dva zpátky. Šlápoty jsou zasněžené, ale vedou dolů a já jsem si jistá, že jdu dobře. No, jdu, spíš se kloužu sněhem a párkrát si sednu na zadek. Cajk všechno. Mokrá skoro komplet, ale v pohybu, tak mi je teplo. Slunko ještě vysoko a já musím valit na bus a do práce od pěti. Trefím a do práce dorazím ještě o půl hodiny dřív, tak mám ještě dost času se přestrojit do suchého, dát čaj a dojíst zbytek svačiny. 

Hajzly nakonec nemyju, jenom nádobí

Před odjezdem jste se mě furt ptali: „A co tam jako budeš dělat? Máš něco domluveného předem?“ A já odpovídala: „Je mi to jedno, klidně budu mejt hajzly. Hlavně, když nebudu sedět u počítače.“ Tak hajzly nakonec nemeju, ale myju nádobí v kuchyni v jednom tap housu v centru. Zděsili jste se, co? Úplně vidím ty obličeje. Říkáte si: „Holka, máš tohle zapotřebí s červeným diplomem?“ nebo „Hahá, nojo, absolventka fildy, kde jinde taky mohla skončit, že.“

Chihuahua - mexická část pubu

Shánění práce aneb Levná pracovní síla

Hledání „dobré“ práce tu není jentak. Přijde mi, že snad každý, koho jsem potkala (včetně Kanaďanů), někdy myl nádobí. Denně jsem projížděla a stále projíždím Craiglist a koukám po různých pracích a na celou řadu inzerátů jsem i odpověděla. Pokud se ale nechci vydat na pracovní dráhu servírky nebo uklízečky (případně dělníka na stavbě, což platí spíše pro borce), tak mi tolik možností nezbývá.

Můj mycí kamrlík v ideálním čistostavu

Na každou prkotinu, jako je třeba venčení pejsků nebo roznášení novin, tu člověk potřebuje auto a místní řidičák. 99 % „použitelných“ inzerátů vyžaduje nějaký kanadský certifikát, roky praxe, časovou flexibilitu (což znamená víkendy a noci), reference od předchozích kanadských zaměstnavatelů a samozřejmě výborné komunikační schopnosti v angličtině. Tož to já jim docela rozumím, s mluvením už je to krapet horší. Však to znáte. Zkrátka jsem tu imigrantka = levná pracovní síla. Trochu něco jak Ukrajinci u nás. Pouze s tím rozdílem, že já jsem tu dobrovolně na prázdninách, neživím doma celou rodinu, kdykoliv se můžu vrátit a v mojí zemi se neválčí. Jo a taky se tu ke mně nikdo nechová nijak povýšeně (levná pracovní síla z východu). Lidi jsou dost přívětiví a nápomocní…

Kolega line kuchař Don pózuje "v akci"

Co je to ten Dishwashing/Prep?

Tak teda myju nádobí. Sprchuju nádobí, strkám ho do myčky, rozmisťuju po kuchyni čisté tam, kam co patří (zpočátku největší oříšek). Ale taky pomáhám s tzv. preparations, což znamená, že třeba krájím zeleninu/maso, rozvažuju sýr a různý další věci do pytlíků/porcí, rozmražuju, peču, kuchtím, míchám, strkám do krabiček, popisuju, vracím do chlaďáku či mražáku. Prostě všechno, co je zrovna potřeba. A když jsme večer hodně „busy“, tak pomáhám kuchařům připravovat pizzy, nachos a saláty. Nebo když nejsme „busy“ vůbec, tak taky dělám pizzy, nachos, saláty… Oxiduju u objednávek a učím se od „line“ kuchařů už samotnou závěrečnou úpravu jídla, abych se nenudila.

Don pózuje u chlaďáku s přísadama na pizzu a saláty

Výhody a nevýhody práce v kuchyni

Velkou výhodou práce v kuchyni je, že mám za směnu jídlo gratis. Můžu si říct víceméně o cokoliv, ale protože nejím maso, tak se mi ten výběr krapet zužuje. Nevadí. Vymýšlím si svoje druhy vege pizz a míchám si saláty z toho, na co mám zrovna chuť, nebo si usmažím vegeburgr a přihodím k němu houby. Dokonce ani nepracuju za minimálku, a když si ke své hodinovce přičtu i podíl na dýškách, tak mi to na hodinu vychází celkem fajn. Pracuju týdně v rozmezí 24-30 hodin, přičemž o půlnoci jsem už doma v pelechu a práci vypouštím z hlavy ve chvíli, kdy si pípnu odchod. Žádné online psycho non-stop nasazení 24/7, jako jsem zažívala v Brně, mi tu nehrozí. Taky pochybuju, že bych při obdobné práci na ¾ úvazek u nás v ČR po zaplacení nájmu, dopravy, jídla… byla schopná ušetřit skoro třetinu výplaty. Jsem holt skromná, protože upřímně – vždyť já skoro nic nepotřebuju a vy taky ne.

V kuchyni jsem sama holka mezi samýma borcema různýho věku, rasy (Asiati, first nations = tak se tu říká Indiánům a původním obyvatelům), národností (Ukrajinec, Vietnamci, Kanaďani) i sexuální orientace (tady ve Vanu je spousta gayů). Někteří jsou víc v poho, někteří tak normálně v poho a jeden Vietnamec mně občas leze trochu na nervy svojí neposedností. Do toho vůbec nepočítám všechny ty holky a kluky, co servírují, dělají na baru, na recepci hostelu a v mexické části pubu. S nima bohužel nemívám moc času se vybavovat.

Vánočně nazdobený bar

Tím se dostávám k první nevýhodě dw/prep, tedy k jazyku. Nepokecám si v angličtině tolik, kolik bych chtěla a potřebovala. Obvykle není moc čas se vybavovat a poflakovat okolo. Kuchyň je též docela rizikový pracoviště – všechny ty nebezpečný trouby, vařiče, rozpálený plotny, pánvičky, hrnce, velký ostrý nože, chemikálie a čisticí prostředky, rozbité sklo, vařící olej, rohy stolů, úzké průchody, kluzká podlaha,… Zatím jsem se dvakrát trochu spálila, jednou mi málem na oko spadla plastová krabice (monokla naštěstí nemám), spadl mi na hlavu plastový rám do myčky a asi desetkrát jsem užuž myslela, že mi ujedou kecky. Je to občas „vo hubu“ a musím být hodně opatrná. Bolí mě pravé zápěstí z mačkání sprchy (něco jak náběh na karpální tunel z myši, co jsem měla při práci u kompu). Na místní poměry si „moc“ nevydělám. Dishwashuju už 2 měsíce a pomalu se začínám nudit, ale to snad nebude mít dlouhého trvání. O tom ale zas někdy příště.

Zvykám si, že mě někdo za práci chválí, děkuje

Normálně mi na konci šichty kolega prep kuchař řekne, že jsem dneska udělala dobrou práci a že děkuje za pomoc! Taky se mě pravidelně ptá, jestli mě práce baví a jestli jsem v ní spokojená. Po zvládnutí předem nahlášené mega párty nám line kuchař všem poděkoval za dobře odvedenou práci. Dvakrát se mi stalo, že došla servírka s dotazem: „Kdo dělal ty pizzy/saláty?“ Já instinktivně ztuhla, že jsem něco pokazila, ale ona vzkázala, že zákazníci byli hrozně spokojeni, chutnalo jim a že mi to má vyřídit. Uff, díky. Žádání a následné děkování je tu na denním pořádku: „Jana, máš minutku? Můžeš prosím udělat full ceasar a meat pie pizzu?“ Já:„Ok, no problem.“ Po cca 8 minutách hlásím a podávám hotovou pizzu a salát a kuchař mi poděkuje. Tady normálka. V Čechách se co do slušnosti a dávání okamžité zpětné vazby (hlavně té pozitivní) máme podle mě ještě hodně co učit.   

PS: Jo a málem bych zapomněla. Máme tu takové malé roztomilé myšičky. Během večerní směny vždycky přebíhají sem a tam. Taky u jedné zdi bydlí rodinka švábů. Tady normálka.

2 měsíce ve Vancouveru aneb Zajíždění do každodenních kolejí

Po příletu to bylo takový divočejší a občas jsem si připadala jako tele, co kouká na nový vrata. Všechno je tu podobný, ale obvykle věci (banka, telefon, papírování, doprava, nakupování, bydlení, kino) fungujou „trochu“ jinak než u nás. Někdy líp, někdy hůř, někdy to máte jedno.

Veselá turistka ve velkoměstě

Začátky byly srandovní a dobrodružné. Zařizovala jsem, rozkoukávala se, zvykala si, že na mě lidi kolem mluví anglicky a jsou nějak moc podezřele slušní a ochotní. Naštěstí mi radil Honza, u kterého jsem strávila prvních pár dní ve věžáku v centru, a taky Katka, která přijela na WH víza o pár měsíců dřív. Slunko se opíralo do prosklených mrakodrapů v downtownu, já od pěti ráno díky jet lagu šmírovala protější byty, sjížděla Craiglist s nabídkama ubytování a horečně odepisovala a posílala životopis, kterému tu nikdo nikdy neřekne „sívíčko“, ale „resumé“. Celé dny jsem proflákala výletováním po parcích, focením zvířátek, moře a lodí, objevováním toho, co se dá v jakým obchodě koupit, procházením se podél vody. Po večerech jsme s Honzou vyráželi ven za jídlem, na pivo, do kina atp.

Bydlím a zjišťuju, co a jak

Podařilo se mi během pár dní a po třech prohlídkách najít si pokojík v domku, takže jsem si zařizovala různý nezbytnosti, zabydlovala se a zjišťovala, co kde můžu koupit v dochozí vzdálenosti od nového domova a jak/kam/čím a za jak dlouho se můžu někam dopravit. Poprvé jsem si musela vyprat oblečení ve „středověké pračce“ (jak zdejší přístroje nazývá Katka), použít naddimenzovaný sporák, naučit se zamykat, odemykat a vyrážet vstupní dveře, vystupovat z autobusu. Protože jsem zvyklá si vařit (i když jednoduše a rychle), hledala jsem v okolních supermarketech, kde co seženu a za kolik. Koukla jsem se do Ikei, Wallmartu a objevila kouzlo zdejších thrift storů (něco jako sekáče, ale maj tam všecko možný od oblečení, knih až po mísu na pečení nebo lyže). Zato dneska vím, kde sehnat českou kofolu, kremžskou hořčici, kypřicí prášek do perníku, levné ovoce a jak v  marketu funguje „odsypávací“ systém koření, oříšků, müsli a všeho, co potřebuju na vaření, pečení nebo mlsání.

Bring cash aneb Chtělo by to už práci = peníze

Po prvních dvou zařizovacích a výletovacích týdnech odletěl Honza a já začala shánět práci. Dost bylo utrácení, začala jsem pomalu cejtit výčitky svědomí. Chtělo by to nějaký prachy taky vydělat. Levno tu zrovna není. Zkratka BC neznamená British Columbia, ale „bring cash“! Vytiskla jsem „resumé“ a zanesla ho do centrály městské knihovny, stavila se do velkého knihkupectví, odpověděla na inzeráty do multikina, jiného velkého knihkupectví a říkala si, že tomu dám tejden. Začala jsem projíždět Craiglist, připojila se do skupiny Jobs in Vancouver, koukala se po knihovních a knihkupeckých jobech. Počasí už stálo za prd. Pršelo furt, takže se ani ven na výlet jít nedalo. Měla jsem našlápnuto na dobrou depku. Ok, musím přitvrdit. Začala jsem odepisovat na různé pozice typu landscaping (úprava trávníků, sázení stromků, hrabání listí atp.), busser (v hospodě/restauraci odnášení a přinášení jidla/pití), dishwasher nebo kitchen help. Vždyť je to jedno. Hlavně něco dělat a neválet se doma.

Rutina skoro jako v Brně

A protože všechna voda nakonec steče dolů, i já začala čtvrtej tejden pracovat v kuchyni v jednom tap housu v centru, což mě zatím baví a taky slušně uživí. Ale o práci bude zas jinej blogpost příště. Slibuju. Takže už víc jak měsíc makám cca 24-32 hodin týdně a můj život zajíždí do kolejí. Chodím si pěkně na jógu kousek od práce, zkouším různý sushi restaurace, obrážím multikina každý filmový úterý, čtu si v busu a občas ze mě při vystupování vypadne i obligátní „thank you!“ výkřik. Po městě se pohybuju s jistotou místňáka, kterého zastavují turisti s dotazama. Cesta lodí z downtownu do Northu už mě nerajcuje jak dřív, i když stále potěší. Stanley park jsem prochodila křížem krážem, mývaly i tuleně mám spočítané. Jo, a s těma hůlkama se docela najím a ani mi to moc nepadá, Honzo;). Prší skoro furt. Kdyby jen pršelo. Ono taky leje, fouká, mlha je, poprchává. Sníh je na kopcích okolo, ale nás tady dole čeká pár měsíců deště a nepříjemně vlezlý zimy. Nojo, tak do bazénu začnu chodit a do sauny se zahřát. Už jsem si jeden 50m vyzkoušela a dobrý, tak začnu zas pravidelně plavat. Zařídila jsem se tu skoro jak v Brně. 

Noční výšlap na Mount Seymour mlhou, deštěm a sněhem

V noci z neděle na pondělí jsem spolu se čtyřma dalšíma bláznama vyrazila za superměsícem. Francouzský týpek Nicolas dostal totiž nápad a nebál se o něm napsat do FB skupiny, kde se mu do akce přihlásilo spousta zájemců z řad mezinárodních cestovatelů tady ve Vanu, včetně mě.

Mount Seymour se tyčí severovýchodně od Vanu ve výšce 1449 m n. m. Pod ní leží stejnojmenné lyžařské středisko. Veřejná doprava tu nejezdí, takže sem musíte dojet autem, což zabere zhruba třičtvrtě hodiny někde z centra. Podle info zde je převýšení nějakých 450 metrů a cesta tam a zase zpátky by měla trvat asi 5 hodin. Tak určitě. No a chodit by se tam mělo někdy do konce října. My šli 13. listopadu.

V sobotu jsem se navečer vracela z práce a cestou z metra NEPRŠELO, měsíc svítil ostošest a do toho pár mráčků. Hezký. Kdyby tak bylo i v neděli. Uvidíme. V neděli večer jsem se vracela z práce a LILO JAK Z KONVE. To přestane. Uvidíme. Podle předpovědi, které si tu ale (ne)věřte, by měl déšť někdy mezi jedenáctou až jednou ustávat a během noci by se to mělo polepšit. Ještě si hodinku dáchnu, abych byla fit, večeře, aktualizování předpovědi každých 10 minut. Jedna holčina už píše, že to nedá a vzdává se. Jsem nalomená, ale nejsu přece žádný máslo! Nebudu se válet doma furt. Tak kdyžtak trochu zmoknu, no, tak zas uschnu, žejo.

Nicolas furt zdůrazňuje, ať si vezmeme nějakou voděodolnou bundu a boty a pořádnou čelovku. Ok. Mám šecko. Do batůžku přibírám švýcarák, čokoládu, banán, termosku s čajem, náhradní baterky do čelovky, extra mikinu, čepici a rukavice. Vyrážím na místo srazu a furt leje. Dojde Francouzka Margaux vybavená na první pohled spíš na výšlap do města než do divočiny, Francouz Sebastian v kožené bundičce, skejťáckých teniskách a čepici (Já: „V tomhle jdeš?“ On: „Nic lepšího nemám.“). Naštěstí Nicolas je zas převybavenej a má s sebou lano, pořádnej nůž, aluminiovou deku na přežití, bearspray atp. Poslední dorazí Ukrajinec Ilja. Ten zas táhne stativ a foťák. Snad to netáhne zbytečně. Prší furt. Jedem.

Pár kiláků před cílem je Mt. Seymour Road zatarasená. Nicolas to má ale vychytané. Byl tu už během dne a domluvil se s majitelem střediska, že nás hlídač pustí nahoru. Skrz mlhu nevidíme na pět metrů. Pár kiláků jedem krokem. Potkáme srnky. Středisko je částečně osvětlené a nikde nikdo. Děláme si srandu, že by se tu mohli vyloupnout zombíci. Jsem fakt ráda, že Nicolas nic nepodcenil a vyrazil nahoru už dopoledne, aby po trase rozmístil reflexní pásky, ale ty jsou nakonec stejnak k ničemu. Trasa je značená odrazkama. Jdem nahoru a po cestě teče voda. Trochu prší.

Teď to trochu zkrátím, i když to byla asi nejdelší část celé akce. Mlha, déšť, mrholení, voda zeshora i zdola, kaluže, potoky, kameny, po čtyřech nahoru, zleva sráz, vítr, zlézání velkých kamenů, příkře nahoru, trochu dolů, první vrchol, druhý, zbytky mokrého sněhu, zamrzlé kaluže, ledová voda, skok, držet balanc, kluzké kořeny stromů. Bude tenhle kámen klouzat? Jak je asi ta kaluž hluboká? Sjedu tu skálu po zadku?

Asi někdy po druhé vylezeme mokrý a zpocený na vrchol. Oblečeme mikiny, rukavice, čepice, dáme svačinu, čaj. Ilja fotí. Přes nás se valí mraky. Neprší. Brzy se objeví měsíc a pak se nám najednou otevře i výhled na zářící Vancouver, měsícem osvětlené mraky a mlhu převalující se pod náma. Paráda! Strávíme tam minimálně půl hodiny a pořádně vymrzneme. Stálo to zato!

Foto: Illia Tykhonov

Sestup dolů je nekonečnej, ale aspoň se zahřejeme. Jsem děsně utahaná. K autu dojdeme asi v pět ráno. V šest už si dávám horkou sprchu a jdu na 3 hodiny spát. Pak hurá do práce zas na pár hodin:).

Camino de Santiago a Fisterra aneb 1000 kiláků pěšky – otázky a odpovědi

Už 10 dní jsem doma a pořád se nemůžu dokopat k napsání postu o Caminu. Přemýšlím, jak to uchopit, o čem vlastně psát, jestli spíš o praktických věcech, na což se lidi kolem i nejvíc ptají (a začíná to bejt už trošku jednotvárný a nudný), nebo spíš zkusit vyplodit nějaký metafyzický zamyšlení o Cestě na konec světa a hledání sama sebe. A tak to zkusím vzít postupně a začnu nejčastějšíma dotazama blízkého okolí. Jak se odvíjí běžná konverzace s kamarádama, příbuznýma, sousedama?

Tak kolik jsi teda ušla celkem kiláků? A jak dlouho jsi to celé šla?

Zapeklitá otázka. Každý průvodce, ukazatel, mapa tvrdily něco jiného. Navíc některé dny bylo více variant tras o různých délkách. Též jsem občas zabloudila a jindy si to zkrátila po silnici nebo po pláži. Nemluvě o tom, že Cesta ne vždy vedla přesně tak, jak tvrdily mapy či průvodci, a někdy se vynořil kopec tam, kde ho nečekáš. Tak teda z Irúnu do Ovieda po Norte Camino to podle střídmého zdroje má bejt nějakých 509 km – šla jsem to 20 dní. Z Ovieda do Santiaga po Primitivo Camino to má bejt 316 km, což zabralo dalších 12 dní. Zas ale jsme došli až 32. den naschvál, protože jsme nechtěli dojít v neděli večer, a zastavili se už na Monte de Gozo 5 kiláků před Santiagem. Ze Santiaga do Muxíi a Fisterry to je po Camino Fisterra údajně 113 km (ale na patníku v Santiagu bylo napsáno víc, tak si to přeber) a šla jsem to 4 dny. To vše dá dokupy 938 km za 36 dní. Ale si myslím, že to bylo víc. Když si k tomu neskromně přičtu 2 kilásky k majáku na konci světa a zpět a následné putování pěško-stopem-busem do Padrónu, při němž jsme zhruba těch 60 km ušli po svých (tahle odyssea trvala 3 dny). Tak hurá – je to fakt kolem jednoho tisíce kilometrů. Juch!

Kolik kiláků jsi tak průměrně ušla za den? Kolik nejvíc a kolik nejmíň?

Když si to vydělíš, dá to nějakých 25-26 km denně. Nejvíc jsem ušla asi 47-8 km z Ovieda před městečko Salas (hodila jsem stan do pole, takže přesnou kilometráž nevim). Nejmíň ráno z Monte de Gozo do Santiaga 5 km, takže jsme se mohli celý den flákat v Santiagu. Odpočinkové dny byly do 20 km a ty těžší obvykle nad 30 km. Taky záleželo na převýšení, počasí, povrchu, fyzické kondici atd. Znáš to.

A tos šla fakt jen pěšky a každej den?

Jo.

Vypadáš dobře. Kolik kilo jsi shodila?

Jo, dík. Pět. Taky bys shodil/a, kdybys ušel/šla tisíc kiláků. Pojď příště se mnou.

Jak těžkej si měla batoh?

Něco kolem 14 kilo. Záleželo, kolik jsem zrovna táhla jídla a vody s sebou.

Tos ale měla docela těžký, ne? To bych neutáh/la.

Ale utáh/la, kdybys musel/a. Si zvykneš. Hele, já táhla s sebou stan 1,7 kilo a foťák kilovej, tak to jsem měla v podstatě navíc. Jinak jsem měla fakt jen pár nezbytností.

Si šla v pohorkách?

Blázníš? Nejsu sebevrah. Měla jsem tenisky na běhání a prošlápnutý sandále. Asi dvě třetiny Cesty jsem šla v sandálech a v nich trekový ponožky.

Bylo vedro ve Španělsku, co?

Tak možná ve vnitrozemí. Já šla podél Biskajského zálivu, pak se stočila do Ovieda a přes hory do Santiaga. Vedro bylo tak maximálně během siesty. V Baskicku víc pršelo než nepršelo a vypadalo to tam jak ve Skotsku. 

Jaký tam jdou lidi? Věřící a mladý? Nějaký holky samotný?

Tak i tak. A taky starý. Spousta bezvěrců. Sportovců. Pár turigrinos, co si nechávaj vozit batohy „mochilla expresem“ a chodí nalehko. Hodně učitelů, co mají v létě volno. Hodně Němců, Italů, Španělů, nějaký Asiati (Korejci, Číňani, Japonci), Poláci. Potkala jsem důchodce z Novýho Zélandu, holky z USA, Austrálie, holčinu z Peru. Někdo jde s děckama, kterým je třeba 10 let a nesou si batohy. Nebo i pár s 10měsíčním mrňousem. Každý podle svých možností a schopností. Celé Camino je hodně multikulti a lidi jsou prostě různý – všechny velikosti, barvy pleti, pohlaví, stáří. Nejčastěji chodí lidi sami, ale pak reálně „sami“ nejdou, protože někoho potkají po Cestě. Docela dost jich to jde podruhé, potřetí, počtvrté, takže se asi jedná o návykovou věc.

Domluvila ses anglicky?

Víceméně. Mezi poutníkama to byl základ. Jinak rukama nohama a uměla jsem pár španělských frází a slovíček – hlavně týkající se jídla. Většinou jsem kolem sebe měla někoho, kdo uměl španělsky líp jak já a překládal, pomáhal.

Kde a jak jsi spala?

Různě. Nejvíc v poutnických ubytovnách tzv. albergue. Ty se dost liší dle regionu i město od města či vesnice. Jsou městský, církevní, jsou privátní, jsou s danou cenou od 6 eur výš, jsou tzv. donativo (dej do krabičky, kolik uznáš za vhodné), někdy se snídaní i večeří, někdy s vybavenou kuchyní, někdy jen s mikrovlnkou, jindy s pračkou za prachy, výjimečně zadara nebo úplně bez pračky (ale vždycky s „mycákem“ venku na dvorku), některé jsou zbrusu nové, jiné zablešené, se zahradou, se zaplivanou terasou, s přívětivým hospitaliero (který dělá, co vám na očích vidí), jindy s nevrlou bábou, co neumí slovo anglicky, některé otevírají v jednu, jiné ve čtyři, na vesnici jsou třeba i odemčené non-stop a funguje systém „zaber si postel a já přijdu večer vybrat prachy a dát razítka“, městské se vždy zamykají v deset večer,… Pro všechny albergy platí pravidlo, že v daném místě nesmíš strávit víc jak jednu noc! Pochopitelně, jinak bys byl/a prd poutník/ice. A jinak jsem spala 10 nocí pod stanem na útesech, u silnice, na louce, na hřebeni hor. Zkrátka, kde nebyl elektrický ohradník s krávama a kde jsem nebyla moc na očích. Obvykle sama, párkrát s někým, kdo měl též stan. Na Fisterře jsme s Albertem strávili dvě noci na hřbitově v luxusním betonovém boxíku pro rakve s výhledem na zátoku, ale žádné rakve ani mrtví nikde nebyli, a pak další dvě noci pod širákem. V Portu jsem strávila 4 noci v hostelu.

Měla jsi nějakou krizi? Bolely tě nohy?

Tak jasný. Kdo by neměl. Na bolesti je krásný, že mozek dokáže vnímat jen jednu zaráz. Když tě bolí levej kotník a do toho si oboucháš koleno, tak cítíš jen tu akutnější a větší bolest – koleno. Furt mě něco bolelo – křeče v kotnících střídavě, to koleno, sedřená ruka, pravá kyčel, ramena, ztuhlý kotníky každý ráno (ale to dycky do hodinky rozchodíš), puchýře na ploskách a prstech, sedřená pata. Nejhorší, když se zastavíš a do chodidel začne proudit krev nebo po ubytování v albergue vždycky začneš po hodině chodit jak postiženej (nejhůř do schodů nebo si zkus vylézt na patrovou postel). Krizi jsem měla 16.-17. den, kdy jsem kvůli písku v puchýři nemohla došlápnout na nohu a pajdala, načež jsem ustřihla kůži, bordel vymyla, vydezinfikovala a pak musela mazat, zalepovat a převazovat. Všichni kolem mi ale poskytli zdravotnický materiál i psychickou podporu. Zdárně jsem následující den pokračovala.

Cos tam jedla?

Co jsem koupila v supermarketu nebo smíšenkách po Cestě. Bagety a chleby, co nejsou chleby, sýry, hodně ovoce (jabka, nektarinky, banány), zeleninu (rajčata, salát, mrkve), jogurty, tortilly (brambora, vejce, cibule… strčíš do mikrovlnky nebo sníš jentak studený), sušenky kulatý polomáčený, čokoládu, kafe, pivo v plechovce, pivo nealko, radlery. Někdy jsme společně vařili – vedla rajčatová omáčka se špagetami a sýrem jako univerzální jednoduché, levné a na přípravu snadné jídlo. Když jsme si chtěli pošmáknout, strčili jsme do toho nějaký opravdický rajče, česnek, olivy, nebo si udělali salát a koupili víno za tři éčka. Párkrát jsme šli na jídlo do hospody (což bylo trochu složitý, když nejim maso). Párkrát jsme dostali večeři v donativo alberzích. Několikrát mi/nám byly darovány zbytky od večeře od dalších poutníků.

Na kolik tě celá ta sranda přišla?

Ve Španělsku a v Portu jsem včetně přesunů z a do Prahy a s přestupem v Paříži strávila 48 dní. Započítám-li úplně všechno – bus a vlak do výchozího bodu, letenku z Porta, 5 dní (4 noci v hostelu) v Portu, dopravu Blablacar do Porta, pozdější přesuny busem, přívozy, jídla, potraviny, piva, vína, albergy… Podle mých propočtů to celkem dává 26 tisíc korun českých. A to jsem zastak moc nesockovala! V supermarketech jsem si vždycky koupila, na co jsem měla zrovna chuť. Piv a kafí jsem po cestě vypila v hospodách mnoho. V Brně bych za stejnou dobu utratila víc.

A toho Boha nebo sama sebe si teda našla?

Boha? WTF? Co je to za blbou otázku. Sebe sama? To bude na dlouhý povídání. Dáme pivo nebo víno?

Příklady dotazů, které nikdo nepoložil a na které mi přijde zajímavější odpovídat:

• Co je to ta tvoje „Camino family“?
• Jaké albergy byly nejlepší a proč? Čím se lišily od ostatních?
• Plánovalas trasu několik dní předem?
• Jaký lidi tě tam štvali a proč?
• Kudy vedla nejhezčí Cesta a kde to bylo zas nejhorší?
• Jak vypadal tvůj běžný den?
• Kde je nejlepší koupání, pláže, vlny pro surfování a je voda v oceánu fakt ledová?
• Jaké je Španělsko a jak se lišily regiony, kterýma jsi prošla?
• Jak ses cejtila, když jsi došla do Santiaga před katedrálu a na „konec světa“?
• Jaké má Camino gamifikační prvky?
• Kterýma velkýma městama jsi prošla a jak se ti líbily? Jaký byly vesničky?
• Jaký všechny zvířata si na Cestě potkala?
• Jak je to s tou kadidelnicí, co s ní houpají, v katedrále v Santiagu?
• Spala jsi v klášteře? Jaký to bylo?
• Jaká šťastná shledání jsi zažila?
• Jak se chodí Camino potmě a jaký jsou rána a svítání?
• Kde jsi brala vodu a kdes sháněla razítka do kredenciálu?
• Nudila ses někdy?
• Kalili jste tam?
• Půjdeš znovu?

Nedělat NIC je větší fuška než dělat

„A što ty děláješ?“ ptal se mě každý druhý obyvatel Zakarpatí, na kterého jsme narazily. „Ehm, já? No, jak bych to jenom, já teď mám něco jako kaníkuli,“ odpovídám neurčitě a rozhazuju rukama.

Od chvíle, kdy jsem oficiálně skončila v práci, jsem se nezastavila. Navštívila jsem neteř, poslechla si koncert Doctor Victor, strávila týden na Zakarpatí, poprvé v životě pořádně stopovala, vyrazila na výlet do Toulovcových maštalí. Takže sotva odněkud přijedu, vykulím batoh, vyperu, umeju se, nabiju mobil/foťák, tak už zas druhý den balím a valím někam dál. Další na řadě jsou Coloursy…

Neteř ráda kočičí granule

Poté, co jsem se úspěšně přestěhovala z Brna zpět k mamině a všecky věci jakžtakž vybalila, jsem vyrazila na 5 dní k „našim mladejm“ užít si neteře s cílem zachytit pár každodenních momentů, než nám mrně začne běhat. A tak jsem byla na mimískovském plavání, přebalovala jsem, oblékala vzpírající se batole, večer koupala a strojila do pyžamka, krmila, vozila a dávala pozor, aby malá:

•          nekrámovala batohy, peněženky, tašky, knihovnu, šuplíky atp.
•          nesápala se po počítači, nevolala z našich mobilů
•          nelezla do kamen a nejedla popel
•          nelezla sama do schodů a nepropadla mezi špruslema do obýváku
•          nebalancovala u dveří a nepokoušela se vypadnout ven na beton
•          nevytahovala boty z botníku
•          nevstávala v židličce a nelezla po stole
•          se nekutálela na zahradě ze svahu
•          nejedla kameny, klacíky, zateplení domu, kočičí granule atp.

Rodičovská „dovolená“ není fakt žádná dovolená, ale spíš 24hodinová pohotovost. Knížky, co jsem si vzala s sebou, jsem málem ani neotevřela a počítač jsem zapnula až, když malá večer usnula. Fandím švagrové, která chce jít od září na jeden den týdně do práce. Jen ať si brácha rodičovskou taky trochu užije aneb „A to jí nemůžete vysvětlit, že do těch kamen nemá lézt?“ nebo ještě lepší „Co jste tu celej den dělaly, že je tu takovej bordel?“ Su na něj zvědavá.

Jinak je ale naše modrooké zviřátko naprosto boží. Kuk :)

Stopem na Zakarpatí bez bot, stanu a mobilu

V neděli 3. července jsme s Niki vyrazily po „o“ na výpadovku z Olomouce směr Slovensko (potažmo Ukrajina). Celkem nás až do Užhorodu svezlo 9 aut a do cíle jsme se dostaly v pondělí dopoledne. Přespaly jsme v poli za benzinou v Košicích.

Potkaly jsme pohodáře, co si jel v neděli zahrát golf, sympoše, co dělá ve fabrice na výrobu výbušnin do airbagů. Z Horní Bečvy až do Košic nás vzal slovenský aktivista a umělec Luboš, který nás seznámil s tvorbou epesní skupiny Pentagrámčik (satanské písničky pro malé dětičky). Dál jsme jely s otcem a synem, pravoslavným knězem, co nám dal bonbony, důchodcem, který celý život makal v železárnách. Z 9 aut nám zastavila jen 1 mladá žena, slovenská kuchařka, co si jela nakoupit benzin a nějaké další věci za hranice do levné Ukrajiny.

Za týden jsme toho stihly opravdu hodně. Vykoupaly jsme se v přehradě v Horní Bečvě, v řece, potoce, v lomu v Užhorodě (díky Petrovi). Vypily pár piv, kvasů a také (už zase) větší než malé množství vodky, které mě nevimproč  přimělo lézt v sukni přes ploty. Ale já vyvázla jen s obouchaným kolenem a foťák i moje taška s doklady a penězi se nakonec našly (díky Niki). Niki po „té noci“ objevila v batůžku flák špeku, který jí darovala paní Ljuba z obchodu, a zjistila, že má utopený mobil. Dopřály jsme si dobré kafe s dortíky za poloviční cenu než v ČR. Pochutnaly si na místním chlebě, sušenkách na váhu a domácí zelenině z trhu.

Navštívily jsme naše kamarády a kamarádky značkaře z loňského tábora a jeden den značily turističné maršrůty s nimi, přičemž jsme do poslední nitky promokly. Byla sauna, kytara, zpěv, promítání Marijky nevěrnice. Užily jsme si cesty maršrůtkami, do kterých se namačká X lidí (X = počet lidí, které je třeba narvat do maršrůtky spolu s batohy, borůvkami, moukou atp.). Strávily jsme 2 dny na poloninách a vylezly na Ostrou horu a poloninu Runu v sandálech. Počasí nám vyšlo přesně takové, jaké jsme potřebovaly. Noc v Prilukách u ohniště byla téměř mrazivá, nebe plné hvězd a ráno všude rosa a slunce. Paráda. Protáhly jsme se a pozdravily slunce.

Potkaly jsme 2 hady a všude samé Čechy – v Prilukách na huculské farmě, ve Velkém Bereznyjm značkaře z Dobrouče od minula. Upletly jsme věnce z kvítí a nad pivem sledovaly, jak se krávy večer vrací z pastvy. Brodily jsme se blátem až po lýtka. Přespaly jsme v Lumšorách a já zase nedala ten čan, takže tam budu muset někdy znovu.

Už to zkrátím. Všechno na Zakarpatí bylo stejné jako minulý rok (jen bylo zas o trochu levněji) a my byly opět nadšené. Cesta zpět byla náročná – děkujeme skvělým borcům, co nás vezli přes hranice (kde jsme v sobotu v pařáku stáli 5 hodin a potkali všechny Čechy a kamarády) a co nám domluvili svezení u kněze exorcisty až do Popradu. Tam se nám už ráno se stopem nedařilo, tak jsme šly na vlak. Jenže protože nic není jednoduché, ještě na Slovensku jsme sejmuli člověka a nabrali 2 hodiny zpoždění. Přežily jsme vedro i kecy spolucestujících a šťastně dojely domů – já do Chocně až v devět večer – kde mě přivítala mamina: „Ty vypadáš jak cikáně a nohy černý jak asfalt, nelez mi s tím do obyváku a padej do vany.“

Návrat Klajbiče a maštale křížem krážem

Umyla jsem se, vydrhla po sobě zaneřáděnou vanu, vyspala se a ráno přijel vlakem Klajbič, který zrovna přiletěl z Nového Zélandu po 2 rocích tam. Místo, aby byl unavenej a chtěl dospat jet lag, byl akční, a tak jsme hned po „o“ sbalili pět švestek a jeli busem do Toulovcovejch maštalí. Bylo vedro, ale mezi skalama pohoda. Do toho ledové potůčky, studánky. Prošli jsme maštale křížem krážem. Na Verandě měli bohužel zavřeno, ale v Budislavi naštěstí otevřeno měli, a tak si Klajbič dal pivo a žlutou limču a podivoval se nad nízkýma cenama v ČR.

Taky se kochal pohledem na roubenky, českým venkovem a možností chodit jentak po lese nebo po krajnici. Dali jsme třešně u cesty, vykoupali se v přehrádce, co ji nemám na mapě, protože mám mapu z roku 96, a přespali pod převisem. Já si zase hrála s ohněm a prej dělala vatru. Blýskalo se, ale nakonec pršelo jen trochu, až nám bylo skoro líto, že nepřišel pořádnej slejvák. Furt jsme kecali – jaký to bylo na NZ a jaký to je na Zakarpatí. A já mám teď hroznou chuť vyrazit na NZ a Klajbič zas na Zakarpatí. 

Odcházení, zanechávání a těšení se

Je to boží pocit, když ze sebe postupně oklepáváte všechny činnosti a věci, který se taknějak během posledních pár let na vás nalepily, a vy jste je často ze setrvačnosti vláčeli s sebou dál. Takže to bude tentokrát o odcházení, zanechávání, opouštění, odhazování atp.

Poslat ságo dál po 14 letech

Po první plavbě, kdy jsem na brámovém koši pocítila něco jako záchvěv svobody a usadilo se ve mně přesvědčení, že nic není nemožné, jsem si začala intenzivně pohrávat s myšlenkou, že bych měla konečně někam vypadnout na delší čas. Naskytla se jedna z prvních šancí odhodit břímě, které už mě spíš tížilo, než aby mi přinášelo radost.

Do saxofonového kvarteta nám přišla nová holčina a já si řekla, že teď je fajn šance s tím seknout, aniž bych způsobila nějaké vážnější škody naší skvadře. Pochopte, že kvartet ve třech nemůže moc fungovat. V tu dobu už jsem hrála bez dostatečného a pravidelného cviku dost bídně, takže setrvání by stejně přineslo víc škody než užitku. Přestala jsem hrát na ságo po cca 14 letech a nedávno jsem svůj tenor s trochou nostalgie i prodala.

Poslat věci dál a nelpět na nich – obzvlášť když se na ně nahoře na skříni práší – to je, oč tu běží. Ságo musí být hrané, je to pro jeho dobro. Schovávat ho na půdě pro budoucí generace fakt nemá smysl, obzvlášť když je zrovna po generálce a k tomu si za utržené peníze můžete koupit letenku do Kanady.

Pryč s tím vším! Štěně minimalistkou

Na podzim jsem se definitivně rozhodla „musím do roka a do dne vypadnout“. Kam? Láká mě Kanada nebo Nový Zéland. Ok, nejsou to zrovna originální destinace, už to slyším, jak vám to šrotuje v hlavě, a je mi to upřímně fuk. Tak uvidíme, která víza klapnou. Zjistila jsem si, kolik víz je k mání a kdy se mají zhruba řešit. Před Vánoci jsem si vyplnila registraci do poolu do Kanady a čekala, jestli mě vylosují a pozvou.

Celé Vánoce jsem strávila vyklízením svého domácího pokoje – probrat knížky, oblečení, serepetičky, školní věci ze všech svých studií a všechno ostatní, co je zbytečné. Budu tu knížku ještě číst? Má pro mě nějakou hodnotu? Otevřu ještě ta skripta, učebnici, poznámky? Kdy jsem na sobě měla naposledy tohle tričko, mikinu, sukni? Vůbec to nepotřebuju! Spoustu let se mi tu válí kupa věcí. Pryč s tím vším!

Podobně následovalo i probrání mého brněnského bytu. Moje věci se budou muset vejít do domácího minipokojíčku a já vyrazím do světa s báglem. Osekávání, vyhazování, darování jsou mým denním chlebem. S každou věcí, kterou daruji, vyhodím, pošlu dál, se dostavuje radost a lehkost. K Vánocům si pořizuji nový bágl a foťák. Začínám se těšit.

Víza a bod zlomu, odkud už není návratu

V únoru mi přišla pozvánka z Kanady. Vylosovali mě už ve třetím kole, juch! Dokládám všechny potřebný lejstra, sjíždím FB skupiny s lidma, co jsou/byli/pojedou na Working Holiday víza do Kanady i na NZ. Obcházím cestovatelské přednášky, abych se trochu namlsala a zjistila, co a jak. Mezitím po oboustranné domluvě pouštím a předávám jednu ze svých prací, kterou jsem dělala skoro tři roky.

Zaplatím víza a vím, že do roka odjet musím, jinak mi propadnou. V druhé práci oznamuji, že na konci června končím. Majitelce bytu nahlašuji, že nájem končím k poslednímu červnu. Bod zlomu, ze kterého není návratu. Kupuju letenku do Vanu (Vancouveru jakože chápete, ne?), abych měla jasnej deadline. Navíc za 11 tisíc, no nekupte to, pani!:) Těším se. Chystám se na přechodnou fázi mezi běžným životem a dobrodružstvím v Kanadě – plánuji na léto pouť do Santiaga. Jasný, opět nic super originálního, ale pak si povíme, jo.

Nestíhám. Panikááá! 

Začínám obíhat doktory, protože chci do zahraničí vyjet v cajku. Zařizuji druhý cestovní pas, plnou moc mamině na všechno, kartičku na poštu, zavírám účet v mBance a ČS a otvírám nové účty v Equa, řeším svoje cestovní pojištění ke kartě, stavebko, daňové přiznání, mobil a tarif, mezinárodní řidičák. Verifikuju si konečně účet na Couchsurfingu. Čtu knížky v angličtině. Absolvuji 2 kurzy první pomoci u ČČK.

Zkrátka se nenudím a samozřejmě - do toho se furt zbavuju věcí. Člověk by ani neřekl, kolik se do minibytu o 24 metrech vejde krámů. Těším se, až si všechny věci, co do života potřebuji, nacpu do svýho zánovního báglu, který si hodím přes rameno, a vyrazím na cestu. Nejdřív to bude Ukrajina, pak 1000 km do Santiaga a nakonec výlet za velkou louži. Za chvíli už končím v Brně. Děsně to letí. Panikááá! Nemám ještě všecko zařízený, odstěhovaný...

PS: Přihazuji fotku pro pobavení, aby tu bylo víc obrázků.

A co ty? Co já? Razím pryč. A proooč?

Existuje celá řada důvodů, proč chci všeho nechat a zkusit žít rok dva trochu jinak (a možná i delší čas, kdo ví). Můj současný život je v pohodě, už je takový zařízený, svým způsobem pohodlný, známý a od dob státnic a (teď už staronové) práce v neziskovce v podstatě bez nějakých větších výzev. Uživím se, vydělám si víc, než utratím, mám super bydlení, kamarády, výlety, občas nějaké to cestování. Ale.

O tom, jak hniju ve vyjetých kolejích

Chci si od všeho dát pauzu. Jedu ve vyjetých kolejích, ze kterých se těžko vystupuje. Kdybych tu zůstala, tak by logicky měl následovat vážný vztah, svatba, děti, hypotéka, práce, víkendy, týden dovolené v létě a v zimě atd. A pak už jen kolem a dokola. A to mě docela děsí. Chápete mě, ne? Takovéto běžnodenní životní kolečko, na jehož konci si člověk s údivem řekne: „A to má bejt jako všechno a teď teda jako umřu, aniž bych obeplula svět, viděla Patagonii, potkala medvěda, ušla tisíc kilometrů,… doplňte si sami?“.

Chci zkusit něco nového, potkat lidi, naučit se „něco“ a je mi vlastně jedno co. Prostě mě to táhne pryč. Za dobrodružstvím. Někomu možná stačí si o tom číst, ale mně už ne. Určitě to taky znáte. Stres, zahlcenost prací a milionem drobných úkolů, ze kterých vám puká hlava, běžným životem okolo a ubíjející všednodenností. Hniju tady. Hrbím se celý den nad kompem, jsem věčně online nebo na mobilu. Už mě to nebaví a hodlám s tím něco dělat a nejenom si stěžovat u piva.

Každý týden strávím hodinu velkým nákupem potravin na celý týden a rok a půl chodím stejnou cestou do práce. Pořád dokola. Přecpaná silnice a auta, ve kterých sedí skoro vždycky jen jeden člověk. Přejít na zelenou. Stejný výhled z okna. Jednou týdně si jít zaplavat. Čím víc se ty věci opakují, tím víc mám chuť nedělat vůbec nic. Postrádám v tom nějakej cíl a smysl.

A co ty? Já? Já NIC

Láká mě představa, že budu moct začít znovu, jak chci a bez vlivu okolí a jeho očekávání, která na mě pořád valí. Aneb „Ty nejíš maso? A od kdy? A proč? Ale kousek si přece dáš, ne? Pro jednou tě to nezabije.“ Ne, díky, nedám si. Nebo dotazy typu „A co ty?“ doprovázený významným pohledem očekávajícím ohlášku svatby, těhotenství, kariérního postupu či pořízení nového auta, bytu, bla, bla, bla. A já furt NIC. „A co ty?“ Následuje otrávené „Já? Co by? Nic!“ Skoro jako bych byla účastnicí v nějaký soutěži, kde mám asi jako sbírat nějaký hypotetický společenský body a pak popolézt na vyšší level. Nový auto, byt na hypotéku, dítě, kariéra… A body naskakují a já su jako důležitější a dospělejší v očích ostatních. A taky čímdál víc zavázaná, závislá a nesvobodnější.

Volání Cesty a Moře

Kdy jindy, když ne teď?! Cestu nejde furt odkládat. Víza mají svoje pravidla a věčný odkládání snižuje šanci na realizaci plánu, kterej nosíte v hlavě možná už od puberty. Je třeba se rozhodnout a jednat. Říct si, že do roka a do dne odjedu, a začít podnikat první kroky. Tak. Život je moc krátkej na to, aby člověk dělal jen, co musí a co se od něj očekává, a neplnil si svoje sny nebo se o to alespoň nepokusil.

Teď už pro mě není cesty zpět. Stejně jako, když jsem si ze dne na den bookla plavbu na plachetnici a koupila letenky s tím, že „kdyžtak tam ten tejden přinejhorším celej probliju, ale zkusit to musím“. A nakonec to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, který jsem za posledních pár let udělala, protože moře a plachetnice jsou boží a jinak tomu nikdy ani nebylo.

Nějak bude, jde stejnak "vo hovno"

Žít v cizině rok, dva, tři je osobní výzva. Jasně, že se bojím, jestli to zvládnu, ale co se může stát? Přinejhorším provařím nějaký peníze, kouknu se do Kanady, nenajdu si práci a vrátím se zpátky. Jenže zkusit to musím, jinak nebudu mít klid. Vždyť jde stejně vlastně takříkajíc „vo hovno“. Ono to všechno nějak dopadne a bude to cajk prostě;).